23 Cdo 614/2026-1030 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobců a) J. M., b) A. M., c) K. M., d) V. M., e) J. M., všech zastoupených Mgr. Evou Holou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, Španělská 2, proti žalovaným 1) R. V., zastoupené Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze, Fügnerovo nám. 1808/3, a 2) M. V., zastoupenému Mgr. Lucií Dietschovou, advokátkou se sídlem v Praze, Italská 27, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 186/2019, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 23 Co 270/2025-973, ve spojení s opravným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 23 Co 270/2025-982, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) až e) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 1) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Vargy, advokáta. III. Žalobci a) až e) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 2) náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7 344,70 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lucie Dietschové, advokátky. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 26 C 186/2019-917, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že H. K., r. č. XY, naposledy bytem XY, zemřelá 4. 5. 2010, byla ke dni svého úmrtí vlastníkem jednotky č. XY (rozestavěná stavba) nacházející se v budově č. p. XY postavené na pozemku parcelního čísla XY, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti id. 438/7923 na společných částech budovy č. p. XY, pozemku parcelního čísla XY a pozemku parcelního čísla XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (výrok I), žalobcům uložil, aby společně a nerozdílně nahradili žalovanému 2) náklady řízení ve výši 194.659,50 Kč a žalované 1) ve výši 137.093,50 Kč (výrok II) a také uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně uhradili státu náklady řízení ve výši 115.761 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění tamtéž identifikovaného opravného usnesení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění, že „se zamítá žaloba na určení, že H. K., nar. XY, zemřelá 4. 5. 2010, byla k datu úmrtí 4. 5. 2010 vlastníkem jednotky č.XY (rozestavěná jednotka) nacházející se v budově č. p. XY na pozemku parc. č. XY včetně spoluvlastnického podílu o velikosti id 438/7923 na společných částech budovy č. p. XY, pozemku parc. č. XY a XY, k. ú. XY, kdy jednotka je zapsána na LV XY pro k. ú. XY, obec XY v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (první výrok rozsudku odvolacího soudu), dále změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně první žalované částku 69.696 Kč k rukám jejího zástupce a druhému žalovanému částku 215.261 Kč k rukám jeho právní zástupkyně (druhý výrok rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobci jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů řízení státu 105.761 Kč (třetí výrok rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o tom, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit první žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.043 Kč k rukám jejího právního zástupce (čtvrtý výrok rozsudku odvolacího soudu) a že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení druhému žalovanému 10.043 Kč k rukám jeho právní zástupkyně (pátý výrok rozsudku odvolacího soudu). 3. Oba soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobci domáhali určení vlastnického práva své již zesnulé babičky (H. K.) k výše identifikované bytové jednotce (dále též jen „bytová jednotka“), neboť poté, co shledaly naléhavý právní zájem na požadovaném určení, dospěly k závěru, že darovací smlouva ze dne 26. 8. 2009, kterou babička žalobců darovala bytovou jednotku druhému žalovanému (který bytovou jednotku smlouvou ze dne 8. 10. 2018 dále daroval první žalované – své matce), není neplatným právním úkonem (právním jednáním) ve smyslu § 38, § 40 a § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), neboť po provedeném dokazování (které bylo částečně zopakováno a doplněno v řízení před odvolacím soudem) nebylo možno uzavřít, že by H. K. v době sepisu darovací smlouvy jednala v omylu nebo že by nebyla orientovaná ohledně záměru převést rozestavěnou bytovou jednotku nacházející se v její nemovitosti na druhého žalovaného. Soudy neshledaly uvedenou darovací smlouvu neplatnou ani pro porušení dobrých mravů, resp. proto, že by se jednalo o lichevní smlouvu, přičemž odvolací soud uzavřel, že žalobci v tomto směru neunesli břemeno důkazní. 4. Rozsudek odvolacího soudu („zejména“ v jeho výroku I „i výrocích navazujících“) napadli všichni žalobci včasným dovoláním, v němž namítli nesprávné právní posouzení věci a navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovali v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v posouzení otázky rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., neboť nečinil rozdíl mezi posouzením neplatnosti smlouvy podle § 38 obč. zák. a podle § 39 obč. zák. Odvolací soud se měl od judikatury dovolacího soudu odchýlit tím, že ze znaleckého zkoumání ohledně duševní poruchy H. K. dovodil i absenci jakékoliv rozumové slabosti, rozrušení či tísně dárkyně, a odchýlil se tak od způsobu zkoumání prvků tzv. lichevní smlouvy, které byly dovozeny v judikatuře Nejvyššího soudu. V tomto ohledu žalobci zdůraznili, že v rozsudku odvolacího soudu zcela chybí posouzení naplnění znaků „hrubého nepoměru vzájemných plnění“ a posouzení neplatnosti převodní smlouvy v kontextu dalších smluv uzavřených mezi stranami. Dále se měl odvolací soud podle dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva, a to při hodnocení důkazů, přičemž se podle nich jedná o zásadní nesoulad závěrů s provedeným dokazováním. Odvolací soud se měl rovněž podle názoru dovolatelů odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu tím, že odlišně vyložil znalecké posudky, aniž by je provedl jako důkaz, přičemž narozdíl od soudu prvního stupně měl znevěrohodnit znalecké posudky soudního znalce prof. Rabocha s odůvodněním, že jeho závěry stojí pouze na přiměřené pravděpodobnosti. 5. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobců není podle jejího názoru přípustné, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či Ústavního soudu, a proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl (eventuálně zamítl) a žalované 1) přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Rovněž žalovaný 2) ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení, že dovolání žalobců není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolateli vymezených otázek hmotného a procesního práva neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani od judikatury Ústavního soudu. Také žalovaný 2) navrhl, aby bylo dovolání žalobců odmítnuto, eventuálně zamítnuto, a žalovanému 2) aby byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobců rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Proto ani dovolání žalobců nemůže být podle uvedeného ustanovení shledáno přípustným v rozsahu, v němž směřuje proti „navazujícím“ výrokům II až V, jimiž bylo rozhodnuto o náhradách nákladů řízení. 11. Podle § 237 o. s. ř. pak přípustnost dovolání nezakládají námitky žalobců týkající se posouzení otázky rozporu darovací smlouvy uzavřené mezi H. K. a druhým žalovaným s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. odvolacím soudem. 12. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že by odvolací soud nečinil rozdíl mezi důvody neplatnosti právního úkonu (nyní právního jednání) podle § 38 obč. zák. a podle § 39 obč. zák. Odvolací soud se zvláště zabýval důvody žalobci namítané neplatnosti darovací smlouvy spočívající v tom, že dárkyně (H. K.) měla jednat v duševní poruše, která ji činila k tomuto právnímu úkonu neschopnou (§ 38 odst. 2 obč. zák.), přičemž na základě provedeného dokazování ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně v době posuzovaného jednání takovou duševní poruchou trpěla (viz zejména odstavec 23 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odděleně se pak odvolací soud věnoval námitkám žalobců spočívajícím v tom, že darovací smlouva měla být uzavřena v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák., přičemž tvrzení žalobců o rozporu s dobrými mravy byla založena zejména na tom, že darovací smlouva vykazovala znaky smlouvy lichevní (tomu odpovídá i argumentace dovolatelů poukazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2885/2022, či na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16). Odvolací soud se pak zabýval jak subjektivními znaky lichevní smlouvy (rozumová slabost, tíseň lehkomyslnost či nezkušenost dárkyně), tak i objektivními znaky (hrubý nepoměr plnění) – viz zejména odstavec 25 a 26 rozsudku odvolacího soudu. V těchto pasážích odůvodnění se odvolací soud rovněž zabýval širšími souvislostmi vztahu druhého žalovaného k dárkyni (H. K.), přičemž zohlednil i další jejich majetkoprávní vztahy (například to, že ve vztahu k několika dalším bytovým jednotkám H. K. byla ve prospěch druhého žalovaného zřízena věcná břemena). 13. Namítají-li žalobci v dovolání existenci zásadního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry odvolacího soudu, zdůrazňuje dovolací soud, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je možno namítat pouze v případě extrémních excesů při hodnocení důkazů. Takovýto extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, pokud hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2025, sp. zn. III. ÚS 776/25]. 14. Z hlediska právě uvedených kritérií dovolací soud v žalobci označených závěrech odvolacího soudu neshledává žádný, natož pak extrémní, nesoulad s provedeným dokazováním. Předně je třeba zdůraznit, že odvolací soud stran duševního stavu H. K. vycházel (stejně jako soud prvního stupně) ze závěrů revizního znaleckého posudku vypracovaného Znaleckým ústavem Fakultní nemocnice v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2023, jenž své závěry stavěl na veškeré dostupné zdravotnické dokumentaci týkající se zdravotních potíží posuzované. Tento znalecký posudek potvrdil závěry předchozích znaleckých posudků MUDr. Krále a MUDr. Ročka (ve vztahu k nimž odvolací soud směřoval žalobci zpochybňované konstatování, že vycházely ze širší zdravotnické dokumentace než znalec prof. Raboch) a naopak nepotvrdil závěry znaleckého posudku prof. MUDr. Jiřího Rabocha. Jeho znalecký posudek nepovažoval odvolací soud za věrohodný zejména z toho důvodu, že na základě týchž podkladů měl v dřívějším znaleckém posudku (vypracovaném v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 73/2018) uzavřít, že posuzovaná H. K. byla způsobilá k uzavření darovací smlouvy, avšak v následném znaleckém posudku (zadaném soudem v tomto řízení) uzavřel, že takového úkonu posuzovaná způsobilá nebyla (tedy nikoliv proto, že by byl jeho posudek založen toliko na přiměřené pravděpodobnosti, kterak namítali dovolatelé). Nadto odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, ve vztahu k posouzení duševního stavu dárkyně vycházel také z dalších důkazních prostředků, například z výpovědí svědků a některých účastníků řízení a z listinných důkazních prostředků (zejména z obsahu notářského záznamu o darovací smlouvě). 15. Další námitky žalobců (týkající se stavů zmatenosti paní H. K.) se pak vztahují k hodnocení znaleckých posudků, které byly provedeny k dokazování. Dovolatelé v tomto směru namítají, že „stavy amence a zmatenosti“ byly odvolacím soudem přičteny podávání diazepamu a že tento závěr nevyplývá přímo ze zdravotnické dokumentace, ale až z revizního znaleckého posudku, resp. znaleckých posudků předložených žalovanými, přičemž znalec prof. Raboch tyto stavy přisoudil projevům demence. Rozpory těchto závěrů podle žalobců nebyly znaleckým ústavem uspokojivě a logicky zdůvodněny. Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však znalecké posudky (MUDr. Krále a MUDr. Ročka) a revizní znalecký posudek stavy zmatenosti přikládaly nejen předepsané medikaci (jak uvádí žalobci), ale také věku posuzované a dezorientaci v neznámém nemocničním prostředí v nočních hodinách, což vysvětlily tím, že se jedná o jev velmi častý u osob vyššího věku v nemocničním prostředí. Dovolací soud v tomto dílčím skutkovém závěru neshledává žádný myšlenkový postup, který by se příčil shora uvedeným měřítkám, a který by tak bylo možno označit jako (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy či za rozporný s judikaturou týkající se způsobu hodnocení důkazu ve formě znaleckého posudku (například žalobci zmíněným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4543/2014). Námitky žalobců navíc spíše směřují k tomu, aby dovolací soud na základě jimi podaného dovolání přezkoumal a přehodnotil skutkové závěry učiněné soudem odvolacím (a potažmo i soudem prvního stupně), čímž však uplatňují nepřípustný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 16. Ani námitka žalobců spočívající v tom, že odvolací soud nezopakoval dokazování znaleckými posudky, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť případnými vadami řízení se dovolací soud zabývá až tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Tvrzení žalobců o tomto procesním pochybení ve skutečnosti nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva (tj. otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, jež by splňovala předpoklady dovolání vymezené v § 237 o. s. ř.), a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, nebo ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1280/2023). 17. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 18. Nad rámec právě uvedeného lze jen doplnit, že odvolací soud zopakoval dokazování mimo jiné obsahem obou znaleckých posudků prof. Rabocha (včetně doplňku znaleckého posudku vypracovaného v tomto řízení) i obsahem revizního znaleckého posudku Fakultní nemocnice v Hradci Králové, přičemž shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že odborné hodnocení duševního stavu posuzované H. K. obsažené v posudcích znalce prof. Rabocha nemůže obstát, a je naopak třeba vycházet ze závěrů revizního znaleckého posudku vyhotoveného znaleckým ústavem. V tomto směru se odvolací soud nijak neodchýlil od hodnocení důkazů či od skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně. 19. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanými bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalovaní 1) a 2) byli v dovolacím řízení úspěšní, a mají tudíž právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 21. Ty na straně první žalované i druhého žalovaného spočívají v odměně za zastupování jejich advokáty, jejíž výši dovolací soud odvodil ze sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši podle § 7 bodu 5 a § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a to ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále též jen „advokátní tarif“), neboť předmětem řízení bylo určení vlastnického práva k nemovité věci, jejího peněžitá hodnota není známa. Tarifní hodnota činí 113 000 Kč, tedy odměna advokáta za jeden úkon právní služby je ve výši 5 620 Kč. Dále oběma zástupcům žalovaných přísluší, každému z nich, paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), a podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. též náhrada za daň z přidané hodnoty, kterou jsou oba zástupci žalovaných coby advokáti povinni odvést v sazbě 21 % z odměny a paušální náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 274,70 Kč. Celkem tak náhrada nákladů dovolacího řízení na straně každého ze žalovaných činí 7 344,70 Kč s tím, že tato náhrada se platí k rukám advokáta, který účastníka v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění v něm uloženého domoci v rámci soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce. V Brně dne 30. 6. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu