24 Cdo 1046/2026-451 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č 253/3, proti žalovaným 1) O. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 2) T. a.s., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 3) M. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 4) J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 5) L. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 6) L. P., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská č. 92/3, o určení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 25/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2025 č.j. 70 Co 194/2025-387, ve znění opravného usnesení ze dne 18. prosince 2025 č.j. 70 Co 194/2025-423, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) až 5) společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.351,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 6) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25.9.2025 č.j. 70 Co 194/2025-387, ve znění opravného usnesení ze dne 18.12.2025 č.j. 70 Co 194/2025-423, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že na žalobkyní požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení § 80 o.s.ř.) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 2. Ustálená judikatura dovolacího soudu již minulosti dovodila, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba nemůže být zpravidla opodstatněná tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 24.2.1971 sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Určovací žaloba má preventivní povahu a má za účel poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva; není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již porušeny byly a kde je proto prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva žaloba na plnění. Jestliže se však určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění, je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – je třeba považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené „relevantní judikatury“ si je vědoma i sama dovolatelka, k níž ve svém (opět velmi rozsáhlém a stále místy ne zcela srozumitelném) dovolání předkládá dovolacímu soudu řadu „komentářů“. 3. Předmětem tohoto řízení je určení, že „dědicové (jako právní nástupci) neodpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z Dohody o půjčce ze dne 16.12.2004, Dohody o půjčce ze dne 11.8.2005, Dohody o půjčce ze dne 6.10.2006 podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví“. Ze žaloby, následných vyjádření žalobkyně i z obsahu spisu je zřejmé, že důvodem požadovaného určení je, aby se žalobkyně (pozůstalá manželka) mohla domáhat po žalovaných 1) a 2) vrácení finančních částek, které v rámci (již pravomocně ukončeného) dědického řízení po zůstaviteli byly podle názoru dovolatelky nesprávně zařazeny do pasiv dědictví a o které tak byla „ochuzena“. Opodstatněnost požadovaného určení žalobkyně dovozuje z „absolutní neplatnosti dědických dohod“, včetně konečné dohody o vypořádání dědictví, schválené pravomocným usnesením soudu ze dne 31.10.2012. 4. Za stavu, kdy dědické řízení po zůstaviteli již bylo pravomocně skončeno, je zřejmé, že žaloba na určení (ne)odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele, které byly zařazeny do pasiv pozůstalosti a již byly v dědickém řízení projednány (a vypořádány), už nemůže utvořit pevný základ pro právní vztahy účastníků a předejít tak žalobě na plnění, jestliže zřejmým cílem žalobkyně je, aby získala zpět to, o co byla v rámci dědického řízení „ochuzena“. Dovolatelkou zdůrazňovaná preventivní povaha určovací žaloby proto v dané věci už nemá žádné opodstatnění, neboť – jak přiléhavě uvedl odvolací soud – „požadované určení samo o sobě nezmění ničeho na tom, že, jak tvrdí žalobkyně, na straně žalovaných 1) a 2) došlo k bezdůvodnému obohacení“, a tudíž „i tak bude nezbytné, aby žalobkyně žalovala na plnění, tedy na vydání bezdůvodného obohacení“. Dovodil-li proto odvolací soud, že za dané situace není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jde o závěr, který je v souladu se zákonem i s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu. 5. Uvedený závěr není v rozporu ani s názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 26.1.2023 sp. zn. 24 Cdo 2680/2022. Zde se dovolací soud mj. vyjádřil k možnému typu žalob, jimiž se dědic po skončení dědického řízení může domáhat svých nároků vůči ostatním dědicům ve sporném řízení. To, že žádnou ze žalob „neoznačil jako prioritní“, však neznamená, jak se dovolatelka mylně domnívá, že by dědic bez ohledu na okolnosti případu a povahu věci měl současně k dispozici jak žalobu na určení práva nebo právního vztahu, tak žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se přitom uplatnily výše zmíněné závěry soudní judikatury týkající se přípustnosti určovacích žalob. 6. V rámci dovolací argumentace lze rovněž vysledovat důraz žalobkyně na okolnosti, za nichž uzavřela sporné „dohody dědiců“, včetně dohody o vypořádání dědictví, následně schválené pravomocným usnesením soudu ze dne 31.10.2012 (jejichž některé právní následky usiluje touto žalobou odklidit), jestliže v této souvislosti namítá, že odvolací soud se „vůbec nevypořádal s námitkou žalobkyně týkající se absolutní neplatnosti dohod dědiců pro rozpor se zákonem, dobrými mravy a zjevné narušení veřejného pořádku“, neprovedl navržené důkazy „k okolnostem uzavření dohod dědiců a k průběhu dědického řízení“, ani nezohlednil výtky týkající se „opakovaného porušení zákona soudním komisařem při schvalování dědických dohod“. Okolnosti, za nichž žalobkyně uzavřela „dohody dědiců“, by ovšem mohly (eventuelně) mít význam teprve při věcném posouzení této určovací žaloby, ke kterému by mohl odvolací soud přikročit jen za předpokladu, že na požadovaném určení je dán naléhavý právní zájem, což však v projednávané věci – jak uvedeno výše – splněno není. V této souvislosti nelze přisvědčit ani výtce dovolatelky, že odvolací soud „zásadním způsobem nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v usnesení ze dne 13.8.2024 sp. zn. 24 Cdo 1366/2024“, neboť zde dovolatelka přehlíží, že „věcné posouzení nároku ve vztahu k otázce existence naléhavého právního zájmu“ neznamená, že by soud mohl existenci naléhavého právního zájmu „zkoumat meritorně“ na základě skutečností, které jsou významné až teprve pro věc samou. Jak totiž plyne z dlouholeté konstantní judikatury, zamítá-li soud určovací žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu, je vyloučeno, aby se zabýval také věcí samou (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopisu Soudní judikatura, ročník 1997, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.9.2020 sp. zn. 24 Cdo 1869/2020). Proto jsou irelevantní také veškeré právní otázky týkající se věci samé, které dovolatelka rozvádí v závěru dovolání. 7. S ohledem na shora uvedené, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti napadenému rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. 8. Žalobkyně v dovolání výslovně napadá i výroky III. až V. rozsudku odvolacího soudu. Ani v tomto směru však není dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.]. 9. Jelikož bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, nerozhodoval Nejvyšší soud o akcesorickém návrhu žalobkyně „na odklad vykonatelnosti a právní moci“ dovoláním napadeného rozsudku. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 5. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu