24 Cdo 3072/2025-177 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci navrhovatele H. A., zastoupeného JUDr. Michaelou Šubrtovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 16, proti 1) nezletilému AAAAA (pseudonym), zastoupeným kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha XY, se sídlem Úřadu městské části v XY, 2) matce nezletilého A. K., zastoupené Mgr. Janou Štěpničkovou Strachovou, advokátkou se sídlem v Berouně, Wintrova č. 2104, a 3) otci nezletilého P. K., zastoupenému JUDr. PhDr. Karolinou Spozdilovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37, o návrhu na popření otcovství, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 4508/2024, o dovolání navrhovatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2025, č. j. 25 Co 180/2025-112, takto: I. Dovolání navrhovatele se odmítá. II. Navrhovatel je povinen zaplatit matce nezletilého na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jany Štěpničkové Strachové, advokátky se sídlem v Berouně, Wintrova č. 2104. III. Navrhovatel je povinen zaplatit otci nezletilého na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 327,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. PhDr. Karoliny Spozdilové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 1, Národní č. 416/37. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 10. 12. 2024, č. j. 50 Nc 4508/2024-37, zastavil řízení o návrhu putativního otce na popření otcovství otce nezletilého. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrhovatel (putativní otec) není aktivně legitimován k podání návrhu na popření otcovství otce nezletilého. Uvedl, že dle zákonných ustanovení (§ 785 odst. 1 a § 789 o. z.) jsou aktivně legitimováni jen manžel matky nebo matka nezletilého. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu, sp. zn. 50 Nc 6192/2023 soud zjistil, že návrh na úpravu styku navrhovatele s nezletilým bylo vyloučen k samostatnému projednání. Nezletilý již má v rodném listu zapsaného otce. Dále soud zjistil, že jiné soudní řízení o otcovství k bratrovi nezletilého, který v rodném listu nemá zapsaného otce, bylo zastaveno. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nedostatek aktivní legitimace navrhovatele k podání návrhu je nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit, a tak dle § 104 o. s. ř. řízení zastavil. 2. K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 2. 2025, č. j. 25 Co 54/2025-58, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení o návrhu navrhovatele na popření otcovství otce se nezastavuje. Podle odvolacího soudu věcná legitimace účastníka představuje hmotněprávní vztah účastníka ke konkrétní projednávané věci. Věcnou legitimaci v řízení o návrhu tak má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Podle odvolacího soudu je věcná legitimace předmětem dokazování a její nedostatek není podmínkou řízení ve smyslu § 103 odst. 1 o. s. ř. Její nedostatek proto není důvodem pro zastavení řízení dle § 104 o. s. ř., ale pro zamítnutí žaloby. 3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 50 Nc 4508/2024-87, zamítl návrh navrhovatele na popření otcovství otce nezletilého. Soud prvního stupně vyložil, že navrhovatel s ohledem na zákonná ustanovení (§ 785 odst. 1 o. z. a § 789 o. z.) není aktivně legitimován k podání návrhu na popření otcovství matrikového otce k nezletilému. V rodném listu je zapsán otec, který byl v době jeho narození v manželském svazku s matkou, a i po rozvedení manželství rodičů nezletilého se otec o nezletilého řádně stará a je součástí jeho života. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu, sp. zn. 50 Nc 6192/2023 bylo zjištěno, že návrh na úpravu styku navrhovatele s nezletilým byl vyloučen k samostatnému projednání. Soud prvního stupně proto pro nedostatek aktivní věcné legitimace navrhovatele pro podání návrhu na popření otcovství otce nezletilého návrh zamítl, aniž by se soud zabýval prominutím zmeškání popěrné lhůty k popření otcovství ze strany navrhovatele, který byl informován o narození nezletilého již k datu narození nezletilého. 4. K odvolání navrhovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2025, č. j. 25 Co 180/2025-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti navrhovatele zaplatit otci a matce náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že soud I. stupně mlčky správně dospěl k závěru o mezinárodní příslušnosti, když žádná dvoustranná mezinárodní smlouva s Tuniskou republikou ani s Francouzskou republikou otázku mezinárodní pravomoci neupravuje. Matrikový otec a matka nezletilého byli manželi od roku 2005 do června 2010, za trvání jejich manželství se narodil nezletilý v roce 2009. Navrhovatel a matka nezletilého byli manželi od roku 2012 do roku 2017, za trvání tohoto manželství se v roce 2013 narodil bratr nezletilého. Navrhovatel odcestoval z České republiky v roce 2013. Odvolací soud vyložil, že muž, který o sobě tvrdí, že je biologickým otcem dítěte, podle občanského zákoníku nemá aktivní věcnou legitimaci k podání návrhu na popření otcovství, to vyplývá i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3122/16. Možnost státu omezit popěrné právo vyplývá i z judikatury ESLP. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi připouští výjimku, že zcela výjimečně lze aktivní legitimaci putativnímu otci přiznat, pokud je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů. Nejlepším zájmem dítěte je soulad mezi biologickým, sociálním a právním rodičovství, není-li tento soulad dobře možný, je třeba uvážit, který z uvedených aspektů v konkrétním případě převažuje. Matrikový otec (tehdejší manžel matky) je zároveň sociálním otcem nezletilého, o nezletilého od jeho narození pečuje, podílí se na úhradě jeho potřeb, chová se jako skutečný otec, nezletilý ho jako otce vnímá. Navrhovatelem tvrzený rozpor mezi právním a genetickým otcovstvím je na úrovni spekulací. Případným prokázáním pokrevního příbuzenství mezi navrhovatelem a nezletilým nemůže dojít ke sjednocení pokrevního a sociálního rodičovství, proto je bližší zkoumání pokrevního příbuzenství a provedení znaleckého posudku nadbytečné. Matrikový otec navíc ani přes navrhovatelem navozené pochybnosti nemá v úmyslu na vztahu s nezletilým nic měnit. Citové vazby existují jen mezi právním otcem a nezletilým, mezi nezletilým a navrhovatelem žádné citové vazby neexistují, což je důsledkem pasivity a dlouhodobého nedostatku skutečného zájmu navrhovatele o nezletilého. Veřejný zájem chrání stabilní poměry dítěte. Právo znát rodiče nelze ztotožňovat s právem na popření rodičovství a neznamená povinnost rodiče přijmout. Informace o možném biologickém otcovství navrhovatele lze nezletilému podat i mírnější formou než popřením otcovství. I nezletilé dítě má právo na svůj soukromý a rodinný život, který je pro něj představován matkou a otcem, přičemž právo znát rodiče zahrnuje též právo znát sociální a právní rodiče. Dítě má právo na zachování prostředí, které vnímá jako přirozené. Navrhovatel věděl o narození nezletilého již v roce 2009, v letech 2012 – 2017 byl manželem matky a žil minimálně do konce roku 2013 dle vlastních tvrzení v České republice. Přesto v uvedeném období nepodnikl nic, aby sjednotil právní a jím tvrzené biologické otcovství. Navrhovatel sám uvedl, že nezletilého od roku 2014 ani neviděl. Navrhovatel vyčkával s návrhem na popření otcovství více než 15 let, a to ze svých subjektivních důvodů, když nejprve uváděl, že byl příliš mladý, a až v odvolacím řízení změnil své tvrzení tak, že o otcovství jiného muže nevěděl. Nadto i nevědomost o tom, kdo je v rodném listu dítěte zapsán jako otec, je projevem absolutního nezájmu o dítě. Navrhovatel se o nezletilého nikdy nezajímal, neplatil na něj výživné, i spořící účet založil jen bratrovi nezletilého, což podporuje závěr, že se nikdy jako otec nezletilého nechoval. Zájem dítěte na stabilitě poměrů musí v tomto případě převážit nad objasněním biologického příbuzenství. Ustanovení § 793 o. z. nelze použít, neboť to je limitováno na situace, kdy je otcovství určeno souhlasným prohlášením, což není posuzovaný případ. 5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal navrhovatel dovolání. K vymezení přípustnosti dovolání předkládá právní otázku, kterou považuje dovolacím soudem za dosud neřešenou, zda „má být v zájmu dítěte přiznána výjimečně aktivní legitimace biologickému otci k podání žaloby na popření otcovství, pokud je již prokázáno jeho otcovství k sourozenci dítěte a matka dlouhodobě brání oběma dětem kontaktu s biologickým otcem“. Jako dovolací důvod navrhovatel uvádí, že došlo k nesprávnému výkladu § 793 o. z. K tomuto zdůrazňuje, že po rozhodnutí odvolacího soudu byl v jiném soudním řízení vypracován znalecký posudek, který měl potvrdit, že navrhovatel je otcem bratra nezletilého. Uvádí, že nebyla zjištěna skutečná vůle a potřeby dítěte, když nezletilý nebyl vyslechnut. Poukazuje na rozdíly ve vzhledu nezletilého oproti právnímu otci a podobnosti s muži arabského původu. Dále navrhovatel jako dovolací důvod uvádí neprovedení znaleckého posudku k určení biologického rodičovství. Tvrdí, že se soudy nezabývaly tím, jestli měl reálnou možnost se podílet na péči, výživě a kontaktu s nezletilým, a že musel bez své viny pobývat dlouhodobě v Tunisku a nemohl jen tak vycestovat a pobývat v zemích EU. Namítá, že soud nevysvětlil, jak se měl s nezletilým stýkat a jak svá rodičovská práva hájit ze zahraničí. Považuje za paradoxní, že je mu vyčítána nečinnost, když české soudy v jiném řízení ohledně bratra nezletilého nepřiměly k součinnosti tuniské orgány, když podle dovolatele jej matka zbavila otcovství k bratrovi nezletilého v řízení, v němž mu byl ustanoven opatrovník. Dovolatel tvrdí, že byl matkou ujišťován, že k zápisu dojde a že mu nelze vyčítat, že důvěřoval manželce, s níž měl další dítě. Spořící účet pro nezletilého nemohl založit, když není zapsán jako otec, a účet na jeho jméno by postrádal smysl. Tvrdí, že od roku 2018, kdy legálně přicestoval do Francie, činí kroky k obnovení kontaktu s dětmi. Namítá porušení sourozeneckých vazeb nezletilého a uvádí, že je v zájmu nezletilého vyjasnění jeho identity a původu. 6. K dovolání se vyjádřila matka nezletilého, která uvádí, že právo znát své rodiče nelze využívat jako nástroj k rozbití fungující rodiny. Uvádí, že DNA testy nemají být automatickým krokem při jakémkoli návrhu na určení nebo popření otcovství, k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1858/23. Ustanovení § 793 o. z. se na věc vůbec nevztahuje. Názor nezletilého soudy posuzovaly zprostředkovaně přes dlouhodobé fungování vazeb s právním otcem. ESLP připouští, že soud nemusí dítě přímo konfrontovat s paternitní otázkou, pokud ochrana jeho aktuální rodinné situace převládá. Test DNA nemá potenciál změnit sociální realitu. Dovolatel více jak 15 let žádné vztahy s nezletilým nerozvíjel, a i kdyby mu v tom bránily objektivní okolnosti, je výsledek stejný – žádná sociální vazba. K sourozenecké vazbě uvádí že není pravda, že by byl v soudním řízení uznán otcem bratra nezletilého. Od roku 2014 probíhá řízení o popření otcovství navrhovatele k bratrovi nezletilého, v něm nynější navrhovatel uspěl s požadavkem na znovu otevření řízení, v němž bylo jeho otcovství popřeno, a to z důvodu pochybení soudu při doručování do ciziny, není však zatím ve věci pravomocně rozhodnuto. Jakákoli deklarace otcovství k sourozenci nezletilého by neznamenala potřebu zkoumat otcovství ostatních dětí stejné matky. Dovolací námitky míří převážně do skutkové roviny, která dovolacímu přezkumu nepřísluší. 7. K dovolání navrhovatele se vyjádřil i právní otec nezletilého. Dovolání považuje za nepřípustné. V dovolacím řízení nelze přihlížet k novým skutečnostem, nadto posudek o biologickém otcovství k bratrovi nezletilého nic nemění na poměrech k nezletilému. Z judikatury ESLP nevyplývá povinnost založit biologickým otcům právo napadat otcovství právního otce. 8. Na vyjádření matky a otce nezletilého reagoval dovolatel dalšími dvěma obsáhlými podáními, které již dovolací soud dále nerekapituluje, neboť jednak obsahují vesměs již to, co bylo řečeno, a tato podání dovolatele byla učiněna až po uplynutí dovolací lhůty. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 10. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Otázkou postavení tzv. putativních otců se v poměrech nynější právní úpravy již zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3122/16. Ústavní soud v tomto nálezu zároveň konstatoval, že předmětná ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto bude mít tento nález širší dopad i na další případy z oblasti ochrany rodinného života mužů, kteří nejsou matrikovými otci, ale tvrdí o sobě, že jsou otci biologickými. V tomto nálezu se Ústavní soud podrobně zabýval judikaturou Evropského soudu pro lidská práva k právům putativních otců. Přestože v uvedené věci se stěžovatel žalobou domáhal rovnou určení otcovství, aniž by předtím bylo popřeno otcovství manžela matky, lze z tohoto nálezu vycházet i v nyní projednávané věci, neboť se Ústavní soud detailně věnoval i otázce aktivní legitimace putativního otce k podání návrhu na popření otcovství manžela matky, založeného tzv. první domněnkou. Pod bodem 38 nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že z judikatury ESLP nevyplývá povinnost umožnit domnělému otci zpochybnit otcovství matrikového otce založené první domněnkou otcovství, neboť státům se v těchto otázkách s odkazem na absenci konsenzu mezi evropskými zeměmi ponechává širší míra posuzovací volnosti. Jelikož se v dané věci stěžovatel domáhal přímo určení otcovství, aniž by předtím bylo popřeno otcovství manžela matky, Ústavní soud dále pod bodem 49 nálezu navázal, že z judikatury ESLP a komparace právních úprav ani nelze dovodit, že by z čl. 8 Úmluvy plynul pozitivní závazek, aby byl putativní otec zapsán jako matrikový otec, bylo-li otcovství založeno první domněnkou. Ústavní soud se však kriticky vyjádřil k dotčené národní právní úpravě, když uvedl, že má „pochybnosti, zda česká právní úprava spravedlivě upravuje zájmy biologických otců, zájem na jistotě právního postavení dítěte a obecně jeho nejlepší zájem“, neboť „při srovnání s německým a rakouským soukromým právem se v obecné rovině jeví okruh aktivně legitimovaných osob k podání přinejmenším popěrné žaloby jako nepřiměřeně úzký“, a vyzval proto zákonodárce „k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání návrhu na popření otcovství, je-li toto otcovství založeno první domněnkou“ (body 53 a 60 nálezu). 13. S těmito závěry Ústavního soudu se Nejvyšší soud již ztotožnil v rozsudku ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1679/2020. 14. S ohledem na nevyslyšený apel Ústavního soudu k revizi dotčené právní úpravy je třeba též připomenout, že Ústavní soud v předmětném nálezu konstatoval, že „nedojde-li k revizi okruhu aktivně legitimovaných osob k podání popěrné žaloby v případě určení otcovství podle první domněnky, zůstává podstatnou otázka možností kontaktu biologického otce s dítětem, k jehož otcovství se tento hlásí. Jak nepochybně plyne z výše shrnuté judikatury ESLP, čl. 8 Úmluvy ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte umožnit jeho biologickému otci založit vztah mezi nimi, např. prostřednictvím přiznání práva na styk. Biologický otec nesmí být zcela vyloučen ze života svého dítěte, ledaže jsou zde k tomu důležité důvody vyplývající z nejlepšího zájmu dítěte.“ 15. V posledním bodě 62 předmětného nálezu Ústavní soud závěrem konstatoval, že „v této svým dosahem statusové věci nemůže jít tak daleko, aby zastoupil zákonodárce. Skutkové okolnosti této věci, jakkoli výjimečné, nebyly takového rázu, aby dal Ústavní soud výjimečně průchod individuální spravedlnosti contra verba legis.“ 16. Jak vyplývá z posledně uvedeného, ani Ústavní soud apriori nevylučuje, aby v mimořádných případech byla putativnímu otci přiznána aktivní legitimace k podání popěrné žaloby. Z rozhodovací praxe ESLP vyplývá, že porušení Úmluvy může založit situace, kdy by právní domněnka zakládající otcovství manžela matky navodila stav, který by byl v rozporu se zjištěnými skutečnostmi a současně i v rozporu s přáním všech dotčených, aniž by z něj měl kdokoli prospěch (srov. bod 40 rozsudku ESLP ve věci Kroon a ostatní proti Nizozemí, stížnost č. 18535/91). 17. Tomu odpovídá i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, který již dospěl k právnímu názoru, že soud může putativnímu otci aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby na popření otcovství výjimečně přiznat. Stane se tak v situaci, kdy je v zájmu dítěte, aby právo na respektování soukromého a rodinného života putativního otce (k tomu srov. čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) převážilo nad právy matrikových rodičů a principem právní jistoty rodinných vztahů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 sp. zn. 21 Cdo 298/2010; obdobně se k právu putativního otce vyjádřil také ESLP v rozhodnutí Rožaňski proti Polsku ze dne 18. 8. 2006, stížnost č. 55339/00). Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 21 Cdo 19/2018, uveřejněném pod číslem 24/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uzavřel, že biologický otec dítěte narozeného za trvání manželství matky s jiným mužem, může výjimečně popřít otcovství manžela matky, sleduje-li popření otcovství soulad biologického, sociálního a právního otcovství. 18. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s těmito závěry. Odvolací soud přesvědčivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, že okolnosti projednávaného případu neodůvodňují, aby byla navrhovateli výjimečně přiznána aktivní legitimace k podání popěrné žaloby. Odvolací soud uvážil především dlouhodobé sociální rodičovství právního otce, a uplynutí velmi dlouhé doby, po níž se dovolatel začal domáhat rodičovských práv k nezletilému, když v době rozhodování odvolacího soudu bylo nezletilému již 15 let. Odvolací soud kromě toho přihlédl i k důvodům, proč navrhovatel nepodnikl žádné kroky dříve, když sám původně uváděl, že byl příliš mladý. V projednávané věci by přiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci nesledovalo soulad biologického, sociálního a právního rodičovství. Skutkové okolnosti projednávané věci svojí intenzitou přitom nedosahují ani významu okolností jako ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 3122/16, v níž putativnímu otci nebyla přiznána aktivní věcná legitimace k podání popěrné žaloby. 19. Vzhledem k uvedenému by proto provedení znaleckého posudku ke zjištění biologického otcovství k nezletilému bylo nadbytečné. 20. S ohledem na to, jak výjimečným postupem je přiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci k podání popěrné žaloby, když zákon putativnímu otci takovou možnost nepřipouští, není v takovém řízení povinným automatismem zjišťovat názor dítěte a narušovat tím stabilitu jeho poměrů. V projednávané věci soudy zjistily skutkový stav a ozřejmily dotčené zájmy více než dostatečným způsobem. Jestliže soud s ohledem na již zjištěný skutkový stav zjistí, že podmínky pro výjimečné přiznání aktivní věcné legitimace k popěrné žalobě nejsou dány, bylo by nedůvodné zjišťovat dále názor dítěte a zbytečně tím zasahovat do rodinných poměrů manželů a jejich dítěte, přičemž taková ochrana stabilních poměrů dítěte sleduje nejlepší zájem dítěte a odpovídá smyslu zákona, jestliže ten putativnímu otci popěrné právo nepřiznává. 21. Nepřiznání aktivní věcné legitimace putativnímu otci (dovolateli) proto nelze považovat za protiústavní zásah do jeho základních práv. 22. Požadoval-li dovolatel aplikaci § 793 o. z., potom toto ustanovení zjevně dopadá jen na případy, kdy je otcovství určeno souhlasným prohlášením rodičů. Námitka spočívající v požadavku na jeho aplikaci je proto zcela zjevně bezdůvodná, a nadto ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu navrhovatel ani neformuluje žádnou konkrétní právní otázku k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, což je přitom obligatorní náležitostí dovolání. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. 23. Pokud dovolatel v dovolání tvrdil, že bylo prokázáno jeho otcovství k sourozenci nezletilého, jednak tím tvrdí nové skutečnosti v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř., podle nějž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy, jednak je i ze samotných tvrzení dovolatele patrné, že zatím nedošlo k tomu, že by bylo soudem již pravomocně rozhodnuto o právním otcovství k bratrovi nezletilého. Nadto by rozhodnutí o právním otcovství navrhovatele k bratrovi nezletilého pochopitelně neznamenalo, že by se tím něčeho měnilo na sociálním otcovství právního otce nezletilého. 24. Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyšší soudu. Nejvyšší soud proto dovolání navrhovatele podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu