24 Cdo 1335/2026-95 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce R. S., za účasti 1) B. S. a 2) K. N., zastoupené JUDr. Milanem Kučeříkem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Elišky Krásnohorské č. 3634/19, o zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí vkladem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 25/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. června 2024, č. j. 1 Co 7/2024-49, takto: Rozsudek vrchního soudu se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. K. S. se návrhem podaným dne 16. 5. 2023 u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrálního pracoviště XY domáhala povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ve svůj prospěch podle darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1997 k „bytu – bytové jednotce č. XY v budově v XY č.p. XY spolu s podílem na společných částech domu ve výši XY“. Návrh zdůvodnila zejména tím, že bytovou jednotku jí darovala B. S., která dne 22. 9. 1998 zemřela a jejímiž dědici jsou podle usnesení Okresního soudu ve Zlíně (správně v Kroměříži) ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, účastníci, na něž také přešel „obligační závazek původní dárkyně“. 2. Katastrální úřad pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY, rozhodnutím ze dne 14. 7. 2023, č. j. V-1061/2023-740-12, návrh na vklad zamítl. Zjistil nejprve, že ve „výrokové části“ usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, není uveden závazek zůstavitelky vyplývající z darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1997 „jako pasivum dědictví“ a že vlastnické právo k předmětné bytové jednotce je „evidováno pro všechny účastníky, každému rovným dílem“, a dospěl k závěru, že „navrhovaný vklad nenavazuje na dosavadní zápisy v katastru, přičemž navrhovatel nepředložil listiny, které by překlenuly logickou mezeru mezi zápisem v katastru a navrhovaným vkladem podle vkladové listiny, a že proto „není naplněno“ ustanovení § 17 odst. 1 písm. g) zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrálního zákona“). 3. Žalobou podanou u Krajského soudu v Brně dne 14. 8. 2023 se K. S. domáhala, aby návrhu na vklad vlastnického práva k předmětné bytové jednotce v její prospěch bylo vyhověno. Uvedla, že katastrální úřad „vykládá k návrhu na vklad doložené listiny nesprávně“, neboť závazek dárkyně B. S. přešel na účastníky jako její dědice ex lege, aniž by na to mohla mít vliv „jakákoliv zmínka o závazku zůstavitelky dokončit převod vlastnického práva“. Protože „závazek k dokončení převodu vlastnického práva vyplývajícího z darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1997“ přešel ze zůstavitelky na její dědice, došlo tím „k překlenutí logické mezery mezi zápisem v katastru nemovitostí a navrhovaným vkladem“. 4. Účastnice 2) navrhla, aby byla žaloba zamítnuta. Pokládá se za „legitimního vlastníka“ podílu na bytové jednotce na základě jednak usnesení Okresního soudu správně v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, jednak vydržení podle ustanovení § 130 a 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a domnívá se, že žalobě nemůže být vyhověno „pro její rozpor s dobrými mravy“. Účastnice 2) má rovněž za to, že (původní) žalobkyní tvrzené právo je promlčené. 5. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, č. j. 23 C 25/2023-27, žalobu zamítl a rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a účastníkem 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici 2) na náhradě nákladů řízení 8 228 Kč k rukám advokáta JUDr. Milana Kučeříka. Námitku vydržení vlastnického práva uplatněnou účastnicí 2) soud prvního stupně považoval za irelevantní“, a dovodil, že návrh na vklad vlastnického práva je možné podat „v časově neomezené lhůtě“, neboť „samotné uplynutí času nemůže nic změnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle“, a že „v obecné rovině“ platí, že „závazek k převodu vlastnického práva přechází na dědice zemřelého účastníka smlouvy, a to i bez jeho výslovného projednání v dědickém řízení“, nicméně uzavřel, že návrhu na vklad vlastnického práva nelze vyhovět. V darovací smlouvě ze dne 13. 11. 1997 totiž nebyly řádně vymezeny „převáděné nemovitosti“, neboť obsahuje „zcela neurčité“ označení poměrné části společných prostor se zastavěnou plochou parc. č. XY v k.ú. XY. Návrhu na vklad vlastnického práva navíc nebylo možné vyhovět proto, že postup žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. K. S. jako obdarovaná v dědickém řízení „zatajila“ darovací smlouvu ze dne 13. 11. 1997 a „při vědomí existence závazku k převodu nemovitostí“ uzavřela s dalšími dědici dohodu o vypořádání dědictví, čímž jim umožnila „nabýt každý třetinový podíl na předmětných nemovitostech“ a tím se „podílela na založení stavu, který v konečném důsledku vedl k podání žaloby“. Soud prvního stupně současně „vyjádřil údiv“ nad tím, že žalobkyně neuplatnila existenci darovací smlouvy a závazku k převodu „předmětných nemovitostí“ jako pasivum dědictví, kde bylo „možné dohodou dědiců zajistit splnění tohoto závazku“; protože to neučinila, umožnila „zcela dobrovolně“ uspořádat vlastnické právo „zcela odlišným způsobem – rozdělením na shodné podíly všech tří dědiců“. Soud prvního stupně uzavřel, že darovací smlouva ze dne 13. 11. 1997 „nesplňuje náležitosti“ podle ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) katastrálního zákona a že návrhu K. S. na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže být vyhověno rovněž proto, že „současné nároky“ K. S. jsou „s ohledem na veškeré okolnosti případu v rozporu s dobrými mravy“. Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně o žalobě rozhodl (s uděleným nebo předpokládaným) souhlasem bez nařízení jednání. 6. K odvolání K. S. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. 6. 2024, č. j. 1 Co 7/2024-49, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud nejprve dovodil, že dohoda dědiců o vypořádání dědictví je právním úkonem, kterým si upravují vzájemná práva a povinnosti, jež na ně přešla zůstavitelovou smrtí, a že touto dohodou si mohou upravit i práva a povinnosti vyplývající ze závazků zůstavitele vzniklých za jeho života, zejména když se týkají jiných osob než dědiců samotných, jakož i to, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je „s účinky ke dni smrti zůstavitele závazná, a to nejen pro samotné účastníky řízení, ale i pro všechny soudy a správní orgány“. Odvolací soud dále zdůraznil, že předmětná bytová jednotka byla v době její smrti ve vlastnictví zůstavitelky B. S., neboť návrh na vklad vlastnického práva byl podle darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1997 podán až po její smrti, přičemž závazek dárkyně (zůstavitelky) založený za jejího života darovací smlouvou její smrtí nezanikl, a že „odpovědnost dědiců za zůstavitelovy dluhy neodvisí od toho, zda byly nebo nebyly pojaty do pasiv dědictví“. Odvolací soud „při respektování závaznosti“ pravomocného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, uzavřel, že „závazek zůstavitelky (dárkyně) k darování předmětné jednotky byl fakticky vypořádán samotnými dědici (včetně K. S.) v rámci dědické dohody, čímž uvedený závazek zanikl“, a že proto návrh K. S. na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí nemůže být úspěšný. Z obsahu spisu vyplývá, že rovněž odvolací soud ve věci rozhodl (s uděleným nebo předpokládaným) souhlasem bez nařízení jednání. 7. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala K. S. dovolání. Namítá, že je „zcela absurdní“ závěr odvolacího soudu, podle něhož došlo k zániku jejího práva, ačkoliv „předmětem dohody toto právo přecházející na dědice za zákona vůbec nebylo“. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe nejen dovolacího soudu, když vyložil jednání účastníků při uzavírání dohody dědiců před soudním komisařem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. D 1198/98 tak, že tímto jednáním vypořádali nejen celé dědictví, ale i další práva a povinnosti, neboť takový výklad neodpovídá „skutečné vůli“ účastníků. Podle dovolatelky je třeba při výkladu právního jednání upřednostnit „skutečnou vůli účastníků“, přičemž záměrem účastníků „nikdy nebylo“ uzavírat dohodu o vypořádání dědictví i o právech a povinnostech, které nebyly uvedeny v soupisu aktiv a pasiv dědictví. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolací soudu tak, že se návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí v její prospěch vyhovuje, popřípadě aby rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 8. Účastnice 2) navrhla, aby bylo dovolání K. S. zamítnuto. Uvedla, že závazek zůstavitelky jako dárkyně převést předmětnou bytovou jednotku za základě darovací smlouvy ze dne 13. 11. 1997 zanikl smrtí dárkyně a byl nahrazen „dohodou mezi dědici v rámci dědického řízení“, a poukazuje na to, že soudem schválená dohoda o vypořádání dědictví je s účinky ke dni smrti zůstavitele závazná nejen pro účastníky samotné, ale i pro všechny soudy a správní orgány, a že dovolatelka více než 20 let „nevyvíjela žádné úsilí o to, aby svůj tvrzený nárok z darovací smlouvy uplatnila“. 9. Vzhledem k tomu, že žalobkyně K. S. dne 14. 1. 2025 zemřela, a tedy ztratila způsobilost být účastníkem řízení, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2026, č. j. 23 C 25/2023-87 (které podle potvrzení ve spise nabylo právní moci dne 17. 3. 2026), rozhodl, že v řízení bude dále na straně žalobce pokračováno s R. S., neboť dle usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 11. 2025, č. j. 43 D 27/2025-45, které nabylo právní moci téhož dne, byl jediným dědicem K. S. určen její syn R. S., který tak vstoupil do práv a povinností, která jsou předmětem tohoto řízení. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 11. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 245 a 236 odst. 1 o. s. ř.). 12. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 245 a 237 o. s. ř.). Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 245 a 242 odst. 3 o. s. ř.). 13. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, jaká byla pravidla pro výklad právních úkonů, jež platila v době uzavření dohody, kterou účastníci uzavřeli o vypořádání dědictví po B. S., zemřelé dne 22. 9. 1998, v souvislosti s řízením o dědictví, vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. D 1198/98, tedy pravidla pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). 14. V projednávané věci bylo zjištěno, že K. S. a účastnice 1) a 2) uzavřely v průběhu řízení o dědictví po B. S., zemřelé dne 22. 9. 1998, před soudní komisařkou dne 19. 4. 2000 dohodu o vypořádání dědictví, podle níž K. S. nabyla „bytové zařízení kuchyně a dvou místností v hodnotě 2 000 Kč a všechny účastnice rovným dílem předmětnou bytovou jednotku v hodnotě 279 470 Kč, a která neobsahuje jiná (další ujednání) ani mezi účastnicemi, ani vůči třetím osobám, a to včetně vypořádání pasiv dědictví. Odvolací soud dospěl k závěru, že „v rámci dědické dohody“ byl účastnicemi „fakticky vypořádán“ závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky, čím „uvedený závazek zanikl“. Protože při tomto rozhodování odvolací soud nepostupoval podle níže uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání původní žalobkyně podle ustanovení § 245 a 237 o. s. ř. přípustné. 15. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 16. Dohoda o vypořádání dědictví, kterou dědici uzavírali v řízení o dědictví podle ustanovení § 482 obč. zák., je právním úkonem, kterým si upravují svoje práva a povinnosti, která na ně přešla zůstavitelovou smrtí. I když takovou úpravou je nejčastěji výše nabytého dědického podílu jednotlivého dědice oproti nároku, který pro něho vyplývá ze závěti nebo ze zákona, není žádného důvodu k tomu, aby si dědici nemohli dědickou dohodou upravit i práva či povinnosti vyplývající ze závazků zůstavitele vzniklých za jeho života, zejména když se netýkají jiných osob, než dědiců samotných. Prostřednictvím usnesení soudu, kterým je dohoda o vypořádání dědictví schválena, je pak úprava práv a povinností, které na dědice přešly, s účinky ke dni smrti zůstavitele, závazná, a to nejen pro samotné účastníky řízení, ale i pro všechny soudy, správní orgány a jiné orgány veřejné správy, a to tehdy, posuzují-li právní vztahy jen mezi účastníky dědického řízení navzájem, nikoliv však také jejich právní vztahy s osobami, které nebyly účastníky řízení o dědictví jako dědici (srov. například zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982, rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3183/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3081/2016). 17. Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit (srov. § 35 odst. 1 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. § 35 odst. 2 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené jinak než slovy se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená; přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (srov. § 35 odst. 3 obč. zák.). 18. Dohodu o vypořádání dědictví jakožto projev vůle je tedy třeba vykládat podle ustálené judikatury dovolacího soudu nejen podle jazykového vyjádření použitého v dohodě, ale i podle dalších skutečností, zejména podle vůle účastníků dohody, není-li tato vůle v rozporu s použitým jazykovým projevem. Na to, jakou měli účastníci při uzavření dohody vůli nebo jaké tu byly další pro výklad projevu vůle ve smyslu ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. rozhodné skutečnosti, je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda uzavřena, a tímto způsobem zjištěná vůle účastníků se při výkladu projevu vůle neprosadí, jen kdyby byla v rozporu s jazykovým projevem [tedy jen kdyby byla slovy nepochybně vyjádřena jiná (odlišná) vůle účastníků]. Dohody vyjádřené jinak než slovy (konkludentně) se vykládají podle toho, co způsob jejich vyjádření obvykle znamená; při takovém posouzení se přihlíží také k vůli účastníků dohody, na níž je třeba usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda uzavřena. Opomenutí ve formě mlčení nebo nečinnosti může představovat konkludentní projev vůle, avšak jen tehdy, je-li možné s ohledem na okolnosti případu spolehlivě usuzovat na to, že jím byla projevena vůle určitého obsahu. Výklad právního úkonu přitom musí vždy směřovat k objasnění toho, co bylo skutečně projeveno; pomocí výkladu projevu vůle nelze "nahrazovat" nebo "doplňovat" vůli, kterou jednající v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. Též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1997, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 174/2007, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1842/2010). 19. Z údaje o tom, že „v rámci dědické dohody“ byl účastnicemi závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky „fakticky vypořádán“, lze usuzovat, že odvolací soud dospěl k závěru, že účastnice dohodly zánik uvedeného závazku konkludentním projevem vůle, a že přitom vycházel z „respektování závaznosti pravomocného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, pro účastníky řízení o dědictví“. Vzhledem k tomu, že o (případný) zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky nebyl „v rámci dědické dohody“ obsažen výslovně (vyjádřen slovy), je zřejmé, že takové ujednání mohlo být účastnicemi uzavřeno toliko konkludentně. 20. Z „respektování závaznosti pravomocného usnesení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. D 1198/98, pro účastníky řízení o dědictví“ ovšem samo o sobě takové jednání nelze pokládat za prokázané. Opomenutí ve formě mlčení nebo nečinnosti sice může - jak uvedeno výše - představovat konkludentní projev vůle, avšak jen tehdy, je-li možné s ohledem na okolnosti případu spolehlivě usuzovat na to, že jím byla projevena vůle určitého obsahu, tedy že vůlí všech účastnic dohody o vypořádání dědictví bylo nejen vypořádat majetek patřící do aktiv dědictví, ale také sjednat zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky; na takovou vůli pak lze usuzovat především podle okolností, za nichž byla dohoda o vypořádání dědictví uzavřena. 21. Tím, jakou měly účastnice vůli při uzavření dohody o vypořádání dědictví a zda měly vůli též sjednat zánik závazku zůstavitelky k darování předmětné bytové jednotky, se odvolací soud nezabýval. Postupem podle ustanovení § 213b odst. 1 a § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nevedl účastníky, aby splnili v tomto směru své povinnosti tvrzení a důkazní, a ani k objasnění této skutečnosti neprovedl žádné dokazování; postupovat tímto způsobem vlastně ani nemohl, jestliže rozhodl o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně – sice s uděleným nebo předpokládaným souhlasem účastnic – bez nařízení jednání. Za této situace je bez dalšího zřejmé, že nemůže obstát závěr odvolacího soudu, podle kterého dohodou účastnic zanikl závazek zůstavitelky (jako dárkyně) k darování předmětné bytové jednotky. 22. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). 23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení odvolací soud neopomene přihlédnout rovněž k právnímu názoru vyjádřenému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2728/2020, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80, ročník 2022, podle něhož „návaznost navrhovaného vkladu na dosavadní zápisy v katastru není dána, byl-li návrh na povolení vkladu podle darovací smlouvy ve prospěch obdarovaného (jednoho z dědiců), kterou uzavřel se zůstavitelem jako dárcem, podán až poté, co nabylo právní moci usnesení potvrzující nabytí dědictví na základě dědických podílů dědicům, na jehož základě byl zapsán vklad darovaného spoluvlastnického práva k nemovitostem ve prospěch dědiců s právními účinky předcházejícími podání návrhu na povolení vkladu podle darovací smlouvy“. 24. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 2. 6. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu