23 Cdo 947/2026-293 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. P., zastoupeného Mgr. Robertem Pšenkem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 169/24, proti žalované J. Ř., zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem ve Znojmě, náměstí Republiky 899/18, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 39/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu soudu v Brně ze dne 16. 9. 2025, č. j. 37 Co 269/2024-260, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal určení, že má právo na vrácení daru, a dále určení, že je vlastníkem ideální poloviny v žalobě označené nemovitosti, kterou dne 4. 10. 1994 daroval žalované a v níž bylo žalobci zřízeno věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení a užívání. Svou žalobu odůvodnil tím, že žalovaná se k žalobci dlouhodobě dopouští hrubých slovních urážek, soustavně a opakovaně mu vypíná přívod elektrického proudu a zastavuje přívod vody. Žalobce proto dne 2. 12. 2021 žalovanou vyzval k vrácení daru, což však žalovaná doposud neučinila. 2. Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 6. 2024, č. j. 5 C 39/2022-224, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž namítal, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce měl za to, že odvolací soud se dopustil pochybení v dokazování, když podle názoru žalobce dostatečně nevysvětlil, proč neuvěřil několika v řízení provedeným důkazům. Nadto žalobce tvrdil, že odvolací soud vykládal hrubé porušení dobrých mravů příliš restriktivně, neshledal-li důvody pro odvolání daru pro nevděk podle § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. 33 Cdo 4375/2007, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 942/2012, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4112/2019). Žalobce poukázal na skutečnost, že ačkoli jednotlivá namítaná jednání žalované sama o sobě nemusela dosahovat intenzity hrubého porušení mravů, odvolací soud je měl posuzovat v kontextu jejich dlouhodobosti a soustavnosti, zejména s přihlédnutím k tomu, že žalobci jimi byl omezován přístup k vlastním životním potřebám a bylo ohrožováno i jeho zdraví. Z uvedených důvodů měl žalobce za to, že bylo právní posouzení věci odvolacím soudem nesprávné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. 6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 7. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 8. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Žalobce v dovolání předně bojí proti závěru odvolacího soudu, podle kterého chování žalované neopravňovalo žalobce k vrácení daru podle § 630 obč. zák., a poukazuje na soustavnost a míru, v nichž žalovaná omezovala žalobcovo užívání předmětné nemovitosti (k němuž byl s ohledem na věcné břemeno oprávněn). 11. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016). 12. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenuly zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťovaly, jaké poměry mezi nimi panují. Zjistily přitom, že konfliktní rodinné vztahy mezi účastníky a slovní vulgární urážky byly vzájemné, a proto nemohou jít k tíži pouze žalované; ve vztahu k vypínání vody a elektrické energie pak soudy uzavřely, že se nepodařilo prokázat, že by šlo o schválnost ze strany žalované, a to i s přihlédnutím k tomu, že žalobce v minulosti opomínal vodu vypínat a v domě nechával svítit světla i v době své nepřítomnosti (srov. bod 11 odůvodnění napadeného rozsudku a body 35 a 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Úvaha soudů nižších stupňů, že v řízení zjištěné chování žalované vůči žalobci nenaplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů ve smyslu ustanovení § 630 obč. zák., proto není zjevně nepřiměřená. Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobce přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. 13. Namítá-li pak žalobce, že soudy nižších stupňů pochybily při hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí), ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale není případ projednávané věci. 14. Jestliže pak v dané souvislosti žalobce uvádí, že soudy nižších stupňů dostatečně neodůvodnily, proč některým z provedených důkazů neuvěřily, namítá tím vadu řízení, ke které by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). 15. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti části výroku I napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 16. Nejvyšší soud rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné. 17. Žalobce spolu s dovoláním podal rovněž návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobce nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021). 18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu