24 Cdo 1062/2026-174 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené Mgr. Petrem Vymazalem, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným 1) J. B. a 2) J. K., oba zastoupeni JUDr. Zbyňkem Petrem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Kalinovo nábřeží 605, o určení, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 10 C 70/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 11. 2025, č. j. 21 Co 236/2025-153, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám Mgr. Petra Vymazala, advokáta. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 1. 2025, č. j. 10 C 70/2024-80, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele L. K., zemřelého dne 7. 8. 2018 [dále jen „zůstavitel“], „a to ze závěti“ (výrok I). Současně žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 30 929,22 Kč (výrok II). 2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou „ze závěti“ zůstavitele, kdy k podání žaloby byla odkázána usnesením vydaným soudní komisařkou Mgr. Martinou Pokornou, notářkou v Turnově, dne 25. 1. 2024, č. j. 25 D 637/2018-184, a to v důsledku sporu mezi ní a žalovanými o tom, zda je dědicky nezpůsobilá. Tvrdila, že se nedopustila ani činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli či jeho potomkům (žalovaným), ani zavrženíhodného činu proti zůstavitelově poslední vůli. 4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaní (dále též jen „dovolatelé“) napadli v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2) rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání je třeba vymezit poukazem na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a že bude vyloženo, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Řečeno jinak: dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 3045/17). 7. Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje v rozsahu, v němž žalovaní namítají porušení jejich procesních práv (zejména práva na spravedlivý proces, včetně práva být slyšen, práva na obranu proti tvrzením žalobkyně apod.) neboť v dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání a nebyl v potřebném rozsahu konkretizován ani důvod dovolání, řečeno jinak: žádnou z domnělých vad žalovaní ve svém dovolání nijak podrobněji neidentifikují. Měli-li dovolatelé (snad) za to, že došlo k porušení jejich základních práv jen tím, že nebyli ve sporu se svou obranou úspěšní, pak dlužno doplnit, že právo na spravedlivý proces pojmově nezakládá nárok na určitý výsledek řízení, který konvenuje představám toho či onoho účastníka řízení. 8. V části dovolání, u nějž je avizováno, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu je pouze parafrázován obsah ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by žalovaní uvedli, který z nižších soudů a jak konkrétně měl jejich procesní práva porušit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod rozuměj každou jednotlivou otázku] samostatně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 9. Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení (zde žalobkyně) vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). 10. Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srovnej jeho rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). 11. K případným v dovolání (opět jen vágně a nekonkrétně) namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a řízení, které současně měly dle dovolatelů zasáhnout do jejich práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na (navíc blíže nespecifikované) vady řízení tak sám o sobě rovněž nemůže přípustnost dovolání založit. 12. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému se nemohl námitkami procesního rázu zabývat, neboť dovolání je v uvedeném rozsahu vadné, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatelů v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 13. Žalovaní dále namítali, že se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, kterou však přísně vzato neoznačili. I při pro dovolatele velkorysém přístupu Nejvyššího soudu by bylo možno dovodit uplatnění rozporu napadeného rozsudku odvolacího sudu s rozhodnutím v dovolateli označené „kauze sp. zn. 3 Tdo 1473/2019“ (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 Tdo 1473/2019), uvedené rozhodnutí se však zabývá otázkou, jak kvalifikovat jednání pachatele, který si, coby disponent s běžným účtem jiného, neoprávněně [tedy bez vědomí či souhlasu majitele účtu] přisvojil jeho finanční prostředky na něm deponované, kteréžto jednání bylo (v tehdy projednávané věci) hodnoceno jako tr. čin zpronevěry (soudy nižších stupňů v trestním řízení nesprávně kvalifikováno jako tr. čin krádeže). Úvahy obsažené v uvedeném rozhodnutí (které je navíc jen usnesením o odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost a obecně se mu nepřiznávají žádné judikatorní závěry) se však týkají odpovídající právní kvalifikace tehdy zjištěného a oproti nyní projednávané věci zásadně odlišného skutkového stavu, nezabývají se však (v důsledku vázanosti dovolacího soudu tehdy dovolatelem formulovanými otázkami) tím, zda jednání pachatele vykazovalo znaky úmyslu či nikoliv, kterážto otázka byla naopak klíčová pro civilní soudy rozhodující v přítomné věci. Pokud se pak žalovaní odkazují na závěry předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 2023, č. j. 17 Co 62/2023-179 (který ovšem nepředstavuje ve smyslu § 237 o. s. ř. judikaturu „dovolacího soudu“ a nelze proto odkazem na něj založit přípustnost dovolání), pak neberou náležitě na zřetel, že jednak odvolací soud z uvedeného rozhodnutí vycházel a současně nebylo sporu o tom, že žalobkyně byla povinna vydat žalovaným (do pozůstalosti) bezdůvodné obohacení, neboť se jí v uvedeném řízení nepodařilo prokázat, že by dispozici se zůstatkem na účtu zůstavitele činila s jeho souhlasem (na jeho pokyn či příkaz), a že by tak měla coby disponent k bezhotovostnímu transferu prostředků právní důvod; nýbrž soudy obou stupňů kladly akcent na to, že neprokázání onoho právního důvodu bez dalšího a priori nevylučuje, že takový příkaz, pokyn či souhlas ze strany zůstavitele mohl existovat, což sice nic nemění na obsahu závazku žalobkyně vydat žalovaným bezdůvodné obohacení, ale vylučuje učinit jednoznačný skutkový závěr o tom, že tu byly okolnosti, které umožňují právní kvalifikaci vedoucí k tomu, že žalobkyně jednala v době převodu prostředků v přímém či nepřímém úmyslu zůstavitele poškodit (trestný čin zpronevěry je přitom trestným činem, který lze spáchat jen ve formě úmyslu a výlučně úmyslné jednání je předpokladem uplatnění i dědické nezpůsobilosti). Soudy přitom podrobně uvedly, které zcela konkrétní a logické okolnosti je vedly k jimi učiněnému závěru, že nezbytný pokyn či souhlas zůstavitele existovat mohl (byť se jej v řízení o vydání bezdůvodného obohacení nepodařilo žalobkyni prokázat), čemuž nasvědčoval kupříkladu jejich těsný příbuzenský vztah, dlouhodobá péče žalobkyně o zůstavitele, vzájemná dispoziční práva k účtům [jak toho, z nějž byly prostředky převedeny, tak i účtu, na nějž byly připsány], podstatná okolnost, že zůstavitel se následně o převodu dozvěděl a nijak proti němu až do své smrti nebrojil, apod.. Nikoliv nepravděpodobná možnost existence takového pokynu či souhlasu majitele účtu však ve sledovaných souvislost by musela vést (v trestním řízení) k závěru, že žalobkyni vytýkané jednání nemá znaky trestného činu zpronevěry (není naplněna subjektivní stránka ve vztahu k objektivním znakům skutkové podstaty). 14. Dovolatelům nelze přisvědčit v implicitním závěru, že každý převod prostředků z účtu jiného, u nějž se nepodařilo s jistotou prokázat právní důvod, představuje bez dalšího jednání postižitelné prostředky trestního práva. Trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu (srovnej § 138 odst. 1 písm. e) tr. zák.). Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci [za něž se považují i peněžní prostředky na účtu u peněžního ústavu] a předmětem útoku cizí věc svěřená pachateli, tj. taková věc, jež mu byla odevzdána s tím, aby s ní určitým způsobem nakládal (disponoval). Za přisvojení si cizí věci se pak považuje takové jednání pachatele, jímž dojde ke zmaření základního účelu svěření a pachatel současně sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Poněvadž trestný čin zpronevěry je trestným činem úmyslným, musí zavinění pachatele ve formě přímého či nepřímého úmyslu [§ 15 odst. 1) písm. a), b) tr. zák.] zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky trestného činu, tzn. jednání, následek a příčinnou souvislost mezi nimi. Při prokázání spáchání trestného činu zpronevěry dle ustanovení § 206 tr. zák. je nutné prokázat úmyslné jednání pachatele svěřenou věc si přisvojit. Ne každá dispozice se svěřenou věcí proti příkazu věřitele proto může být bez dalšího považována za přisvojení si ve smyslu ustanovení § 206 tr. zák., a to ani v případech, není-li dodržena lhůta k vrácení svěřené věci. Musí být zjištěno takové úmyslné jednání pachatele, jež vede ke zmaření základního účelu svěření (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. Tz 267/2001, případně i usnesení ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 6 Tdo 257/2006, nebo usnesení ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 674/2007). 15. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) se proto od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily, jestliže na základě výsledků provedeného dokazování zvažovaly, nikoliv to, zda je možno mít skutkovou verzi žalobkyně o tom, že příkaz či souhlas zůstavitele k dispozici s prostředky existoval, za prokázanou ale naopak správně hodnotily, zda je možno ji mít za zcela vyloučenou (provedenými důkazy vyvrácenou). V tomto směru postupovaly obdobně, jako by tomu bylo v případě orgánů činných v trestním řízení. Platí i nadále princip vlastní trestnímu řízení soudnímu, že jestliže nelze jednoznačně určit, která z variant skutkového stavu odpovídá skutečnosti, je třeba při zachování zásady "in dubio pro reo" zvolit variantu pro obžalovaného nejpříznivější (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 8/2007), z obdobných úvah vychází i (precedenčně závazná, srovnej čl. 89 Ústavy) nálezová judikatura Ústavního soudu [viz kupř. jeho nález ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25, podle něhož „princip presumpce neviny a z něj vyvěrající zásady a subprincipy (včetně zásady in dubio pro reo) vyžadují, aby to byl stát, kdo v trestním řízení nese důkazní břemeno, a tudíž i povinnost prokázat jednotlivci s jistotou mimo rozumnou pochybnost, že spáchal trestný čin, z něhož je obviněn. Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál (srovnej též nález ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 698/19)“]. 16. Nejvyšší soud setrvale rozhoduje, že při zvažování dědické nezpůsobilosti podle § 1481 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) z důvodu, že dědic se dopustil činu povahy úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho předku, potomku nebo manželu, přičemž za takový čin nebyl odsouzen v trestním řízení, se soudy musí vypořádat s otázkou formy zavinění. Dané ustanovení totiž spojuje dědickou nezpůsobilost pouze s činem povahy úmyslného trestného činu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 24 Cdo 669/2025). 17. Z daného dále rezultuje, že má-li být (v civilním řízení) učiněn závěr o dědické nezpůsobilosti osoby, ve vztahu, k níž existuje podezření, že se dopustila jednání majícího znaky některého z trestných činů, musí být ve vztahu k ní naplnění oněch znaků spojovaných s tou kterou skutkovou podstatou a v případě i dalších podmínek trestní odpovědnosti prokázáno se stejnou měrou jistoty, kterou by musel nabýt soud rozhodující v trestním řízení soudním, kdyby měl sám rozhodovat o vině a trestu. 18. Dovolateli zpochybňovaná úvaha odvolacího soudu o formě úmyslného jednání žalobkyně sice primárně míří k řešení otázky právní, nelze však přehlédnout, že její hodnocení důsledně vychází ze soudem prvního stupně učiněných skutkových zjištění, která jako správná odvolací soud bez výhrad převzal, když současně přitakal i způsobu hodnocení provedených důkazů. 19. V dovolání nepřípustně uplatněnou právní otázkou je situace, kdy dovolatel formuluje své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud má za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o s. ř. (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20). Nejvyššímu soudu jako instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se má v souladu se zákonem týkat jen otázek právních (případně za podmínky § 241b odst. 2 o. s. ř. procesních vad) v zásadě nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů. I v rámci úvahy, je-li dovolatelem pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů soudů prvního a druhého stupně, aniž by je mohl jakkoliv přehodnocovat. 20. Dovolateli předestíraný skutkový závěr (např. že se „zůstavitel o převodu peněžních prostředků nikdy nedozvěděl“, že žalobkyně „po propuštění svého bratra [zůstavitele] z nemocnice dělala veškeré kroky k tomu, aby tzv. zametla veškeré stopy“, apod.) soudy nižších stupňů neučinily. Žalovaní tak ve skutečnosti nezpochybňují správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Přípustnost dovolání nemůže být pojmově založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, respektive na zpochybňování skutkového stavu (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Zpochybnění skutkového stavu je přitom rovněž z dovolání žalovaných patrné, viz jeho formulace: „právní hodnocení neodpovídá zjištěným skutečnostem ani provedeným důkazům“, „odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně... … s tímto postupem žalovaní nesouhlasí“, „..obecné soudy řadu aspektů dané věci však u žalobkyně vyzdvihují, ačkoliv ty dle názoru žalovaných prokazují spíše trestněprávní rovinu věci“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) výlučně ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). 21. Nejvyšší soud je oprávněn, s respektem k požadavkům práva na spravedlivý proces, hodnotit skutkové závěry odvolacího soudu (případně jím převzaté od soudu prvního stupně) jen tehdy, jde-li o závěry zcela zjevně excesivní. Půjde jen o ty zcela výjimečné případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02). Tzv. „exces“ v rámci realizace důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (zde lze odkázat např. na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 54 násl.). Za případ extrémního nesouladu však nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 132 o. s. ř (zakotvujícího zásadu tzv. volného hodnocení důkazů) ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu dovolatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám formální logiky, tak je tomu i v poměrech projednávané věci, přičemž o excesivnosti nelze uvažovat jen z důvodu, že způsob hodnocení důkazů nesvědčí náhledu některé ze sporných stran. 22. Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů lze ve stručnosti zmínit, že poukaz dovolatelů na znění § 227 trestního zákoníku, upravujícího trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku, je poněkud mimoběžný; jednak by šlo o v poměrech zjištěných skutkových okolností o trestný čin namířený proti dědicům, a nikoliv zůstaviteli a jednak dané ustanovení míří na nedostatek součinnosti osoby při zjišťování jejího majetku, nikoliv majetku osob jiných (zde zůstavitele). 23. Lze tak shrnout, že již pouhá skutečnost, že řešení jediné přípustně dovolateli formulované právní otázky formy zavinění žalobkyně je spojována s oponentními skutkovými závěry sama o sobě diskvalifikuje podané dovolání z možnosti učinit závěr o jeho přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. 24. V tom rozsahu, ve kterém je dovoláním napaden výrok II napadeného rozhodnutí a dále potvrzující výrok I napadeného rozhodnutí v té jeho části, jež se vztahovala k výroku II rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání nepřípustné, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. řízení před soudem prvního stupně. 25. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl dílem jako vadné a dílem jako objektivně nepřípustné (ve smyslu § 243c odst. 1 písm. a) a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.) a ve zbývajícím rozsahu po tzv. kvazimeritorním přezkumu jako nepřípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. neboť se odvolací soud od jeho ustálené judikatury nikterak neodchýlil (§ 237 o. s. ř.). 26. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 5. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu