23 Cdo 597/2026-275 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobkyně GENIX GROUP LTD, se sídlem 207 Regent Street, W1B 3HH Londýn, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09809790, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze, Národní 973/41, proti žalované CAMPANA GROUP a.s., se sídlem v Praze, Na Příkopě 859/22, zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 859/22, identifikační číslo osoby 28430123, o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím a o 36.037,30 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 25/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2025, č. j. 17 Co 295/2025-252, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 20.461,10 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie Tycové Rambouskové, advokátky. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 9. 3. 2022, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 2.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené smluvní pokuty a dále částky 36.037,30 Kč z titulu náhrady škody. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně (společnost Apartments Nekázanka s.r.o.) uzavřela se žalovanou dne 26. 7. 2021 kupní smlouvu ve znění dodatku č. 1 ze dne 5. 8. 2021 (dále též jen „předmětná smlouva“ nebo „smlouva“), jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k nemovitosti (pozemku parcelního čísla 569, jehož součástí je stavba č. p. 886, v katastrálním území Praha) na žalovanou za kupní cenu 74.500.000 Kč. Dle dodatku č. 1 ke smlouvě měla být kupní cena složena do 5. 9. 2021 na svěřenský účet, jinak právní předchůdkyni žalobkyně vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 2.000.000 Kč. Žalovaná kupní cenu ve smluveném termínu na dohodnutý účet nesložila, a právní předchůdkyni žalobkyně tedy podle žaloby vznikl nárok na zaplacení výše uvedené smluvní pokuty a dále na úhradu vzniklé škody spočívající v nákladech na uhrazení notářských úkonů ve výši 36.037,30 Kč. Tyto pohledávky byly postoupeny na žalobkyni dne 8. 12. 2021, což bylo žalované oznámeno dne 30. 12. 2021. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila, přičemž na svoji obranu uváděla, že kupní smlouva i dodatek k ní byly podepsány členem jejího představenstva a jejím jediným akcionářem Jiřím Hurychem, který trpí závažnou duševní poruchou, a výše specifikované právní jednání je proto neplatné. 3. Soud prvního stupně vzal za prokázaná tvrzení žalobkyně tak, jak byla uvedena shora, přičemž ve vztahu k osobě Jiřího Hurycha vzal rovněž za prokázané, že byl ke dni 6. 9. 2022 členem statutárního orgánu žalované a jejím jediným akcionářem a dále byl společníkem ve dvou dalších společnostech. Soud prvního stupně, vycházeje z lékařských zpráv, znaleckého posudku a výslechů svědků, následně dospěl k závěru, že Jiří Hurych při podpisu předmětné smlouvy a dodatku k ní netrpěl duševní poruchou, která by jej činila neschopným právně jednat. Dále soud první instance poukázal na v řízení nevyvrácenou domněnku platnosti právního jednání ve smyslu § 574 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“) a zároveň uvedl, že žalobkyně (její právní předchůdkyně) byla při jednání se žalovanou v dobré víře o oprávněnosti Jiřího Hurycha, jakožto statutárního orgánu žalované zapsaného v obchodním rejstříku, za ni řádně jednat, resp. o oprávněnosti této osoby za žalovanou řádně jednat nemohla mít žalobkyně žádné pochybnosti. Přitom soud prvního stupně odkázal v této souvislosti i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na jeho rozsudek ze dne 30. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 840/2006. 4. S ohledem na právě uvedené soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl, tedy žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila 2.036.037,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,50 % ročně z částky 2.000.000 Kč od 8. 9. 2021 do zaplacení (výrok I) a žalované uložil, aby žalobkyni zaplatila na náhradě nákladů řízení částku ve výši 406.540,50 Kč k rukám její zástupkyně (výrok II). 5. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil, aby žalobkyni, k rukám její zástupkyně, na náhradě nákladů odvolacího řízení zaplatila částku 20.461 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně (včetně správných odkazů na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu), vyjma toho, že v daném případě se při posouzení platnosti právního jednání uplatní § 581 o. z., nikoliv § 574 o. z. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně řádně odůvodnil závěr, že Jiří Hurych byl k datu podpisu předmětné smlouvy a jejího dodatku č. 1 s to posoudit následky svého jednání a toto jednání ovládnout. Odvolací soud přisvědčil i úvaze soudu prvního stupě o tom, že Jiří Hurych nepřetržitě vykonával manažerskou a obchodní činnost v rámci žalované společnosti z pozice člena představenstva, přičemž případné omezení svéprávnosti této osoby nebylo nikterak právně řešeno a žalovaná se ani žádným (dalším) právním jednáním a jejich následkům nebránila. 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání uvádějíc, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o vyřešení otázky, zda je soud oprávněn nahradit vlastním názorem znalecký posudek, o jehož věcné správnosti má pochybnosti, místo toho, aby znalce požádal o potřebné vysvětlení, popřípadě vypracoval znalecký posudek nový. Soud prvního stupně i soud odvolací podle přesvědčení dovolatelky postupovaly v rozporu s § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). K tomu žalovaná uvádí, že v řízení před soudem prvního stupně byl k dokazování proveden znalecký posudek MUDr. Petra Kozelky, jenž uzavřel, že v rozhodných dnech došlo u pana Jiřího Hurycha v důsledku duševní poruchy k úplnému vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností, a posuzovaný tudíž nebyl schopen nezkresleně vnímat realitu, své jednání posoudit, ovládnout a domýšlet jeho následky. Přesto oba soudy dospěly k závěru, že uvedená duševní porucha nebyla prokázána. Odvolací soud tak učinil přesto, že akcentoval nezbytnost znaleckého posouzení otázky existence duševní poruchy. Takový postup je podle přesvědčení dovolatelky rovněž v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a to například se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, z něhož vyplývá, že má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, pak musí ustanovit znalce jiného. Soud prvního stupně a soud odvolací se v zásadě dopustily znaleckého hodnocení zdravotního stavu Jiřího Hurycha. Měly-li však pochybnosti o věcné správnosti tohoto znaleckého posudku, měly postupovat v souladu s výše uvedeným § 127 odst. 2 o. s. ř., resp. s judikaturou Nejvyššího soudu, což neučinily. Dovolatelka rovněž akcentuje, že tento postup se podle jejího názoru uplatní i v případě, že se jedná o znalecký posudek předložený jedním z účastníků řízení ve smyslu § 127a o. s. ř., jako tomu bylo i v tomto případě. 8. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. K dovolání se vyjádřila žalobkyně poukazujíc na závěry rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 3097/22 a I. ÚS 173/13) či na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 3823/2017), podle nichž znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě jako každý jiný důkaz a nepožívá a priori větší důkazní síly, že soudy musí pečlivě posoudit všechny relevantní okolnosti a důkazy a že má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, a to i po provedeném výslechu znalce, nemusí zadat k vypracování nový posudek, případně ustanovit jiného znalce k vypracování revizního znaleckého posudku, postačují-li pro závěr o skutkovém stavu odborná vyjádření z jiných relevantních důkazů, například z odborných vyjádření orgánů veřejné moci. Žalovaná se podle žalobkyně mýlí, jestliže tvrdí, že soud prvního stupně nahradil odborné závěry znalce vlastním názorem. Soudy nižších stupňů podle žalobkyně svůj závěr opřely o řadu dalších provedených důkazů, přičemž důraz byl kladen mimo jiné na konsiliární zprávu Psychiatrické kliniky VFN ze dne 25. 10. 2021. Procesní postup soudu prvního stupně, následně potvrzený odvolacím soudem, tak nebyl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ani s § 127 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 11. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. 12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě se ve vztahu k nároku na zaplacení částky 36.037,30 Kč neprosadí objektivní omezení přípustnosti dovolání obsažené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 15. Podle ustáleného výkladu § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se při posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu považuje za rozhodnou výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy v rozsahu, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem. Tento závěr vyplývá též z důvodové zprávy k zákonu č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, jež dokládá záměr zákonodárce, aby zněním § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. účinným od 30. 9. 2017 byla zúžena možnost podání dovolání v tzv. bagatelních věcech, nikoli rozšířena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 107/2018, ze dne 8. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 748/2019, ze dne 15. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2195/2019, ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 633/2020, ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 770/2021, ze dne 14. 7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 670/2021, a ze dne 11. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 438/2021). Tuto rozhodovací praxi shledal ústavně souladnou též Ústavní soud (srov. například usnesení ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3705/18, či ze dne 19. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 2577/21); v tomto rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách https://nalus.usoud.cz). 16. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se též dlouhodobě prosazuje názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Právem (nárokem) se samostatným skutkovým základem se přitom rozumí nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalobce odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Je-li žalobou uplatněno několik nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, pak podle ustálené soudní praxe soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (třebaže se samostatným skutkovým základem). Ač jde o omezení, jež nemá oporu v jazykovém výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které hodnotový census váže k slovnímu spojení „peněžité plnění“, jež je významově jiné (širší) než pojmy „nárok“ nebo „samostatný skutkový základ nároku“, lze toto (další) omezení odvodit ze zásad, jimiž se soud řídí (má řídit) v občanském soudním řízení sporném (pro které je uvedená úprava primárně určena), za použití výkladu e ratione legis (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023 a rozhodnutí, na která je v něm odkazováno). S judikaturou Nejvyššího soudu založenou na omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, se přitom ve své judikatuře ztotožnil i Ústavní soud (srov. například nálezy ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, a ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20). 17. Nutno ovšem zdůraznit, že výše uvedený rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, rovněž obsahuje závěr, podle něhož platí, že jestliže je předmětem řízení (v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). 18. Při aplikaci těchto právních závěrů na daný případ dovolací soud uzavírá, že byť mají oba žalobkyní uplatněné peněžité nároky odlišný skutkový základ, týká se jich společně v dovolání položená právní otázka, a proto se ve vztahu k nároku uplatněnému z titulu náhrady škody ve výši 36.037,30 Kč omezení uvedené v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. neprosadí. 19. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovolatelka totiž svou dovolací argumentaci staví toliko na nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) spočívajícím v tom, že Jiří Hurych byl ke dni podpisu předmětné smlouvy a jejího dodatku č. 1 s to posoudit následky svého jednání a toto jednání ovládnout. 20. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je však vedle tohoto závěru postaven i na ztotožnění se se závěrem soudu prvního stupně, že daná smluvní ujednání jsou platná také proto, že žalobkyně v době uzavření výše specifikované smlouvy a jejího dodatku byla v dobré víře v to, že zástupce žalované byl schopen za žalovanou jakožto její statutární orgán jednat. Tento závěr však žalovaná, jak vyplývá z výše uvedeného, v dovolání nenapadla. Přitom nicméně platí, že založí-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby (resp. ke konstatování nedůvodnosti obrany žalovaného), pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit byť i jen jediný závěr, pak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších námitek dovolatele, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006). 21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalobkyně byla v dovolacím řízení úspěšná, a má tudíž právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívají v odměně za zastupování advokátkou, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále též jen „advokátní tarif“). Tarifní hodnota věci činí 2.036.037,30 Kč, tedy odměna advokátky žalobkyně je ve výši 16.460 Kč. Dále zástupkyni žalobkyně přísluší paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou je zástupkyně žalobkyně coby advokátka povinna odvést v sazbě 21 % z odměny a paušální náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 3.551,10 Kč. Celkem tak náhrada nákladů dovolacího řízení na straně žalobkyně činí 20.461,10 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné usnesení, lze se plnění v něm uloženého domoci v rámci soudního výkonu tohoto usnesení či exekuce. V Brně dne 13. 5. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu