24 Cdo 479/2026-439 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně L. P., zastoupené Mgr. Lukášem Vernerem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 384/13, proti žalovaným 1) M. H., zastoupenému Mgr. Jakubem Gromanem, advokátem se sídlem v Brně, Žampachova č. 1729/12, a 2) M. H., zastoupenému Mgr. Monikou Hotovou, advokátkou se sídlem v Brně, Žampachova č. 1729/12, o určení dědice, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 23 C 85/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2025, č. j. 21 Co 185/2024-404, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jakuba Gromana, advokáta se sídlem v Brně, Žampachova č. 1729/12; ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 2) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 21 Co 185/2024-404, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne ze dne 21. 5. 2024, č. j. 23 C 85/2021-359, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli M. H., zemřelém dne 21. 8. 2019, a rozhodl, žalobkyně je povinna nahradit oběma žalovaným i České republice – Okresnímu soudu v Hodoníně náklady řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nejprve shrnul, že „žalovaný 1) předložil zůstavitelem vlastnoručně psanou závěť datovanou dnem 8. 5. 2019, kterou zůstavitel veškerý majetek zůstavil žalovanému 1)“, že „oba žalovaní jakožto prasynovci zůstavitele ve třetí dědické třídě (srov. § 1637 o. z.) uvedenou listinu měli za pravou i platnou“, že „žalobkyně jakožto praneteř zůstavitele (nástupkyně pozůstalého synovce R. H., jež je neznámého pobytu v zahraničí) vyjádřila pochybnosti o pravosti listiny, tedy o tom, že byla vlastnoručně sepsána a podepsána zůstavitelem“, a proto „bylo žalobkyni uloženo, aby do tří měsíců od právní moci usnesení podala u soudu prvního stupně žalobu proti žalovaným 1) a 2) na určení, že je dědičkou zůstavitele“. Dále konstatoval, že „žaloba byla podána včas“, že „v řízení byla řešena otázka pravosti závěti ze dne 8. 5. 2019, tj. zda to byl zůstavitel, kdo sepsal a podepsal listinu v podobě závěti, či nikoli“, že „naopak předmětem posuzování a rozhodnutí soudu nebyla a není otázka platnosti závěti, tedy např. i toho, zda byl zůstavitel k datu sepsání a podepsání závěti dne 8. 5. 2019 pořízení pro případ smrti způsobilý učinit (např. ze zdravotních důvodů)“, a že „soud prvního stupně učinil správná a pro rozhodnutí dostatečná skutková zjištění a správné je i jeho právní posouzení věci“ a že i (nakonec) správně aplikoval důkazní břemeno na prokázání pravosti závěti tížící žalovaného 1). Odvolací soud dále uvedl, že v otázce hodnocení znaleckých posudků, zejména znaleckého posudku z oboru grafologie znalkyně Mgr. Věry Škultétyové a jejího výslechu, soud prvního stupně zcela správně nepřihlédl k závěrům této znalkyně, neboť nejde o znalecký obor způsobilý odpovědět na otázku pravosti podpisu, tedy zda zůstavitel napsal a podepsal zmíněný text, že „za situace, kdy písmoznalecký posudek Ing. Miroslava Bílka ani nevyloučil, ani nepotvrdil, že byla předmětná závěť sepsána zůstavitelem, bylo třeba dalších důkazů k prokázání, že závěť datovanou 8. 5. 2019 pořídil zůstavitel“, že „tyto důkazy byly učiněny, a to v podobě výslechu žalovaných 1) a 2), zjištění z něj učiněná odpovídají obsahu dalších důkazů – předložených fotografií a videozáznamů, časové stopě jejich pohybu, resp. návštěvám zůstavitele, i motivům, jež mohl mít, že pořídil, jak vyplývá z obsahu písemné závěti ze dne 8. 5. 2019, kdy to byli pouze oni, a nikoli žalobkyně, kdo byl z rodinných příslušníků se zůstavitelem v kontaktu“, a proto měl odvolací soud „za přesvědčivější skutkovou verzi prezentovanou žalovanými tak, jak ji přijal soud prvního stupně, a žalovaný 1) své důkazní břemeno unesl“. Protože odvolací soud považoval rozsudek soudu prvního stupně „za věcně správný, pečlivě a kvalitně odůvodněný, přičemž na jeho závěry i úvahy lze ve své podstatě odkázat“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že se odvolací soud při řešení otázek, zda „žalovaní unesli důkazní břemeno v souladu s ustálenou judikaturou“ a zda „je soud oprávněn odmítnout přihlížet ke znaleckému posudku pouze na základě svého hodnocení bez odlišného odborného stanoviska“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka má za to, že „nebylo prokázáno, že by závěť sepsal zůstavitel“, že „jediným důkazem svědčícím o tom, že zůstavitel závěť vyhotovil a podepsal, je účastnická výpověď žalovaných“, a že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, „popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom účastníkovi, který ze skutečností v listině uvedených vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky“. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021, pak dovolatelka dovozuje, že právní úprava pozůstalostního řízení nepřisuzuje závěti jinou důkazní sílu než kterékoliv jiné soukromé listině, nezakládá právní domněnku její pravosti, ani neumožňuje, aby důkazní břemeno v průběhu sporného řízení přešlo z osoby, která se ve svůj prospěch platnosti co do pravosti zpochybněné závěti dovolává jen proto, že ve věci byla tuto závěť zpochybňující osoba odkázána podle § 170 odst. 1 z. ř. s. k podání žaloby o určení dědického práva. Dále dovolatelka namítá, že „v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, Nejvyšší soud přímo uvedl, že pokud odvolací soud nehodnotil provedené důkazy také z hlediska, zda žalovaný unesl své důkazní břemeno, tak právní názor soudu je nesprávný“, a proto má za to, že „odvolací soud pochybil tím, že v tomto řízení přílišně kladl váhu na vyšetřovací princip, a naopak nedostatečně posoudil povinnost žalovaného 1) unést důkazní břemeno“. Nadto dovolatelka dovozuje „zásah do svého práva na spravedlivý proces, pokud soudy připustily a přihlédly k nepřímým důkazům žalovaných (např. fotografie a videozáznamy, jejich výpovědi) a naopak nepřímý důkaz žalobkyně (posuzující schopnost zůstavitele závěť sepsat a podepsat) pak odmítly“. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozsudku ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, v rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a v rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, s nimiž je podle ní rozsudek odvolacího soudu v rozporu. Z výše uvedených důvodů pak dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 5. 2024, č. j. 23 C 85/2021-359, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 21 Co 185/2024-404, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení, a zároveň aby rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. 3. Žalovaný 1) ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že „obě dovolací otázky se dotýkají skutkového základu věci a hodnocení důkazů odvolacím soudem a soudem prvního stupně“, tedy se nejedná o právní otázky tak, jak jsou předpokládány ve vztahu k přípustnosti dovolání. Má za to, že „smyslem dovolacího řízení není přezkum toho, zda žalovaní unesli důkazní břemeno, tedy zda a jak soud hodnotil důkazy, zda k určitému důkazu přihlédl či nikoliv, jakému důkazu ″uvěřil″ a případně proč“. Dále konstatoval, že uvádí-li dovolatelka, že soud nemůže předpokládat pravost listiny, pak přehlíží, že „k tomu v řízení nedošlo, soud pravost listiny nepředpokládal, ale k závěru o její pravosti, resp. o tom, že ji sepsal a podepsal zůstavitel, dospěl na základě provedeného dokazování“, přičemž na rozdíl od dovolatelky má žalovaný 1) za to, že „stran znaleckého posudku není výlučně možné jej posuzovat a hodnotit pouze v mezích kategorických závěrů – ano/ne, nýbrž je možné jej hodnotit také s ohledem na jeho obsah a odůvodnění“. K druhé dovolatelkou vymezené otázce pak žalovaný 1) uvedl, že „důvodem, pro který nebylo přihlíženo ke znaleckému posudku Mgr. Věry Škultétyové nebyly vady posudku, ani zcela zjevně absurdní závěry, ke kterým znalkyně dospěla, ani zejména pak postupy, které k tomu zvolila, nýbrž skutečnost, že se jedná o obor zcela irelevantní ve vztahu k hodnocení toho, zda zůstavitel sepsal závěť či nikoliv“. Žalovaný 1) tak považuje postup soudu prvního stupně a soudu odvolacího za zcela správný, a proto navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně aby jej zamítl, a přiznal žalovanému 1) náhradu nákladů dovolacího řízení. 4. Žalovaný 2) se k dovolání nevyjádřil. 5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o pravosti závěti zůstavitele ze dne 8. 5. 2019, respektive namítá, že žalovaný 1) neunesl důkazní břemeno, které ho v řízení tížilo. 7. Takový nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který je výsledkem volného hodnocení důkazů a není neodůvodněný ani rozporný s obsahem spisu, přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 551/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016). Jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) prováděl dokazování [namítá-li dovolatelka zejména, že „odvolací soud nedostatečně posoudil povinnost žalovaného 1) unést důkazní břemeno“, když „písmoznalec uvedl, že nedokáže zjistit, že by závěť sepsal zůstavitel“, soudy nepřihlížely k znaleckému zkoumání grafoložky a „jediným důkazem svědčícím o tom, že zůstavitel závěť vyhotovil a podepsal, je účastnická výpověď žalovaných“, a dovozuje-li proto, že „nebylo prokázáno, že by závěť sepsal zůstavitel“] ohledně platnosti holografní závěti sepsané zůstavitelem dne 8. 5. 2019. 8. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem zásadně předjímán toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatelka tak jejich zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2725/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3698/2021). 9. Nadto jakkoliv se řešení otázky verifikace pravosti holografní závěti primárně odvíjí od posudku znalce z oboru písmoznalectví, neznamená to ještě, že dokazování má být redukováno pouze na uvedený důkazní prostředek. V tomto směru Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, zdůraznil, že pouhá skutečnost, že závěr znaleckého posudku, jehož předmětem bylo posouzení pravosti podpisu žalovaného na sporné listině, není kategorický (tj. znaleckým posudkem nebude zjištěno, zda se jedná o pravý podpis žalovaného), bez dalšího neumožňuje přijmout závěr o tom, že žalobce jako předkladatel sporné listiny neunesl ohledně její pravosti důkazní břemeno. V uvedeném rozhodnutí se dále připomíná v judikatuře ustálený právní názor, že znalecký posudek je pouze jen jedním z důkazních prostředků, kterými může být pravost sporné listiny prokázána, přičemž povinností soudu je, nabídne-li strana řízení i jiné důkazy, které jsou obecně vzato způsobilé uvedenou skutečnost prokázat, tyto důkazy provést a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) je hodnotit jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti a přitom pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci řízení (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019). 10. Odvolací soud v souladu s dovolatelkou poukazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2592/2021 [podle kterého „v řízení o určení dědického práva po zůstaviteli, který zemřel za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zatěžuje důkazní břemeno ohledně zpochybněné pravosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny toho z účastníků, který se ve svůj prospěch takové závěti dovolává (§ 565 věta první občanského zákoníku)“], dospěl ke správnému závěru, že důkazní břemeno platnosti závěti sepsané ve formě soukromé listiny tížilo v tomto řízení žalovaného 1), který na základě dovolatelkou zpochybněné holografní závěti zůstavitele dovozoval své dědické právo. Namítá-li v této souvislosti dovolatelka, že „odvolací soud nehodnotil provedené důkazy z hlediska, zda žalovaný 1) unesl své důkazní břemeno“, pak ale přehlíží, že v posuzovaném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nejprve vyložil, jakými úvahami byl veden při hodnocení všech důkazů, a poté uzavřel, že „žalovaný 1) své důkazní břemeno unesl“ a že již soud prvního stupně (s jehož skutkovými zjištěními se odvolací soud ztotožnil) měl na základě výslechu žalovaných 1) a 2) a dalších důkazů – zejména předložených fotografií a videozáznamů, časové stopě jejich pohybu, resp. návštěvám zůstavitele, kdy to byli pouze oni a nikoli žalobkyně, kdo byl z rodinných příslušníků se zůstavitelem v kontaktu – za prokázané, že závěť byla napsána a podepsána zůstavitelem. Jak je shora uvedeno, soud je povinen hodnotit nejen předmětný znalecký posudek včetně výslechu znalce, ale také další v řízení provedené důkazy, a to s přihlédnutím ke všemu, co v řízení vyšlo najevo (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019). 11. S názorem dovolatelky, podle kterého soudy „pocitově hodnotily znalecké zkoumání z oboru grafologie, tj. nehodnotily důslednost odůvodnění tohoto znaleckého posudku, ale zpochybňovaly metodiku oboru grafologie bez provedení revizního znaleckého posudku či jiného alternativního důkazu“, Nejvyšší soud nesouhlasí. Oba soudy nižších stupňů se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádaly se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotily jak každý samostatně, tak v jejich souhrnu (§ 132 o. s. ř.), a rovněž v souvislosti s touto dovolací námitkou vyložily, proč nepřihlédly k závěrům znalkyně Mgr. Věry Škultétyové, zejména „neboť nejde o znalecký obor způsobilý odpovědět na otázku pravosti podpisu, tedy zda zůstavitel napsal a podepsal zmíněný text“. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je rovněž zřejmé, že se soud zabýval i dalšími důkazními návrhy žalobkyně a že závěr o jejich neopodstatněnosti zdůvodnil. Žalobkyně tak nemohla být postupem soudů v dané věci dotčena ani na svých právech chráněných Ústavou ČR, případně Listinou základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/2002, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2025, sp. zn. III. ÚS 1862/25). 12. Nejvyšší soud proto jako soud dovolací dovolání žalobkyně směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2025, č. j. 21 Co 185/2024-404, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť – jak výše uvedeno – v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu