23 Cdo 91/2026-503 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně E K O T E R M E X, a. s., se sídlem v Pustiměři, Pustiměřské Prusy 268, identifikační číslo osoby 15526305, zastoupené Mgr. Jakubem Vránou, advokátem se sídlem v Olomouci, Dolní náměstí 201/1, proti žalované EKOPOS Brno,s.r.o., se sídlem v Brně, Vídeňská 11/127, identifikační číslo osoby 26260905, zastoupené Mgr. Michalem Hubáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 109/1, o zaplacení částky 1.082.677,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 94 C 72/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2025, č. j. 28 Co 112/2024-474, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.863,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) 1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2023, č. j. 94 C 72/2021-361, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.082.677,75 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok II). 2. K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 10. 6. 2025, č. j. 28 Co 112/2024-474, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba zamítá (první výrok), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a před odvolacím soudem (třetí výrok). 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice: a. „Došlo mezi žalobkyní a žalovanou k uzavření dohody o převzetí nebezpečného odpadu?“ b. „Má dohoda o převzetí nebezpečného odpadu svým charakterem nejblíže ke kupní smlouvě?“ c. „Lze považovat [v dovolání konkrétně vymezené] ohlašovací listy pro přepravu nebezpečných odpadů po území ČR za písemné potvrzení (akceptaci nabídky) uzavřené dohody o převzetí nebezpečného odpadu mezi žalobkyní a žalovanou?“ d. „Je ujednání o kupní ceně podstatnou náležitostí dohody o převzetí nebezpečného odpadu?“ e. „Náleží žalobkyni protiplnění (kupní cena) spojená s převzetím odpovědnosti za nebezpečný odpad na základě dohody o převzetí nebezpečného odpadu?“ 4. Současně dovolatelka namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a „zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces“, když „neprovedl řadu žalobkyní navržených důkazů“ a „skutkové závěry a řešení právních otázek doplnil pouze o důkazní návrhy předložené žalovanou… [zatímco] důkazní návrhy předkládané žalobkyní označil bez dalšího za nadbytečné“. 5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. 6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je nepovažuje za přípustné, a proto by mělo být odmítnuto, příp. jako nedůvodné zamítnuto. 7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 11. Dovolání není přípustné. 12. Dovolání lze podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka však svými námitkami [rozvíjejícími dovolací otázky nadepsané pod písm. a) až e)] nezpochybňuje ve skutečnosti správnost právního posouzení, nýbrž toliko správnost skutkového stavu, na němž odvolací soud své právní posouzení založil. Žalobkyni se nepodařilo (ani po poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a doplnění dokazování) prokázat uzavření dohody, že žalovaná bude prostřednictvím dopravců navážet k žalobkyni nebezpečný odpad, žalobkyně tento nebezpečný odpad převezme a za tuto službu získá nárok na zaplacení 2.500 Kč za tunu převzatého odpadu (srov. odstavec 15, ve spojení se skutkovými závěry v odstavci 14). Takové námitky však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť skutkové závěry odvolacího soudu dovolacímu přezkumu nepodléhají a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem; uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019, či ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 4182/2018). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2912/2017, nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4586/2017). 13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl řadu dovolatelkou navržených důkazů, neboť jejím prostřednictvím je namítána toliko vada řízení, jež neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (když vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem) a k níž dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Sama o sobě by přípustnost dovolání mohla zcela výjimečně založit pouze za předpokladu, že by představovala tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. II. ÚS 2733/19). Tento přesah však dovolací soud v poměrech řešené věci neshledal. 14. Nejvyšší soud připomíná, že podle ustanovení § 120 věty druhé o. s. ř. je to soud, jenž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je proto ustálena v závěru, že soud není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je tedy oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, a ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014). Uvedeným judikaturním požadavkům odvolací soud dostál, jestliže v odstavci 17 napadeného rozhodnutí zdůvodnil, že některé důkazy navržené žalobkyní neprovedl pro jejich nadbytečnost. Přípustnost dovolání tak nemůže založit ani tvrzený zásah do základního práva žalobkyně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, a ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. I. ÚS 1600/15), neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by k takovému zásahu došlo. 15. Pro úplnost dovolací soud rovněž konstatuje, že i když „dovolání směřuje proti napadenému rozsudku v celém rozsahu, tedy do výroku I, II i III“, z jeho obsahu se podávají námitky toliko do prvního výroku ve věci samé. Nejvyšší soud se proto druhým a třetím výrokem o nákladech řízení nezabýval, nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení není dovolání bez dalšího přípustné [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. 16. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. 4. 2026 JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu