24 Cdo 406/2026-613 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po D. K., zemřelé dne 16. 10. 2020 se zanecháním závětí, za účasti: 1) J. S., zastoupeného Mgr. Janem Buřilem, advokátem se sídlem Ovocný trh 573/12, Praha 1, 2) E. P., zastoupené JUDr. Vojtěchem Vávrou, LL.M., advokátem, se sídlem Štěpánská 644/35, Praha 1, 3) P. K., zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem Újezd 450/40, Praha 1, 4) L. G. K., zastoupené Mgr. Tomášem Kijasem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Jiráskovo náměstí 121/8, a 5) V. V., dříve K., zastoupené Mgr. Lenkou Pánkovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 371/24, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 D 1117/2020, o dovolání P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 29 Co 210/2025-483, takto: I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 1. 2025, č. j. 20 D 1117/2020-444, se zastavuje. II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 29 Co 210/2025-483, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 10. 2020, č.j. 20 D 1117/2020-2, bylo zahájeno řízení o pozůstalosti po D. K., zemřelé dne 16. 10. 2020 (dále též jen „zůstavitelka“) a jejím projednáním byla pověřena soudní komisařka Mgr. Michaela Oswaldová, notářka v Praze. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 1. 2025, č. j. 20 D 1117/2020-444, „ukončil účast P. K. v řízení o pozůstalosti“. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 4. Usnesení odvolacího soudu napadla poz. P. K. (dále jen „dovolatelka“) v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovoláním bylo současně výslovně napadeno i usnesení soudu prvního stupně. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Rozhodnutí soudu prvního stupně [zde rozhodnutí vydané pověřenou soudní komisařkou] v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srovnej již zmiňovaný § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud řízení o této části podaného dovolání výrokem I tohoto usnesení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srovnej § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně naplněna jsou. 9. Dovolatelka namítala, že napadená usnesení závisí na nesprávném vyřešení dále označených otázek hmotného práva a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy otázky předestřené dovolacímu přezkumu formulovala následovně: a) nesprávné právní posouzení „otázky hmotného práva na straně dovolatelky“, jako univerzální dědičky dle zákonné posloupnosti v kontextu námitky dědické nezpůsobilosti účastnice E. P. a J. S.; b) nesprávné právní posouzení věci spočívající v excesivním odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a excesivním procesu vedení řízení, jež ukládá soudům nižších stupňů zkoumat kdykoliv za řízení, a i bez návrhu dědickou (ne)způsobilost účastníků řízení ve smyslu § 1481 obč. zák.; c) excesivní posouzení skutkové otázky, kdy soudy nižších stupňů založily svá rozhodnutí na nepřiměřených a nesprávných skutkových závěrech o ukončení účasti dovolatelky v paralelně vedeném soudním řízení sp. zn. 29 C 152/2021 o určení dědice [dále též jen „sporné řízení“] a vypořádaní předmětu sporu ve vztahu k dovolatelce, jež vedly k závěru o důvodech o ukončení účasti dovolatelky v řízení o pozůstalosti; d) excesivní proces vedení řízení, kdy soudy nižších stupňů svými rozhodnutími nepřípustně předjímaly výsledek paralelně vedeného řízení o určení dědice sp. zn. 29 C 152/2021 a samy determinovaly okruh dědiců a účastníků řízení o pozůstalosti, byť se jednalo o otázku spornou, řešenou v paralelně vedeném soudním řízení, které dosud není pravomocně skončeno a ve kterém nejsou odklizeny veškeré sporné otázky, zejména pak námitka dědické nezpůsobilosti účastnice E. P. 10. Další výhrady dovolatelky na adresu procesního postupu soudů obou stupňů v pozůstalostním řízení byly spojovány s domnělými vadami (údajný tendenční postup, dále „excesivní proces vedení řízení“, nevydání usnesení o pokračování v přerušeném řízení, namítané „předjímání [zřetelně budoucího] výsledku paralelně vedeného řízení o určení dědice sp. zn. 29 C 152/2021“, apod.). stejně jako okolnost, že soudy v pozůstalostním řízení mělo být vyčkáno do úplného skončení sporného řízení, jež dle dovolatelky „přímo determinuje okruh dědiců pro účely nadepsaného řízení o pozůstalosti po zesnulé D. K. vedené pod sp. zn. 20 D 1117/2020, projednat v tomto dovolacím řízení nelze“. Ohledně uplatněných vad řízení však dovolatelka nebere náležitě na zřetel, že k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). 11. Pokud jde o otázku pod bodem c), pak dovolání není pro své vady v této části projednatelné, neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka v souladu se zákonem náležitě nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, neboť avizovala existenci jen jediného důvodu přípustnosti dovolání tkvícího v údajném odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího (a za tím účelem označila pouze dvě konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu zabývající se výlučně otázkou zjišťování dědické nezpůsobilosti). Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V relaci k nastíněným požadavkům dovolatelka u dané otázky ad c) žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž by mělo být napadené usnesení v rozporu, neoznačuje. Nadto bude ukázáno dále, že tato část dovolání nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry soudů, které byly učiněny nikoliv v pozůstalostním, nýbrž (slovy dovolatelky) „v paralelně vedeném soudním řízení sp. zn. 29 C 152/2021 o určení dědice“. 12. Ústavní soud se k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést (a také odůvodnit), v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 13. Tytéž důvody vedou k závěru o neprojednatelnosti té části dovolání, v níž je jen povšechně namítáno, že došlo k údajnému zásahu do práva dovolatelky na spravedlivý proces, na důstojnost a rovnost, kterýžto zásah se měl promítnout v podobě tzv. přepjatého formalismu. I zde trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde zejména práva na spravedlivý proces), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srovnej již zmiňované stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění), což dovolatelka v projednávaném dovolání neučinila. 14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání ve vztahu k dalším otázkám (námitkám). 15. Ke vzájemně provázaným otázkám a), b) a d), jež cílí k tomu, že ačkoliv byla žaloba dovolatelky, kterou se domáhala určení, že je dědičkou ze závěti ze dne 24. 4. 2013, pravomocně zamítnuta [v tzv. sporném řízení] výrokem I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 6. 2023, č. j. 29 C 152/2021-503, který byl k odvolání dovolatelky v uvedeném rozsahu z věcně správných důvodů v něm uvedených potvrzen výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího (dovolání proti němu podáno nebylo), má dovolatelka za to, že neměla být podle § 170 odst. 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, její účast coby dědičky v pozůstalostním řízení ukončena, nýbrž že mělo být vyčkáno, až jak bude rozhodnuto o vzájemném návrhu, který podaly v průběhu sporného řízení V. K. a L. K. (dcery dovolatelky) [jímž se domáhaly určení, že závěť ze dne 12. 12. 2018 sepsaná formou notářského zápisu Mgr. Šárky Tláškové, notářky se sídlem v Praze č. NZ 785/2018 a N 933/2018 a dědická smlouva ze dne 12. 12. 2018 sepsaná formou notářského zápisu Mgr. Šárky Tláškové, notářky se sídlem v Praze, č. NZ 786/2018 a N 934/2018 jsou neplatné a dále určení, že P. K. je dědičkou ze závěti ze dne 2. 1. 2018 vyhotovené formou notářského zápisu JUDr. Ivana Ertelta, notáře v Praze č. N 1/2018 a NZ 2018 a na určení, že L. K. je dědičkou ze závěti ze dne 2. 1. 2018 vyhotovené formou notářského zápisu JUDr. Ivana Ertelta, notáře v Praze č. N 1/2018, NZ 2018], neboť do doby, než bude vyčerpán celý předmět sporného řízení o dědické právo tu za situace, kdy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu ke vzájemnému návrhu zrušil a věc v tomu odpovídajícím rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, přetrvávají pochybnosti o tom, zda dovolatelce nebude svědčit postavení jediného zákonného dědice, coby neteře zůstavitelky. 16. Nejvyšší soud ani k těmto otázkám neshledal (po tzv. kvazimeritorním přezkumu) dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustným, neboť podaným dovoláním se P. K. nepodařilo zpochybnit pro věc určující závěr odvolacího soudu, že další posuzování otázky platnosti jednotlivých pořízení pro případ smrti, stejně jako posuzování problematiky tzv. dědické nezpůsobilosti, ať už J. S., coby dědice z poslední závěti a z dědické smlouvy, nebo E. P., jíž naopak alespoň zčásti svědčily všechny předchozí závěti, nemůže ve vztahu k dovolatelce v budoucnu navodit stav, kdy by bylo možno (bez ohledu na další průběh sporného řízení) považovat dovolatelku za dědičku zůstavitelky. 17. Pro větší přehlednost dovolací soud stručně rekapituluje závěti (dědickou smlouvu), kterými zůstavitelka vždy ve formě notářského zápisu v průběhu doby pořídila pro případ své smrti o svém jmění: 1) závětí ze dne 1. 6. 1998 povolala K. B. a dovolatelku za dědičky podílu na blíže označených nemovitostech v katastrálním území XY, rovným dílem, a dále povolala E. P. za dědičku nemovitostí v katastrálním území XY; zbylý majetek byl ponechán v režimu dědění ze zákona. 2) závětí ze dne 24. 4. 2013 zůstavitelka povolala dovolatelku ohledně nemovitostí v XY, E. P. povolala za dědičku nemovitostí v XY, rovným dílem mezi ně rozdělila finanční prostředky uložené na bankovních účtech; v rozsahu zbylého majetku nebylo zůstavitelkou pořízeno a tento byl ponechán v režimu dědění ze zákona. Zůstavitelka zároveň touto závětí odvolala závět ze dne 1. 6. 1998. Dovětkem (tzv. kodicilem) ze dne 14. 3. 2017 k závěti ze dne 24. 4. 2013 zůstavitelka podrobně rozdělila movitý majetek a určila dovolatelce povinnost tento majetek vydat jednotlivým dědicům; 3) závětí ze dne 2. 1. 2018, zůstavitelka povolala své praneteře V. K. a L. K. (jde o dcery dovolatelky) rovným dílem k dědění nemovitostí v katastrálním území XY, dále povolala E. P. za dědičku veškerého ostatního movitého i nemovitého majetku, majetkových práv a jiných majetkových hodnot. Zůstavitelka zároveň touto závětí odvolala veškeré předchozí závěti a výslovně též závěť ze dne 24. 4. 2013; 4) dědickou smlouvu ze dne ze dne 12. 12. 2018, uzavřenou mezi zůstavitelkou a J. S., jako smluvním dědicem, kterou byl J. S. povolán za dědice podílu na nemovitostech v katastrálním území XY. Dědická smlouva byla sjednána za úplatu ve výši 5 000 000 Kč; 5) závětí rovněž ze dne 12. 12. 2018, zůstavitelka povolala J. S. za dědice podílu id. 1/12 na nemovitostech v katastrálním území XY, současně uvedla, že ponechává v platnosti veškeré předchozí závěti, které vedle této listiny obstojí. 18. Z uvedené chronologie je zřejmé, že dovolatelce by nemohlo v žádném případě svědčit ani zákonné dědické právo ve třetí dědické třídě (§ 1637 odst. 2 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“), a to ani v situaci, že by se měl prosadit její názor o údajné dědické nezpůsobilosti J. S., popř. při prokázání neplatnosti závěti a dědické smlouvy ze dne 12. 12. 2018, uvedené pod čísly 4) a 5) shora [tyto otázky dosud vskutku nebyly ve sporném řízení ještě v úplnosti vyřešeny a jsou předmětem dalšího rozsáhlého dokazování]. I v takovém případě by se prosadily účinky závěti č. 3) z 2. 1. 2018, o níž již ve vztahu mezi dovolatelkou a všemi ostatními v úvahu přicházejícími dědici bylo ve sporném řízení s konečnou platností rozhodnuto, že jde o závěť formálně i materiálně platnou a současně soudy obou stupňů v tomtéž řízení postavily najisto, že v úvahu přicházející dědička E. P. nebyla dědicky nezpůsobilá. Dovolatelka pak v průběhu pozůstalostního ani sporného řízení netvrdila, že by dědická nezpůsobilost měla postihovat i její dcery V. a L. K. Řečeno jinak – autoritativní závěr soudů ze sporného řízení o platnosti závěti pod č. 3), jíž byly zůstavitelkou odvolány předchozí závěti pod č. 1) a č. 2), spojený se závěrem o dědické způsobilosti E. P., redukovaly další předmět sporného řízení jen na posouzení toho, zda (vedle E. P., které byl odkázán platnou závětí 3) zbývající majetek zůstavitelky) bude dědicem podílu na nemovitých věcech v katastrálním území XY J. S. [podle dědické smlouvy a závěti č. 4) a č. 5)] a v případě jeho tvrzené dědické nezpůsobilosti či neplatnosti posledně uvedených pořízení pro případ smrti, zda tento nemovitý majetek v XY budou dědit podle závěti č. 3) dcery dovolatelky. 19. Z toho, jak jsou formulovány dovolací otázky se podává, že dovolatelka se dožaduje po Nejvyšším soudu, aby znovu hodnotil její argumentaci, kterou uplatnila v průběhu sporného řízení, a na jejímž základě vydaly soudy pro ni nepříznivá pravomocná rozhodnutí. Takový postup ovšem v pozůstalostním řízení (najmě v této jeho fázi) pojmově přípustný není. V podmínkách materiálního právního státu platí, že soudy jsou ve své činnosti vázány pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími (ať už soudů nebo orgánů veřejné moci), tato tzv. subjektivní vázanost pak dopadá i do poměrů účastníků řízení, z něhož dřívější rozhodnutí vzešlo. Pro stručnost lze poukázat na argumentaci v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, v němž bylo zdůrazněno, že „vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavřené soukromoprávní smlouvy. Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy samotné, jak jim dnes ukládá ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.“ Nejvyšší soud doplňuje, že je přitom lhostejné, zda je pravomocné a vykonatelné věcně správné a úplné a zda reaguje na všechny námitky či výtky některého z účastníků řízení; případný nesouhlas účastníka s vydaným rozhodnutím nebo předcházejícím postupem soudu, včetně námitky jeho excesivnosti, může být přezkoumáván jen na základě včas podaných řádných či mimořádných prostředků, a to jen v rámci toho řízení, v němž byla vydána, nikoliv mimo něj. 20. Namítá-li proto dovolatelka, že až dosud nebyla ve sporném řízení přezkoumána otázka lichevního jednání a dědické nezpůsobilosti J. S., pak výše bylo ukázáno, že i pokud by podle mínění dovolatelky nesvědčil J. S. platný dědický titul ad 4) nebo ad 5), popř. pokud by byl pro dědickou nezpůsobilost vyloučen z nabytí dědictví, dovolatelce by to příznivější postavení nezaložilo, neboť ohledně nemovitých věcí v katastrálním území XY byly dědičkami zůstavitelky její dcery podle závěti ad 3) sepsané ve formě notářského zápisu. Tato závěť byla ve sporném řízení shledána přes námitky dovolatelky ohledně lsti či omylu, krteré znovu nyní opakuje i v pozůstalostním řízení, platnou (viz za mnohé odstavce 40 až 42 rozsudku odvolacího soudu ve sporném řízení), stejně tak nebyly shledány důvody pro dědickou nezpůsobilost E. P. (odstavec 43 tamtéž). Je samozřejmě zcela nerozhodné, že nynější opačnou argumentací dovolatelky podporují i její dcery (viz bod 20 dovolání), neboť jejich stanovisko nemůže zvrátit účinky rozhodnutí vydaných ve sporném řízení. Nepřípadný je pak i odkaz dovolatelky na závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3423/2011, popř. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2537/2010, uveřejněného pod číslem 99/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. První z uvedených rozhodnutí míří k povinnosti soudu v pozůstalostním (tehdy dědickém) řízení přihlížet z úřední povinnosti k případné dědické nezpůsobilosti, nicméně i o ní platí, že je-li její existence mezi účastníky pozůstalostního řízení sporná (čímž je založen skutkový spor o dědické právo), je povinností soudu v pozůstalostním řízení některého z účastníků odkázat k podání žaloby do sporného řízení (§ 170 odst. 1 z. ř. s.), což se konečně stalo i v projednávané věci, druhé z citovaných rozhodnutí pak ukládá soudu ve sporném řízení se tvrzenou či jinak najevo v řízení vyšlou dědickou nezpůsobilostí zabývat. Uvedeným požadavkům bylo ve sporném řízení učiněno zadost a o dané otázce již bylo definitivně pravomocným a potud nezměnitelným rozsudkem soudu v takovém řízení autoritativně rozhodnuto. Pokud dovolatelka Nejvyššímu soudu v bodu 29 a násl. podsouvá, že „ze spisu vedeného k spornému řízení sp. zn. 29 C 152/2021 je patrný způsob, jakým účastnice E. P. společně s dalšími osobami vedla nátlak na zůstavitelku zejm. zneužívaje její závislosti a důvěřivosti“, pak nepřípustně staví svou dovolací argumentaci v této části na odlišném skutkovém základě, než z jakého v napadeném rozhodnutí (popř. v rozhodnutí ve sporném řízení) vyšel odvolací soud. Nejvyšší soud je přitom skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a dovolatel tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario). Sluší se dodat, že soudy v nynějším pozůstalostním řízení žádné dokazování neprováděly a vycházely toliko z pravomocných rozsudků vydaných ve sporném řízení. 21. Znovu je třeba zopakovat, že dovolací soud v řízení o pozůstalosti není oprávněn přezkoumávat správnost či úplnost pravomocných rozhodnutí učiněných v jiném řízení. Jestliže závěť č. 3), která nezakládá žádná práva dovolatelce, byla shledána platnou a byla jí výslovně odvolána předchozí závěť č. 2), učiněná též i ve prospěch dovolatelky, je nasnadě, že je zcela správný závěr odvolacího soudu, že dovolatelka s ohledem na rozhodnutí přijatá ve sporném řízení jednou pro vždy nemůže být ani zákonnou ani závětní dědičkou zůstavitelky a její účast v pozůstalostním řízení tak byla ukončena ve smyslu § 170 odst. 3 z. ř. s. zcela správně. Na tom ničeho nezmění ani dovolatelkou podaná žaloba pro obnovu řízení, neboť pouhé její podání (vide k tomu č.l. 1087 spisu ze sporného řízení) nemá ve vztahu k dříve vydaným rozhodnutím bez dalšího odkladný účinek a soudu byl tento mimořádný opravný prostředek doručen až dne 25. 11. 2025, tudíž jde navíc o skutečnost nastalou až poté, co bylo vydáno nyní přezkoumávané usnesení odvolacího soudu. Pro rozhodování Nejvyššího soudu v této věci je přitom rozhodující (skutkový a právní) stav, který tu byl v době vydání přezkoumávaného usnesení (12. 8. 2025) a k později nastalým okolnostem přihlížet nelze. Nerozhodná je pak i okolnost akcentovaná rovněž v bodu 20 dovolání, že dovolatelka „má i nadále status účastníka v předmětném sporném řízení“ (míněno v důsledku zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k podanému vzájemnému návrhu), neboť pro vymezení okruhu účastenství v pozůstalostním řízení je jednak nerozhodné, kdo je nadále účastníkem sporného řízení, nýbrž podstatným zůstává jen to, zda (částečným) rozsudkem vydaným ve sporném řízení bylo či nebylo najisto postaveno (popř. vyloučeno) dědické právo konkrétní osoby, která si činí nárok na pozůstalost nebo její část o jejíž další účasti má být rozhodováno podle § 170 odst. 3 o. s. ř. 22. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 23. Lze tak shrnout, že dovolání zčásti nesplňovalo podmínky řízení, zčásti bylo objektivně nepřípustné, zčásti vadné a dílem se dovolatelce nepodařilo zpochybnit právní posouzení, které odvolací soud v dané věci zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu přijal. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání směřujícím proti usnesení soudu prvního stupně zastavil a ve zbývajícím rozsahu je jako nepřípustné odmítl. 24. O navrženém odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř. nelze uvažovat za situace, kdy je zřejmé, že samotnému dovolání nemůže být vyhověno. Jestliže bylo dovolací řízení Nejvyšším soudem bez zbytečných odkladů po předložení věci zastaveno nebo dovolání odmítnuto, nebylo již třeba o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti samostatně rozhodovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4491/2017, nebo ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4619/2017). 25. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 4. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu