23 Cdo 691/2026-1412 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Kinskych 602 s.r.o., se sídlem v Praze, náměstí Kinských 602/2, identifikační číslo osoby 24301639, zastoupené Mgr. Emilem Holubem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, proti žalované STATUS stavební a.s., se sídlem v Humpolci, Nádražní 998, identifikační číslo osoby 46679120, zastoupené Danielem Rosickým, B.A., LL.B., advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 26/2, o zaplacení 10.094.080,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 157/2025, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2025, č. j. 20 Co 352/2025-1389, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2025, č. j. 20 Co 352/2025-1389, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou původně u Okresního soudu v Pelhřimově dne 14. 7. 2021 (kterou nyní projednává Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně na základě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o přikázání věci tomuto soudu) se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení v záhlaví uvedené částky coby smluvní pokuty za nedodržení povinností žalované předat dokončené dílo bez vad a nedodělků, plnit úkoly z kontrolních dnů a provést dílo v dohodnuté kvalitě, to vše na základě smlouvy o dílo uzavřené mezi účastnicemi řízení dne 9. 10. 2017. 2. Usnesením ze dne 19. 9. 2025, č. j. 5 C 157/2025-1361, Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) přerušil řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 25 C 156/2021 (dále též jen „vedlejší řízení“). Vyšel přitom z toho, že ve vedlejším řízení bylo již dne 19. 8. 2025 nepravomocně rozhodnuto o žalobě, kterou podala současná žalovaná proti současné žalobkyni, jíž požaduje zaplacení částky 3.600.204,15 Kč s příslušenstvím na podkladě téže smlouvy o dílo, přičemž její žaloba byla (prozatím nepravomocně) zamítnuta z toho důvodu, že nebylo prokázáno řádné dokončení díla a jeho předání bez vad a nedodělků coby podmínka pro závěrečnou fakturaci podle smlouvy o dílo. Soud prvního stupně tudíž považoval za logické, že s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení před ním probíhající podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přeruší, neboť v jiném řízení u téhož soudu probíhá spor o otázce, která může mít zásadní význam pro jeho rozhodnutí v této věci. 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením identifikovaným v záhlaví usnesení soudu prvního stupně potvrdil. 4. Odvolací soud uzavřel, že nastala situace, kdy v jiném řízení je meritorně řešena otázka (závěr o níž je vyjádřen ve výroku rozhodnutí), která je v předmětné věci otázkou předběžnou. Otázka řádného předání díla, řešená ve vedlejším řízení jako otázka hlavní, je předběžnou otázkou významnou pro posouzení toho, zda má žalobkyně nárok na smluvní pokutu požadovanou v tomto řízení. Není přitom případná argumentace žalobkyně, že obě řízení mají stejný předmět a tvrzení o tom, že jsou porušena její práva na zákonného soudce, je absurdní. Podmínky pro přerušení byly splněny i z pohledu zásady hospodárnosti. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na to, že přestože v řízení byla již provedena řada důkazů, zjevně nebylo dosud dospěno k věcnému rozhodnutí, přičemž v této fázi byla věc rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 5. 2025 přikázána soudu prvního stupně, jehož příslušný soudce nebude moci v řízení postupovat dříve, než celý (mimořádně obsáhlý) spis nastuduje, což si vyžádá značnou časovou dotaci. Ve vedlejším řízení již bylo vydáno meritorní rozhodnutí a věc se nachází ve stadiu odvolacího řízení. S ohledem na význam v něm řešené předběžné otázky pro rozhodnutí ve věci je proto hospodárné vyčkat jeho pravomocného skončení. 5. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání namítajíc, že odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V textu dovolání pak cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Žalovaná argumentuje tím, že přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je možné jen tehdy, jestliže se v jiném řízení řeší otázka, která je pro rozhodnutí soudu v předmětném řízení otázkou předběžnou a nikoliv otázkou hlavní (meritorní). Jinými slovy řečeno namítá, že otázka řešená v jiném (vedlejším) řízení je stejná jako v řízení předmětném (tedy zda bylo žalovanou dílo řádně předáno žalobkyni bez vad a nedodělků dle podmínek smlouvy o dílo), přičemž se podle žalobkyně jedná o předmět řízení (otázku hlavní), případně se v obou řízeních jedná o otázku předběžnou (prejudiciální). Dovolatelka má též za to, že přerušením řízení bylo porušeno její právo na zákonného soudce, neboť vyčkáváním na pravomocné rozhodnutí v jiném řízení dochází fakticky k přesunu rozhodovací pravomoci v otázce hlavní na soud v jiném obsazení i jiné funkce. Napadeným rozhodnutím byla též podle dovolatelky porušena zásada hospodárnosti řízení, neboť předmětné řízení se nachází ve fázi, kdy již byly provedeny veškeré navržené důkazy a předpokládalo se již jen dokončení účastnické výpovědi statutárního zástupce žalované. Nebýt usnesení o přerušení řízení, mohlo podle názoru žalobkyně být již v tomto řízení po více jak čtyřech letech jeho trvání vydáno alespoň prvostupňové rozhodnutí ve věci samé, přičemž pravomocné rozhodnutí ve vedlejším řízení lze očekávat nejdříve v horizontu následujícího roku či dvou let. Dovolatelka také namítá, že odvolací soud neodůvodnil, kterak dospěl ke svým závěrům, že v jiném řízení je meritorně řešena otázka (závěr o níž je vyjádřen ve výroku rozhodnutí), která je v předmětné věci otázkou předběžnou, a že příslušný soudce soudu prvního stupně nebude moci v řízení postupovat dříve, než celý (mimořádně obsáhlý) spis nastuduje. Přitom podle dovolatelky není zřejmé, proč by studium spisu s již provedenými důkazy mělo zabrat více času než vyčkávání na pravomocné rozhodnutí ve vedlejším řízení. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nepřerušuje. 6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání předeslala, že předmětná věc byla Vrchním soudem v Praze přikázána k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 5 na návrh žalobkyně, s čímž žalovaná nesouhlasila z důvodu nehospodárnosti takového kroku, neboť Okresní soud v Pelhřimově za téměř čtyři roky trvání řízení již provedl rozsáhlé dokazování a chystal se ve věci rozhodnout. Žalovaná považuje dovolání žalobkyně za nepřípustné, neboť je z něj zřejmé, že nesměřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, ale proti rozhodnutí soudu prvního stupně (žalobkyně v dovolání opakuje to, co již uvedla ve svém odvolání). Žalobkyně v dovolání podle žalované nevymezila žádné otázky a není z něj rovněž patrné, o jaké otázky procesního práva by se mělo jednat či od jaké ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Odvolací soud se pak podle názoru žalované v dovoláním napadeném usnesení neodchýlil od zákona a to, zda mělo být řízení přerušeno, je otázkou volného uvážení soudu. Žalovaná též sporuje tvrzení žalobkyně, že by stávající řízení před soudem prvního stupně bylo již ve finální fázi, neboť nejenže soudce soudu prvního stupně bude muset nastudovat celý obsáhlý spis, ale budu nucen znovu provést celou řadu důkazů. Žalobkyně pak podle přesvědčení žalované zavinila (svým návrhem na přikázání věci jinému soudu) prodloužení předmětného řízení, a její argumentace zásadou hospodárnosti řízení je proto podle žalované účelová. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalobkyně rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). 8. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, za splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř. 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud při úvaze o splnění podmínek pro přerušení řízení vyšel z předpokladu, který je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. 12. Judikatura Nejvyššího soudu se při výkladu § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3153/2008, nebo ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, nebo ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, a v něm citovanou judikaturu), ustálila v tom, že: a) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. b) Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. c) Ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o (ne)přerušení řízení podle uvedeného ustanovení přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní). 13. V posuzovaném případě odvolací soud shora uvedená hlediska pro možnost přerušení řízení sice posoudil, avšak jím vyřčené úvahy dovolací soud hodnotí jako zjevně nepřiměřené, a to z následujícího důvodu. Odvolací soud totiž shledal, že je namístě přerušit řízení z důvodu jeho hospodárnosti, neboť ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 156/2021 (tedy ve vedlejším řízení) je řešena otázka, zda dílo, jež měla žalovaná podle smlouvy zhotovit pro žalobkyni, bylo řádně dokončeno a předáno, přičemž usoudil, že v tomto vedlejším řízení je uvedená otázka otázkou hlavní, tedy meritorní, a že naopak v předmětném řízení se jedná o otázku předběžnou (prejudiciální). Jinými slovy řečeno, odvolací soud v dovoláním napadeném usnesení vycházel z toho, že řešení uvedené otázky ve vedlejším řízení bude pro předmětné řízení závazné. A právě existence této situace (jak vyplývá z dovoláním napadeného usnesení) byla pro odvolací soud jedním z nezbytných předpokladů pro přerušení řízení. 14. Tento předpoklad je ale v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, neboť podle ní v obou řízeních (tedy jak v řízení, v němž je žalováno zaplacení smluvní pokuty, tak i v řízení, v němž se jedná o doplacení části smluvené ceny za dílo) je otázka, zda bylo dílo řádně dokončeno a předáno, otázkou předběžnou (prejudiciální), jejíž vyřešení ve vedlejším řízení proto nebude závazné pro řízení předmětné. V tomto směru je možné odkázat například na rozsudek ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, v němž se Nejvyšší soud zabýval závazností posouzení obdobné otázky v obdobném případu a v němž vyjádřil závěr, že „řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení, a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není“ (srovnej dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5091/2014). 15. K tomu však dovolací soud zdůrazňuje, že z judikatury Nejvyššího soudu (viz výše) nevyplývá, že by fakultativní přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přicházelo do úvahy jen v případě, že v obou řízeních je řešena stejná otázka a zároveň se v hlavním řízení jedná o otázku předběžnou a ve vedlejším řízení o otázku hlavní (meritorní). Jinými slovy řečeno, přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je ve smyslu shora uvedené judikatury myslitelné i tehdy, kdy si soud v přerušeném (hlavním) řízení může určitou otázku, která je řešena v jiném (vedlejším) řízení, posoudit sám, a to i v případě, kdy jejím řešením učiněným ve vedlejším řízení nebude vázán. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je z hlediska důvodů pro přerušení řízení rozhodné to, zda tutéž otázku, kterou by soud v předmětném řízení řešil jako předběžnou, vyřeší soud v kratším či obdobném čase a s menšími či obdobnými náklady v jiném řízení (obdobně viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2385/2017). 16. Pouze nad rámec nutného odůvodnění dovolací soud k dovolací námitce, že přerušení řízení v daném případě znamená porušení práva žalobkyně na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, konstatuje, že důsledkem přerušení řízení je jen to, že se nekonají jednání a neběží lhůty podle občanského soudního řádu (§ 111 odst. 1 o. s. ř.), a naopak jím nedochází k žádné změně v příslušnosti či obsazení soudu. V dovolatelkou zmíněném nálezu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, se sice Ústavní soud zabýval výkladem práva na zákonného soudce, ovšem ve zcela jiných skutkových a procesních poměrech. 17. Nejvyšší soud dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je založeno na dosud ne zcela přiléhavém, a tudíž i nesprávném právním posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. V dalším řízení se tedy bude muset odvolací soud vypořádat s otázkou, zda jsou ve smyslu výše reprodukované judikatury dány podmínky pro přerušení řízení přesto, že ve vedlejším řízení není otázka důležitá pro hlavní řízení řešena jako meritorní, nýbrž (též) toliko jako prejudiciální. 18. Proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 19. O náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení bude rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 27. 5. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu