24 Cdo 488/2026-394 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po J. K., zemřelému dne 18. srpna 2019, za účasti 1) M. K., zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, a 2) B. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská č. 673/24, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 2338/2019, o dovolání účastníka 2) B. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2025, č. j. 15 Co 212/2025-368, takto: Dovolání účastníka 2) B. K. se odmítá. Odůvodnění: 1. Řízení o pozůstalosti po J. K., zemřelém dne 18. 8. 2019, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 9. 2019, č. j. 34 D 2338/2019-2. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti byl pověřen JUDr. Ing. Ondřej Klička, notář v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 (§ 101 odst. 2 z. ř. s.). 2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal závěť ze dne 2. 2. 2015 a závěť ze dne 1. 8. 2019, kterými povolal za svou dědičku účastnici 1). Spor o dědické právo, který vznikl mezi účastníky, byl pravomocným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. 4. 2023, č. j. 18 C 49/2021-294, rozhodnut v neprospěch účastníka 2). Účastník 2) jako syn zůstavitele uplatnil právo na povinný díl. Z uvedeného vyplývá, že řízení o pozůstalosti po J. K. se nadále účastní jako dědička ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 z. ř. s. účastnice 1) a jako nepominutelný dědic ve smyslu ustanovení § 113 z. ř. s. účastník 2). 3. Soud prvního stupně poté provedl dne 16. 4. 2024 „na místě samém, tj. na pozemcích č. parcelní XY a XY, k.ú. XY“, soupis pozůstalosti a na „základě dosavadních zjištění“ sestavil při jednání dne 23. 4. 2025 seznam aktiv a pasiv pozůstalosti. 4. Usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 34 D 2338/2019-315, soud prvního stupně stanovil obvyklou cenu „majetku v pozůstalosti“ ve výši 2 414 232,35 Kč, výši dluhů částkou 29 756 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti ve výši 2 384 476,35 Kč. Při stanovení ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti soud prvního stupně vycházel (mimo jiné) ze znaleckého posudku Ing. Jany Opočenské o ceně nemovitostí, který předložila soudu účastnice 1), který má všechny „zákonem požadované náležitosti“ a který obsahuje doložku znalkyně, že „si je vědoma následků vědomě nepravdivého posudku“. 5. K odvolání účastníka 2) Městský soud v Praze usnesením ze dne 2. 10. 2025, č. j. 15 Co 212/2025-368, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že účastníku 2) jako zůstavitelovu nepominutelnému dědici přísluší v řízení o pozůstalosti pouze „omezená účast ve vyjmenovaných fázích řízení dle § 113 z. ř. s.“, v nichž je třeba na něho „zásadně pohlížet jako na běžného dědice“. Za zásadní pro posouzení věcné správnosti usnesení soudu prvního stupně pokládal to, zda znalecký posudek o ceně nemovitostí, s nímž soud prvního stupně „postupoval v souladu s ustanovením § 127a o. s. ř.“, postrádal „formální náležitosti nebo pokud by jeho závěry byly zjevně nepřiměřené (v rozporu s pravidly logického myšlení či obecnou zkušeností) a byl by zde důvod vypracovat další znalecký posudek, případně znalecký posudek revizní“, a s poukazem na judikaturu dovolacího soudu dovodil, že stanovení obvyklé ceny je „obvykle úkolem k tomu povoleného soudního znalce“ a že „otázka správnosti takto stanovené ceny není otázkou právní, ale skutkovou“. Odvolací soud současně uvedl, že námitky účastníka 2) týkající se stanovení obvyklé ceny majetku v pozůstalosti byly „zohledněny výslechem znalkyně“, která na otázky účastníků „odpověděla, aniž by se odchýlila od závěru znaleckého posudku“. Je proto správný závěr soudu prvního stupně v tom, že byly „odstraněny pochybnosti a nebyly zjištěny rozpory v závěrech znalkyně o ceně nemovitostí“. 6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal účastník 2) dovolání. Podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, a to, zda „ve smyslu ustanovení § 1651 odst. 1 o. z. právo na povinný díl nepominutelného dědice a jeho hodnotu by mělo být posuzováno pouze ve smyslu ustanovení § 1684 odst. 1 o. z. nebo zejména s přihlédnutím k ustanovení § 1656 o. z.“ (tato otázka podle dovolatele dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena), zda je „soud z moci úřední povinen zkoumat hodnotu povinného dílu ve smyslu ustanovení § 1656 o. z. bez ohledu na aktivitu účastníka“ a zda by soud „neměl při rozhodování ohledně hodnoty dědictví vycházet také z ceny obvyklé v době rozhodnutí a stavu věci v době rozhodnutí“, a vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu „v tom, jaké náležitosti musí splňovat znalecký posudek, zejména pokud jde o znaleckou doložku“. Naplnění dovolacích důvodů spatřuje v tom, že by obvyklá cena majetku v pozůstalosti, o níž bylo rozhodováno „prakticky 6 let po smrti zůstavitele“, měla být ohodnocena „včetně podílu na zisku“ podle stavu v době rozhodování, že znalecký posudek o ceně nemovitostí předložený účastnicí 1) je „tendenční“ a po celou dobu řízení s ním nesouhlasil (znalkyně nestanovila obvyklou cenu, protože „nezjišťovala žádným způsobem ceny realizovaných nemovitostí a protože nepřihlížela ke všem rozhodujícím listinám, a neřídila se ani „oceňovací vyhláškou“), že měl být zohledněn nárůst cen nemovitostí, k němuž došlo po smrti zůstavitele do doby vydání napadeného usnesení, a že si odvolací soud měl „obstarat všechny doklady a zjišťovat veškeré rozhodné skutečnosti“, jak je to nezbytné v tomto nesporném řízení. Dovolatel rovněž namítá, že podle judikatury soudů (např. „rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 2557/2016“) není „důkazním prostředkem ve smyslu ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. odhad provedený soudním znalcem na žádost účastníků“, i když ho lze „považovat za prostředek k prošetření údajů účastníka o majetku zůstavitele a jeho ceně“. Účastník 2) navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Účastnice 1) sdělila, že dovolání účastníka 2) bude dovolacím soudem „spíše odmítnuto“, neboť nedošlo k žádnému odchýlení od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, a že se k němu nebude „blíže vyjadřovat“, neboť vše podstatné bylo vyřešeno v dosavadním řízení. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 9. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 10. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 11. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod a správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit. Pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). 12. Nepominutelný dědic nemá právo na podíl z pozůstalosti, nýbrž jen na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu (srov. § 1654 odst. 1 větu první o. z.). Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat (na povinném dílu) alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu (srov. § 1643 odst. 2 větu druhou o. z.). 13. Povinný díl se vypočítá postupem podle ustanovení § 1654 a násl. o. z. Protože pro výši povinného dílu je rovněž významná hodnota pozůstalosti, přiznává se mu v řízení o pozůstalosti (též) právo účasti při určení obvyklé ceny pozůstalosti (§ 113 z. ř. s.). Nepominutelný dědic má rovněž právo – neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu – být soupisu „přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky“ [srov. § 1684 odst. 2 písm. c) o. z.]; za tím účelem musí být soudem (soudním komisařem) vyrozuměn o době a místu soupisu nejméně 15 dnů předem (srov. § 178 odst. 1 z. ř. s.), není však oprávněn zpochybňovat zjištěná aktiva nebo pasiva pozůstalosti (srov. právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2024). 14. Obvyklou cenou zůstavitelova majetku a jiných aktiv pozůstalosti se rozumí cena, za kterou bylo možno v době smrti zůstavitele tento majetek prodat s dodržením případných cenových předpisů o regulaci cen platných v době smrti zůstavitele. Za účelem zjištění obvyklé ceny pozůstalosti musí být zůstavitelův majetek a jiná aktiva pozůstalosti a zůstavitelovy dluhy a jiná pasiva pozůstalosti oceněny; pro ocenění je rozhodný stav v době smrti zůstavitele, vznikla-li však oceňovaná aktiva nebo pasiva pozůstalosti až po smrti zůstavitele, je rozhodný stav v době jejich vzniku (srov. § 181 odst. 2 z. ř. s.). 15. Ustanovení § 181 odst. 1 z. ř. s. soudu ukládá, aby při ocenění zůstavitelova majetku a jiných aktiv pozůstalosti a při ocenění zůstavitelových dluhů a jiných pasiv pozůstalosti vycházel ze společného prohlášení dědiců (shodného vyjádření dědiců o výši ceny aktiv a pasiv pozůstalosti) nebo z ocenění provedeného tím, kdo spravuje pozůstalost (k tomu, kdo je oprávněn spravovat pozůstalost, srov. § 1677 odst. 1 o. z. a právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3295/2023, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 51, ročník 2025) anebo – v odůvodněných případech – ze znaleckého posudku; za přihlédnutí k ustanovení § 127 odst. 1 o. s. ř. má (nejméně) stejný význam jako znalecký posudek soudem vyžádané odborné vyjádření orgánu veřejné moci. Svůj posudek může znalec vypracovat nejen tehdy, byl-li ustanoven soudem, ale i na žádost toho, kdo je účastníkem řízení; má-li znalecký posudek předložený účastníkem (a zpracovaný na jeho žádost) všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje-li doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje soud při provádění tohoto důkazu stejně, jako kdyby se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem (srov. § 127a větu první o. s. ř.). 16. V projednávané věci účastnice 1) předložila soudu prvního stupně znalecký posudek o ceně nemovitosti, který podala na její „objednávku“ znalkyně Ing. Jana Opočenská a který vyhovuje požadavkům ustanovení § 127a o. s. ř. Protože judikatura soudů již dříve dospěla k závěru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 38, ročník 2014) k závěru, že, splňuje-li znalecký posudek předložený účastníkem řízení předpoklady stanovené v § 127 odst. 2 a § 127a o. s. ř., pohlíží se na něj jako na znalecký posudek vyžádaný soudem, a protože uvedený závěr nepochybně platí i v řízení o pozůstalosti (dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2557/2016, se týkalo výkladu „staré“ právní úpravy, účinné do 30. 6. 2009, a na současnou právní úpravu tudíž nedopadá), nemůže mít napadené usnesení po právní stránce zásadní význam z důvodu, že soudy postupovaly při provádění důkazu znaleckým posudkem Ing. Jany Opočenské stejně, jako kdyby se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. 17. Účastník 2) ve svém dovolání rovněž zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, jakou obvyklou cenu měly nemovitosti patřící do pozůstalosti. Dovolatelův nesouhlas vychází ze zpochybňování správnosti znaleckého posudku Ing. Jany Opočenské, který považuje za „tendenční“ a nepodložený potřebnými doklady. 18. Podle ustálené judikatury soudů je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako jiný důkaz (srov. § 132 o. s. ř.), ale který se od jiných důkazů liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud zkoumá (smí pouze zkoumat) přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 36/2020, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 483/01). K jakému znaleckému posudku se soud v nalézacím řízení přikloní a ze kterého vyjde, je otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018). 19. Z uvedeného vyplývá, že zjištění (stanovení) obvyklé ceny majetku v řízení o pozůstalosti představuje - jak správně upozorňuje odvolací soud - skutkové zjištění, k němuž soud dospěl hodnocením důkazů provedeným ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. Má-li být pro zjištění (stanovení) obvyklé ceny majetku použit jako důkaz znalecký posudek, odborné závěry v něm obsažené - jak uvedeno již výše - nepodléhají hodnocení soudu; soud z nich tedy při zjišťování (stanovení) obvyklé ceny vychází. 20. V projednávané věci účastník 2) ve svém dovolání, napadajícím závěr o obvyklé ceně nemovitostí – jak vyplývá z jeho obsahu – nezpochybňuje právní posouzení věci (závěr odvolacího soudu o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen), ale zpochybňují skutková zjištění, z nichž usnesení odvolacího soudu vychází a na nichž odvolací soud založil svůj závěr o obvyklé ceně nemovitostí. Účastník 2) tedy uplatil k napadení výroku rozhodnutí o obvyklé ceně nemovitostí jiný dovolací důvod, než který je jako jediný možný uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. 21. Účastník 2) ve svém dovolání dále vyslovuje názor, že by soud neměl při rozhodování o obvyklé ceně pozůstalosti vycházet z ceny v době smrti zůstavitele, ale ze stavu „v době rozhodování“. V ustanovení § 181 odst. 2 z. ř. s. se výslovně uvádí, že „pro ocenění je rozhodný stav v době smrti zůstavitele“ a že, „vznikla-li oceňovaná aktiva nebo pasiva pozůstalosti až po smrti zůstavitele, je rozhodný stav v době jejich vzniku“. Tato právní úprava je „zcela jednoznačná“; posouzení obvyklé ceny podle jiného stavu (včetně podle stavu v době vydání rozhodnutí) je „naprosto vyloučeno“, a proto pro řešení této otázky procesního práva nelze pokládat dovolání za přípustné. 22. Účastník 2) v neposlední řadě vytyčuje právní otázky, zda „ve smyslu ustanovení § 1651 odst. 1 o. z. právo na povinný díl nepominutelného dědice a jeho hodnotu by mělo být posuzováno pouze ve smyslu ustanovení § 1684 odst. 1 o. z. nebo zejména s přihlédnutím k ustanovení § 1656 o. z.“ a zda je „soud z moci úřední povinen zkoumat hodnotu povinného dílu ve smyslu ustanovení § 1656 o. z. bez ohledu na aktivitu účastníka“. 23. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu je předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. to, že řešená otázka hmotného nebo procesního práva měla pro rozhodnutí věci odvolacím soudem určující význam, a že tedy nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozhodnutí odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Tyto otázky neměly (a ani nemohly mít) pro napadené usnesení určující význam, a to již proto, že předmětem rozhodování odvolacího soudu nebylo právo účastníka 2) na povinný díl, ale stanovení obvyklé ceny pozůstalosti. Pro jejich řešení tedy nemůže být dovolání účastníka 2) proti usnesení odvolacího soudu přípustné. 24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání účastníka 2) proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 25. Protože se tímto rozhodnutím řízení o pozůstalosti po J. K. nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu