24 Cdo 3216/2025-356 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně: TP Insolvence, v. o. s., IČO 03296636, sídlem Černokostelecká 281/7, 100 00 Praha 10 – Strašnice, insolvenční správce dlužníka C. M. s. r. o., IČO XY, sídlem XY, proti žalovaným: 1) S. a. s. v likvidaci, IČO XY, sídlem XY, zastoupená advokátem Mgr. Rostislavem Kovářem, sídlem Plzeňská 2095/150, 150 00 Praha 5, 2) S. P. s. r. o. v likvidaci, IČO XY, sídlem XY, jednající likvidátorem VPI CZ, v. o. s., IČO 03007740, sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8 – Karlín, 3) Mgr. Jana Galková, notářka, IČO 04050100, sídlem Školní 5336, 430 01 Chomutov, soudní komisařka pověřená projednáním pozůstalosti L. H., 4) H. H. P., správkyně pozůstalosti L. H., zastoupená advokátem JUDr. Petrem Šaštinským, sídlem Gogolova 228/8, 118 00 Praha 1, 5) K. S., zastoupený advokátem JUDr. Robertem Němcem, LL. M., sídlem Jáchymova 26/2, 110 00 Praha 1, 6) LMH Group s. r. o., IČO 05233267, sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1 - Staré Město, zastoupená advokátem Mgr. Ing. Ondřejem Kolářem, sídlem Bělehradská 10/79, 120 00 Praha 2, 7) M. Z., zastoupený advokátem JUDr. Janem Langmeierem, sídlem Na Bělidle 997/15, 150 00 Praha 5, 8) G. J., zastoupená advokátem JUDr. Janem Langmeierem, sídlem Na Bělidle 997/15, 150 00 Praha 5, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 69/2024, o dovolání žalovaných 7) a 8) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025, č. j. 29 Co 98/2025-284, takto: I. Dovolání žalovaných 7) a 8) se odmítá. II. Žalovaní 7) a 8) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému 5) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 844,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL. M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova č. 26/2. III. Ve vztahu mezi ostatními účastníky dovolacího řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. 11. 2024, č. j. 19 Co 69/2024-174, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 20. 12. 2024, č. j. 19 C 69/2024-181, vyhověl žalobě a nahradil souhlas žalovaných s vydáním částky 1 271 862,03 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 do majetkové podstaty dlužníka C. m. s. r. o. (výrok I). Nahradil souhlas žalobkyně a žalovaných č. 2, 3, 4, 5, 6, 7 a 8 s vydáním částky 486 631,13 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 žalované č. 1 do její likvidační podstaty (výrok II). Nahradil souhlas žalobkyně a žalovaných č. 1, 3, 4, 5, 6, 7 a 8 s vydáním částky 167 320,39 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 žalované č. 2 do její likvidační podstaty (výrok III). Nahradil souhlas žalobkyně a žalovaných č. 1, 2, 5, 6, 7 a 8 s vydáním částky 1 047 277,03 Kč a částky 87 510 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 žalované č. 4 a to do dispozice žalované č. 3 (výrok IV). Nahradil souhlas žalobkyně a žalovaných č. 1, 2, 3, 4, 6, 7 a 8 s vydáním částky 7 307 641,61 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 žalovanému č. 5 (výrok V). Zamítl vzájemný návrh žalovaného č. 6 na nahrazení souhlasu žalobkyně a žalovaných č. 1, 2, 3, 4, 5, 7 a 8 s vydáním částky 10 368 251,20 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4 (výrok VI). Zamítl vzájemný návrh žalovaných č. 7 a 8 na nahrazení souhlasu žalobkyně a žalovaných č. 1, 2, 3, 4, 5 a 6 s vydáním částky 10 368 251,20 Kč ze soudní úschovy Obvodního soudu pro Prahu 4. Soud založil své rozhodnutí na tom, že žalobkyně, žalovaná 1), žalovaná 2), žalovaná 4) a žalovaný 5) uplatnili nárok na vydání peněz z úschovy, a to konkrétně částek, které jim byly policejním orgánem zajištěny z jejich bankovních účtů, žalovaná 4) vedle toho i na částku, která jí byla zajištěna při domovní prohlídce. Žalovaná 6) požadovala vydání částky 10 368 251,20 Kč, svůj nárok odůvodnila tak, že prostřednictvím L. H., proti němuž bylo následně vedeno trestní řízení pro podezření ze spáchání zločinu podvodu, uzavřela se společností S. a. s., komisionářskou smlouvu za účelem získání úvěru, úvěr sjednán nebyl, a v rozporu s ujednáním jí nebyla celková garanční jistota 22 500 000 Kč vrácena. Namísto skutečných kopií příkazů k úhradě této částky L. H. jako statutární ředitel žalované 1) zaslal žalované 6) fiktivní bankovní potvrzení. Po připsání peněz na účet je rozposlal na svoje účty či účty třetích osob spojených s obviněným, jde-li o část garanční jistoty ve výši 10 000 000 od žalované 6), tyto zaslal na účet společnosti C. M., s. r. o. a z něj obratem na účet žalovaného 5), kterému tímto splácel zápůjčku. Žalovaní 7) a 8), požadovali částku 10 368 251,20 Kč. L. H. od nich z fiktivních důvodů vylákal finanční prostředky v celkové výši 27 615 000 Kč, zatajil jim podstatné skutečnosti týkající se finanční situace žalobkyně a žalované 1) a 2), které tyto částky od něj obdržely. Zajištění peněžních prostředků bylo zrušeno usnesením policejního orgánu poté, co L. H. dne 18. 9. 2019 zemřel a trestní věc proti němu byla odložena. Soud posuzoval, komu svědčí vlastnické či jiné právo k předmětu úschovy v částkách, ohledně nichž se domáhali nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy. Ke kladné odpovědi dospěl u žalobkyně a žalovaných 1), 2), 4) a 5), na jejichž účtech byly peníze zajištěny. Nároky žalovaných 6), 7) a 8) zamítl. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozhodnutí ze dne 11. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2304/2019, dle něhož se „právo příjemce nebo jiného přihlašovatele k předmětu úschovy musí upínat toliko ke vztahu mezi složitelem (dlužníkem) a příjemcem nebo jiným přihlašovatelem (dlužníkovým věřitelem), nikoli od jiného právního vztahu, a na rozhodnutí ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 228/2015. Soud dále konstatoval, že podle judikatury Nejvyššího soudu podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem relativní neplatnosti smlouvy, jehož se může dovolat jen druhý účastník smlouvy. Peníze byly vyplaceny na základě platného závazku a nehledě k tomu, zda byl později žalovanými vypovězen a jak s nimi následně pan H. naložil, vlastnické právo k penězům přešlo na komisionáře pana H. či jím ovládané osoby. Způsobem uplatnění práva by byla žaloba na náhradu škody, případně přihláška pohledávky v insolvenčním řízení. I kdyby byl pan H. odsouzen a nedošlo k zastavení trestního řízení pro jeho úmrtí, na věci by to ničeho neměnilo. Navíc z dokazování nevyplývá, a z povahy věci ani vyplynout nemůže, že peníze podvodně získané od žalovaných 6), 7) a 8) jsou právě ty v soudní úschově. Peníze jsou věc movitá zastupitelná. Peníze se smísily s částkami na účtech třetích osob. I kdyby byla dovozena absence dobré víry u osob, na jejichž účty byly peníze přeposlány, na věci by to ničeho neměnilo, když došlo ke smísení peněz, a jednak při absenci dobré víry nabyvatelů by mohlo vzniknout právo na náhradu škody, avšak případný závazek z deliktu nesouvisí s vlastnictvím peněz. Návrhem na nahrazení souhlasu s vydáním předmětu z úschovy se nelze domáhat splnění závazků z deliktů či kvazideliktů, to by popíralo smysl tohoto řízení. Návrh žalovaných 6), 7), a 8) je proto nedůvodný. Oproti tomu pokud jde o žalovaného 5), soud uzavřel, že vlastnické právo k předmětu úschovy mu svědčí, neboť tato část peněz byla zajištěny z jeho účtu, ale rovněž je nepochybné, že smlouva o zápůjčce, na jejímž základě byly žalovanému 5) vráceny, je platným titulem. Převedením na jeho účet k nim nabyl vlastnické právo. Pokud jde o návrh žalobkyně a žalovaných 1), 2) a 4), v trestním řízení nebyl prokázán protiprávní původ finančních prostředků zajištěných z bankovních účtů vedených v jejich prospěch. Nelze a priori předpokládat, že peníze na bankovních účtech osob nebyly v okamžiku připsání vlastnictvím těchto osob, tím by byl vážně narušen princip právní jistoty, a proto nelze, aby i v případě vzniku práva na náhradu škody žalovaných 6), 7) a 8) jim bylo umožněno se fakticky uspokojit z předmětu soudní úschovy žalobami vznesenými v řízení podle § 299 z. ř. s. Ten v jehož prospěch je účet veden, má toliko pohledávku za tím, kdo vede účet (banka), peníze jsou v majetku banky. Dovozovat existenci pohledávky žalovaných 6), 7), a 8) vůči tomu, kdo vede účty žalobkyně, žalovaných 1), 2), 4) a 5), by obcházelo smysl tohoto řízení a nadto to by šlo o vztah k předmětu soudní úschovy, který by se upínal ke vztahu mezi žalovanými 6), 7) a 8) a tím, kdo vede příslušné účty, tedy od jiného právního vztahu, než jak plyne z judikatury. Totéž se obdobně uplatní u peněz zajištěných při domovní prohlídce žalované 4). Opačným závěrem by byla narušena právní jistota a dobrá víra všech oprávněných ze smluv o účtu. 2. K odvolání žalovaných 7) a 8) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2025, č. j. 29 Co 98/2025-284, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyložil, že peníze jsou ze své povahy věcí zastupitelnou, přičemž zejména u peněz na účtu nelze až na výjimky prokázat, že jde o totožné, které patřily osobě předtím, než byly složeny na účet, případně prošly několika bezhotovostními transakcemi. Poněkud se liší postavení žalovaného 5), který prokázal vlastnické právo k penězům, jež přijal jako vrácenou zápůjčku a jehož dobrá víra nebyla zpochybněna, jeho postavení je proto silnější než ostatních příjemců, kteří v řízení uspěli. I těmto příjemcům bylo nutno vyhovět, neboť peníze byly zajištěny z jejich dispozice, resp. u žalované 4) z dispozice jejího právního předchůdce. Odvolatelé namítali neplatnost jednotlivých transakcí, kterými byly částky složeny na účty příjemců. Odvolací soud uvedl, že podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy způsobuje relativní neplatnost, jíž se může dovolat jen druhý účastník smlouvy. Pohledávka z titulu náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení nepředstavuje právo, které by mohlo vést k vydání předmětu úschovy. Pokud má věřitel vykonatelnou pohledávku vůči příjemci nebo přihlašovateli, může se domáhat uspokojení z předmětu úschovy, nejde však o přímé právo k předmětu úschovy, způsobilým právním prostředkem je v takovém případě návrh na nařízení exekuce postižením majetkových práv příjemce nebo složitele. Odvolatelé v postavení přihlašovatelů však mají jen nevykonatelnou pohledávku. Takový nárok nepředstavuje silnější právo přihlašovatele vůči příjemci. Není snadné vyvrátit přesvědčení žalovaných 7) a 8) o nespravedlnosti vydání peněžních prostředků subjektům, u nichž byly zajištěny, a které jsou až na žalovaného 5) propojeny s L. H. Nelze uzavřít, že zajištěné částky bez jakýchkoli pochyb zajišťovaly výnos z trestné činnosti, který by bylo možné dělit podle principu spravedlnosti. 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 7) a 8) dovolání. Dovolatelé považují za nespravedlivé, aby peněžní prostředky byly vráceny společnostem (žalobkyni, žalované 1/ a 2/), jejichž prostřednictvím pan H. páchal trestnou činnost. Není rovněž spravedlivé, aby finanční prostředky obdrželi jeho případní dědicové, a nespravedlivé je i to, aby finanční prostředky obdržel jako návrat investice pouze žalovaný 5), když nárok na návrat investice měli i dovolatelé a investice jim vrácena nebyla. Dovolatelé uvádějí, že namítali neplatnost jednotlivých transakcí, kterými byly peníze složeny na bankovní účty příjemců. Soud měl podle dovolatelů jako otázku předběžnou posoudit, že peněžní prostředky nemohl platně nabýt jiný subjekt kvůli jejich pozbytí úmyslným trestným činem. Proto považují dobrou víru za vyloučenou. Ustanovení § 1111 o. z. obsahuje formulaci čin povahy trestného činu, není proto nutné, aby došlo k odsouzení. Dovolatelé mají za to, že právní jednání, kterými pachatel vyplatil peněžní prostředky na bankovní účty osob, ze kterých byly následně zajištěny, jsou absolutně neplatná pro rozpor s veřejným pořádkem. Dovolatelé proto vymezují přípustnost dovolání tím, že o absolutní neplatnost se má jednat i v případě, že se trestného činu dopustil jen jeden z účastníků a uvádějí, že má tuto otázku dovolací soud vyřešit jinak, než v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, z nějž vycházel odvolací soud. Dovolatelé považují za spravedlivé, aby peníze byly vyplaceny žalovaným 5), 6), 7) a 8) poměrně podle výše jejich pohledávek. 4. K dovolání se vyjádřil žalovaný 5), který uvádí, že napadené rozhodnutí nezávisí na dovolateli formulované právní otázce. Soudy neuzavřely, že by nebylo možné nahradit souhlas proto, že by nebylo možné dovodit absolutní neplatnost některé ze smluv pro spáchání trestného činu pouze jednou stranou. Nadto dovolatelé předestírají svoji skutkovou verzi, když vycházejí z premisy, že peněžní prostředky pozbyli trestným činem, ačkoli soudy uzavřely, že ze zjištěných skutkových okolností nebylo možno uzavřít, že zajištěné částky bez jakýchkoli pochyb představovaly výnos z trestné činnosti. Uvádí, že bylo prokázáno vlastnické právo žalovaného 5) k předmětu úschovy, jednalo se o legitimní plnění existujícího závazku. Zajištění částek pro účel trestního řízení automaticky neznamená, že by představovaly výnos z trestné činnosti. Navrhuje proto odmítnutí, případně zamítnutí dovolání. 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání žalovaných 7) a 8) není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť jednak je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak, a jednak dovolatelé kvalifikovaným způsobem nezpochybnili oba samostatné důvody, na jejichž základě byla jejich žaloba zamítnuta. 7. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2099/2024, vyložil, že i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, není smlouva, jejímž uzavřením jen některá ze smluvních stran spáchala trestný čin, neplatná (§ 586 odst. 1 a 2 o. z.). Bez odpovídající námitky smluvní strany, vůči níž směřovalo nepoctivé jednání, nelze takovou smlouvu považovat za neplatnou. Dovolatelé se ve své argumentaci v zásadě omezují na prosté vyjádření nesouhlasu, žádnou podrobnější argumentaci proti tomuto právnímu názoru neuvádí. Nejvyšší soud proto neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. Tato námitka dovolatelů neměla potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla (postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, tedy cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu) posouzena jinak. 8. Dále Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich (případně) neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle § 242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen. 9. Odvolací soud založil své rozhodnutí též na závěru, že má-li věřitel vykonatelnou pohledávku proti příjemci nebo přihlašovateli, kteří požádali o vydání předmětu úschovy, avšak předmět úschovy jim dosud nebyl vydán, může se domáhat též uspokojení z předmětu úschovy. Nejde ovšem o právo k předmětu úschovy, jak ho má na mysli řízení o úschovách. Způsobilým právním prostředkem tu proto není žaloba ve smyslu ustanovení § 299 odst. 1 z. ř. s., ale jen návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením majetkových práv příjemce nebo přihlašovatele podle ustanovení § 320 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 21 Cdo 3697/2018 nebo též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 3. 1982 sp. zn. 3 Cz 24/82). 10. Ve vztahu k tomuto důvodu pro zamítnutí žaloby však dovolatelé neformulují žádnou právní otázku ani nevymezují žádný předpoklad přípustnosti dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. 11. Přípustnost dovolání proto není dána i z toho důvodu, že dovolatelé kvalifikovaným způsobem nezpochybnili oba důvody, které samostatně vedly k zamítnutí žaloby. Za tohoto stavu by se tudíž ani případná nesprávnost dovolateli napadeného jednoho důvodu (u nějž dovolatelé požadovali změnu judikatury Nejvyššího soudu, jak již bylo vypořádáno výše) nemohla nijak promítnout do výsledku řízení. 12. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných 7) a 8) na základě výše uvedeného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu