23 Cdo 778/2026-882 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně AmanTop s.r.o., se sídlem v Praze 6, Dejvice, Vilímovská 1484/28, identifikační číslo osoby 24224022, zastoupené Mgr. Zuzanou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, proti žalované H. H., zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, o zaplacení 208 366 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 20 C 441/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2025, č. j. 28 Co 153/2025-813, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované (původně) domáhala zaplacení částky 230 566 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla a smluvní pokuty podle smlouvy o dílo ze dne 20. 7. 2020, na jejímž základě žalobkyně pro žalovanou zhotovila dílo spočívající v komplexní dodávce souboru zdroje tepla do domu žalované. Žalobkyně tvrdila, že ke konečnému předání dokončeného díla, včetně všech dodatečných prací, došlo dne 6. 10. 2020. Žalovaná žalobkyni na cenu díla (v celkové výši 515 566 Kč) uhradila zálohu ve výši 300 000 Kč, přičemž dne 18. 9. 2020 žalobkyně žalované vyúčtovala doplatek ceny díla ve výši 215 566 Kč, který však žalovaná neuhradila s tvrzením, že dílo trpí vadami a nedodělky. Jelikož žalovaná odmítla uhradit doplatek ceny díla, domáhala se vůči ní žalobkyně rovněž smluvní pokuty za celkem 30 dní prodlení se zaplacením ceny díla v celkové výši 15 000 Kč. Žalobkyně v průběhu řízení vzala žalobu částečně zpět, a to co do částek 19 310 Kč a 2 890 Kč s příslušenstvím; předmětem řízení tak zůstala částka 208 366 Kč s příslušenstvím (srov. usnesení na č. l. 348 a 649 spisu). 2. Obvodní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 20 C 441/2020-728, žalobu ohledně částky 199 521,60 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 844,40 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované i žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že žalobu co do částky 8 844,40 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně konkrétně namítla, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s § 127 o. s. ř., neboť učinily závěry ohledně správnosti technického řešení a funkčnosti díla, aniž by provedly důkaz znaleckým posudkem, čímž měly nahradit „odborné znalecké posouzení vlastním úsudkem založeným na selektivním hodnocení některých svědeckých výpovědí“ a porušit právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 5. Žalobkyně dále namítla, že odvolací soud „zcela překvapivě přehodnotil závěr soudu prvního stupně o tom, že dílo bylo předáno“, přičemž znovu vyslechl pouze dva svědky (z řady svědků vyslechnutých soudem prvního stupně) a nevypořádal se s ostatními důkazy. Odvolací soud pak učinil odlišné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž by v tomto směru žalobkyni řádně poučil a umožnil jí se vyjádřit a navrhnout důkazy. 6. Odvolací soud dále podle žalobkyně nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že žalovaná provedené dílo nepřevzala, neboť tak podle žalobkyně „učinila bez výhrad a před několika svědky a od té doby je již 5 let používá“. Odvolací soud podle žalobkyně postupoval v rozporu se závěry ustálené judikatury dovolacího soudu (na něž žalobkyně v dovolání odkazovala), jelikož se nezabýval tím, zda podpis předávacího protokolu představoval hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla, a nezohlednil, že ani skutečnost, že dílo trpí vadami, nemusí sama o sobě znamenat, že dílo nemohlo být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu. 7. Konečně žalobkyně namítla, že odvolací soud pochybil při posuzování právního jednání stran, které vedlo k předání díla, přičemž „nezohlednil, jak by jednání žalované v rámci schůzky za účelem předání díla typicky rozuměl dobrověrný zhotovitel“. Žalobkyně v dovolání požádala, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka, že soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s § 127 o. s. ř. neboť učinily závěry ohledně správnosti technického řešení a funkčnosti díla, aniž by provedly důkaz znaleckým posudkem (viz bod 4 odůvodnění shora). Uvedenou námitkou totiž žalobkyně dovolacímu soudu nepředkládá žádnou právní otázku (otázku procesního práva), na jejímž řešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí, nýbrž tím tvrdí (toliko) vadu řízení, k níž však dovolací soud může přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však není případ projednávané věci. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3381/2024, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025). 14. Shora uvedené judikaturní závěry se uplatní rovněž ve vztahu k námitce žalobkyně, že odvolací soud „překvapivě přehodnotil závěr soudu prvního stupně o tom, že dílo bylo předáno“, jakož i k žalobkyní namítané absenci procesního poučení (viz bod 5 odůvodnění shora), neboť i těmito námitkami žalobkyně tvrdí existenci vad řízení, k nimž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což však v projednávané věci není (srov. bod 13 odůvodnění shora). 15. Výše uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz bod 4 in fine odůvodnění shora). V nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3871/2023, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1127/2025, a ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2043/2025). V předmětné věci pak uvedenými námitkami žalobkyně neuplatňuje ani tzv. kvalifikované vady řízení, tj. případy, kdy nerespektování základního práva nebo záruky mělo přímý vliv na výsledek řízení (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2026, sp. zn. 23 Cdo 2942/2025), neboť v odlišné právní hodnocení věci odvolacím soudem (stran dokončení a předání díla) bylo založeno především na odlišném hodnocení svědeckých výpovědí, které odvolací soud v souladu s § 213 o. s. ř. zopakoval (srov. body 34 až 38 odůvodnění napadeného rozhodnutí). 16. Jestliže žalobkyně v souvislosti se shora uvedeným namítala rovněž to, že odvolací soud selektivně hodnotil svědecké výpovědi, které „hrubě dezinterpretoval“, nezohlednil, že „od předání díla uběhlo již více než pět let a svědkové si (…) nic nepamatovali“, a nevypořádal se s ostatními důkazy (viz strana 3 dovolání a body 4 a 5 odůvodnění shora), nemohou ani tyto námitky založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť jimi žalobkyně brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, potažmo proti jím učiněným skutkovým zjištěním. 17. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v závěru, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci a ostatně ani dovolatelka takové pochybení odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž toliko polemizuje s hodnocením důkazů odvolacím soudem. Samotná skutková zjištění soudů nižších stupňů pak v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je podle § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně) dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod, a skutkové námitky tak ani nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, a ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2753/2025). 18. Námitka žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla (viz bod 6 odůvodnění shora), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně totiž uvedenou dovolací námitku staví na tom, že „nelze přijmout jako správný závěr, že žalovaná provedené dílo nepřevzala, ač tak ve skutečnosti učinila bez výhrad a před několika svědky a od té doby je již 5 let používá“ (viz strana 4 dovolání). Ze skutkových zjištění odvolacího soudu ovšem vyplývá, že žalobkyně sice ke dni 6. 10. 2020 (kdy dle žalobních tvrzení mělo dojít k provedení topné zkoušky a k předání díla) ukončila práce na díle, avšak k dokončení a předání předmětného díla žalované způsobem předpokládaným ve smlouvě o dílo nedošlo (viz body 38 a 39 odůvodnění napadeného rozsudku). Žalobkyně tak ve skutečnosti zakládá kritiku právních závěrů odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1983/2024, ze dne 21. 10. 2025, sp. zn. 23 Cdo 748/2025, a ze dne 18. 2. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1636/2025). 19. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani související námitka žalobkyně, že odvolací soud nereflektoval závěry judikatury dovolacího soudu, podle nichž ani skutečnost, že dílo trpí vadami, sama o sobě nemusí znamenat, že dílo nemůže být dokončeno předvedením jeho způsobilosti sloužit svému účelu (viz bod 6 in fine odůvodnění shora). Odvolací soud totiž svůj závěr o tom, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, nezaložil na tom, že dílo trpí vadami, nýbrž na tom, že žalobkyně žalované předmětné dílo postupem sjednaným ve smlouvě (tj. po úspěšném ukončení topné zkoušky 'systému ÚT') nedokončila a žalované nepředala (viz body 38 až 41 odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená námitka tak nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3532/2022, ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 517/2024, a ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 386/2025). 20. Namítala-li v této souvislosti žalobkyně rovněž to, že se odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu nezabýval tím, zda podpis předávacího protokolu představoval tzv. hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla (viz bod 6 odůvodnění shora), nemůže ani tato námitka založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na řešení uvedené otázky napadený rozsudek nezávisí. Odvolací soud totiž svůj závěr, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla, nezaložil na tom, že podle smlouvy o dílo byl vznik práva na cenu díla podmíněn podpisem předávacího protokolu, jenž představoval hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla, která nebyla splněna, nýbrž na tom, že žalobkyně žalované dílo postupem sjednaným ve smlouvě nedokončila a nepředala žalované (viz body 39 až 41 odůvodnění napadeného rozsudku). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 3. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2212/2017, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 27. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 2043/2025). 21. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka, že odvolací soud pochybil při výkladu právního jednání stran, přičemž „nezohlednil, jak by jednání žalované v rámci schůzky za účelem předání díla typicky rozuměl dobrověrný zhotovitel“ (viz bod 7 odůvodnění shora). Výše uvedený závěr, že žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, totiž odvolací soud nezaložil na výsledku výkladu právního jednání žalované v rámci žalobkyní tvrzené „schůzky za účelem předání díla“, nýbrž tento závěr učinil vycházeje ze skutkového zjištění, že k dokončení a předání předmětného díla v žalobkyní tvrzeném termínu 6. 10. 2020 nedošlo, což měl odvolací soud za prokázané z výpovědí jím (opětovně) vyslechnutých svědků (viz body 34 až 38 odůvodnění napadeného rozsudku). Na posouzení žalobkyní předestřené otázky týkající se výkladu právního jednání stran tak napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí, a uvedená námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz bod 20 odůvodnění shora). 22. Mínila-li snad žalobkyně výše uvedenou námitkou zpochybnit závěr odvolacího soudu o obsahu stranami uzavřené smlouvy o dílo, pak Nejvyšší soud připomíná, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a žalobkyně takový vadný postup při výkladu smlouvy o dílo odvolacímu soudu ani nevytýká. 23. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně proti výroku I napadeného rozsudku odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 24. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku podle § 243 o. s ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 25. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil přihlížeje k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), přičemž dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení (výroku II napadeného rozsudku) dovolání nesměřuje, neboť v tomto směru dovolání postrádá jakékoliv odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu