23 Cdo 824/2025-213 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně STAVOPLAST KL spol. s. r. o., se sídlem ve Stachách 266, identifikační číslo osoby 40740056, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti žalovaným 1) Echidna a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 5, Geologická 1062/2b, identifikační číslo osoby 24317608 a 2) J. F., oběma zastoupeným JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní 231/5, o zaplacení 162 000 EUR a 266 563,86 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 70 C 141/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 12 Co 243/2024-189, takto: I. Dovolací řízení se ve vztahu k žalované 1) zastavuje. II. Mezi žalobkyní a žalovanou 1) žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Dovolání se odmítá v rozsahu směřujícím proti části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 12 Co 243/2024-189, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2024, č. j. 70 C 141/2023-140, ve výroku pod bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 162 000 EUR vůči žalovanému 2). IV. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2024, č. j. 12 Co 243/2024-189, v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2024, č. j. 70 C 141/2023-140, ve výrocích pod bodem I a II co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 266 563,86 Kč vůči žalovanému 2) a co do povinnosti žalobkyně k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanému 2), a ve výroku II ohledně povinnosti žalobkyně k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení žalovanému 2) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 2. 2024, č. j. 70 C 141/2023-140, v části výroku pod bodem I, kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 266 563,86 Kč vůči žalovanému 2), a ve výroku pod bodem II co do povinnosti žalobkyně k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanému 2) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení žalobou dodanou do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 10. 2. 2023 (v rozhodnutích soudů nižších stupňů bylo v rozporu s obsahem spisu uvedeno, že žaloba byla podána dne 14. 2. 2023) domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částek 162 000 EUR a 266 563,86 Kč jako náhrady škody. Tvrdila, že tato škoda jí vznikla v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2015, jejímž předmětem bylo rypadlo MENZI MUCK A91 4x4 (dále jen „rypadlo“), kterou jako kupující uzavřela se žalovanou 1). Podle žalobkyně jí byla způsobena škoda v důsledku porušení povinnosti žalovaných [jejich nepravdivým prohlášením při prodeji rypadla, že na předmětu koupě neváznou žádná práva třetích osob ani jiné právní vady, a jejich nepravdivým ujištěním o tom, že žalovaná 1) je vlastníkem rypadla]. Škoda měla spočívat v povinnosti žalobkyně nahradit škodu společnosti Haffar Machine Co., tj. skutečnému vlastníku rypadla v době jeho prodeje žalobkyni, ve výši obvyklé ceny rypadla 165 000 EUR (za kterou žalobkyně rypadlo po jeho koupi dále prodala třetí osobě) a v povinnosti žalobkyně nahradit společnosti Haffar Machine Co. náklady soudního řízení, které tato společnost proti žalobkyni vedla o vydání rypadla, příp. o zaplacení náhrady škody ve výši 266 563,86 Kč. 2. Žalovaní v průběhu řízení (mimo jiné) vznesli námitku promlčení žalobních nároků. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. 2. 2024, č. j. 70 C 141/2023-140, žalobu o zaplacení částek 162 000 EUR a 266 563,86 Kč zamítl (výrok pod bodem I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovaným na náhradu nákladů řízení částku 169 319 Kč (výrok pod bodem II). 4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I (výrok I) a zavázal žalobkyni k zaplacení náhrady nákladů odvolacího řízení žalovaným ve výši 86 137 Kč (výrok II). 5. Soudy obou stupňů vyšly zejména z těchto skutkových zjištění (odvolací soud převzal jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně): Dne 1. 3. 2015 uzavřela žalovaná 1) jako prodávající s žalobkyní jako kupující kupní smlouvu, jejímž předmětem bylo rypadlo. V kupní smlouvě byla sjednána kupní cena 4 598 000 Kč, včetně daně z přidané hodnoty a bylo v ní obsaženo i prohlášení žalované 1), že je v době prodeje výlučným vlastníkem rypadla, které není zatíženo právem třetích osob a že rypadlo nemá ani jiné právní vady. Před uzavřením smlouvy si žalobkyně vyžádala stanovisko JUDr. Jiřího Gajdaruse, podle kterého byla žalovaná 1) oprávněným vlastníkem rypadla. Rypadlo žalobkyně dále prodala dne 29. 10. 2015 třetí osobě za kupní cenu 162 000 EUR. Dne 16. 6. 2016 podala společnost Haffar Machine Co. u Okresního soudu v Prachaticích proti žalobkyni žalobu o vydání rypadla, kterou dne 11. 7. 2017 rozšířila o nárok na zaplacení náhrady škody ve výši 162 000 EUR. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 120/2016-180 (který byl žalobkyni doručen dne 13. 9. 2019), žalobu o vydání rypadla zamítl, žalobkyni uložil povinnost zaplatit společnosti Haffar Machine Co. částku 162 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od vykonatelnosti rozsudku do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 329 397 Kč. V rozsudku soud na základě jím provedeného dokazování učinil závěr, že žalovaná 1) nebyla v době prodeje rypadla žalobkyni jeho vlastníkem, neboť vůle žalované 1) a společnosti Haffar Machine Co. při uzavření ústní smlouvy mezi ním v roce 2012 nesměřovala k prodeji rypadla žalované 1) a nedošlo ani k úhradě kupní ceny. Žalobkyně proto nenabyla vlastnické právo k rypadlu na základě kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2015, a to ani podle § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť při koupi rypadla nemohla být ani v dobré víře v oprávnění žalované 1) převést vlastnické právo. Sama totiž byla v roce 2014 (kdy již měla rypadlo u sebe) vyzvána společností Haffar Machine Co. k jeho vydání. Jelikož žalobkyně rypadlo, které již v době rozhodnutí soudu neměla v držení, nemohla vydat společnosti Haffar Machine Co., zavázal ji soud k náhradě škody ve výši obvyklé ceny rypadla. Rozsudek soudu prvního stupně byl ve věci samé potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-214 (doručeným žalobkyni dne 29. 3. 2020). Výrok o náhradě nákladů řízení byl odvolacím soudem změněn a žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit společnosti Haffar Machine Co. náhradu nákladů řízení ve výši 232 596,96 Kč. Tyto částky následně žalobkyně zaplatila do soudní úschovy. 6. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který na základě vznesené námitky promlčení považoval nároky žalobkyně za promlčené s odkazem na § 609, § 610, § 611, § 619, § 620 odst. 1 a § 629 a § 636 o. z. Odvolací soud uzavřel (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu), že subjektivní promlčecí lhůta u nároku na náhradu škody počne běžet tehdy, kdy se oprávněná osoba dozvěděla nebo se měla a mohla dozvědět o všech okolnostech relevantních z pohledu promlčení. Konkrétně v případě škody spočívající ve vzniku dluhu měl za určující pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva vědomost žalobkyně o osobě škůdce (den, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná) a o vzniku dluhu (když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah), nikoliv případné splnění dluhu či jeho splatnost. 7. Odvolací soud proto souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku (na zaplacení částek 162 000 EUR i 232 596,96 Kč) bylo okamžikem rozhodným pro získání všech nezbytných skutkových informacích, z nichž bylo možno dovodit jednak vznik škody, její (přibližný) rozsah, a odpovědný subjekt (tj. počátkem subjektivní promlčecí lhůty), doručení rozhodnutí Okresního soudu v Prachaticích žalobkyni. V rámci řízení před soudem prvního stupně totiž bylo učiněno dokazování, skutkové závěry a současně i konstitutivní rozhodnutí o povinnosti nahradit náklady řízení. Pro uplatnění práva na náhradu škody žalobou nebylo podstatné, že se měnila v dalším řízení výše náhrady nákladů řízení, neboť k řádnému uplatnění náhrady škody žalobou nemusí být taková přesná výše známa. Podle odvolacího soudu tedy žalobkyně nabyla vědomost o vzniku dluhu, který byl škodou, i o tom, že tuto škodu měli způsobit žalovaní již dne 13. 9. 2019 (doručením rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 8. 2019, čj. 9 C 120/2016-180). Žalobu na náhradu škody však podala dne 14. 2. 2023 (správně 10. 2. 2023 – viz výše poznámka Nejvyššího soudu), tedy po uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž navrhla jeho zrušení, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně, a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla nesprávné právní posouzení věci a dovolání měla za přípustné pro řešení níže formulovaných otázek, které podle ní nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny (resp. které podle ní posoudil odvolací soud zčásti v rozporu s judikaturou dovolacího soudu): - Zda se vědomost poškozeného o škodě spočívající ve vzniku dluhu, jehož existence je řešena v jiném soudním řízení, v němž poškozený vystupuje v pozici žalovaného, váže k rozhodnutí soudu prvního stupně v takovém jiném soudním řízení, případně k jeho doručení poškozenému, nebo k rozhodnutí odvolacího soudu v takovém jiném soudním řízení, v jehož důsledku nabude právní moci rozhodnutí ukládající poškozenému povinnost splnit dluh, případně k jeho doručení poškozenému, či k jinému okamžiku (dále jen „první otázka“). - Zda v případě, kdy škoda spočívá ve vzniku dluhu, se vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, a tedy i počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu, jehož existence je řešena v jiném soudním řízení, váže k rozhodnutí soudu prvního stupně v takovém jiném soudním řízení, případně k jeho doručení poškozenému, nebo k rozhodnutí odvolacího soudu v takovém jiném soudním řízení, v jehož důsledku nabude právní moci rozhodnutí ukládající poškozenému povinnost splnit dluh, případně k jeho doručení poškozenému, či k jinému okamžiku (dále jen „druhá otázka“). - Kdy, v případě, že škoda spočívá ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti k úhradě náhrady nákladů řízení, vzniká takový dluh, resp. škoda spočívající ve vzniku tohoto dluhu, a k jakému okamžiku se v takovém případě váže počátek běhu subjektivní promlčení lhůty k uplatnění nároku na náhradu takové škody (dále jen „třetí otázka“). - Zda může dluh odpovídající povinnosti k úhradě náhrady nákladů řízení, resp. škoda spočívající ve vzniku tohoto dluhu, vzniknout před právní mocí rozhodnutí soudu, který o povinnosti k úhradě takové náhrady nákladů řízení rozhoduje (dále jen „čtvrtá otázka“). - Zda může dluh odpovídající povinnosti k úhradě náhrady nákladů odvolacího řízení, resp. škoda spočívající ve vzniku tohoto dluhu, vzniknout před podáním samotného odvolání (dále jen „pátá otázka“). - Zda se může poškozený dozvědět o škodě spočívající ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti k úhradě náhrady nákladů řízení a o okolnostech rozhodných pro její uplatnění vůči škůdci dříve, než rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení nabude právní moci“ (dále jen „šestá otázka“). 9. Podle žalobkyně subjektivní tříletá promlčecí lhůta počala běžet nejdříve okamžikem doručení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-2014 (tj. 29. 3. 2020). Proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích podala odvolání, které odkládalo jeho právní moc a vykonatelnost. Stále totiž měla za to, že na ni přešlo vlastnické právo k rypadlu. Až z rozhodnutí odvolacího soudu se dozvěděla, že jí skutečně vznikla škoda (dluh v podobě povinnosti nahradit obvyklou cenu rypadla), tj. až tímto rozhodnutím bylo podle žalobkyně najisto postaveno, že se nestala vlastníkem rypadla, a bylo pravomocně rozhodnuto o její povinnosti plnit společnosti Haffar Machine Co. Domnívá se, že těžko mohla žádat žalované o náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu dříve, než bylo najisto postaveno, zda dluh vůbec vznikl a považovala za nelogické, aby již dříve začala běžet promlčecí lhůta nároku na náhradu škody. Poukazuje přitom na názor vyslovený v komentářové literatuře [VOJTEK, P. § 2952 (Rozsah náhrady škody). In: ŠVESTKA, J., DVOŘÁK, J., FIALA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek VI, (§ 2521-3081). 2.vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2021 (Systém ASPI)], podle kterého by nebylo logické, kdyby neměla běžet nová promlčecí lhůta od zaplacení dluhu; byl-li by totiž dluh poškozeného sporný a povinnost jej splnit by byla řešena v soudním řízení s věřitelem poškozeného, mohla by při opačném přístupu uplynout promlčecí lhůta ještě před vydáním rozhodnutí o povinnosti poškozeného dluh splnit. 10. Ve vztahu k nesprávnému posouzení otázky vzniku škody – dluhu spočívajícího v povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení společnosti Haffar Machine Co. a s tím spojené otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty žalobkyně zdůrazňuje, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou (kterou cituje), podle které má výrok o náhradě nákladů řízení konstitutivní charakter a právo na náhradu nákladů řízení vznikne až nabytím právní moci rozhodnutí, kterým jsou náklady řízení přiznány. Současně subjektivní promlčecí lhůta u nároku na náhradu škodu nemůže počít běžet dříve než lhůta objektivní. Žalobkyně konstatuje, že se nemohla dozvědět o škodě spočívající v tomto dluhu před právní mocí rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-2014, kterým tento dluh teprve vznikl. Považuje za aplikovatelné též závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1517/2022, týkající se počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající v pokutě uložené konstitutivním rozhodnutím orgánu veřejné moci. 11. Žalobkyně také namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem při vypořádání její námitky existence vady řízení před soudem prvního stupně. Tvrdí, že žalovaní v řízení před soudem prvního stupně vznesli námitku promlčení bez řádného skutkového vymezení. Soud prvního stupně namísto výzvy k jejímu doplnění účastníky seznámil se svým předběžným právním názorem na otázku promlčení žalobou uplatněného nároku a teprve poté žalovaní blíže osvětlili důvody, pro které mají nárok za promlčený. Má za to, že odvolací soud nesprávně odmítl její odvolací námitku proti tomuto postupu soudu prvního stupně pouze se závěrem, že soud prvního stupně by se musel námitkou promlčení zabývat i bez jejího dodatečného zdůvodnění žalovanými. Podle žalobkyně by však soud prvního stupně nemohl vyhovět námitce promlčení ve stavu, v jakém byla prvně uplatněna (při absenci skutkových tvrzení a důkazů k ní). S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně poskytl žalovaným nepřípustné hmotněprávní poučení o promlčení a že tento postup odvolací soud nesprávně nepovažoval za vadu řízení porušující právo žalobkyně na spravedlivý proces zásahem do zásady rovnosti účastníků řízení. 12. Žalovaní 1) a 2) se k dovolání nevyjádřili. 13. V průběhu dovolacího řízení byla žalovaná 1) ke dni 7. 4. 2026 vymazána z obchodního rejstříku. Právním důvodem výmazu bylo ukončení likvidace ve spojení s prohlášením likvidátora v souladu s § 82 odst. 1 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení podle § 243b, § 103 a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení); jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, dovolací řízení zastaví. 16. Vzhledem k tomu, že žalovaná 1) výmazem z obchodního rejstříku ztratila právní osobnost (§ 118 a § 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) a spolu s ní též způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.) a povaha věci neumožňuje v dovolacím řízení vůči žalované 1) pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení ve vztahu k žalované 1) zastavil podle § 243b a § 107 odst. 5 o. s. ř. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1) bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. 18. Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v jakém bylo napadeným rozsudkem rozhodováno ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2). 19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 20. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že jím je napadán rozsudek odvolacího soudu pouze ve výroku o věci samé, neboť ve vztahu k výrokům rozhodnutí o nákladech řízení není v dovolání obsažena žádná argumentace. Žalobkyně se tak domáhá i jejich zrušení zjevně pouze jako výroků akcesorických. Ostatně proti těmto výrokům napadeného rozsudku by nebylo dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 21. Dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení první a druhé otázky (obsahově fakticky totožných), jimiž žalobkyně v dovolání zpochybňovala závěr odvolacího soudu o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na náhradu škody spočívajícího v dluhu žalobkyně – její povinnosti k náhradě škody společnosti Haffar Machine Co. ve výši 162 000 EUR. Při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 22. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. K výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl, lze nadále vycházet z dřívější judikatury, podle které se poškozený dozví o škodě tehdy, zjistí-li skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou. Běh subjektivní promlčecí lhůty však není nezbytně spojen jen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, a ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022). Nelze posouvat okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty s odůvodněním, že nárok poškozeného byl zpochybňován mimo jiné i v trestním řízení, měl-li poškozený znalosti o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty není závislý na tom, zda poškozený má, popřípadě zda nebo kdy získal právní znalosti potřebné k posouzení opodstatněnosti jeho nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 240/2023, uveřejněný pod číslem 41/2025 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 41/2025“). 23. V rozsudku ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021, uveřejněném pod číslem 87/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 87/2023“) pak Nejvyšší soud doplnil ve vztahu k řešení otázky počátku subjektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu, že záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věta druhá o. z. a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu (resp. skutečnost, že o vzniku dluhu a o osobě škůdce vědět mohl a měl), nikoli případné splnění dluhu či jeho splatnost. 24. V nyní posuzované věci odvolací soud vycházel při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty práva žalobkyně na náhradu škody (spočívající ve vzniku dluhu žalobkyně vůči vlastníku rypadla) vůči žalovaným z okamžiku, kdy žalobkyně zjistila (po provedeném dokazování a doručení rozsudku soudu prvního stupně v soudním řízení o vydání věci, event. o zaplacení dluhu – náhrady škody – vedeném proti ní vlastníkem rypadla) veškeré skutkové okolnosti, z nichž mohla dovodit vznik škody (tj. vznik svého dluhu spočívajícího v povinnosti k náhradě škody vůči vlastníku rypadla, jemuž nemohla rypadlo vydat, neboť jej předtím sama prodala třetí osobě) a též alespoň přibližně její rozsah (výši její povinnosti k náhradě škody odpovídající obvyklé ceně rypadla). Též již měla k dispozici takové informace [o okolnostech prodeje rypadla a vztazích vlastníka rypadla a žalované 1)], na jejichž základě si mohla učinit úsudek, která konkrétní osoba je odpovědná za škodu spočívající ve vzniku jejího dluhu [žalovaný 2), který měl žalobkyni stejně jako žalovaná 1) před prodejem rypadla ujišťovat o vlastnickém právu žalované 1) k němu]. Od výše uvedených judikaturních závěrů se tímto posouzením neodchýlil. 25. Lze dodat k námitce žalobkyně, podle níž do doby pravomocného soudního rozhodnutí v řízení vedeném proti ní vlastníkem rypadla nebylo postaveno najisto, zda její dluh (spočívající v povinnosti nahradit vlastníku rypadla škodu odpovídající jeho obvyklé ceně) vůbec vznikl, že výše citovaná judikatura nevyžaduje ve vztahu ke stanovení počátku subjektivní promlčecí lhůty práva na náhradu škody, aby existence dluhu, jež má představovat škodu způsobenou poškozenému, byla deklarována pravomocným soudním rozhodnutím. Počátek subjektivní promlčecí lhůty naopak pojí s vědomostí (příp. též se zaviněnou nevědomostí) poškozeného o takových skutkových okolnostech, z nichž poškozený mohl dovodit existenci svého dluhu, jeho přibližnou výši a osobu škůdce. Počátek subjektivní promlčecí lhůty se tedy neodvíjí až od okamžiku, kdy byly rozhodné skutkové okolnosti pravomocně zhodnoceny soudem (rozhodnutím, které má pouze deklaratorní povahu), jak se mylně domnívá žalobkyně (srov. R 41/2025). Žalobkyní citovaný právní názor obsažený v jednom z komentářů k občanskému zákoníku, přitom nebyl ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přejat jako správný. 26. Přípustnost dovolání nezaloží ani dovolací námitka žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem při vypořádání námitky vady řízení před soudem prvního stupně, kterým mělo být porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces. Odvolací soud se neodchýlil od žalobkyní citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, neposoudil-li postup soudu prvního stupně jako nepřípustné poučení o hmotném právu. Soud prvního stupně totiž při ústním jednání dne 20. 11. 2023 na základě námitky promlčení žalobou uplatněných nároků vznesené žalovanými pouze zpřístupnil stranám svůj předběžný názor na otázku promlčení žalobou uplatněných nároků, a to vzhledem ke svému předběžnému názoru na otázku okamžiku vzniku tvrzené škody. Tento předběžný názor přitom byl schopen učinit již na základě skutkových tvrzení účastníků do té doby v řízení učiněných. Tím v souladu se zásadou předvídatelnosti (která vyplývá z § 6 věty první o. s. ř., podle něhož v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny) umožnil účastníkům se k tomuto názoru vyjádřit a případně doplnit rozhodná skutková tvrzení a důkazy či své právní námitky, což také účastníci učinili. Řízení před soudem prvního stupně tedy nebylo zatíženo tzv. kvalifikovanou vadou řízení (vadou řízení, jež má za následek porušení ústavnosti), jejíž existenci tvrdila žalobkyně. 27. Správnost napadeného rozhodnutí v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 162 000 EUR [ve vztahu k žalovanému 2)], byla napadena dovoláním výlučně prostřednictvím první a druhé otázky a prostřednictvím námitky tzv. kvalifikované vady řízení. Tyto námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jak bylo uvedeno výše. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. 28. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. v rozsahu, v jakém byla prostřednictvím třetí, čtvrté, páté a šesté otázky zpochybněna správnost napadeného rozhodnutí v další části jeho výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 266 563,86 Kč [ve vztahu k žalovanému 2)]. Při řešení třetí otázky, tj. otázky, kdy vzniká škoda spočívající ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti poškozeného k náhradě nákladů soudního řízení, a k jakému okamžiku se váže počátek běhu subjektivní promlčení lhůty práva na náhradu takové škody, se totiž odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. zčásti jde o otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu výslovně neřešenou. Úzce související čtvrtá, pátá a šestá otázka pak jen fakticky konkretizují třetí otázku. IV. Důvodnost dovolání 29. Dovolání je důvodné. 30. Podle § 619 odst. 1 a 2 o. z. jedná-li se o právu vymahatelném u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet od dne, kdy právo mohl být uplatněno poprvé. Právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo se o nich dozvědět měla a mohla. 31. Podle § 620 odst. 1 o. z. okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a o osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění újmy. 32. Podle § 629 odst. 1 o. z. promlčí lhůta trvá tři roky. 33. Podle § 636 odst. 1 a 2 o. z. právo na náhradu škody nebo jiné újmy se promlčí nejpozději za deset let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. Byla-li škoda nebo újma způsobena úmyslně, promlčí se právo na její náhradu nejpozději za patnáct let ode dne, kdy škoda nebo újma vznikla. 34. Podle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 35. V rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3751/2020, Nejvyšší soud uzavřel, že oproti pojetí škody podle úpravy účinné do 31. 12. 2013, která nepovažovala za skutečnou škodu vznik dluhu, který dosud nebyl zaplacen, stanoví § 2952 věta druhá o. z. výslovně, že skutečná škoda může spočívat i ve vzniku dluhu. Poškozený má tehdy právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 36. Podle judikatury Nejvyššího soudu jsou konstitutivní rozhodnutí, oproti rozhodnutím deklaratorním, svou podstatou nejen skutečností procesní, nýbrž i hmotněprávní, neboť jsou přímo samy teprve důvodem vzniku nového předtím neexistujícího hmotněprávního vztahu, popřípadě jeho změny či zániku; jsou s nimi proto spojeny nutně účinky ex nunc. Konstitutivní rozhodnutí tedy nedeklaruje již existující práva a povinnosti, ale zasahuje do hmotněprávní sféry účastníků tak, že zakládá, mění nebo ruší subjektivní práva a povinnosti (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, nebo ze dne 13. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 3589/2007). 37. Nejvyšší soud také již v minulosti vysvětlil, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu). Nenabude-li rozhodnutí ve věci samé právní moci, nelze hovořit ani o vzniku práva na náhradu nákladů řízení. Jinak řečeno pohledávka na zaplacení náhrady nákladů řízení vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, ze dne 28. 5. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010, a ze dne 6. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 272/2012, nebo usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, uveřejněné pod číslem 146/2011 Sb. rozh. obč., či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4303/2017). 38. Vzniká-li tedy pohledávka na zaplacení náhrady nákladů soudního řízení teprve pravomocným rozhodnutím soudu o povinnosti k náhradě nákladů řízení, ve stejném okamžiku vzniká též dluh této pohledávce odpovídající, a tudíž teprve právní mocí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vzniká i škoda, jež spočívá ve vzniku takového dluhu. 39. I v poměrech právní úpravy promlčení účinné od 1. 1. 2014 přitom platí dřívější judikaturní závěry, podle kterých subjektivní promlčecí lhůta práva na náhradu škody (srov. § 619 odst. 1 a 2 a § 620 odst. 1 o. z.) nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní (srov. § 636 odst. 1 a 2 o. z.), tedy dříve, než škoda vůbec vznikla, neboť poškozený se o škodě nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikne (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sb. rozh. obč., a ze dne 15. 1. 2026, sp. zn. 25 Cdo 758/2025, či usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, uveřejněné pod číslem 99/2018 Sb. rozh. obč.). 40. I s ohledem na již výše citované závěry přijaté v R 87/2023 (srov. výše odstavec 23) tedy lze uzavřít, že subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva na náhradu škody spočívající ve vzniku dluhu odpovídajícího povinnosti k zaplacení náhrady nákladů soudního řízení začne běžet ode dne, kdy se poškozený dozvěděl (dozvědět měl a mohl) o právní moci rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení a o osobě škůdce. 41. V nyní projednávané věci odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) spojil počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty i ve vztahu k právu žalobkyně na zaplacení náhrady škody ve výši 266 563,86 Kč (spočívající v dluhu žalobkyně na náhradě nákladů soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 9 C 120/2016) již s doručením rozsudku vydaného Okresním soudem v Prachaticích (tj. s datem 13. 9. 2019). K tomuto dni však ještě žalobkyni nevznikl dluh na náhradě nákladů řízení (který měl představovat jí tvrzenou škodu), neboť rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 14. 8. 2019, č. j. 9 C 120/2016-180, v němž bylo mimo jiné rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení společnosti Haffar Machine Co., nebyl pravomocný. O povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení společnosti Haffar Machine Co. bylo pravomocně rozhodnuto až na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 22 Co 1710/2019-214, který byl žalobkyni doručen dne 29. 3. 2020. Před doručením tohoto rozsudku žalobkyni nemohl nabýt právní moci ani jeho výrok o náhradě nákladů řízení (srov. § 159 o. s. ř.), a tudíž žalobkyni ani nemohla vzniknout škoda (dluh) ve výši 266 563,86 Kč, jejíž náhrady se domáhala v nyní projednávané věci žalobou podanou do datové schránky soudu dne 10. 2. 2023. Před datem 29. 3. 2020 proto nemohla začít běžet ani subjektivní tříletá promlčecí lhůta práva na náhradu této škody tvrzené žalobkyní a právní závěr odvolacího soudu o promlčení tohoto práva není správný. 42. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad řízení však dovolací soud nezjistil. 43. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 266 563,86 Kč ve vztahu k žalovanému 2) a v závislém výroku pod bodem II v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému 2), tj. co do povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů řízení částku 84 659,50 Kč – polovinu z částky 169 319 Kč, kterou byla podle rozsudku žalobkyně povinna zaplatit oběma žalovaným (k tomu, že může každý věřitel požadovat po dlužníkovi stejný podíl, není-li v rozhodnutí, kterým se přiznává peněžité plnění více věřitelům, určeno, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílně či děleně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, uveřejněné pod číslem 82/2009 Sb. rozh. obč., a ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 316/2025). Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil též v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalovanému 2), tj. co do povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 43 068,50 Kč (polovinu z částky 86 137 Kč). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí též na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. v předmětném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.). 45. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným 2) včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 4. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu