23 Cdo 585/2026-309 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně O. M., zastoupené opatrovníkem JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Smilova 356, proti žalovanému O. M., zastoupenému JUDr. Markem Chlebikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 694/32, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 304/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. 8. 2025, č. j. 22 Co 103/2025-257, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám České republiky – Okresního soudu v Pardubicích. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 12. 2024, č. j. 11 C 304/2020-207, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 2. 2025, č. j. 11 C 304/2020-223, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemku evidovaného jako pozemková parcela č. XY, zapsaného na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY (výrok I), dále uložil žalovanému, aby žalobkyni nahradil náklady řízení ve výši 5 000 Kč (výrok II), rovněž tak uložil žalovanému nahradit České republice – Okresnímu soudu v Pardubicích náklady, které stát vynaložil na uhrazení znalečného (výrok III) a na odměnu a hotové výdaje advokáta ustanoveného žalobkyni jako opatrovníka pro řízení (výrok IV), a nakonec určil témuž advokátovi odměnu, náhradu hotových výdajů a DPH (výrok V). 2. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), žalovanému uložil povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v Pardubicích náklady vyplacené státem na odměnu a hotové výdaje žalobkyni ustanoveného opatrovníka (výrok III) a také žalovanému uložil povinnost nahradit České republice na účet Krajského soudu v Hradci Králové náklady vynaložené státem na znalečné (výrok IV). 3. Oba soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k nemovité věci identifikované výše, neboť shodně dospěly k závěru, že darovací smlouva uzavřená mezi žalobkyní jako dárkyní a žalovaným jako obdarovaným dne 21. 10. 2020, na základě níž bylo ve prospěch žalovaného zapsáno vlastnické právo k uvedené nemovité věci do katastru nemovitostí, je absolutně neplatným právním jednáním, neboť žalobkyně při uzavírání darovací smlouvy jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou takto právně jednat. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný včasným dovoláním, v němž namítl nesprávné právní posouzení věci a navrhl zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek „hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.“ 5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání odmítnout, neboť podle jejího přesvědčení je zčásti nepřípustné a zčásti zjevně nedůvodné. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalovaného rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolací soud se nejprve zabýval tím, zda dovolání žalobce splňuje všechny zákonem vyžadované náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., zejména zda dovolatel řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání, které jsou vyjmenovány v § 237 o. s. ř. 8. Předně je třeba uvést, že vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak totiž bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014; zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz). 9. Ačkoliv dovolatel ke každé jednotlivé jím položené otázce (celkem položil čtyři otázky) výslovně neuvedl, v čem je podle jeho přesvědčení splněna přípustnost dovolání, považuje dovolací soud jeho dovolání z pohledu naplnění rozebírané náležitosti za stále přijatelné, tedy nikoliv za vadné, neboť dovolatel označil (ve vztahu ke třem ze čtyř otázek) rozhodnutí (ať už Nejvyššího či Ústavního soudu), s nimiž rozsudek odvolacího soudu podle mínění dovolatele nekoresponduje, a pouze v případě jediné otázky, u níž žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu neoznačil, je možné dospět k závěru, že tu měl za dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Tím došlo k naplnění vůle zákonodárce vztahující se k předpokladům přípustnosti dovolání, tj. aby se zástupce dovolatele seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a zvážil, zda má být dovolání podáno, přičemž ve vztahu k položeným otázkám vyjádřil nejistotu ohledně toho, zda daná otázka byla v judikatuře Nejvyššího soudu již vyřešena jím označenými rozhodnutími nebo zda se jedná o otázku dosud neřešenou. V takovém případě by bylo odmítnutí pro vady dovolání nepřiměřeně striktní a formalistické. 10. Dovolací soud tedy následně zvažoval, zda je dovolání přípustné. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Ve smyslu posledně citovaného ustanovení nemůže být dovolání žalobce shledáno přípustným v rozsahu, v němž brojí proti těm výrokovým částem dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (tedy té části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky II až IV rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výrokům II až IV rozsudku odvolacího soudu). Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 15. Již proto dovolání nemůže být shledáno přípustným pro posouzení otázky č. 3, tedy zda je skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatel „sám tvrdil, že žalobkyně k takovému právnímu jednání není způsobilá již od roku 2014“, v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť tento závěr odvolací soud vyslovil právě a jen ve vztahu k potvrzení nákladových výroků v rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Z týchž důvodů pak nemohl dovolací soud posoudit dovolání jako přípustné pro zodpovězení otázky č. 4 týkající se možnosti aplikace § 150 o. s. ř. na daný případ. 16. K problematice nákladů řízení se navíc upíná i otázka č. 1 položená dovolatelem, tedy zda dodatečné schválení žaloby hmotněprávním opatrovníkem žalobkyně, který o její „nezpůsobilosti prokazatelně věděl řadu let před podáním žaloby, který se sám na napadeném právním jednání aktivně podílel a který má zjevný, s dovolatelem konkurenční, zájem na výsledku sporu“ představuje takové zneužití práva či jednání v rozporu s dobrými mravy, „které mělo vést soud k odlišnému posouzení věci, přinejmenším ve vztahu k nákladům řízení.“ Ani tato otázka z výše vyložených důvodů nemohla založit závěr o přípustnosti dovolání. 17. I kdyby se tato otázka vztahovala k rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsou námitky dovolatele takto formulované opřené o vlastní skutková tvrzení prosazovaná právě žalovaným, resp. o taková tvrzení, která nebyla předmětem skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Přitom přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). 18. Pouze nad rámec nutného odůvodnění dovolací soud konstatuje, že i kdyby byla dovolací otázka č. 1 podložena skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, jednalo by se o argumenty zjevně nedůvodné, neboť je zcela zřejmé (jak konstatoval ostatně i odvolací soud), že žalovaným tvrzené nemravné nebo nepoctivé jednání či zájmy třetí osoby (zde zřejmě J. M. – syna žalobkyně) by nemohly mít žádný vliv na závěr o neplatnosti právního jednání samotné žalobkyně z důvodu uvedeného v § 581 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“). 19. Konečně přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka č. 2 spočívající v tom, zda odvolací soud správně aplikoval § 47 a § 437 o. z. tím, že automaticky shledal zájmy dovolatele rozpornými se zájmy žalobkyně, aniž by zohlednil, že žalobkyně měla faktickou podporu druhého syna, který s jednáním souhlasil a aktivně je umožnil, a zda lze takový rozpor dovozovat bez dalšího, pokud dovolatel o plném rozsahu duševní poruchy nevěděl a jednal v dobré víře. To z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti posuzovaného právního jednání žalobkyně neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dospěl-li k závěru, že k neplatnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše, která ji činí neschopnou právně jednat, soud přihlédne zásadně bez návrhu, neboť takové právní jednání je v rozporu se zákonem a zjevně narušuje veřejný pořádek (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3870/2023, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 13/2026). 20. Dovolatel pak své odlišné právní hodnocení této otázky (znovu) konstruuje na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, a to jednak na tvrzení, že žalobkyně měla v době činění dotčeného právního jednání podporu osoby blízké (odvolací soud takovou skutečnost nezjistil, naopak uvedl, že žalovaný neuvedl, která osoba blízká to měla být – viz bod 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a jednak na tvrzení, že v době uzavření darovací smlouvy nevěděl o plném rozsahu duševní poruchy žalobkyně, a že proto jednal v dobré víře v to, že žalobkyně je schopna právně jednat (takový skutkový závěr odvolací soud neučinil). Jak již bylo vysvětleno výše (ve vztahu k dovolací otázce č. 1), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel. 21. Ve vztahu k této otázce není možné přitakat ani poukazu dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 27 Cdo 2674/2018, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 65/2020, neboť právní závěr zde vyjádřený o platnosti právního jednání osoby jednající v duševní poruše (při aplikaci § 38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013) byl v tomto rozhodnutí přijat za zcela jiných skutkových okolností. Jednalo se o situaci, kdy osoba jednající v duševní poruše posuzovaným právním jednáním zajistila své bytové potřeby, aniž by na sebe převzala nepřiměřené závazky, přičemž Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uzavřel, že dovození neplatnosti dohody (o převodu členských práv a povinností v bytovém družstvu) by za takového skutkového stavu odporovalo smyslu a účelu výše uvedeného ustanovení. Žádné podobné skutečnosti (které by nasvědčovaly tomu, že předmětné právní jednání žalobkyně bylo výlučně či převážně v její prospěch) ovšem nebyly v právě souzeném případě zjištěny, ani tvrzeny, tak jako nebylo zjištěno, že by žalovaný jednal v dobré víře, resp. že by nevěděl o zhoršeném duševním stavu žalobkyně. 22. Na závěru o nepřípustnosti dovolání pak nemůže změnit nic ani argumentace dovolatele vztahující se k aplikaci § 437 o. z. (tedy že žalobkyně jednala při uzavření darovací smlouvy prostřednictvím platně zvoleného zástupce) či jeho tvrzení o tom, že žalobkyni při rozhodování o uzavření darovací smlouvy se žalovaným pomáhal zvolený podpůrce ve smyslu § 45 a násl. o. z. To především proto, že na závěrech odvolacího soudu, které se upínají k této argumentaci žalovaného, dovoláním napadené rozhodnutí není výlučně či převážně založeno. Odvolacím soudem (ani soudem prvního stupně) nebylo zjištěno, že by žalobkyně při uzavření darovací smlouvy jednala prostřednictvím platně zvoleného zástupce, a rovněž tak žádným ze soudů nebylo učiněno zjištění, že žalobkyni při rozhodování o uzavření darovací smlouvy se žalovaným pomáhal zvolený podpůrce ve smyslu § 45 a násl. o. z. Vyjádření odvolacího soudu v odstavci 18 odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku tedy bylo zcela zřejmě učiněno pouze nad rámec nutného odůvodnění (v rámci vypořádání nerelevantních námitek žalovaného), jestliže předešle odvolací soud uzavřel, že žalobkyně jednala v duševní poruše, která ji činila neschopnou právně jednat. 23. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 24. Dovolací soud se taktéž nezabýval samostatně návrhem žalovaného na odklad vykonatelnosti výroků o náhradě nákladů řízení obsažených v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, neboť o dovolání žalovaného rozhodl v přiměřené lhůtě a rozhodnutím o dovolání se tento akcesorický návrh stal bezpředmětným. 25. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, a má tudíž právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v odměně za zastupování ustanoveným opatrovníkem, jímž je advokát, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále též jen „advokátní tarif“). Tarifní hodnota věci činí 113 000 Kč, tedy odměna opatrovníka je ve výši 5 620 Kč. Dále opatrovníkovi žalobkyně přísluší paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je opatrovník žalobkyně coby advokát povinen odvést v sazbě 21 % z odměny a paušální náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 274,70 Kč. Celkem tak náhrada nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně činí 7 344,70 Kč s tím, že povinnost náhrady je uložena k rukám státu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu