23 Cdo 744/2025-407 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. K., zastoupené Mgr. Romanou Semeckou, advokátkou se sídlem v Praze, Rumunská 1798/1, proti žalovanému R. K., zastoupenému JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Chrudimská 1418/2, o zaplacení částky 119.609,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 31 C 5/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 70 Co 260/2024-384, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 70 Co 260/2024-384, jakož i výroky I a V rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 11. 2023, č. j. 31 C 5/2022-322, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 153.290,40 Kč s příslušenstvím, která je tvořena mj. částkou 119.608,46 Kč představující jednu polovinu z každé splátky hypotečního úvěru za měsíce březen roku 2022 až březen roku 2023 poskytnutého oběma účastníkům na základě Smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené účastníky a Hypoteční bankou, a. s. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 31 C 5/2022-322, uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 119.609,40 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I), částku 2.373 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok II), částku 550 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok III), žalobu zamítl co do částky 30.758 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V). 3. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 70 Co 260/2024-384, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I o věci samé a ve výroku V o nákladech řízení potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 4. Dle odvolacího soudu byl nárok žalobkyně založen smlouvou o poskytnutí hypotečního úvěru uzavřené s Hypoteční bankou, a. s., ze dne 24. 4. 2008, na jejímž základě vznikl účastníkům společný závazek z hypotečního úvěru, který se společně zavázali splácet. Žalobkyně hradila výlučně sama splátky společného hypotečního úvěru za měsíce březen roku 2022 až březen roku 2023. Žalobkyni tak dle § 511 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vzniklo právo požadovat po žalovaném poměrnou část (jednu polovinu) uhrazených splátek. 5. Dohodou ze dne 25. 10. 2019 (dále též jen „Dohoda“) si účastníci smluvně modifikovali možnost regresu. Dohoda řešila několik situací, kdy si účastníci upravili splácení hypotečních splátek odlišně od obecného pravidla. Dle bodu 19 Dohody měl platit splátky hypotečního úvěru výlučně žalovaný jako kompenzaci toho, že bude moci v nemovitosti nadále bydlet, zatímco žalobkyně se odstěhuje, a to v období od rozvodu účastníků do okamžiku, kdy se žalovaný z nemovitostí vystěhuje, nebo do okamžiku prodeje nemovitostí (podle toho, co nastane dříve). Dále dle téhož bodu 19 Dohody měli splátky hradit společně oba účastníci, a to poté, co se žalovaný z nemovitostí vystěhuje, až do okamžiku prodeje nemovitostí nebo do úplného uhrazení dluhu (podle toho, co nastane dříve). Dle bodu 20 Dohody pro případ, že by se po rozvodu žalobkyně z nemovitostí neodstěhovala, měli splátky hypotečního dluhu hradit společně oba účastníci až do okamžiku prodeje nemovitostí nebo do úplného uhrazení dluhu (podle toho, co nastane dříve). Mezi účastníky však nastala situace, že žalovaný nemovitosti opustil po rozporech se žalobkyní. Tuto situaci Dohoda neřešila. Dle odvolacího soudu takovou absenci nelze překlenout analogií ani soud nemůže za účastníky obsah smluvních ujednání domýšlet. Proto za těchto okolností platí režim dle výše uvedené právní úpravy. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud částečně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a částečně která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. 7. Dle dovolatele v rozhodovací praxi dosud nebyla vyřešena otázka postupu v případech smluvních mezer. Pokud Dohoda výslovně neupravovala situaci, kdo z účastníků by měl hypoteční úvěr splácet v případě, že by nemovitosti užívala výlučně žalobkyně, tak se dle dovolatele mělo postupovat doplňujícím výkladem smlouvy a analogií. Dohoda totiž ve svém bodu 20 obsahovala výslovné ujednání: „Pokud se J. K. z Nemovitostí nevystěhuje a Nemovitosti budou i nadále užívat obě strany, pak se R. K. a J. K. zavazují, že […] budou dluh splácet společně, každý částkou 9.302,95 Kč.“ Dovolatel tak byl přesvědčen o tom, že by žalobkyně byla oprávněna s úspěchem nárokovat polovinu hypoteční splátky jen v případě, pokud by v nemovitostech bydleli oba. Účastníci ve své Dohodě výslovně pamatovali pouze na dvě situace, přičemž jedna z nich odpovídala stavu, kdy nemovitost bude užívat žalovaný, a v této situaci bude úvěrové splátky hradit pouze on. V této situaci se však ve výsledku octnula právě žalobkyně. Dovolatel se tak domnívá, že se dané pravidlo mělo právě analogicky uplatnit i na případ převrácený, tedy kdy nemovitosti samostatně obývá žalobkyně, byť jej Dohoda explicitně neupravovala. 8. Dovolatel je dále přesvědčen, že plnění, kterého se žalobkyně po dovolateli domáhá, je zneužitím práva a nepoctivým jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy. „Dovolatel byl z užívání nemovitostí vypuzen a nebylo tedy (správně) možné po něm spravedlivě požadovat, aby nemovitost užíval za situace, kdy do jediného pokoje, ve kterém měl uložené věci, žalobkyně s jejím přítelem opětovně vnikla, přičemž dveře rozmlátili a žalovaný je našel dokonce vyhozené na zahradu, dále jeho věci byly zcela přeházené a částečně rozebrané (‚rozkradené‘), v pokoji bylo odposlouchávací zařízení, a tedy žalovaný logicky zbytek věcí přesunul do garáže k sousedům. […] Dohoda původně primárně počítala s tím, že účastníci Nemovitosti prodají. Tento předpoklad však nebyl dodržen. Tím pádem byla Dohoda v daném ohledu porušena. Dohoda byla porušena rovněž v tom, že Nemovitosti užívala výlučně žalobkyně, ačkoli s takovou variantou Dohoda vůbec nepočítala.“ Nyní dle jiné dohody účastníků nemovitosti vlastní žalobkyně spolu se svým partnerem. Dle dovolatele se žalobkyně snaží na dovolateli neoprávněně obohatit a nárokování části splátek ze strany žalobkyně je vedeno nepoctivým záměrem a jedná se o zjevné zneužití práva. I kdyby tedy obstál závěr, že žalobkyni úhrada části splátek náležela, přesto by jí z těchto důvodů neměla být poskytována jakákoli ochrana. Rozsudek odvolacího soudu je navíc v tomto ohledu nepřezkoumatelný. 9. Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 10. Žalobkyně se k podanému dovolání vyjádřila tak, že nebyly naplněny předpoklady jeho přípustnosti, a dovolací soud by je měl odmítnout, popřípadě jako nedůvodné zamítnout. III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání splňuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 12. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 13. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 14. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria uvedená v tomto ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 15. Dovolání je přípustné, neboť v otázce výkladu právního jednání a rovněž při posouzení otázky zjevného zneužití práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 16. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu (jakož i rozsudek soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Otázka výkladu právního jednání 17. Dle § 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), se právní jednání posuzuje podle svého obsahu. 18. Dle § 556 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odst. 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odst. 2). 19. Interpretaci výkladových pravidel obsažených v § 555 a násl. o. z. se Nejvyšší soud věnoval např. v rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém uvedl, že ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či pojmenování. Skutečnost, že osoba činící právní jednání jej nesprávně (např. v důsledku svého mylného právního názoru) označí, nemá při výkladu právního jednání zásadně žádný význam (srov. důvodovou zprávu a v právní teorii např. Melzer, F. In: Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 578). 20. Dále například v rozsudcích ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019, Nejvyšší soud vyložil, že nynější občanský zákoník klade důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak uvedl, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 věty první o. z.; soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. též Melzer, F. Op. cit., s. 594–595, nebo Handlar, J. In: Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. 21. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). 22. O skutečné vůli stran lze přitom činit úsudek i z jiných zdrojů než z výslovného znění smlouvy nebo z následné autentické interpretace smlouvy samotnými smluvními stranami. Zkoumání vůle jednajícího prostřednictvím jeho explicitního vyjádření ohledně výkladové otázky (v literatuře označováno jako tzv. jednoduchý subjektivní výklad; srov. Melzer, F. Op. cit., § 556, s. 600–601) je pouze jednou z variant subjektivního výkladu. Nelze-li vůli stran zjistit tímto způsobem, přichází v úvahu též tzv. subjektivně teleologický výklad, při němž se na skutečnou vůli stran usuzuje ze známého skutečného účelu smlouvy, tedy z účelu explicitně vyjádřeného ve smlouvě nebo jinak nepochybně prokázaného, o němž jsou strany smlouvy srozuměny (srov. Melzer, F. Op. cit., § 556, s. 601–602). Další možností pak je tzv. nepravý subjektivní výklad, při němž se na skutečnou vůli stran usuzuje z jakýchkoli dalších skutečností, z nichž lze skutečnou vůli stran dovodit jakýmkoli prostředkem nevzbuzujícím pochybnosti (srov. Melzer, F. Op. cit., § 556, s. 602–603). Tím může být například jednání stran před uzavřením smlouvy (srov. § 556 odst. 2 o. z.) nebo naopak po jejím uzavření (srov. Melzer, F. Op. cit.). 23. Nejvyšší soud ostatně již vyložil, že to, že má být zjišťován společný úmysl stran v okamžiku uzavření smlouvy, neznamená, že by při výkladu nebylo možno zohlednit okolnosti, ke kterým došlo až poté, co byla smlouva uzavřena (například následné jednání stran). Takové okolnosti při výkladu zohlednit lze, avšak pouze natolik, nakolik z nich lze usuzovat na společný úmysl stran, který zde byl v době uzavření smlouvy [srov. též Handlar, J. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, § 556, s. 1769, marg. č. 26]. 24. Úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, tedy nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. 25. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023). 26. Jinými slovy řečeno, teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Je-li výsledek objektivní metody interpretace (pravidelně vycházející z objektivního významu použitých slov) rozporný s významem, který tomuto jednání přiřazoval jednající, byla-li tato jeho vůle (úmysl) druhé straně známa, či o něm musela vědět, právní úprava v § 556 o. z. upřednostňuje subjektivní výklad odpovídající takto projevené vůli s ochranou dobré víry adresáta tohoto jednání. To platí i tehdy, je-li v řízení zjištěný úmysl jednajícího, který byl druhé straně právního jednání znám, nebo musela-li o něm vědět, v rozporu s jeho jazykovým vyjádřením (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2856/2022). 27. Při objektivním výkladu se projevuje tzv. předpoklad racionálního aktéra, tedy předpoklad, že rozumné smluvní strany nečiní žádná ujednání, ke kterým není žádný důvod. Princip poctivosti se pak při objektivním (normativním) výkladu projevuje mimo jiné v tom, že smluvní strana má povinnost zohlednit i zájmy druhé strany. V rámci objektivního (normativního) výkladu si tedy soud musí klást otázku, jak mohl projevu vůle v konkrétní situaci porozumět rozumný adresát jednající v souladu s principem poctivosti. Shoduje-li se normativní výklad projevů obou smluvních stran, pak tyto strany dosáhly (normativního) konsensu [srov. Melzer, F. Op. cit., § 556, s. 607 a násl.; obdobně srov. též Handlar, J. In: Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1769 a násl.]. 28. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že „při výkladu obsahu smluvních závazků je vždy třeba vycházet z vůle stran. Žalobkyně v tomto případě vylučovala, že by vůlí stran bylo, aby splátku hypotečního úvěru kryl výlučně ten, kdo by nemovitosti samostatně obýval (navíc sporovala i to, že by nemovitosti užívala). Pokud nelze zjistit, jaká byla vůle stran při uzavření smlouvy, je třeba vycházet z jejího písemného znění. Není přípustné, aby soud domýšlel za účastníky smluvního vztahu obsah jejich smluvních ujednání, jak žádá žalovaný.“. 29. Odvolací soud sice poukázal na význam zjišťování vůle smluvních stran, v rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí však dostatečně neposoudil, co bylo společným úmyslem smluvních stran v okamžiku, kdy smlouvu uzavřely (učinily shodný projev vůle). Odvolací soud svůj závěr opřel pouze o pozdější tvrzení žalobkyně, aniž by zohlednil veškeré okolnosti při uzavírání smlouvy a předpoklady, z nichž strany vycházely. Nelze-li zjistit skutečnou vůli stran, přisoudí se právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Vycházel-li odvolací soud z písemného znění smlouvy, aniž by do odůvodnění svého rozhodnutí promítl úvahu, jaký význam by tomuto písemnému znění zpravidla přikládala osoba v postavení toho, komu byl projev vůle určen, je i v tomto ohledu odůvodnění napadeného rozhodnutí neúplné, tudíž nesprávné. 30. Závěr o tom, že si smluvní strany pro určitou situaci neujednaly řešení, lze učinit teprve poté, co soud při výkladu zohlednil všechny relevantní okolnosti tak, jak bylo vyloženo výše. 31. Odvolací soud se však ve svém rozhodnutí omezil pouze na stručné konstatování, že vůli stran zjistit nelze, aniž by podrobněji zkoumal, zda na vůli stran nelze usuzovat ani z účelu smlouvy, okolností před či po jejím uzavření atd. Právní posouzení odvolacího soudu, jde-li o otázku výkladu právního jednání, je proto neúplné, tudíž nesprávné. Otázka zjevného zneužití práva 32. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. 33. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 o. z. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. III. ÚS 1613/23, a v něm citovanou judikaturu). Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod číslem 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 34. Dovolatel již před soudem prvního stupně namítal, že nároky žalobkyně na hrazení nákladů na dům jsou v rozporu s dobrými mravy, když žalobkyně poškodila předmětnou nemovitost zničením dveří vedoucích do místnosti, kde uskladnil své věci, a současně že žalobkyně zneužívá svých práv, neboť žalobkyně si byla vědoma, že žalovaný pro chování žalobkyně a poničenou nemovitost tuto nemovitost opustil a s dětmi se přestěhoval do nájemního bydlení. 35. Soud prvního stupně uvedl, že uvedené námitky neshledal důvodnými, což odůvodnil tím, že nastalá situace není v rozporu s dobrými mravy. „Pouhá skutečnost, že žalobkyně v nemovitosti žila a žalovaný nikoliv, nemá v uvedeném případě vliv na posouzení postupu žalobkyně v rozporu s dobrými mravy.“ Přestože dovolatel námitku zneužití práva zopakoval i v odvolacím řízení, odvolací soud se jí nezabýval, s výjimkou stručného konstatování, že z provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně hradila výlučně sama splátky, tudíž jí vzniklo právo požadovat poměrnou část uhrazených splátek, přičemž „[u]platnění tohoto práva není v rozporu s dobrými mravy ani nejde o zneužití práva“. 36. Jak plyne z výše uvedeného, odvolací soud ani soud prvního stupně při posouzení otázky zjevného zneužití práva nezohlednily kritéria formulovaná rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odůvodnění jejich rozhodnutí je tedy i v tomto ohledu neúplné, tudíž nesprávné. 37. Lze tak shrnout, že nesprávné právní posouzení soudů spočívá v dosavadní neúplnosti posouzení jak v otázce výkladu právního jednání, tak v otázce aplikace principu poctivosti. Dovolací soud v této souvislosti poukazuje např. na závěry rozsudku ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 27 Cdo 544/2023, uveřejněného pod číslem 11/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud řešil mj. význam obou otázek a kde výslovně vycházel ze závěru literatury, že z principu poctivosti ve smyslu § 6 o. z. vyplývá také požadavek loajality mezi stranami závazku, v jehož důsledku dochází (v podmínkách tam řešené věci) k „doplňujícímu výkladu“ smlouvy. V. Závěr 38. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na výrok I a závislý výrok V o náhradě nákladů řízení rozsudku soudu prvního stupně, které byly rozhodnutím odvolacího soudu potvrzeny, dovolací soud dle § 243e odst. 2 o. s. ř. zrušil také tyto výroky rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 39. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu