23 Cdo 666/2026-61 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce A. K., zastoupeného JUDr. Janem Soukupem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Václavské náměstí 802/56, proti žalovaným 1) K. W. a 2) J. A., oběma zastoupeným Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 118/2025, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2025, č. j. 62 Co 291/2025-39, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2025, č. j. 62 Co 291/2025-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 9. 2025, č. j. 7 C 118/2025-27, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně) dne 27. 4. 2025 domáhal určení, že „ústní darovací smlouva, kde dárcem je M. K. a obdarovanými jsou žalovaní a jejímž předmětem je převod obrazů z M. K. na žalované, je neplatná“. Žalobu odůvodnil tím, že obrazy, jejichž autorem je P. K., daroval M. K. (otec žalobce) paní O. K. (matce žalobce) před uzavřením jejich sňatku. Až v dědickém řízení po M. K. se žalobce dozvěděl, že jeho otec předmětné obrazy před svou smrtí daroval žalovaným, a to na základě ústní dohody, o čemž svědčila listina datovaná dnem 4. 10. 2017 nalezená v bytě (zůstavitele) M. K. při místním šetření konaném dne 16. 12. 2022 v rámci dědického řízení. Při tomto šetření byl proveden soupis, v němž byly identifikovány a specifikovány i jednotlivé obrazy P. K., které nebyly součástí pozůstalosti (právě proto, že ještě za života M. K. měly být darovány žalovaným). Specifikace obrazů a jejich fotografie jsou pak obsaženy v dědickém spise. Žalobce zpochybnil platnost této darovací smlouvy jednak proto, že dárce (M. K.) nebyl vlastníkem obrazů, jednak pro neurčitost a nesrozumitelnost darovací smlouvy a rovněž proto, že nebyla prokázána vůle M. K. obrazy žalovaným darovat. 2. Soud prvního stupně následně, usnesením ze dne 13. 6. 2025, č. j. 7 C 118/2025-23, žalobce poučil, že žaloba je neurčitá, neboť v jejím petitu není dostatečně určitě vymezeno, neplatnosti jakého právního jednání se žalobce domáhá, a to z hlediska data právního jednání a jeho předmětu (není zřejmé, o jaké obrazy se mělo jednat). Soud prvního stupně zároveň žalobce vyzval, aby ve stanovené lhůtě žalobu doplnil tak, že dostatečně určitě vymezí právní jednání, jehož určení neplatnosti se domáhá, a to tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným právním jednáním. 3. Žalobce reagoval na právě uvedené usnesení soudu prvního stupně podáním ze dne 26. 6. 2025, v němž poukázal na dokumentaci založenou ve spisovém materiálu dědického řízení po M. K. obsahující dokument datovaný 4. 10. 2017, v rámci něhož (na č. l. 134) „má údajně M. K. prohlašovat, že předmětné obrazy byly darovány žalovaným“. Co se týče specifikace obrazů, pak žalobce uvedl, že se jedná o obrazy, které se nacházely ke dni místního šetření v bytové jednotce M. K., přičemž soupis předmětných obrazů je uveden v příloze č. 1 protokolu o provedeném soupisu na místě samém ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 13 D 533/2022. Žalobce zopakoval, že součástí spisového materiálu jsou i fotografie těchto obrazů. Nakonec žalobce prohlásil, že je připraven (v případě potřeby) vymezit jednotlivé obrazy, které jsou obsahem uvedeného spisu, a jednotlivě je označit popisem. Za účelem tohoto doplnění požádal soud o poskytnutí delší lhůty, jelikož by se jednalo o rozsáhlejší podání. 4. Soud prvního stupně nato, usnesením ze dne 4. 9. 2025, č. j. 7 C 118/2025-27, žalobu ze dne 27. 4. 2025, doplněnou podáním ze dne 26. 6. 2025, odmítl (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok II) a rovněž rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobci (výrok III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ani po doplnění žaloby její petit stále neobsahuje přesné označení právního jednání, určení jehož neplatnosti se žalobce domáhá. Přitom převzetí nepřesného, neurčitého nebo nesrozumitelného petitu do výroku rozhodnutí soudu by mělo za následek jeho nevykonatelnost. Současně soud prvního stupně neshledal důvodnou žádost žalobce o poskytnutí dodatečné lhůty k doplnění žaloby o přesnou specifikaci obrazů, které byly předmětem darovací smlouvy s tím, že žalobce vázal tento úkon na podmínku, že soud neshledá dostatečným ani doplnění žaloby po výzvě soudu. Nebyly rovněž zjištěny okolnosti, které by žalobci bránily obstarat si veškeré podklady, náležitě je vyhodnotit, a teprve poté podat kompletní žalobu. Žaloba je nadále podle soudu prvního stupně neurčitá, neboť z ní jednoznačně nevyplývá, jaké právní jednání má být dle žalobce označeno za neplatné. Toto právní jednání není identifikováno ani datem, ani jeho obsahem (přesnou identifikací darovaných obrazů). Takové upřesnění neobsahuje ani příloha č. 1 protokolu o provedení soupisu ze dne 16. 12. 2024 (správně 16. 12. 2022 – poznámka Nejvyššího soudu). 5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením identifikovaným v záhlaví usnesení soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi jeho účastníky (druhý výrok). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a doplnil, že ze žaloby bylo sice zřejmé, že žalobce požaduje určení neplatnosti darovací smlouvy, která měla být uzavřena mezi jeho otcem (M. K.) a žalovanými, avšak nebylo již zřejmé, o jakou konkrétní smlouvu se mělo jednat, nebyla-li specifikována ani předmětem (konkrétními obrazy), ani datem, kdy mělo dojít k jejímu uzavření. V rámci specifikace předmětu řízení lze sice odkázat na listinu připojenou k návrhu na zahájení řízení, takový postup má ovšem svoje limity, které žalobce v daném případě nerespektoval, neboť odkaz na listinu nebyl dostatečně určitý a srozumitelný a neumožňoval jednoznačnou identifikaci skutkového děje. V této souvislosti odvolací soud poukázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013, podle něhož nelze akceptovat, aby žalobce plnil svou povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti pouhým odkazem na obsah spisu vedeného v jiné věci, nejsou-li tyto listiny ve vztahu ke skutkovým okolnostem jednoznačné a umožňují vícero alternativních skutkových závěrů. Žalobce se v souzené věci podle odvolacího soudu sice pokusil specifikovat předmět řízení nejen odkazem na celkový obsah spisového materiálu vedeného v rámci řízení o pozůstalosti po jeho otci, ale také doložením konkrétních listin. Žalobce však již neprovedl dostatečné propojení těchto listin s jednotlivými skutkovými tvrzeními obsaženými v žalobě. Z těchto listin nelze jednoznačně zjistit, jaký měl být obsah tvrzené darovací smlouvy, o jakou darovací smlouvu se jednalo a co mělo být jejím obsahem. Příloha č. 1 – Soupis položek pouze dokládá, že bylo sepsáno 70 různých položek majetku doplněných fotografiemi, přičemž soupis začíná čtyřmi kytarami, následuje knihovnička s cca 500 knihami a dále plátno o rozměrech cca 65x80 cm bez dalšího upřesnění. Z usnesení o dědictví po M. K. vyplývá specifikace 33 položek nacházejících se v různých částech bytu č. XY na adrese XY, případně ve skladu k bytu náležejícímu, přičemž je výslovně uvedeno, že výtvarná díla P. K. součástí pozůstalosti nebyla. Podle mínění odvolacího soudu nelze připustit, aby žalobce předložil soubor listin a v žalobě či v jejím doplnění na ně odkázal pouze souhrnně a nekonkrétně bez vazby na jednotlivá skutková tvrzení. Takový postup by nepřípustně stíral rozdíl mezi skutkovými tvrzeními účastníků a skutkovými zjištěními, která činí soud na základě provedeného dokazování. Současně by tím byla nepřípustně přenesena procesní aktivita a odpovědnost, která náleží účastníkům řízení, na soud. Ze žaloby ani z jejího doplnění, uvedl dále odvolací soud, nelze ani v základních rysech zjistit, na základě čeho žalobce svůj nárok uplatňuje, tedy určení neplatnosti jaké konkrétní ústní darovací smlouvy se domáhá, přičemž k individualizaci žalobcova nároku musí dojít již při zahájení řízení a důkaz v podobě výslechu žalobce nemůže sloužit k doplnění či objasnění již tvrzených skutečností. Odvolací soud rovněž uzavřel, že nebylo důvodu, aby soud prvního stupně poskytoval žalobci další (dodatečnou) lhůtu k doplnění žaloby, neboť je-li výzva k doplnění žaloby řádná (což v daném případě byla), činí se pouze jednou a není důvodu ji opakovat v případě, kdy účastník následným podáním vytčené vady neodstraní. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti usnesení odvolacího soudu (v celém jeho rozsahu) podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné pro řešení procesní otázky týkající se projednatelnosti žaloby v situaci, kdy ji na výzvu soudu doplnil, skutkový základ vymezil a z jejího obsahu a příloh je zřejmé, čeho se domáhá. 7. Dovolatel uvádí, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (nálezem ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, a ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18), přičemž předně namítá, že řádně reagoval na výzvu soudu prvního stupně, a pakliže přesto nebyla jeho reakce na tuto výzvu podle soudu prvního stupně dostačující, měl jej soud na to upozornit. Z doplnění žaloby je podle dovolatele zřejmý skutkový základ uplatněného nároku a soudy se nijak nezabývaly žalobcem navrženými důkazy, na nichž spočívala další specifikace předmětu žaloby. Postup obou soudů dovolatel označuje za rozporný se zásadou, že při pochybnostech o určitosti žalobního návrhu je třeba dát přednost věcnému projednání žaloby před jejím odmítnutím. Žalobu pak podle jeho přesvědčení nelze odmítnout, jestliže z ní vyplývá, čeho se žalobce domáhá, a to i tehdy, je-li třeba obsah žaloby vykládat ve spojení s jejími přílohami či navrženými důkazy. Upozornil také na to, že žaloba je založena na historických skutkových okolnostech, jejichž úplné objasnění je možné až v rámci dokazování, v kteréžto spojitosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 173/13. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. K dovolání se vyjádřili žalovaní, majíce za to, že dovolání žalobce by mělo být odmítnuto. S poukazem na závěry obsažené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 544/2013, a ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2022, dovozují, že rozhodnutí obou soudů jsou správná, neboť žalobce dostatečně neupřesnil předmět řízení, a to ani odkazem na jiné listiny, neboť ty neumožňovaly jednoznačnou identifikaci skutkového děje. Uvedené listiny podle žalovaných obsahovaly více informací a z podání žalobce nebylo zřejmé, jaký konkrétní obsah listin a jakým konkrétním způsobem má předmět řízení specifikovat. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobce rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podal-li žalobce dovolání výslovně proti celému usnesení odvolacího soudu, je třeba předeslat, že dovolání není přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu a proti té části prvního výroku téhož usnesení, jíž byl potvrzen nákladový výrok II usnesení soudu prvního stupně [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Pakliže je ovšem dovolání shledáno jinak přípustným a důvodným, nebrání to dovolacímu soudu přistoupit i ke zrušení těchto výroků jako výroků závislých. 13. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že odvolací soud se při řešení otázky způsobilosti podané žaloby k věcnému projednání z hlediska jejích obsahových náležitostí podle § 79 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. i od judikatury Ústavního soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 14. Dovolání je důvodné. 15. Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou. 16. Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2). 17. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96), tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně – při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1609/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012). 18. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rovněž vychází ze závěru, že předmětem civilního sporného řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který se skládá ze základu procesního nároku (žalobcem tvrzených právně významných skutečností) a předmětu procesního nároku (žalobního petitu). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností (§ 79 odst. 1 o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 2313/2022, a ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1512/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3791/2016). 19. Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, že požadavek ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř., aby z žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, neznamená, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Požadavek zákonodárce vyjádřený v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., že ze žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá, nedává základ pro přísně formalistické pojetí petitu žaloby. Případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom soud není vázán, při formulaci výroku rozhodnutí musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně domáhal (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, či ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002). 20. V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od závěru, že vylíčení rozhodujících skutečností může mít – zprostředkovaně – původ i v odkazu na listinu, kterou žalobce (coby důkazní materiál) připojí k žalobě a v textu žaloby na takovou listinu výslovně odkáže. Nelze ovšem opomenout, že uvedený závěr je výjimkou ze zásady, že vylíčení rozhodujících skutečností má obsahovat samotná žaloba (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), a jako výjimka by měl být aplikován restriktivně (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněný pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 21. Rovněž je nezbytné poukázat na relevantní judikaturu Ústavního soudu vztahující se k uvedené problematice. Tak v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, na který ostatně poukázal i dovolatel, orgán ochrany ústavnosti zdůraznil, že právo na meritorní projednání žaloby je základním prvkem ústavního práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odmítnutí žaloby pro její neurčitost je přípustné toliko tehdy, kdy její formulace jednoznačně brání jejímu věcnému projednání, přičemž soud vynaloží přiměřenou snahu uvedené nedostatky žaloby odstranit. Svůj postup pak musí soudy srozumitelně odůvodnit. Zároveň platí, že odmítnutí žaloby nemůže být toliko „sankcí“ za nedostatečnou komunikaci se soudem. Soud v této fázi řízení toliko posuzuje, zda je žaloba jako celek, tedy mimo jiné i co do toho, čeho a na jakém základě se žalobce domáhá, přesná, určitá a srozumitelná. Soudy se přitom musí snažit o takovou interpretaci vůle žalobce, která meritorní projednání žaloby umožňuje, a nemohou na základě přepjatě formalistických tvrzení předstírat, že žalobcově záměru nerozumí. 22. V nyní projednávané věci je ze žaloby ve znění jejího doplnění zřejmé, že předmětem řízení činí žalobce otázku existence a/nebo platnosti darovací smlouvy, která měla být uzavřena mezi jeho otcem a žalovanými ústní formou blíže nezjištěného dne (přičemž tohoto právního jednání se mělo týkat písemné prohlášení jeho otce ze dne 4. 10. 2017). Jejím (nepřímým) předmětem byly obrazy, jejichž autorem je P. K. a které jsou blíže specifikované v příloze č. 1 Protokolu o provedení soupisu na místě samém ze dne 16. 12. 2022 (který byl proveden v rámci pozůstalostního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 13 D 533/2022). Kopii tohoto protokolu žalobce soudu prvního stupně předložil. V uvedené příloze je celkem 71 položek, z nichž na prvním místě jsou 4 kytary, následuje položka č. 2 [knihovnička s větším množstvím knih (cca 500 knih)], dále je pod položkou č. 3 plátno cca 65x80 cm (viz foto), pod položkou č. 4 jsou uvedeny desky a 2 akvarely, oba podepsány P. K. (viz foto), a i v následujících položkách jsou identifikována různá výtvarná díla (plátna, kresby, akvarely, obrazy, pastely, kompozice atd.), přičemž většina z nich je signována „P. K.“, „P. Kotík“ apod. V závěru tohoto dokumentu je uvedena poznámka „vše viz foto“. 23. Žalobce tedy popsal takové skutečnosti, kterými vylíčil skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. tak, že nehrozí možnost záměny s jiným skutkem. 24. V této souvislosti je rovněž třeba přihlédnout k tomu, že žalobce je zatížen určitým informačním deficitem zejména ve vztahu k tomu, kdy mělo dojít k uzavření jím zpochybňované darovací smlouvy. Tato skutečnost však projednání žaloby bránit nemůže, bylo-li dostatečně specifikováno, mezi kým mělo dojít k uzavření takové smlouvy a co bylo jejím předmětem (tedy darování obrazů). Nadto lze doplnit, že sami žalovaní ve svém vyjádření k žalobě ze dne 12. 6. 2025 uvedli, že „předmětné obrazy daroval pan M. K. žalovaným ústní formou v době společného soužití v roce 1998, krátce poté, co žalovaný dovršil 18 let“. Obrazy pak žalobce blíže specifikoval odkazem na listinu (kterou soudu předložil), v níž se nachází položková identifikace předmětů nalezených v bytě M. K. (nebo v přilehlém skladu) při místním šetření v rámci řízení o pozůstalosti, mezi nimi i vícero předmětů, které jsou označeny výše uvedeným způsobem a které lze tudíž jistě považovat za obrazy, jejichž autorem je P. K. Ze žaloby je pak zřejmé, že se žalobce nedomáhá určení neplatnosti darovací smlouvy, jejímž předmětem by byly kytary či knihovnička s knihami apod. 25. I kdyby však nebylo soudu prvního stupně (či soudu odvolacímu) přesto zřejmé, o jaké obrazy se žalobci jednalo (resp. které měly být předmětem kýžené darovací smlouvy), není podle přesvědčení dovolacího soudu vyloučeno, aby soud žalobce další výzvou vedl k odstranění nadále nenapravených vad žaloby, které by mohly bránit pokračování v řízení, zejména s ohledem na to, že se žalobce snažil první výzvě soudu prvního stupně vyhovět (k tomu srovnej obdobný případ řešený Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5269/2007). Nadto je třeba zdůraznit, že žalobce v doplnění žaloby ze dne 26. 6. 2025 nežádal ani tak o novou výzvu, ale spíše o delší lhůtu pro detailnější specifikaci obrazů. 26. Žaloba tak netrpěla takovými nedostatky, pro které by nebylo možné v řízení pokračovat, a právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy co do závěru o splnění podmínek pro odmítnutí žaloby pro její vady nesprávné. K tomu dovolací soud doplňuje, že toto hodnocení náležitostí žaloby se nijak nepříčí ani závěrům judikatury citované žalovanými, neboť žalobce v doplnění žaloby v rámci identifikace obrazů odkázal na jednu konkrétní listinu, která má obsahovat a také obsahuje položkový výčet předmětů, z nichž větší část tvoří právě výtvarná díla (obrazy), a lze se rovněž domnívat, že jsou to obrazy vytvořené P. K. Zda tomu tak skutečně je pak není otázkou náležitostí žaloby, nýbrž předmětem splnění důkazní povinnosti. Také není přiléhavá argumentace materiální vykonatelností výroku soudního rozhodnutí, neboť přísně vzato určovací výrok (zda tu právo nebo právní vztah je nebo není) se nevykonává; to samozřejmě neznamená, že by určovací výrok (a tím i vymezení žalobního požadavku) neměl být přesný, určitý a srozumitelný. 27. Vedle toho pokládá dovolací soud za nepřípadnou argumentaci odvolacího soudu závěry obsaženými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013, neboť v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval především otázkou splnění procesní povinnosti tvrzení ze strany žalované (její procesní obrany) ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř. Navíc – jak vyplývá z výše uvedeného – nemá dovolací soud za to, že by tvrzení obsažená v právě hodnocené žalobě a v jejím doplnění byla natolik nepřesná či nejednoznačná, že by soudu nedovolovala zjistit, čeho konkrétně se žalobce domáhá. V. Závěr 28. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné, a dovolání je proto důvodné. Z toho důvodu napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). 29. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu