23 Cdo 916/2025-417 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ZONAS a.s., se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, identifikační číslo osoby 27826309, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, za účasti E.ON Energie, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, o zaplacení částky 27 516 046 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích, pod sp. zn. 27 C 152/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2024, č. j. 8 Co 810/2024-375, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala nahrazení rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu ze dne 21. 2. 2023, č. j. 07543-19/2022-ERU, soudním rozhodnutím, jímž bude uložena účastnici E.ON Energie, a.s., povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 516 046 Kč s úrokem z prodlení v žalobě specifikovaným jako podporu výkupních cen elektrické energie ze slunečního záření vyrobené výrobním zařízením žalobkyně v období roku 2019, a to ve výši podle cenového rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č. 4/2009 (dále jen „Tarif 2010“). 2. Okresní soud v Českých Budějovicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, č. j. 27 C 152/2023-331, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici (označované jako „žalovaná“) náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II). 3. Krajský soud v Českých Budějovicích jako odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit účastnici (označované jako „žalovaná“) náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, v němž navrhla jeho zrušení (případně též zrušení rozsudku soudu prvního stupně) a vrácení věci odvolacímu soudu (případně soudu prvního stupně) k dalšímu řízení nebo jeho změnu a vyhovění žalobě. Namítla nesprávné právní posouzení věci a měla za to, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a do práva na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadený rozsudek závisí na „vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Konkrétně formulovala tyto otázky: 1) „Je splněna podmínka pro vznik nároku na podporu ve formě výkupních cen pro rok 2010 spočívající v uvedení do provozu do konce roku 2010, pokud v tomto termínu výrobce začal v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy, jestliže bylo původně vydané „formální“ rozhodnutí o udělení licence následně (v okamžiku, kdy již nezakládalo žádná materiální práva a povinnosti) zrušeno, přičemž elektřina byla výrobcem v dané chvíli již vyráběna v souladu s nově udělenou licencí na výrobu elektřiny?“ 2) „Porušuje soud, který se při svém rozhodování odchýlí od vykonatelného rozhodnutí Ústavního soudu přímo se vztahujícího k předmětné věci, které je ve shodě s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky závazné pro všechny orgány i osoby, zásadu rovnosti a právní jistotu občanů?“ 3) „Je možné dovodit konvalidaci (zhojení) revizní zprávy jednáním revizního technika za situace, kdy revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, díky čemuž tedy chyběl jen formální akt revizního technika, a to pouhé přeškrtnutí původního data a nahrazení novým datem?“ 5. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). 8. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 9. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého dřívějšího rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sb. rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). 10. Tomuto požadavku žalobkyně v dovolání nedostála, označila-li jako předpoklad přípustnosti dovolání ve vztahu k výše specifikovaným otázkám, že „mají být dovolacím soudem posouzeny jinak“, neboť ani z dalšího obsahu dovolání není zřejmé, od kterého svého již dříve přijatého řešení těchto otázek se má (podle mínění žalobkyně) dovolací soud nyní odchýlit, tj. z obsahu dovolání nevyplývá, že by žalobkyně polemizovala se správností řešení těchto právních otázek již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu a dožadovala se, aby se od tohoto svého řešení dovolací soud v nyní posuzované věci odklonil. Pokud snad žalobkyně měla tímto vyjádřením na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 11. Pro úplnost lze dodat ve vztahu k otázce 1), že v ní žalobkyně vychází z předpokladu, že žalobkyně (resp. její předchůdkyně) začala do konce roku 2010 „v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy“, tj. že ke zrušení licence v roce 2015 došlo s účinky ex nunc. Odvolací soud ovšem vyšel ze závěru, že rozhodnutí z roku 2010 o udělení licence předchůdkyni žalobkyně bylo v roce 2015 zrušeno s účinky ex tunc (tj. s účinky jako kdyby k jeho vydání v roce 2010 vůbec nedošlo), a tedy že k zahájení výroby a dodávky elektřiny v roce 2010 nemohlo dojít v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti. Otázku 1) založenou na existenci předpokladu, který v řízení nebyl zjištěn, tedy odvolací soud neřešil (nebyla pro jeho posouzení určující). Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). 12. Z dovolací argumentace žalobkyně k otázce 2) a z jejího odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09, v němž se Ústavní soud vyjádřil k otázce nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu, lze dovodit, že žalobkyně spatřovala přípustnost dovolání pro řešení otázky 2) i v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od výše zmíněného nálezu Ústavního soudu tím, že se neřídil závěry uvedenými v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16. Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání. 13. V usnesení ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podanou žalobkyní proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2016, č. j. 9 As 256/2015-229, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 A 111/2013-599. Ústavní soud se v uvedeném usnesení vyjádřil k účinkům zrušení rozhodnutí o udělení licence ve vztahu k námitce stěžovatelky, že bylo napadenými rozsudky porušeno její právo podnikat a užívat majetek, když této námitce nepřisvědčil. Otázku dopadů zrušení rozhodnutí o udělení licence na nárok žalobkyně na podporu výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů jako takovou ale neposuzoval a k otázce získání licence v důsledku spáchání trestného činu se Ústavní soud v uvedeném usnesení rovněž nevyjádřil. K námitce žalobkyně, že jí svědčí legitimní očekávání nabytí majetku v podobě podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, Ústavní soud uvedl, že stěžovatelka blíže neobjasnila, zda vůbec v jejím případě došlo k ovlivnění výše podpory v důsledku napadených rozhodnutí, a došlo-li, tak jakým způsobem a v jaké výši. Poukázal na to, že po vydání rozsudku krajského soudu nedošlo k přerušení a případnému novému – pozdějšímu – uvedení elektrárny do provozu, neboť rozsudek krajského soudu ze dne 9. 10. 2015 byl vydán v době, kdy již stěžovatelka disponovala jiným rozhodnutím o udělení licence týkajícím se shodné elektrárny, které ji od 1. 4. 2015 opravňovalo k výkonu licencované činnosti a které nebylo rozsudkem krajského soudu dotčeno. Shrnul, že ve stěžovatelčině případě nedošlo na základě napadených rozsudků k přerušení možnosti vyrábět elektřinu, což by jinak byl důsledek v dalších řízeních neodstranitelný i z hlediska podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů. Ústavní soud uzavřel, že stěžovatelka neobjasnila, zda vůbec a případně jak se této podpory napadená rozhodnutí správních soudů dotkla; neumožnila tedy Ústavnímu soudu bližší reakci na její tvrzení týkající se podpory. 14. Ve vztahu k otázce 2) lze předně uvést, že pro řešení stejné právní otázky nebylo dovolání shledáno přípustným též v dalších skutkově obdobných věcech žalobkyně, a to usneseními Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 139/2024, ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2041/2022, ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 33 Cdo 978/2022, a ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 823/2022. Na závěrech tam uvedených nemá Nejvyšší soud důvod cokoliv měnit ani v nyní posuzované věci. 15. Nejvyšší soud již ve výše citovaných usneseních s odkazem na svou dřívější judikaturu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1173/2021, ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, nebo ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 885/2017) připomněl, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Obecný soud v konkrétní (a jinak skutkově s předmětným nálezem Ústavního soudu obdobné) věci nemusí s již judikovaným právním názorem souhlasit a konkrétní nález Ústavního soudu reflektovat, jestliže přednese konkurující úvahy. Tyto úvahy musejí vycházet z objektivně ospravedlnitelných důvodů, že v souladu s ústavněprávními výklady Ústavního soudu obecně se buď dotyčný judikát na skutkově odlišný případ aplikovat nemůže, anebo je-li na základě jeho interpretace anebo pochopení principů a pravidel v právním řádu jako celku přesvědčen o tom, že Ústavní soud může a měl by dotyčný ústavněprávní výklad znovu uvážit (srov. například též nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05). Dále s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. IV. ÚS 541/21, poukázal na to, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou závazné pro všechny orgány a osoby především nálezy Ústavního soudu, nikoliv již usnesení. Ta nejsou závazná ani pro Ústavní soud (§ 23 a 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a nejsou považována ani za obecně precedenčně významná (srov. například již zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05). 16. V nyní posuzované věci odvolací soud konstatoval, že k tomu, aby vznikl (žalovaný) nárok na podporu ve formě výkupních cen v cenách podle Tarifu 2010, musela být předmětná fotovoltaická elektrárna uvedena do provozu do 31. 12. 2010, k čemuž však bylo třeba, aby vedle schopnosti dodávat elektřinu do elektrizační soustavy bylo ve prospěch žalobkyně (její předchůdkyně) vydáno pravomocné rozhodnutí o udělení licence. Odvolací soud tedy posuzoval primárně otázku účinků rozhodnutí z roku 2015 o zrušení udělení licence z roku 2010 a dospěl k závěru, že rozhodnutí o udělení licence z roku 2010 bylo zrušeno s účinky ex tunc, neboť při jeho získání se jednatel předchůdkyně žalobkyně ve spolupráci s revizním technikem dopustil zvlášť závažného zločinu podvodu, za který byl též pravomocně odsouzen. Nezákonnost rozhodnutí o udělení licence tedy byla způsobena výlučně ze strany adresáta správního rozhodnutí, a výlučně tímto protiprávním jednáním se právní předchůdkyni žalobkyně podařilo získat licenci na konci roku 2010. Vycházel přitom z nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 946/16, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. 17/16, které dle jeho názoru řeší (v poměrech umístění a provozu fotovoltaických elektráren) danou otázku komplexně, s tím, že v situacích, v nichž oprávněný ze správního rozhodnutí orgány veřejné moci úmyslně uvedl v omyl uvedením nepravdivých skutečností, předložením nepravdivých podkladů, případně dosáhl příznivého rozhodnutí jiným protiprávním způsobem (např. jednáním majícím znaky trestného činu), nemůže být dána jeho dobrá víra ve správnost takového rozhodnutí, ani důvěra v jeho zákonnost a neměnnost. Pokud správní orgán přistoupí ke zrušení napadeného rozhodnutí za takové situace, zpravidla nebude důvodu, proč osobu oprávněnou z tohoto rozhodnutí chránit před dopady jejího protiprávního jednání (ledaže by bylo třeba chránit práva třetích, nezúčastněných osob). Odvolací soud si přitom byl vědom poukazu žalobkyně na usnesení Ústavního soudu z 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, které však podle něj neřešilo danou otázku vyčerpávajícím způsobem v širších souvislostech, zejména nezohledňovalo variantu získání licence cestou trestného činu, k čemuž v dané věci došlo. 17. Vycházel-li tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí ze závěru nálezové judikatury Ústavního soudu (a nikoliv ze závěru odmítacího usnesení Ústavního soudu), nikterak se neodchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. II. ÚS 1812/09. 18. Ve vztahu k otázce 3) žalobkyně v dovolání též uvedla, že „judikatura neřeší případ, kdy byla fotovoltaická elektrárna v mezidobí od vyhotovení revizní zprávy do jejího předložení správním orgánům řádně zrevidována“. Z výše uvedeného vyjádření lze dovodit, že žalobkyně fakticky spatřovala přípustnost dovolání pro řešení otázky 3) i v tom, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Ani tato otázka však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží. 19. Žalobkyně v této souvislosti argumentovala v dovolání tím, že fotovoltaická elektrárna byla řádně zrevidována a revizní zpráva byla Energetickému regulačnímu úřadu předložena až poté, kdy revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny dne 22. 12. 2010, což mu umožnilo provést veškerou činnost, která je třeba k vydání revizní zprávy, a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se však nepodává, že revizní zpráva byla správním orgánům předložena až teprve poté, co revizní technik provedl osobní prohlídku fotovoltaické elektrárny dne 22. 12. 2010 a zkontroloval správnost údajů na revizní zprávě, a že tedy chyběl „jen formální akt revizního technika, pouhé přeškrtnutí původního data“, a že předmětná elektrárna byla řádně zrevidována, jak namítá žalobkyně. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu či kritice hodnocení důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017, a ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1584/2021). 20. Namítala-li žalobkyně v dovolání také, že odvolací soud nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek a do práva na ochranu vlastnictví, pak k této námitce nevymezila, v čem shledává naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. I námitka porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu jen tehdy, je-li obsahem dovolání současně vymezení, v čem je v tomto ohledu spatřováno naplnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). 21. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady). 22. Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu