23 Cdo 972/2026-321 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o., se sídlem v Praze 5, Jinonice, Pekařská 635/6, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované UNION LESNÍ BRÁNA, a.s., se sídlem v Dubí, Pozorka, Novosedlická 248, identifikační číslo osoby 14864606, zastoupené JUDr. Radko Reschem, advokátem se sídlem v Praze 4, Podolská 496/124, o zaplacení 59 948,20 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení 103 403,28 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 403/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, č. j. 51 Co 179/2025-296, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 59 948,20 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdila, že s žalovanou dne 19. 9. 2017 uzavřela smlouvu o operativním leasingu, na jejímž základě žalované poskytla k užívání vozidlo Audi A6 kombi 3.0 TDi quattro S tronic, za což se žalovaná zavázala po dobu 48 měsíců žalobkyni hradit měsíční splátky ve výši 34 169,84 Kč. V září 2021 došlo k ukončení shora uvedené smlouvy, přičemž následně žalobkyně žalované vyúčtovala částku 34 169,84 Kč za neuhrazenou splátku za srpen 2021, částku 23 996,93 Kč za neuhrazenou splátku za září 2021, částku 8 051,65 Kč za nadměrné opotřebení vozidla, částku 4 026,88 Kč za servis vozidla a částku 1 802,90 Kč za servisní služby po převzetí vozidla; dále žalobkyně žalované vystavila dobropis na částku 12 100 Kč za menší nájezd kilometrů, než byl sjednán ve smlouvě. 2. Žalovaná žalobní nárok neuznala, přičemž proti žalobkyní uplatněnému nároku uplatnila jednostranný zápočet částky 32 412 Kč, kterou žalovaná uhradila za zapůjčení náhradního vozidla v době poruchy žalobkyní poskytnutého vozidla. Žalovaná současně vznesla vzájemný návrh, jímž se vůči žalobkyni domáhala zaplacení částky 103 403,28 Kč představující náklady na opravu vozidla, které žalobkyně poskytla žalované k užívání. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 5. 2025, č. j. 17 C 403/2023-253, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 59 948,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl vzájemný návrh žalované o zaplacení částky 103 403,28 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 4. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). 5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (výslovně v celém rozsahu) dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadený rozsudek „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud přinejmenším odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Žalovaná namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil žalovanou započtenou pohledávku vůči žalobkyni ve výši 32 412 Kč jako pohledávku nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ačkoliv existence uvedené pohledávky „byla prokázána fakturou, kterou žalovaná měla a má k dispozici“. 6. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby věc přikázal jinému soudu prvního stupně. 7. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud dále zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. 10. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolání žalované trpí vadou spočívající v nedostatku obligatorní náležitosti dovolání, neboť žalovaná nedostála požadavku obsaženému v § 241a odst. 2 o. s. ř., jelikož řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. 12. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jak je tomu i v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, jakož ani pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se ve svém rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní judikaturou dosud neřešená otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je v jeho rozhodovací praxi rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit, tj. vyřešit dříve řešenou otázku nyní jinak, pak nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018, ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 23 Cdo 944/2023, a ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. 23 Cdo 516/2024). 13. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Rozhodovací praxi dovolacího soudu lze v dovolání identifikovat buď uvedením spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje, nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14, a ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2071/20, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4093/2015, uveřejněný pod číslem 95/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3946/2023). Judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl v projednávané věci odvolací soud odchýlit, však žalovaná v dovolání nijak neoznačila, přičemž tuto není lze identifikovat ani z vymezení dovolacího důvodu, potažmo z celkového obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). 14. Požadavek na vymezení přípustnosti dovolání je přitom odlišný od požadavku na vymezení dovolacího důvodu, který je obvykle splněn samotnou právní argumentací a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Úkolem Nejvyššího soudu totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a odst. 2 o. s. ř. ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétní odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). V usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, pak Ústavní soud konstatoval, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2321/2022). 15. V projednávané věci žalovaná v dovolání sice vylíčila dovolací důvod, tj. v čem podle jejího názoru spočívá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, když uvedla, že „nemůže souhlasit s posouzením své započtené pohledávky ve výši 32 412 Kč (…) jako pohledávky nejisté“ (viz čl. II. dovolání), nicméně v rozporu s § 241a odst. 2 o. s. ř. již řádně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ve vztahu k uvedenému požadavku totiž žalovaná v dovolání uvedla toliko to, že považuje dovolání za přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud přinejmenším odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ (viz čl. II. dovolání). Jak je ovšem patrné z výše odkazované judikatury Nejvyššího soudu, pouhá citace (části) ustanovení § 237 o. s. ř. řádné vymezení přípustnosti dovolání nepředstavuje (viz bod 12 odůvodnění shora). 16. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání žalované trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou nelze odstranit, neboť dovolací lhůta, během níž tak bylo možno učinit, již uplynula (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. 17. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že i kdyby dovolání žalované shora popsanou vadou netrpělo, bylo by dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je sice pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska finančního limitu rozhodná výše peněžitého plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, avšak pouze v rozsahu, jenž může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen, tedy, o němž bylo rozhodnuto dovoláním napadeným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 2384/2018, a ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 23 Cdo 1458/2025). 19. Jestliže tak žalovaná v dovolání zpochybňovala (toliko) závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalované ve výši 32 412 Kč je pohledávkou nejistou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z., brojí tím proti právnímu posouzení odvolacího soudu výlučně v rozsahu uvedené částky, kterou současně vymezuje jako rozsah peněžitého plnění, jehož přezkumu se v dovolání domáhá. Ve vztahu ke zbývající části žalobkyní uplatněného nároku, jakož i ve vztahu k rozhodnutí o vzájemném návrhu žalované, přitom dovolání postrádá jakékoliv odůvodnění. Dovolání žalované tak soudě dle jeho celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) směřuje pouze proti části napadeného rozsudku odvolacího soudu týkající se peněžitého plnění nepřevyšujícího 50 000 Kč, a je proto objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na shora uvedeném ničeho nemění ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval (vedle vzájemného návrhu žalované o zaplacení 103 403,28 Kč s příslušenstvím) o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 59 948,20 Kč s příslušenstvím, neboť jak vyplývá z výše citované judikatury, pro posouzení přípustnosti dovolání není rozhodná částka, o níž bylo rozhodnuto v odvolacím řízení jako celku, nýbrž konkrétní rozsah peněžitého plnění, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním napadeno. 20. Jak je patrné již z výše uvedeného, rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil přihlížeje k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), přičemž dovodil, že ani proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v tomto směru dovolání postrádá jakékoliv odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani (objektivně) přípustné. 21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 4. 2026 JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu