23 Cdo 682/2026-118 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně INTERSERVICE & Co., a.s., se sídlem v Praze 10, Dopravní 500/9, identifikační číslo osoby 25277111, zastoupené Mgr. Michalem Švecem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované Bumažnaja fabrika Spartak, se sídlem Fabričnaja 26, 213004 Šklov – Mogilevská oblast, Běloruská republika, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Zámecké náměstí 24, o určení neplatnosti ujednání a plné moci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 59 C 392/2024, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 12 Co 275/2025-90, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 7. 2025, č. j. 59 C 392/2024-72, zastavil řízení z důvodu nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů (výrok I), žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II) a rozhodl o tom, že po právní moci usnesení bude žalobkyni vrácen soudní poplatek (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 3. Oba soudy takto rozhodly v řízení, v němž se žalobkyně domáhala určení neplatnosti plné moci ze dne 6. 6. 2014 a dodatečného ujednání č. 5 ze dne 13. 2. 2015, neboť tyto otázky nebyly podle jejího názoru posouzeny běloruským soudem (Hospodářským soudem v Mogilevské oblasti), který v jím vedeném řízení uložil žalobkyni, aby žalované (právnické osobě se sídlem v Bělorusku) zaplatila 19 401,15 EUR (rozhodnutím ze dne 3. 8. 2021, č. j. 50-11/2016/124B), přičemž takové určení bylo podle žalobkyně nezbytné k tomu, aby bylo zvráceno uznání rozhodnutí běloruského soudu a jeho výkon v České republice. 4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí takové žaloby není dána pravomoc českých soudů. Vyšel přitom z toho, že řízení před běloruským soudem se týkalo závazku ze smlouvy č. 514-14 ze dne 2. 7. 2014 uzavřené mezi účastnicemi tohoto řízení, která obsahovala dohodu o mezinárodní příslušnosti běloruských soudů pro spory z této smlouvy. Plná moc ze dne 6. 6. 2014 a dodatečné ujednání č. 5 ze dne 13. 2. 2015 souvisely právě s touto smlouvou. Ujednání o mezinárodní příslušnosti se proto vztahuje i na tato právní jednání a pravomoc českého soudu je vyloučena podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 91/12 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále též jen „ZMPS“), jelikož žalovaná na ujednání o pravomoci běloruských soudů trvala. Rozhodnutí běloruských soudů ve výše uvedené věci bylo českými soudy již uznáno a zároveň nevyšlo najevo, že by běloruský soud odmítl věc projednat či že by ujednání stran odporovalo veřejnému pořádku. 5. Odvolací soud posoudil usnesení soudu prvního stupně jako správné, přičemž doplnil, že podle obsahu spisu Hospodářský soud v Mogilevské oblasti odmítl vyhovět žádosti žalované (v nynějším řízení žalobkyně – poznámka Nejvyššího soudu) o zjišťování pravosti plné moci ze dne 6. 6. 2014 a dodatečné dohody č. 5 ze dne 13. 2. 2015 s odůvodněním, že soudu nebyly předloženy originály těchto dokumentů, že zástupce žalované Bohuslav Sekyra podepsal smlouvu č. 514-14 ze dne 2. 7. 2014 na základě plné moci ze dne 6. 6. 2014 a žalovaná uznala toto právní jednání tím, že převzala zboží před únorem 2015 a za toto zboží také zaplatila. Dále vyšel z toho, že žalobkyni bylo jakožto žalované v soudním řízení v Bělorusku řádně doručeno předvolání k jednání a žalobkyně se tohoto jednání nezúčastnila. Dále jí bylo doručeno rozhodnutí výše uvedeného soudu, proti němuž však žalobkyně nepodala odvolání. Ani v řízení o uznání rozhodnutí Hospodářského soudu v Mogilevské oblasti ze dne 3. 8. 2021, č. j. 50-11/2016-124B, žalobkyně neplatnost plné moci ze dne 6. 6. 2014 a dodatečného ujednání ze dne 13. 2. 2015 nenamítla. 6. Odvolací soud tedy nesouhlasil se žalobkyní, že jí bylo v řízení před běloruským soudem odepřeno právo na spravedlivý proces. Odvolací soud se také neztotožnil se žalobkyní v tom, že by se běloruský soud odmítl věcí zabývat, poukazovala-li žalobkyně na § 86 odst. 2 písm. c) ZMPS. Platnost plné moci a dodatečného ujednání navíc představovala otázku předběžnou, nikoliv věc samu. Podle odvolacího soudu je zjevné, že obě tyto dílčí předběžné otázky byly řešeny i v řízení před běloruským soudem a jestliže žalobkyně s postupem běloruského soudu nesouhlasila, mohla jeho rozhodnutí napadnout opravným prostředkem. Za účelovou považoval odvolací soud námitku žalobkyně, že se v tomto případě jedná o spor o padělek plné moci, a že se proto neuplatní prorogační doložka a že jde zároveň o spor týkající se jednání za právnickou osobu ve smyslu § 30 ZMPS (který se navíc týká rozhodného práva a nikoliv pravomoci soudů). Za správný odvolací soud označil i závěr soudu prvního stupně, že pravomoc českých soudů nelze dovodit ani z § 6 ZMPS, jestliže české soudy nejsou místně příslušné k projednání věci s ohledem na sídlo žalované v Bělorusku. Soud prvního stupně se zároveň vypořádal se všemi podmínkami aplikace § 86 odst. 2 ZMPS. 7. Usnesení odvolacího soudu napadla „v celém jeho rozsahu“ žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že „rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, případně nebyla řešena v daných souvislostech.“ Tuto otázku formuluje žalobkyně takto: „Zda lze uznat k výkonu rozhodnutí cizího státu, které je dle právních předpisů České republiky v rozporu s veřejným pořádkem a jako takové je nezákonné?“ V závěru dovolání (odstavec 23) pak tuto otázku staví tak, „zda může český soud přiznat účinky rozhodnutí cizího státu, které je vadné, odporuje právu na spravedlivý proces a jako takové je nezákonné?“ 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. platí, že dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 12. Ve smyslu posledně citovaného ustanovení nemůže být dovolání žalobkyně shledáno přípustným v rozsahu, v němž směřuje proti těm výrokovým částem dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, v nichž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (tedy proti té části výroku I, jíž byl potvrzen výrok II usnesení soudu prvního stupně, a dále proti výroku II). 13. Dále se dovolací soud věnoval posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně z pohledu § 237 o. s. ř. Žalobkyně položila dovolacímu soudu výše citovanou otázku, kterou považuje za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, která však přípustnost dovolání ve smyslu právě uvedeného ustanovení nemůže založit. 14. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je totiž vedle závěru o nedostatku pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí žaloby z důvodu existence ujednání stran o příslušnosti zahraničního soudu ve smyslu § 86 ZMPS (tzv. prorogační doložky) založeno též na tom, že pravomoc českých soudů by nebyla dána ani z důvodů aplikace § 6 ZPMS, a to s ohledem na sídlo žalované v Bělorusku (viz odstavec 22 rozhodnutí odvolacího soudu). Tento závěr však žalobkyně v dovolání nenapadá. Přitom nicméně platí, že založí-li odvolací soud své rozhodnutí na více důvodech, z nichž každý sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, pak nepodaří-li se dovolateli zpochybnit byť i jen jediný závěr, tak napadené rozhodnutí obstálo jako správné a Nejvyšší soud se již nezabývá přípustností a důvodností dalších námitek dovolatele, neboť ani jejich odlišné vyřešení by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006). To lze vztáhnout i na právě projednávaný případ, neboť vyplývá-li závěr o nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání a rozhodnutí předmětné žaloby z vícero právních důvodů (zde z důvodu existence prorogační doložky a vedle toho z důvodu sídla žalované v jiné zemi), pak ani případný závěr dovolacího soudu o nesprávném posouzení první otázky odvolacím soudem by pro dovolatelku neznamenal příznivější rozhodnutí. 15. Nadto dovolací argumentace vztahující se k dovolatelkou položené otázce obsažená zejména v částech III a IV dovolání, v nichž žalobkyně podrobně popisuje postup běloruského soudu v jím vedeném řízení, který žalobkyně označuje za zjevně neslučitelný se zásadami spravedlivého procesu a s principy veřejného pořádku České republiky, neboť „žalobkyni byla de facto i de iure odepřena možnost účinné procesní obrany.“ Konkrétní důvody (tvrzení), pro které má žalobkyně za to, že procesní postup běloruského soudu byl zatížen takovými vadami, které odporují českému veřejnému pořádku, ale uplatňuje poprvé, a proto nepřípustně (§ 241a odst. 6 o. s. ř.) až v dovolacím řízení. I z tohoto důvodu nemohl odvolací soud napadeným rozhodnutím nerespektovat dovolatelkou citovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. II. ÚS 3822/18, neboť žádné konkrétní námitky v tomto směru mu dovolatelka v rámci odvolacího řízení nezpřístupnila. 16. Dovolání obsahuje i další argumentaci, která přímo nesouvisí s otázkou dovolatelkou explicitně formulovanou, avšak ve vztahu k této (následné) argumentaci není v dovolání vymezen žádný ze zákonem předvídaných předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.). 17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). 18. Vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustálené rozhodovací praxe také třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak totiž bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2055/2024, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2864/24; dále i například usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. I. ÚS 3043/23). 19. Závěr o nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání se vztahuje k námitce žalobkyně, že soud prvního stupně se dopustil procesní chyby při zjišťování skutkového stavu [přičemž tím navíc dovolatelka namítá existenci vady řízení, k níž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není], ke konstatování dovolatelky, že řízení o neplatnosti plné moci a dodatečné dohody je přímo spojené s řízením o návrhu na uznání a povolení výkonu rozhodnutí, a zakládá tak mezinárodní příslušnost českých soudů (tato námitka navíc nebyla uplatněna v odvolacím řízení – viz výše), že z jednání žalované v průběhu řízení lze dovodit závěr o implicitním souhlasu s příslušností soudu (tato námitka navíc nebyla uplatněna v odvolacím řízení – viz výše), že soud prvního stupně dospěl k chybnému závěru o tom, že se běloruský soud neodmítl zabývat posouzením „žádosti žalovaného o padělání plné moci a dodatečné dohody č. 5 ze dne 13. 2. 2015 jakož zkoumání pravosti těchto dokumentů,“ a že spor o pravost a existenci plné moci není sporem závazkovým, nýbrž otázkou statusovou. 20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 21. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu