24 Cdo 3225/2025-250 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po F. K., zemřelém dne 19. ledna 2018, za účasti 1) I. E. H., zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská č. 197/14, a 2) K. F., zastoupené JUDr. Karlem Šturmem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova č. 911/30, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 42 D 201/2021, o dovolání I. E. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2025, č. j. 18 Co 36/2024-187, takto: I. Dovolání I. E. H. se odmítá. II. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Řízení o pozůstalosti po F. K., zemřelém dne 19. 1. 2018 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 14. 4. 2021, č. j. 42 D 201/2021-2. Usnesením Okresního soudu v Kroměříži ze dne 19. 4. 2021, č. j. 42 D 201/2021-3, byla provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli pověřena JUDr. Alena Vraníková, notářka se sídlem v Kroměříži (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). 2. Okresní soud v Kroměříži usnesením ze dne 4. 12. 2023, č. j. 42 D 201/2021-139, ukončil „účast I. E. H., poněvadž v pozůstalostním řízení po zůstaviteli se nejedná o jejích právech a povinnostech“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Na základě zjištění, že zůstavitel byl vdovec, měl kanadské i české občanství a místo jeho obvyklého – trvalého pobytu bylo v Kanadě, Britská Kolumbie, XY a pozůstalostní řízení proběhlo v Kanadě a bylo podle Nejvyššího soudu Britské Kolumbie ze dne 8. 6. 2018 skončeno podle závěti ze dne 2. 4. 2004, ve které jmenoval vykonavatelem a správcem závěti svou dceru účastnici 2), a ve které veškerý svůj majetek jakékoliv povahy a druhu, kdekoliv se nacházející, po odečtení všech poplatků, cel a daně, rozdělil rovným dílem mezi své dcery K. a J. Protože zůstavitel zanechal nemovitý i movitý majetek na území České republiky, který nebyl v pozůstalostním řízení v Kanadě projednán, bylo ohledně tohoto majetku zahájeno dědické řízení v České republice, a soud prvního stupně vzhledem k tomu, že mezi Českou republikou a Kanadou není v platnosti žádná mezinárodní smlouvy, která by upravovala pravomoc a rozhodné právo v dědických věcech, dospěl k závěru o postupu v projednávaném případě podle nařízení Evropského parlamentu a rady Evropské unie č. 650/2012 ze dne 4. 7. 2012, o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (dále jen „Nařízení o dědictví“), který se použije v případě neexistence mezinárodní smlouvy i na případy ve vztahu k třetímu státu (Kanadě), konkrétně dle čl. 21 Nařízení o dědictví, dle kterého je rozhodným právem pro projednání pozůstalosti jako celku právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti, tedy právo kanadské, s tím, že kolizní normy provincie Britské Kolumbie určují v dědických věcech, že u movitých věcí je rozhodným právem právo státu obvyklého pobytu zůstavitele, zatímco u nemovitých věcí je to právo státu, kde se věc nachází (místo polohy věci), a tedy že v případě nemovitostí se tak jedná o tzv. zpětný odkaz kanadských kolizních norem na české právo, a proto nemovitosti projedná český soud dle českého práva a na movité věci použije právo provincie Britské Kolumbie, dále že čl. 27 Nařízení o dědictví upravuje formální platnost písemně vyhotoveného pořízení pro případ smrti a že český soud bude v řízení vycházet z okruhu dědiců, s nimiž bylo jednáno v Kanadě, a tedy dědičkami po zemřelém jsou jeho dvě dcery K. (pozn. K.) F. a J. K. (Y. K.), které by byly současně i jedinými dědičkami ze zákona. V pozůstalostním řízení po zůstaviteli uplatnila I. E. H. své dědické právo na základě závěti zůstavitele, kterou měl zůstavitel pořídit dne 7. 1. 2018 dle § 1542 občanského zákoníku, jíž byla I. E. H. označena jako dědička bytové jednotky č. XY v domě XY v XY na pozemku stavební p.č. XY, včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a na pozemku, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. a obec XY, když „zůstavitel nebyl k tomuto dni z důvodu zdravotních omezení schopen sepsat běžnou závěť“, a proto učinil závěť s úlevami před osobami Z. B., J. P., J. P. a M. P., což následně doplnila tím, že „dne 7. 1. 2018 se současně, na jednom místě, a to v bytě I. E. H. sešli spolu s ní tři členové výboru institutu INCIP a jedna přizvaná osoba, a telefonicky s hlasitým režimem se spojili s F. K. a byli svědky toho, že I. E. H. přečetla F. K. na jeho žádost jeho závěť a mohou dosvědčit, že závěti porozuměl a řekl: ´Souhlasím. Chci, aby se E. H. stala vlastníkem mého bytu na XY v XY den po mé smrti´“. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 1542 občanského zákoníku, dle kterého k naplnění podmínek pro pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 věta první občanského zákoníku musí být splněny dvě podmínky, a to že pořizovatel musí být pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života a že ústní závěť musí pořídit před třemi současně přítomnými svědky, a dovodil, že v tomto případě „nedošlo k naplnění podmínek pro pořízení závěti s úlevami ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 věta první občanského zákoníku, neboť „nebyla naplněna ani jedna z obou kumulativních podmínek pro pořízení ústní závěti“ stanovených daným usnesením (pozn. ustanovením), jestliže jednak „není dán znak nenadálosti“, bylo-li zůstaviteli v době údajného prohlášení ústní závěti 101 let a „vzhledem k vysokému věku zůstavitele nelze jakkoliv přistoupit na nenadálost změny zdravotního stavu zůstavitele vedoucí k patrnému a bezprostřednímu ohrožení života“, jednak „nemohlo dojít k naplnění ani druhé podmínky pro pořízení ústní závěti dle ustanovení § 1542 občanského zákoníku“ – pořízení ústní závěti před třemi současně přítomnými svědky, jestliže se zůstavitel nacházel v Kanadě, svědci závěti a údajná závětní dědička v České republice a k pořízení závěti mělo dojít prostřednictvím telefonu s hlasitým režimem. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně uzavřel, že účastnici 1) I. E. H. nelze považovat za účastníka (závětní dědičku) tohoto pozůstalostního řízení, a proto ukončil její účast v pozůstalostním řízení po zůstaviteli. 3. K odvolání I. E. H. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 36/2024-187, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I v tomto znění: „Soud ukončuje účast v řízení I. E. H. a v řízení bude nadále jako s dědičkou jednáno s K. F.“ (výrok I.), a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud se předně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o právu rozhodném pro projednání pozůstalosti dle čl. 21 Nařízení o dědictví, s přihlédnutím ke kolizním normám Britské Kolumbie, tedy že movité věci, které v dědickém řízení v Kanadě nebyly projednány, projedná český soud se zohledněním výsledků dědického řízení v Kanadě, přičemž u movitých věcí je rozhodným právem právo obvyklého pobytu zůstavitele, zatímco u nemovitých věcí je to právo státu, kde se věc nachází (hraniční ukazatel lex rei sitae), a na jejich projednání český soud použije české hmotněprávní předpisy. Také poukázal s odkazem na § 165 odst. 2 a § 166 zákona o zvláštních řízení soudních na skutečnost, že k zůstavitelově dceři J. K. (Y. K.) se při projednání dědictví nepřihlíží, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by se dědička v určené lhůtě, či později, přihlásila. Ve vztahu k posouzení ústní závěti zůstavitele však soudu prvního stupně vytknul, že otázky formální platnosti ústně provedených pořízení pro případ smrti nespadají dle čl. 1 odst. 2 písm. f) do rozsahu věcné působnosti Nařízení o dědictví, a že v těchto případech se „rozhodné právo určuje i nadále dle kolizní normy zakotvené ve vnitrostátní úpravě mezinárodního práva soukromého jednotlivých členských států nebo relevantní mezinárodní smlouvě“, tedy dle § 77 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“), který však „odpovídá struktuře čl. 27 Nařízení o dědictví“, z něhož vycházel soud prvního stupně, a „k formální platnosti pořízení pro případ smrti je dostačující, jestliže jsou splněny formální požadavky alespoň jednoho z nich“, a bylo na místě, jestliže se soud prvního stupně zabýval formální platností účastnicí 1) tvrzené závěti z hlediska českého hmotného práva, a tedy zda splňuje předpoklady závěti podle ustanovení § 1542 odst. 1 občanského zákoníku. Ačkoliv se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u osoby vysokého věku nelze přistoupit na nenadálost změny zdravotního stavu vedoucí k patrnému a bezprostřednímu ohrožení života, a naproti tomu uzavřel, že „i osoba vysokého věku se může ocitnout v patrném a bezprostředním ohrožení života z důvodu nenadálé události“, dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že „nemá za to, že by zůstavitel pořídil závěť v bezprostředním a patrném ohrožení života pro nenadálou mimořádnou událost“, jestliže se zůstavitel účastnil předem naplánovaného telefonického hovoru s osobami shromážděnými v bytě účastnice 1) v XY, přičemž za nenadálou mimořádnou okolnost nelze považovat ani virové respirační onemocnění, kterým zůstavitel trpěl v době uvedené telefonické komunikace, i když následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž zůstavitel dne 19. 1. 2018 zemřel, neboť měl-li komunikovat několik týdnů předem s velvyslanectvím České republiky v Kanadě a snažit se o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula a byl-li schopen bez problémů komunikovat telefonicky a takto řešit i pracovní záležitosti, je zřejmé, že se mohl telefonicky obrátit na právní kancelář v místě svého pobytu (což je městská aglomerace) a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v anglickém jazyce, a z tohoto důvodu „nebyla naplněna podmínka vzniku ústní závěti ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 občanského zákoníku“, a tedy „tvrzená závěť zůstavitele ve prospěch účastnice 1) podle českého práva nevznikla“, a proto již „bylo nadbytečné“ se zabývat otázkou naplnění podmínky účasti svědků při pořízení závěti prostřednictvím telefonického spojení. S odkazem na § 77 odst. 2 ZMPS se odvolací soud zabýval také otázkou formální platnosti této závěti dle práva provincie Britské Kolumbie, a to především dle Wills, Estates and Succession Act (dále též jen „WESA“) jako zákona upravujícího závěti, pozůstalostní řízení a dědění, s tím, že Britská Kolumbie obecně neuznává ústní (nuncupativní) závěti jako platné, přesto však existují výjimky, kdy soud může uznat neformální ústní prohlášení jako závěť, a to na základě § 58 WESA, k jehož uplatnění je potřeba samostatné soudní řízení, a vzhledem k tomu, že účastníci shodně uvedli, že jim není známo, že by takové řízení bylo ohledně ústní závěti zůstavitele ze dne 7. 1. 2018 u soudu provincie Britská Kolumbie vedeno, vyplývá z uvedeného, že „účastnicí 1) uplatněná ústní závěť zůstavitele ze dne 7. 1. 2018, jako závěť ústní, nesplňuje formální požadavky závěti podle práva provincie Britská Kolumbie (Kanada)“, a tedy že tato účastnicí 1) uplatněná ústní závěť zůstavitele ze dne 7. 1. 2018 „nesplňuje požadavky formální platnosti pořízení pro případ smrti žádného z právních řádů, které lze podle ustanovení § 77 odst. 2 ZMPS v daném pozůstalostním řízení aplikovat“, a proto účastnice 1) neprokázala (resp. nevyšlo najevo), že jí v pozůstalostním řízení svědčí dědický titul, a odvolací soud dle ustanovení § 169 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních rozhodl o ukončení její účasti v řízení, s tím, že v řízení bude nadále pokračováno jako s dědičkou s účastnicí 2). 4. Proti tomuto usnesení podala účastnice 1) dovolání a dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázky, které označuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nerozhodnuté, jednak „zda závažné virové respirační onemocnění je možno považovat za nenadálou mimořádnou okolnost, která by umožnila pořízení závěti s úlevami“, a „do jaké míry se věk zůstavitele promítá do intenzity nenadálosti“, jednak „zda možnost uznání určitého jednání soudem za závěť zakotvené v cizí hmotněprávní normě může být použito českým soudem při použití cizího práva“. Dovolatelka soudům vytýká nesprávné právní posouzení otázky nenadálosti s tím, že jde o zcela odlišnou situaci od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4333/2017, a namítá, že pořízení závěti s úlevami proběhlo v době, kdy se zůstavitel již několik týdnů snažil o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula pověřeného Velvyslanectvím ČR v Kanadě, že advokát JUDr. Kružík na základě žádosti zůstavitele sepsal závěť, která se týkala pozůstalosti po zůstaviteli v České republice, že s ohledem na vysoký věk zůstavitel nebyl schopen dosáhnout sepisu závěti jinou cestou, měl silný třes rukou, což mu znemožňovalo pořízení závěti běžným způsobem, žil sám ve svém domě, návštěvy za ním nechodily, nebyl tedy schopen zajistit návštěvu dvou svědků, kteří by rozuměli česky psanému textu závěti, a ani z důvodu svého zdravotního stavu, kdy byl imobilní, nebyl schopen navštívit notáře za účelem vypracování závěti, a vzhledem k tomu, že v důsledku pokročilé makulární degenerace velmi špatně viděl, nebyl schopen ani vyhledávat notářské kanceláře na internetu a domlouvat jejich návštěvu u sebe doma, a onemocnění závažným respiračním onemocněním před jeho propuknutím neočekával. Ačkoliv se tedy zůstavitel snažil dosáhnout sepisu závěti, dovolatelka namítá, že „tato skutečnost sama o sobě nevylučuje možnost, že by se zůstavitel dostal vlivem náhlého onemocnění do situace, kdy by jeho život byl bezprostředně ohrožen neočekávaným akutním život ohrožujícím onemocněním“, a tedy že je chybný závěr odvolacího soudu, který nepovažoval za takovouto situaci akutní život ohrožující respirační onemocnění zůstavitele. Dovolatelka zpochybňuje také závěr odvolacího soudu o nemožnosti postupovat podle § 58 WESA českým soudem z důvodu, že možnost uznání dokumentů a záznamů, které nesplňují náležitosti závěti, musí být učiněn soudem Britské Kolumbie v samostatném soudním řízení, neboť má za to, že „WESA“ je hmotněprávním předpisem, a že stejně tak ustanovení o možnosti uznat záznamy a dokumenty nesplňující formální náležitosti za závěť je hmotněprávní normou, podle které tedy „může postupovat i český soud“. Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. K. F. navrhla dovolání účastnice 1) odmítnout, příp. vzhledem ke správnosti usnesení odvolacího soudu zamítnout. Účastnice 2) shodně se soudy obou stupňů uvádí, že v daném případě nebyla splněna první z kumulativních podmínek pro aplikaci § 1542 odst. 1 první věta občanského zákoníku, tj. nenadálá událost, nadto má za to, že nebyla splněna žádná z kumulativních podmínek, tj. ani druhá z podmínek, tedy pořízení ústní závěti alespoň před třemi současně přítomnými svědky, mělo-li ke sjednání dojít formou „na dálku“ vedeného telefonického rozhovoru. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání účastnice 1) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 9. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 19. 1. 2018, měl české i kanadské občanství a místo jeho obvyklého pobytu bylo v Kanadě, Britské Kolumbii, XY, použije se v projednávané věci na dědické právo po zůstaviteli ve vztahu k nemovitým věcem nacházejícím se na území České republiky, které nebyly v pozůstalostním řízení v Kanadě po zůstaviteli projednány a k nimž dovolatelka dovozuje své dědické právo z titulu ústní závěti ze dne 7. 1. 2018, s ohledem na kolizní normy provincie Britské Kolumbie – jak správně uzavřel soud prvního stupně i soud odvolací – české právo, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). 10. Ve vztahu k dovolatelkou předložené otázce, zda lze považovat za nenadálou událost ve smyslu ustanovení § 1542 odst. 1 o. z. situaci, kdy zůstavitel v době pořízení ústní závěti trpí virovým respiračním omezením, jež následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž následně zemřel, a do jaké míry se věk zůstavitele promítá do intenzity nenadálosti, není předmětné dovolání účastnice 1) ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť závěry obsažené v dovoláním napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou v souladu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, na níž nemá dovolací soud důvod ničeho měnit. 11. Podle ustanovení § 1542 odst. 1 o. z. kdo je pro nenadálou událost v patrném a bezprostředním ohrožení života, má právo pořídit závěť ústně před třemi současně přítomnými svědky. Totéž právo má i ten, kdo se nachází v místě, kde je běžný společenský styk ochromen následkem mimořádné události a nelze-li po něm rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě. 12. Odvolací soud na základě skutkových zjištění, která byla (a jsou) rozhodná pro posouzení projednávané věci a která dovolacímu přezkumu nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), tedy že zůstavitel, byť vysokého věku, který byl ve svém domě v Kanadě, se účastnil předem naplánovaného telefonického hovoru (s hlasitým odposlechem) s osobami shromážděnými v bytě v XY, při němž byly probírány nejprve odborné pracovní záležitosti a následně v návaznosti pak byla účastnicí 1) přečtena závěť zůstavitele, jejíž text na přání zůstavitele předem připravil právník JUDr. Milan Kružík, CSc., že pořízení závěti proběhlo v době, kdy se zůstavitel již několik týdnů snažil o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula, pověřeného velvyslanectvím České republiky v Kanadě, že zůstavitel ze zdravotních důvodů nemohl sepsat závěť vlastnoručně a nebyl mobilní natolik, aby navštívil notáře za účelem vypracování závěti, že dle tvrzení účastnice 1) zůstavitel ústně vyjádřil, přibližně šest let před smrtí a poslední dva roky před smrtí intenzivně, svou vůli odkázat účastnici 1) předmětnou bytovou jednotku, ale žádnou takovou listinu nepořídil, a že nenadálou událostí mělo být zhoršení zdravotního stavu zůstavitele v důsledku virového respiračního onemocnění projevujícího se horečkou a kašlem, vlivem kterého se postupně zdravotní stav zhoršoval a několik dní po pořízení závěti u zůstavitele nastala komplikace vlivem zápalu plic, pro kterou byl odvezen záchrannou službou do nemocnice a i přes nasazení léčby v nemocnici zemřel, dospěl ke správnému závěru, že za „nenadálou mimořádnou okolnost nelze považovat virové respirační onemocnění“, kterým zůstavitel trpěl v době uvedené telefonické komunikace (tj. dne 7. 1. 2018), i když následně vedlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu a hospitalizaci, při níž zůstavitel dne 19. 1. 2018 zemřel, jestliže zůstavitel již několik týdnů předem komunikoval s velvyslanectvím České republiky v Kanadě a snažil se o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula, jakož jestliže byl schopen bez problémů komunikovat telefonicky a takto řešit i pracovní záležitosti, mohl se telefonicky obrátit na právní kancelář v místě svého pobytu a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v anglickém jazyce. 13. Tento pro věc stěžejní závěr odvolacího soudu zcela odpovídá - i přes nesouhlas dovolatelky - závěrům obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4333/2017 (jakož i v na něj odkazujícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2941/2019, s tím, že ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 435/20, odmítnuta), ve kterém Nejvyšší soud vyjádřil, že ustanovení § 1542 je v o. z. zařazeno v závěrečné části pododdílu 2 (forma závěti) nadepsané „Úlevy při pořizování závěti“, a již z tohoto nadpisu je zřejmé, že se jedná o zvláštní formu závěti oproti závětem upraveným v ustanovení § 1532 až § 1541 o. z., a že o tom, že jde o zvláštní formu závěti, umožněnou jen ve výjimečných případech, kdy zůstavitel nemá možnost pořídit závěť některou z běžných forem, svědčí i důvodová zpráva k občanskému zákoníku k této nové formě závěti, a dle kterého samotné ustanovení § 1542 o. z. neobsahuje taxativní ani příkladný výčet událostí (situací), které jsou událostmi nenadálými, posouzení „nenadálosti“ tak závisí na zjištěných okolnostech v každé konkrétní věci. Je však zcela logické (vyplývající z obsahu pojmu „nenadálost“), že základním kriteriem pro toto posouzení musí být zodpovězení otázky, zda událost, v jejímž důsledku se zůstavitel dostal do patrného a bezprostředního ohrožení života, byla událostí v daném čase a místě neočekávanou a jen stěží předvídatelnou. Podle okolností konkrétního případu je třeba posoudit i souvislost mezi případně nastalou nenadálou událostí a „patrným a bezprostředním ohrožením života“ zůstavitele. 14. Dovolací soud má s ohledem na právě uvedené za to, že skutkový stav, jak byl zjištěn soudy v projednávaném případě, neumožňuje závěr o tom, že zůstavitel přistoupil k pořízení závěti v situaci, kdy se ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života v důsledku nenadálé události, neboť (shodně se závěrem odvolacího soudu) dovolací soud dovozuje, že virové respirační onemocnění projevující se horečkou a kašlem v době pořízení závěti (tj. k 7. 1. 2018), byť následně došlo ke zhoršení zdravotního stavu zůstavitele a komplikacím vlivem zápalu plic a úmrtí zůstavitele (tj. dne 19. 1. 2018), nepředstavuje nenadálou událost v životě člověka, a to bez ohledu na věk zůstavitele (jak poukazuje dovolatelka), neboť takové onemocnění nelze považovat v průběhu života člověka za neočekávatelné, překvapivé, či stěží předvídatelné, tedy (slovy ustanovení § 1542 odst. 1 o. z.) nenadálé, a to i za situace, kdy se člověk nestýká s jinými osobami či se stýká pouze s minimem lidí (jak dovolatelka poukazuje na skutečnost, že zůstavitel „po přestěhování žil ponejvíce sám, jen s pečovatelkou“ a „občas přijela dcera“). V souladu s výše uvedenými judikatorními závěry pak ani nelze dovodit, že se zůstavitel v době pořízení předmětné závěti ocitl v patrném a bezprostředním ohrožení života, ponechal-li pořízení předmětné závěti až na předem sjednaný telefonický hovor s hlasitým odposlechem týkající se (zejména pro osoby zúčastněné /přítomné/ v bytě v XY) pracovních záležitostí, na jehož závěr zůstavitel zahrnul také pořízení závěti. Pokud tedy zůstaviteli nebránil jeho zdravotní stav v době pořízení závěti účastnit se předem sjednané výroční schůze členů výboru Mezinárodního střediska pro Integrovanou psychoterapii a zdravý životní styl (INCIP), a to prostřednictvím telefonického hovoru, není na místě úvaha, že by nemohl pořídit závěť bez úlev, neboť (jak správně poukázal odvolací soud) se (stejně jako se telefonicky zúčastnil výroční schůze) mohl se telefonicky obrátit na kancelář v místě svého pobytu, což je městská aglomerace, a nechat si vyhotovit závěť o majetku nacházejícím se v České republice, byť v jazyce anglickém. Nelze také přehlédnout skutečnost, že zůstavitel již jednu závěť v anglickém jazyce - závěť ze dne 2. 4. 2004, která byla stvrzena u Nejvyššího soudu Britské Kolumbie dne 8. 6. 2018, a která byla podkladem pro pozůstalostní řízení projednané v Britské Kolumbii, pořídil (kterou mimo jiné nařídil, aby veškerý majetek jakékoliv povahy a druhu, kdekoliv se nacházející, po odečtení všech poplatků, cel a daní, byl odevzdán manželce J. K. a v případě, že jej nepřežije o 30 dnů, byl rozdělen rovným dílem jeho dcerám K. a J.). Z uvedeného je tedy zřejmé, že tvrdí-li účastnice 1), že se zůstavitel několik týdnů snažil o sepis závěti úřední cestou prostřednictvím honorárního konzula pověřeného velvyslanectvím České republiky v Kanadě, nelze odhlédnout od skutečnosti, že zůstavitel s pořízením závěti v Britské Kolumbii v anglickém jazyce již osobní zkušenost měl, a tedy věděl, jakým způsobem lze závěť pořídit či na koho se obrátit. 15. Ani v rozsahu, v němž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že české soudy měly k posouzení platnosti závěti dle kanadského práva aplikovat také ustanovení § 58 WESA označované jako „dispoziční pravomoc soudu“, dle kterého soud může uznat dokumenty nebo záznamy, které nesplňují náležitosti závěti jako závěť, a to s odůvodněním, že jde o „hmotněprávní předpis“, a stejně tak dané ustanovení je „hmotněprávní normou“, a proto podle ní může postupovat i český soud, nejsou námitky účastnice 1) způsobilé založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatelka nebere náležitě v úvahu, že právní úprava pozůstalosti v kanadské provincii Britská Kolumbie je zakotvena v předpise WESA, který je komplexní právní úpravou pozůstalostního řízení, jež obsahuje hmotněprávní i procesní normy. Konkrétně dovolatelkou zpochybňované ustanovení § 58 WESA (upravující dispoziční pravomoc soudu - jak poukazuje také dovolatelka) je však normou procesní, je-li jejím předmětem založení pravomoci soudu k uznání dokumentu či záznamu, který nesplňuje veškeré zákonné náležitosti závěti za závěť, aniž by obsahovalo vymezení jakýchkoliv hmotněprávních podmínek k posouzení určitého dokumentu či záznamu, a které tedy české soudy nemohou v řízení před českými soudy použít, neboť jak vyplývá z ustanovení § 8 odst. 1 ZMPS, české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů s tím, že strany mají rovné postavení při uplatňování svých práv dle [k tomu srov. také například ustanovení § 38 odst. 4 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 11. 6. 2010, č.j. 59/2010-MOC-J, kterou se upravuje postup justičních orgánů ve styku s cizinou ve věcech občanskoprávních a obchodněprávních, účinnou od 1. 8. 2010, dle které „v řízení postupují justiční orgány ČR podle českých procesních předpisů s výhradou procesních předpisů stanovených právním předpisem EU nebo mezinárodní smlouvou“, a § 57 odst. 1 této instrukce, dle kterého „je-li dána pravomoc soudů ČR, postupuje justiční orgán ČR při projednávání dědictví podle českých procesních předpisů (§ 48 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013)“, jakož i ustanovení § 38 odst. 4 instrukce nahrazující ustanovení § 41 odst. 4 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 19. 4. 2018, č. 7/2018, účinné od 1. 6. 2018, dle kterého „v řízení postupují justiční orgány ČR podle českých procesních předpisů, ledaže se použijí právní předpisy EU nebo mezinárodní smlouva“, nebo závěr obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1773/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3453/2018, dle kterých „aplikace českých procesních předpisů vychází z obecné zásady aplikace právního řádu místa soudu (lex fori) v souladu s § 8 odst. 1 ZMPS“; dále například judikatura k ustanovení § 48 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (který svým obdobným zněním předchází současnému ustanovení § 8 odst. 1 ZMPS), kterou tak lze použít i v poměrech současné právní úpravy § 8 odst. 1 ZMPS, a to například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 5066/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 1788/2006]. Za okolností, kdy před soudy Britské Kolumbie nebylo k návrhu zahájeno (neproběhlo) řízení dle ustanovení § 58 WESA k uznání závěti zůstavitele ze dne 7. 1. 2018 za závěť, proto odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, zejména pak v souladu se zákonným ustanovením § 8 odst. 1 ZMPS, dle kterého české soudy postupují v řízení podle českých procesních předpisů, jestliže v projednávané věci nepostupoval podle ustanovení § 58 WESA. 16. Protože dovolání I. E. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 5. 2025, č. j. 18 Co 36/2024-187, není na základě vymezených důvodů dovolání přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu