24 Cdo 1535/2026-197 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci dodatečného projednání dědictví po J. Š., zemřelému 10. 6. 1987, za účasti poz. A. Š. a poz. J. Š., oba zastoupeni Mgr. Adamem Liberdou, advokátem, se sídlem v Ostravě, Brandlova 1685/9, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 99 D 1932/2017, o dovolání A. a J. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 Co 392/2025-157, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Dovolání obou zúčastněných osob směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2025, č. j. 10 Co 392/2025-157, je ve smyslu § 237 a § 243c odst. 1 in fine o. s. ř. zcela zjevně bezdůvodné, a proto je Nejvyšší soud odmítl. Repetitivní námitky dovolatelů, že bylo zasaženo do jejich vlastnického práva a práva na dědění již byly dostatečně vypořádány soudy obou stupňů, přičemž i odvolací soud se jim pokusil (marně) vysvětlit, že nemohou být s návrhem na dodatečné projednání dědictví, pokud jde o pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY, který byl vytýčen geometrickým plánem ze dne 13. 10. 2015, vyhotoveným Ing. Gabrielou Skupienovou (dále jen „pozemek“) úspěšní, jestliže zcela podlehli v jimi iniciovaném sporu s vlastníkem tohoto pozemku zapsaném v katastru nemovitostí – statutárním městem Ostravou, když jejich žaloba byla ve sporném řízení definitivně zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2017, č. j. 26 C 388/2015-251, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 C 388/2015-277, který byl k jejich odvolání potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2018 č. j. 11 Co 15/2018-361, když odmítnuto bylo i jejich dovolání, a to usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019 č. j. 22 Cdo 1286/2019-404, a jako zcela zjevně neopodstatněná byla odmítnuta i návazně podaná ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2019 a nepochodili nakonec ani se stížností adresovanou Evropskému soudu pro lidská práva. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je ustálena v závěru, že právní moc rozsudku a z ní plynoucí závaznost jeho výroku podle § 159a o. s. ř. představují nejen procesní institut, nýbrž též významný projev principu právního státu, právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování. Výrok pravomocného rozsudku je v rozsahu stanoveném § 159a odst. 1 o. s. ř. závazný pro účastníky řízení a v tomto rozsahu podle § 159a odst. 3 o. s. ř. též pro všechny orgány, tedy i pro soud rozhodující v pozdějším řízení; jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku věc znovu projednávána (§ 159a odst. 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto opakovaně dovodil, že ani soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a nemůže tuto otázku v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 5/2000, uveřejněný pod č. 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 204/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 444/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 26 Cdo 291/2021). Ustálená rozhodovací praxe přitom akcentuje, že vázanost soudních rozhodnutí a v nich závazně vyřešených otázek v dalších řízeních slouží zásadám právní jistoty a předvídatelnosti práva, patřícím ke znakům právního státu, a vede ke stabilitě a jednotnosti soudního rozhodování (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3031/2021). Obdobně Ústavní soud zdůrazňuje, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy, neboť vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, náleží k základním atributům soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny; nerespektování pravomocného rozhodnutí vykazuje znaky libovůle a odporuje principu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. II. ÚS 519/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, a nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20). Je proto zcela bez významu nynější polemika dovolatelů, která primárně cílí ke zpochybnění pro ně nepříznivých výše označených rozhodnutí soudů ve sporném řízení, jež definitivně vyloučila pozemek z možné příslušnosti k majetkové sféře zůstavitele. Těmito námitkami se nelze znovu zabývat ani v pozůstalostním řízení a již dosažené jednoznačné závěry pomíjet či přehodnocovat. Je-li konečně namítáno, že soud (soudní komisař) měl údajně přerušit řízení a vyčkávat, jaký osud bude mít (další) návrh na opravu údajných chyb v katastrálním operátu (v katastru nemovitostí), pak již z pouhého znění § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zřejmé, že v něm obsažená možnost přerušení řízení je ryze fakultativní (arg. ….může soud řízení přerušit…“, v judikatuře k této otázce srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1409/2016), nadto oba nižší soudy správně dědické řízení nepřerušily, protože řízení před správním orgánem o odstranění chyby v katastrálním operátu nemůže (bez ohledu na jeho výsledek) mít pojmově dopad na posouzení výše uvedených rozsudků, podle nichž zůstavitel ke dni své smrti nebyl vlastníkem označeného pozemku. Řízení o opravě chyby v katastrálním operátu podle § 36 katastrálního zákona nemůže být v žádném případě prostředkem k přehodnocování vlastnického práva k nemovitosti (nyní nemovité věci), neboť jeho účelem je toliko odstranění evidenčního nesouladu vzniklého zřejmým omylem při vedení či obnově katastru, popřípadě zákonem předvídanou měřickou nepřesností, nikoli nalézání hmotného práva. Katastrální úřad je v tomto řízení oprávněn posoudit pouze to, zda z obsahu katastrálního operátu a listin založených ve sbírce listin plyne jednoznačný rozpor mezi evidovaným a listinami doloženým stavem; nemůže však řešit sporné právní otázky, přezkoumávat platnost nabývacích titulů, vyvozovat vznik, změnu či zánik vlastnického práva ani nahrazovat rozhodnutí civilního soudu o určení vlastnictví. Oprava chyby má proto pouze evidenční povahu a sama o sobě vlastnické právo nezakládá, nemění ani neruší. Tyto závěry odpovídají judikatuře Nejvyššího správního soudu, zejména jeho rozsudku ze dne 16. 11. 2018, č. j. 2 As 299/2017-29, podle něhož katastrální úřad nesmí v řízení o opravě chyby vybočit ze své evidenční role a fakticky nalézat právo; jakmile je mezi dotčenými osobami spor o vlastnictví nebo je třeba složitější právní posouzení nabývacích titulů, nejde o odstranitelnou chybu v katastrálním operátu, nýbrž o spor, který náleží rozhodnout soudu v občanském soudním řízení. Již proto nemělo žádného významu vyčkávat, jak bude rozhodnuto o (v pořadí další) správní žalobě podané ke Krajskému soudu v Ostravě a před ním projednávané pod sp. zn. 25 A 25/2025, neboť ani její výsledek vlastnické poměry k pozemku v žádném případě ovlivnit nemůže (a nakonec nemůže už být s ohledem na plynutí času povolena ani obnova sporného řízení o vlastnické žalobě ve smyslu § 228 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 233 odst. 2 o. s. ř.). K právní argumentaci nezastoupených dovolatelů (viz jejich podání z 26. 1. 2026) Nejvyšší soud ve smyslu § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel, byť ani ona by pro ně nemohla v dovolacím řízení přivodit příznivější rozhodnutí. Je-li obsahem podaných dovolání opakovaná výhrada dovolatelů, že napadené rozhodnutí představuje „významný zásah do jejich práv, přičemž vleklost soudních sporů již po dlouhou dobu citelně a vyčerpávajícím způsobem zasahuje do jejich života, jakož i do jejich práva na soudní ochranu a majetkových práv souvisejících se zaručeným děděním předmětného pozemku“, pak je třeba na pravou míru uvést, že podle již dříve vydaných rozhodnutí zůstaviteli pozemek vlastnicky nenáležel (proto nemohlo být zasaženo do jejich vlastnického práva, ani do „práva na dědění“), o vlastnické žalobě bylo rozhodnuto v přiměřené době a další řízení, která nemohou výsledek sporu ovlivnit, jsou nadbytečně a bez možnosti přivodit pro ně příznivější rozhodnutí iniciována výlučně samotnými dovolateli. Právo na „soudní ochranu“, či přesněji právo na spravedlivý proces pak nelze vykládat tak, že by účastník měl právo, aby bylo vždy rozhodnuto podle jeho představy. Bylo-li dovolání odmítnuto bez věcného projednání, není prostor ani pro rozhodování o návrhu na odklad právní moci, jenž sdílí osud dovolání. Nejvyšší soud proto ustáleně uzavírá, že při odmítnutí dovolání o takovém návrhu samostatně nerozhoduje; srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2020, sp. zn. 33 Cdo 433/2020 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4020/2018. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 6. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu