24 Cdo 391/2026-180 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) L. B., b) M. B., obou zastoupených JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 705/16, proti žalovaným 1) FURTNECO s.r.o., IČO 07709901, se sídlem v Praze 9, Poličanská č. 1487, zastoupené Mgr. Evou Řeháčkovou Gruzovskou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Dobětická č. 2333/10, a 2) ALAJWY s.r.o., IČO 22796622, se sídlem Vilémovská č. 387, 407 82 Dolní Poustevna, zastoupené JUDr. Janem Menšem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. č. 2/2, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 9/2024, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. září 2025, č. j. 10 Co 180/2025-148, takto: I. Dovolání žalobců se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 10. 12. 2024, č. j. 21 C 9/2024-127, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v rozsudečném výroku specifikované nemovitosti. Žalobci svoji žalobu odůvodňovali tvrzením, že jsou dědici po zůstaviteli ve stále probíhajícím pozůstalostním řízení, zůstavitel byl jedním ze společníků a jednatelů žalované 1), a že druhá společnice a jednatelka žalované 1) převedla několik nemovitostí z vlastnictví žalované 1) do vlastnictví žalované 2) a další obchodní společnosti, ovládaných rovněž touto jednatelkou, přičemž žalobci napadali platnost těchto převodních smluv. Soud vyložil, že z potvrzení pozůstalostního soudu sice vyplývá, že žalobci a) a b) jsou dědici zůstavitele, ale že je v něm zároveň uvedeno, že řízení o pozůstalosti dosud není skončeno a že okruh dědiců není dosud uzavřen. U Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 24/2024 zároveň probíhá řízení o spor o dědické právo, kde se další osoba (jednatelka žalované 1/) domáhá určení, že je dědičkou zůstavitele ze zákonné posloupnosti. Protože žalobci dosud nemají potvrzeno nabytí dědictví, tedy že jsou nositelem subjektivního hmotného práva, nemají aktivní legitimaci, a protože k určení vlastnictví žalované 2) žalobní petit nesměřuje, když neplatnost smlouvy by byla posuzována jako otázka předběžná, žalovaná 2) není ani pasivně legitimována. Soud proto žalobu zamítnul, když ten, kdo nemá aktivní věcnou legitimaci, nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Soud doplnil, že namístě by byl případně spor podle zákona o obchodních korporacích. 2. K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 9. 2025, č. j. 10 C 180/2025-148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud konstatoval, že v potvrzení soudního komisaře se uvádí, že žalobci jsou dědici zůstavitele, že zůstavitel nepovolal správce pozůstalosti, a že pozůstalostní řízení dosud není skončeno, protože probíhá řízení o určení další osoby jako dědičky ze zákona. Odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3295/2023 a uvedl, že není-li tu správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, ani vykonavatel závěti, přísluší správa pozůstalosti dědici; zanechal-li zůstavitel více dědiců, přísluší správa pozůstalosti jednomu nebo společně více z nich, jestliže si to všichni dědici ujednali, jinak ji vykonávají společně všichni dědicové. Dědic je oprávněn spravovat pozůstalost jen tehdy, bylo-li jeho dědické právo prokázáno, jestliže s tím souhlasí a jestliže je způsobilý takovou funkci vykonávat. Více dědiců má oprávnění vykonávat správu pozůstalosti společně (solidárně), jen jestliže jsou s ohledem na své vzájemné vztahy způsobilí pozůstalost řádně spravovat. Nejsou-li uvedené předpoklady splněny, správa pozůstalosti žádnému z více dědiců nepřísluší. Odvolací soud uzavřel, že v projednávané věci není žádný z účastníků dědického řízení oprávněn spravovat pozůstalost, protože mezi nimi panuje dosud nevyřešený spor o dědické právo a s ohledem na své vzájemné vztahy nemohou tyto osoby spravovat pozůstalost ani jednotlivě ani společně. Dědici jsou až do vypořádání dědictví považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví, ve sporech s třetími osobami týkajících se majetkových práv patřících do dědictví mají dědici proto postavení nerozlučných společníků. Výsledek tohoto řízení by byl závazný jen pro účastníky tohoto řízení a nikoli pro další osobu, která se domáhá určení svého dědického práva, a mohla by výsledek tohoto řízení úspěšně zpochybnit. Žalobci proto nemají ani naléhavý právní zájem na navrhovaném určení. Žalobě proto nebylo možné vyhovět pro nedostatek věcné legitimace a absenci naléhavého právního zájmu na navrhovaném určení. 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. K vymezení předpokladů přípustnosti předkládají otázky podle jejich názoru dosud dovolacím soudem dosud nevyřešených: 1) zda je dána aktivní věcná legitimace žalobců, když jsou nespornými zákonnými dědici a došlo ke snížení hodnoty aktiv náležejících do pozůstalosti. 2) zda je dán naléhavý právní zájem v případě, že dojde ke zlepšení postavení všech členů společenství dědiců. 3) zda by potenciální dědic domáhající se dědického práva mohl úspěšně zpochybnit výsledek tohoto řízení a jak. Dále jako dovolací důvod namítají, že soud neustanovil opatrovníka žalované 1) pro konflikt zájmů mezi členkou statutárního orgánu a společností. Namítají též nedostatečné odůvodnění ve vztahu k otázce aktivní legitimace žalobců. 4. Žalované se k dovolání žalobců nevyjádřily. 5. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Dovolání žalované není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť je napadené usnesení odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 7. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, uveřejněném pod číslem 51/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na které poukázal také odvolací soud v projednávané věci, vysvětlil, že osoby oprávněné spravovat pozůstalost jsou (taxativně) vypočteny v ustanovení § 1677 odst. 1 o. z. Správa pozůstalosti přísluší v první řadě správci pozůstalosti, kterého povolal zůstavitel; kdyby takové opatření neučinil nebo kdyby povolaný správce pozůstalosti nebyl ochoten nebo schopen spravovat pozůstalost, popřípadě kdyby byl správce povolán ke správě jen části pozůstalosti, přísluší správa pozůstalosti (celé nebo zbývající části) vykonavateli závěti, ledaže by odmítl pozůstalost spravovat nebo by byl zřejmě nezpůsobilý tuto funkci zastávat. V případě, že tu není ani správce pozůstalosti povolaný zůstavitelem, ani vykonavatel závěti, přísluší správa pozůstalosti dědici; kdyby zůstavitel zanechal více dědiců, přísluší správa pozůstalosti jednomu nebo společně více z nich, jestliže si to všichni dědici ujednali, jinak ji vykonávají společně (solidárně) všichni dědicové. Správa pozůstalosti vykonávaná dvěma nebo více dědici je založena – jak se podává též z institutu společenství jmění dědiců – na jejich jednomyslných rozhodnutích. 8. Ve výše citovaném usnesení též Nejvyšší soud vyložil, že dědic není oprávněn vykonávat správu pozůstalosti jen z toho důvodu, že je pokládán (ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s.) za účastníka řízení o pozůstalosti; oprávněn je spravovat pozůstalost – jak je dáno povahou věci a významem správy pozůstalosti – jen tehdy, bylo-li jeho dědické právo jasně prokázáno, tedy nejsou-li pochybnosti o jeho dědickém titulu, není-li tu (nevyřešený) spor o dědické právo a není-li tu ani žádná skutečnost, pro kterou by nemohl dědit. Dědic může vykonávat správu pozůstalosti dále jen tehdy, jestliže s tím souhlasí (a projevil-li v tomto smyslu vůli v průběhu řízení o pozůstalosti), neboť nikoho (a tedy ani dědice) nelze „nutit“, aby spravoval pozůstalost, aniž by s tím souhlasil, a jestliže je – zejména s ohledem na své vzdělání, zkušenosti, odborné znalosti a zdravotní stav – takovou funkci skutečně způsobilý vykonávat. Kdyby mělo správu pozůstalosti vykonávat společně (solidárně) více dědiců, mohou mít takové oprávnění, jen jestliže jsou také s ohledem na své vzájemné vztahy způsobilí pozůstalost řádně spravovat. V případě, že nejsou uvedené předpoklady splněny, je odůvodněn závěr, že správa pozůstalosti dědici (popřípadě žádnému z více dědiců) nepřísluší. 9. V projednávané věci existuje dosud nevyřešený spor o dědické právo. Ačkoli žalobci zůstanou dědici i v případě, že další osoba uspěje se svojí žalobou o určení dědického práva (neboť by všichni dědili ze zákonné dědické posloupnosti), nepřísluší dosud žalobcům výkon správy pozůstalosti, jelikož je zde dosud nevyřešený spor o dědické právo s další osobou. Jak bylo totiž vyloženo shora, správa pozůstalosti vykonávaná dvěma nebo více dědici je založena – jak se podává též z institutu společenství jmění dědiců – na jejich jednomyslných rozhodnutích, takže ani skutečnost, že žalobci zůstanou dědici i v případě jejich neúspěchu ve sporu o určení dědického práva další osoby, nic nemění na tom, že jim dosud výkon správy pozůstalosti nepřísluší, existuje-li zde nevyřešený spor o dědické právo s další osobou. 10. Protože žalobcům nepřísluší výkon správy pozůstalosti, nemohlo být žalobě pro nedostatek jejich aktivní věcné legitimace vyhověno. Za tohoto stavu zároveň pozbývají významu námitky dovolatelů stran závěru o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť se již nijak nemohou promítnout do výsledku tohoto řízení. 11. Namítali-li žalobci, že měl být v řízení ustanoven žalované 1) opatrovník, nezpochybňují tím právní posouzení věci, nýbrž tím uplatňují domnělou vadu řízení; ta nemůže sama o sobě založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. K vadám řízení – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí ani namítanou nepřezkoumatelností. Odůvodnění napadeného rozsudku zcela jednoznačně vyhovuje požadavkům kladených § 157 odst. 2 o. s. ř. na obsah odůvodnění takového rozhodnutí. Dovolatelé nepochybně věděli, jak a proč soud prvního stupně rozhodl a z jakých důvodů odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil (k otázce přezkoumatelnosti srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 13. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců na základě výše uvedeného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu