23 Nd 253/2026 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně ALSET, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Otradovická 727/3, identifikační číslo osoby 00571083, zastoupené Mgr. Bc. Janem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, proti žalované Epay Group s. r. o., se sídlem Ľubotice, Šípková 2724/21, identifikační číslo osoby 45330883, Slovenská republika, o určení místní příslušnosti soudu podle § 11 odst. 3 občanského soudního řádu pro věc žaloby na zaplacení částky 41 365 EUR s příslušenstvím, takto: Žalobu na zaplacení částky 41 365 EUR s příslušenstvím směřující proti žalované Epay Group s. r. o. projedná a rozhodne Okresní soud Plzeň-město. Odůvodnění: Nejvyššímu soudu bylo dne 18. 5. 2026 doručeno podání žalobkyně, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud určil podle § 11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), který soud projedná a rozhodne věc o její žalobě na zaplacení částky 41 365 EUR s příslušenstvím, kterou současně připojila (její návrh). Žalobkyně uvedla, že jako přepravce prováděla pro žalovanou na základě jejích objednávek (prostřednictvím emailové korespondence) přepravu z České republiky (konkrétně z Plzně) do Francie, Lucemburska nebo Belgie, a to v období od 17. 9. 2025 do 14. 1. 2026. Popsala jednotlivé přepravy, včetně faktur, objednávek a nákladních listů. Podle jejího tvrzení žalovaná žalobkyni dosud nezaplatila ceny jednotlivých provedených přeprav uvedených v přehledu faktur přiloženém k návrhu, jejichž zaplacení se žalobkyně hodlá domáhat po žalované žalobou. Žádost o určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že pravomoc soudů České republiky zakládá čl. 31 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), vyhlášené pod č. 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“) s ohledem na místo předání zboží k přepravě (v Plzni). Místní příslušnost konkrétních soudů v České republice však Úmluva CMR neurčuje, nelze ji zjistit ani za pomoci příslušných ustanovení § 84 až 89a o. s. ř. a aplikace čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), je vyloučena. Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne. Nejvyšší soud se předně zabýval otázkou, zda je dána pravomoc českých soudů žalobu projednat a rozhodnout (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvní státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy CMR spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů tohoto státu, na jehož území a) má žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku nebo pobočku anebo jednatelství, jejichž prostřednictvím byla smlouva uzavřena, nebo b) leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání. U jiných soudů nemůže žalobce spor vést. Ustanovení čl. 31 Úmluvy CMR má přitom aplikační přednost před pravidly mezinárodní příslušnosti zakotvenými v nařízení Brusel I bis (srov. například usnesení Nevyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Nd 43/2018) Nejvyšší soud za uvedených okolností dospěl k závěru, že v žalobkyní předložené věci je dána pravomoc soudů České republiky, neboť na jejím území se nachází místo předání zboží k přepravě (Plzeň), přičemž Česká republika i Slovenská republika jsou smluvními státy Úmluvy CMR. Nejvyšší soud se dále zabýval místní příslušností konkrétního soudu v České republice. Místní příslušnost konkrétních soudů v rámci České republiky Úmluva CMR neupravuje. Aplikace čl. 7 nařízení Brusel I bis., kterým je upravena nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu, ale i příslušnost místní, je v případě právních vztahů podléhající Úmluvě CMR vyloučena (srovnej čl. 71 odst. 1 nařízení Brusel I bis a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 27 Nd 267/2019, ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 30 Nd 280/2019, nebo ze dne 1. 11. 2023, sp. zn. 23 Nd 577/2023). Žalovaná je zahraniční právnickou osobou se sídlem ve Slovenské republice, nemá v České republice sídlo, v České republice nemá umístěn závod či organizační složku závodu a není známo, že by měla v České republice majetek. Rovněž dohoda stran o místní příslušnosti ve smyslu § 89a o. s. ř. ze spisu nevyplynula. Podle § 84 až 89a o. s. ř. (upravující pravidla pro určení místní příslušnosti soudu) tak nelze zjistit, který ze soudů prvního stupně je místně příslušný danou věc projednat a rozhodnout. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle § 11 odst. 3 o. s. ř., neboť věc patří do pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí. Nejvyšší soud proto určil, že věc žaloby předložené žalobkyní projedná a rozhodne Okresní soud Plzeň-město, v jehož obvodu leží místo převzetí zboží určeného k přepravě, s nímž je spojen vznik pravomoci soudů České republiky. O povinnost k náhradě nákladů řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu