24 Cdo 2745/2025-443 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. N., advokáta se sídlem v XY, jako správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 2116/15, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků jako přiměřené pozemkové náhrady podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 149/2019-369, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. května 2025, č. j. 57 Co 91/2025-396, takto: Dovolání žalované se odmítá. Struční odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Původní žalobkyně V. M. se – žalobou ze dne 27. 12. 2017 podanou u Okresního soudu v Domažlicích v části, v níž bylo jeho usnesením ze dne 15. 11. 2018, č. j. 5 C 246/2017-204, řízení po vyslovení místní nepříslušnosti postoupeno Okresnímu soudu v Opavě – domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uzavřít s ní k uspokojení restitučních nároků podle ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě smlouvu o převodu blíže označených pozemků v kat. úz. XY; postoupená věc došla Okresnímu soudu v Opavě dne 2. 10. 2019. 2. V průběhu řízení vyšlo najevo, že V. M. (dále též jen „zůstavitelka“) dne 19. 4. 2020 zemřela. Řízení o pozůstalosti je vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020 a dosud nebylo skončeno. 3. Poté, co se Okresní soud v Opavě dozvěděl, že novým správcem pozůstalosti po V. M. byl pravomocně jmenován advokát L. N. (žalobce), usnesením ze dne 25. 2. 2025, č. j. 7 C 149/2019-369, rozhodl tak, že „v řízení se podle § 107 odst. 1 o. s. ř. pokračuje s procesním nástupcem původní žalobkyně V. M., L. N., advokátem a ustanoveným správcem pozůstalosti původní žalobkyně podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. 10. 2024, č. j. 27 D 837/2020-623“. 4. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 5. 2025, č. j. 57 Co 91/2025-396, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V první řadě dospěl k závěru, že „není důvodná odvolací námitka, že usnesení je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů vedoucích k rozhodnutí soudu“, že „byly naplněny předpoklady stanovené v § 169 odst. 2 věta druhá o. s. ř., konkrétně v dané věci bylo rozhodnutí nikoli ve věci samé a povaha věci připouští, aby usnesení neobsahovalo odůvodnění, neboť z obsahu spisu je zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto, když se ve spise nachází informace o úmrtí žalobkyně a o ustanovení N. správcem pozůstalosti“. Soud prvního stupně proto správně rozhodl o pokračování v řízení s nově jmenovaným správcem pozůstalosti, jehož procesní legitimace k pokračování v řízení na straně žalující je dána, neboť v řízení o vydání náhradních pozemků lze pokračovat s procesním nástupcem původní žalobkyně, kterým je správce pozůstalosti, byť pozůstalostní řízení po původní žalobkyni není skončeno (poukázal přitom na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 2261/2021-295, vydaném ve věci žalobce V. V., advokáta a předchozího správce pozůstalosti po V. M., který dne 24. 1. 2024 zemřel, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu). 5. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z „dosud dovolacím soudem nevyřešené otázky procesního práva“, zda „v případě úmrtí jediného žalobce ve věci žaloby o nahrazení projevu vůle v rámci restitučních sporů lze pokračovat v soudním řízení se správcem pozůstalosti v rámci tzv. prosté správy pozůstalosti, a to navzdory tomu, že právo na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě není možné realizovat, a to z důvodu nemožnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí na oprávněnou osobu z důvodu její neexistence“, když je žalovaná „přesvědčena, že v takovém případě by mělo být soudní řízení přerušeno a soud by měl vyčkat pravomocného skončení dědického řízení a jmenování zákonných dědiců, kteří potom nastoupí na místo žalobce“, a že by soud měl „správně postupovat tak, že nového správce pozůstalosti nejmenuje“. Podle názoru žalované dosavadní judikatura dovolacího soudu tuto otázku dosud neřešila, když vycházela z toho, že „náhradu za odňaté a nevydané pozemky lze realizovat již jen samotným prostřednictvím pravomocných rozsudků obecných soudů o nahrazení projevu vůle, a to i bez podmínky navazujícího vkladu do katastru nemovitostí“, zatímco podle nyní platné právní úpravy se náhrada realizuje až vkladem do katastru nemovitostí, k němuž „však v období správy pozůstalosti nikdy nedojde a ani nemůže dojít“. V obsáhlém podání (argumentujícím též četnými citáty názorů Nejvyššího soudu, nálezů Ústavního soudu a rozhodnutí katastrálních úřadů) v první řadě dovozuje, že došlo ke změně „judikaturního přístupu ke konstitutivnosti soudních rozhodnutí“ o nabytí vlastnického práva k nemovitostem, a proto že bez vkladu do katastru nemovitostí se žalobce (úspěšný v soudním řízení) nemůže stát vlastníkem vydaných náhradních pozemků, neboť katastrální úřady toto vlastnické právo pro takového žalobce „nikdy nevloží bez pravomocného skončení dědického řízení a stanovení okruhu zákonných dědiců“. Žalovaná současně uvádí příklady přerušení vkladového řízení u katastrálních úřadů v XY a v XY, v nichž byl vysloven názor, že řízení u katastrálního úřadu ve věci navrhovaného vkladu vlastnického práva k pozemkům, představující náhradu za nevydané pozemky přiznanou rozhodnutím soudu, musí být přerušeno (a to z důvodu „absence právní osobnosti žalobkyně – její právní subjektivity“, jelikož „zde v současné době není nikdo, na koho vlastnické právo vložit, a tím pádem neexistuje možnost dokončit uspokojení restitučního nároku žalobkyně“) a „neběží do pravomocného skončení dědického řízení“ (jakožto „řízení o předběžné otázce“). Žalovaná rovněž vyslovila názor, že „výběr náhradních pozemků správcem pozůstalosti“ představuje kolizi „se stávající právní úpravou správy pozůstalosti tím, že dojde minimálně ke změně účelu spravovaného majetku (§ 1406 o. z.)“. Žalovaná dále soudům vytýká, že v průběhu řízení nezjišťovaly „jakékoliv stanovisko případných beneficientů, tj. oprávněných dědiců, k postupu pokračování v soudním řízení“, když „bylo jen mechanicky rozhodnuto o pokračování v soudním řízení s novým správcem pozůstalosti“. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se „v soudním řízení se správcem pozůstalosti L. N. nepokračuje“. Rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud odložil právní moc usnesení do doby rozhodnutí o dovolání žalované. 6. Žalobce jako správce pozůstalosti po V. M. navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, k čemuž předkládá vlastní obsáhlou argumentaci. Shrnuje, že v dovolání nebyl žalovanou předložen žádný relevantní argument, který by odůvodňoval odchýlení dovolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe, ani že by výrok závisel na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Tato skutečnost je podle jeho názoru zřejmá zejména z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaných v řízeních se skutkově i právně shodnými okolnostmi, mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 1660/2021-787, ze dne 31. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 1286/2021-291, nebo ze dne 31. 8. 2021, č. j. 24 Cdo 2335/2021-228. Z těchto rozhodnutí podle něj jednoznačně vyplývá, že pokračování v soudním řízení se správcem pozůstalosti v rámci prosté správy majetku je v restitučních věcech přípustné a že výkon této činnosti je plně v souladu s § 1405 a násl. o. z. 7. Podle ustanovení § 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka (jakož i o vstupu do řízení namísto dosavadního účastníka - § 107a, o přistoupení dalšího účastníka - § 92 odst. 1 a o záměně účastníka - § 92 odst. 2). Dovolání proti vyjmenovaným usnesením, jimiž se odvolací řízení nekončí, je přípustné bez dalšího. Vydal-li však usnesení uvedená v § 238a o. s. ř. soud prvního stupně (jako v projednávané věci), je proti rozhodnutím odvolacího soudu o odvoláních proti těmto usnesením dovolání přípustné za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.). 9. V dané věci bylo pro rozhodnutí o právu zemřelé oprávněné osoby na náhradu za odňaté a nevydané pozemky podle zákona o půdě (jako restitučním nároku ve smyslu ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě, který vznikl ještě za života oprávněné osoby) rozhodující posouzení otázky, zda je možné (před skončením řízení o pozůstalosti po této osobě, resp. zůstavitelce) ve smyslu ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. na místě zůstavitelky pokračovat v občanském soudním řízení s tím, komu přísluší vykonávat správu pozůstalosti (tedy i se jmenovaným správcem pozůstalosti), a jaké má právní jednání správce pozůstalosti význam (následky) pro právní poměry dědiců zůstavitelky v hmotněprávní rovině. Na zjištěný skutkový stav (který přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) odvolací soud aplikoval uvedené ustanovení o. s. ř. v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že činnost správce pozůstalosti (nebo jiné osoby oprávněné ke správě pozůstalosti) vedoucí k dovršení přiznaného restitučního nároku je činností naplňující prostou správu podle ustanovení § 1405 o. z. tak, aby nedošlo ke zhoršení stavu přiznaného restitučního nároku zejména tím, že se vlivem času (kdy převod pozemků uplatňují i další restituenti) zmenší výběr vhodných náhradních pozemků ve vlastnictví státu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2335/2021, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 68, ročník 2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2261/2021, citované již odvolacím soudem), a dovolací soud nemá žádný důvod k jeho změně. Uvedený závěr samozřejmě platí nejen u správce pozůstalosti povolaného zůstavitelem, ale i u správce pozůstalosti jmenovaného soudem (srov. § 157 odst. 5 z. ř. s.), a obdobně dopadá na činnost dalších osob oprávněných ke správě pozůstalosti. V rozhodovací praxi dovolacího soudu byl dále vyjádřen právní závěr, že správce pozůstalosti nebo jiná k tomu oprávněná osoba spravuje pozůstalost ve prospěch (byť zatím neznámých) dědiců, kterým bude nabytí dědictví nakonec potvrzeno, a že tudíž pro vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ve prospěch dědiců (či jen některého z nich) pak bude rozhodující pravomocný rozsudek soudu nahrazující projev vůle ve prospěch osoby spravující pozůstalost jednající na účet „pozůstalosti“ (dědiců), a to ve spojení s pravomocným usnesením o dědickém právu, z něhož by mělo být zřejmé, kdo je jako dědic nabyvatelem převáděného práva (k tomu srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2780/2025, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2973/2025). Nelze proto souhlasit s názorem dovolatelky, že by snad do skončení pozůstalostního řízení nebylo možné „realizovat“ náhradu za odňaté a nevydané pozemky, neboť podle pravomocného rozsudku ukládajícího v tomto směru povinnost žalované nemůže být vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí. Ani okolnost, zda rozhodnutí soudu o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitostem má či nemá konstitutivní povahu, nemá pro rozhodnutí v projednávané věci žádný význam. 10. Protože dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti napadenému usnesení odvolacího soudu není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 11. Návrhem dovolatelky na odklad právní moci napadeného usnesení odvolacího soudu se Nejvyšší soud nezabýval, neboť Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. 12. Jelikož tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o případné náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. soudu odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu