24 Cdo 499/2026-115 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po P. R., zemřelém dne 12. listopadu 2024, za účasti 1) B. R., 2) M. R., zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem se sídlem v Táboře, Havlíčkova č. 690/11, 3) P. R., 4) T. R. a 5) P. R., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 24 D 1048/2024, o dovolání M. R. proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2025, č. j. 15 Co 318/2025-73, takto: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 26. září 2025, č. j. 15 Co 318/2025-73, a usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 5. května 2025, č. j. 24 D 1048/2024-41, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Táboře k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Řízení o pozůstalosti po P. R. starším, zemřelém dne 12. 11. 2024 (dále jen „zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 19. 11. 2024, č. j. 24 D 1048/2024-3. Provedením úkonů v řízení o pozůstalosti po zůstaviteli byla pověřena Mgr. Martina Šmajstrlová, notářka v Táboře (§ 101 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních). 2. Okresní soud v Táboře (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. 5. 2025, č. j. 24 D 1048/2024-41, stanovil obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky B. R. ve výši 309 057,53 Kč (výrok I.), vypořádal majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky s tím, že do pozůstalostního jmění patří (mimo jiné) pohledávka vůči pozůstalé manželce z titulu vypořádání společného jmění manželů ve výši 150 183,31 Kč (výrok II.), stanovil obvyklou cenu majetku a jiných aktiv pozůstalosti 154 528,76 Kč, výši dluhů a ostatních pasiv pozůstalosti 40 520 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti 114 008,76 Kč (výrok III.) a potvrdil dědicům nabytí celého dědictví podle dědických podílů ze zákona každému jednou pětinou (výrok IV.); rovněž stanovil odměnu soudní komisařky (výrok V.), určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.) a že se nahrazuje soupis pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (o jmění a společném jmění manželů), které dědici B. R., P. R., T. R. a P. R. učinili do protokolu o jednání ze dne 18. 2. 2025. Všichni dědici nabyli dědictví jako dědici ze zákonné dědické posloupnosti, P. R., T. R. a P. R., každý s výhradou soupisu, B. R. a M. R. bez výhrady soupisu (výrok VII.). Soud prvního stupně dále (ve výroku VII.) uvedl, že soupis pozůstalosti byl nahrazen společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které dědici B. R., P. R., T. R. a P. R. učinili do protokolu o jednání ze dne 18. 2. 2025. Jelikož dědici pro odpor M. R. nemohli uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, nezbylo soudu, než aby vypořádání provedl svým rozhodnutím. Obdobně dědici pro odpor M. R. nemohli uzavřít dohodu o rozdělení pozůstalosti, a proto soud potvrdil nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona. V závěru odůvodnění svého rozhodnutí uvedl soud prvního stupně, že dědici B. R., P. R., T. R. a P. R. učinili prohlášení o pozůstalostním majetku, obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, „M. R. však takové prohlášení neučinil“. Soud prvního stupně měl za to, že postačí, když prohlášení učiní pouze ti z dědiců, kteří výhradu soupisu uplatnili, a nemá smysl nutit, aby prohlášení podepsal také dědic, který výhradu soupisu neuplatnil, a tudíž odpovídá za dluhy zůstavitele bez omezení. 3. K odvolání pozůstalého syna M. R. Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 9. 2025, č. j. 15 Co 318/2025-73, usnesení soudu prvního stupně změnil v části výroku II. o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a ve výroku IV. o potvrzení nabytí dědictví dědicům podle dědických podílů ze zákona, a to vždy ohledně pohledávky vůči pozůstalé manželce z titulu vypořádání společného jmění manželů, tak, že pohledávka je ve výši 150 174,31 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že usnesení soudu prvního stupně se v části výroku VII. o nahrazení soupisu pozůstalosti mění tak, že soupis pozůstalosti se nahrazuje prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které všichni dědicové učinili do protokolu o jednání sepsaného soudní komisařkou dne 18. 2. 2025 (výrok II.). Ve zbývajícím rozsahu (vyjma výroku VI. o náhradě nákladů řízení) usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů (výrok IV.). Odvolací soud předně konstatoval, že „v postupu soudní komisařky, který předcházel vydání napadeného usnesení, nezjistil žádnou vadu řízení ve smyslu § 212 odst. 5 o. s. ř., pro kterou by napadené usnesení nemohlo obstát“, že v tomto ohledu „nemohou obstát ani odvolací argumenty M. R.“, že průběh obou jednání je zaznamenán do protokolů, které obsahují zákonem stanovené náležitosti, a tudíž jsou ve smyslu § 134 o. s. ř. veřejnými listinami, prokazujícími průběh jednání“. Dospěl (mimo jiné) k tomu, že „společné prohlášení všech dědiců bylo učiněno“. K tomu uvedl, že – jak plyne z protokolu o prvním jednání u soudní komisařky ze dne 18. 2. 2025 – „dědici navrhli, aby soud rozhodl o nahrazení soupisu společným prohlášením dědiců o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů“, a „pozůstalý syn M. R. jednání opustil až následně (v době, kdy bylo jednáno o vypořádání společného jmění manželů)“, že „ostatně soudní komisařka nepřistoupila ani k nařízení soupisu pozůstalosti“. Sice vyjádřil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, který „v odůvodnění usnesení uvedl, že postačí společné prohlášení učiněné dědici, kteří uplatnili výhradu soupisu“, protože „musí jít o prohlášení všech dědiců bez výjimky“. Avšak shrnul, že „jelikož v daném případě všichni dědici navrhli nahrazení soupisu jejich společným prohlášením o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů, přičemž s ohledem na rozsah a hodnotu pozůstalostního majetku lze považovat projednávanou pozůstalost za jednoduchý případ, nic nebránilo postupu dle § 1687 odst. 2 o. z.“, a že „ostatně ani v odvolacím řízení žádné konkrétní námitky proti společnému prohlášení dědiců nezazněly“. Odvolací soud změnil část výroku II. bodu 2., stejně jako navazující části výroku IV. rozhodnutí soudu prvního stupně, o náhradové pohledávce vůči pozůstalé manželce, neboť zjistil pochybení ve stanovení její výše s tím, že částka představující pohledávku činí správně 150 174,31 Kč a nikoliv 150 181,31 Kč, jak uvedl soud prvního stupně ve svém rozhodnutí. Jinak napadené usnesení ve zbývajícím rozsahu, vyjma výroku VI. o náhradě nákladů řízení, jako věcně správné potvrdil. S ohledem na částečnou změnu napadeného usnesení rozhodoval odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). II. Přípustnost dovolání 4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (jmenovitě proti výrokům II. a III.) podal M. R. (dále též jen „dovolatel“), prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. se jedná o otázky, které dosud nebyly dovolacím soudem řešeny a které odvolací soud řešil v rozporu se zákonem. Předně se jedná o otázku, zda lze podle § 1687 odst. 2 o. z. nahradit soupis pozůstalosti prohlášením dědiců, jestliže s tím nesouhlasili všichni dědicové. Podle názoru dovolatele se jedná o odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu, která stanoví, že soupis pozůstalosti může být nahrazen jen prohlášením o pozůstalostním majetku učiněným všemi dědici bez výjimky (nikoliv prohlášením čtyř dědiců z pěti). Namítá, že prohlášení na jednání konaném dne 18. 2. 2025 neučinil, jak je správně uvedeno již v usnesení soudu prvního stupně, odvolací soud proto v napadeném rozhodnutí pochybil, když rozhodl, že soupis pozůstalosti se nahrazuje prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které všichni dědicové učinili do protokolu o jednání sepsaném soudní komisařkou dne 18. 2. 2025, čímž porušil ust. § 1687 odst. 2 o. z. a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v jeho rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, kde byl zaujat právní názor, podle nějž společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví. Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud procesně nevypořádal s jím navrženým důkazem, směřujícím ke zpochybnění úplnosti protokolace o jednání u soudní komisařky, a že takový postup představuje opomenutí důkazu. Dovolatel (z „důvodu prokázání existence důkazu“) předkládá spolu s dovoláním přepis „audio záznamu z jednání u soudní komisařky dne 3. 4. 2025“ nazvaný jím samým „audio z odvolacího Krajského soudu.mp3“. Rovněž poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně převzal závěr o tom, že na prvním jednání došlo k řádnému poučení účastníků o právu na uplatnění výhrady soupisu majetku, a to přestože pak byly z neuplatnění tohoto práva pro něj dovozeny zásadní právní následky. Je přesvědčen, že pokud poučení nebylo poskytnuto osobou k tomu oprávněnou (za ni přitom považuje notářskou koncipientku namísto skutečně oprávněné soudní komisařky), pak účinky poučení nemohly nastat a závěr o zániku jeho práva je předčasný. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočce v Táboře k dalšímu řízení. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 8. V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu významné (mimo jiné) vyřešení právní otázky, zda lze rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (jakož i o majetku ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky), učiněným před soudem do protokolu o jednání ve věci pozůstalosti a podepsaným pouze některými z dědiců (těmi, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti), jimž bylo posléze potvrzeno nabytí dědictví. Protože uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání M. R. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. III. Důvodnost dovolání 9. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 10. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 12. 11. 2024, je třeba v řízení o pozůstalosti postupovat podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. z.“), a podle zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“). 11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že v průběhu řízení o pozůstalosti po zůstaviteli (viz protokol o jednání před soudní komisařkou ze dne 18. 2. 2025) P. R. (za sebe, P. R. i T. R.) prohlásil, že uplatňují výhradu soupisu. B. R. a M. R. prohlásili, že výhradu soupisu neuplatňují. Dědici byli poučeni o ustanovení § 1688 o. z., dle něhož platí, že prokáže-li se, že jejich prohlášení o pozůstalostním majetku neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném, ruší se jim tím od počátku účinky výhrady soupisu a budou odpovídat za dluhy zůstavitele bez omezení. Nato dědici učinili „společně“ prohlášení o pozůstalostním majetku (obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky), předložili toto prohlášení soudu v souladu s § ust. § 177 odst. 2 z. ř. s. a dále prohlásili, že toto je úplný seznam veškerého majetku zůstavitele, že o žádném dalším majetku jim není nic známo a navrhli, aby soud rozhodl o nahrazení soupisu společným prohlášením dědiců o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů, což dále stvrdili podpisy B. R. a P. R. (jednajícího za sebe a dle udělené plné moci též za T. R. a P. R.). Z protokolu vyplývá, že bylo dále jednáno o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky. Dědici prohlásili, že seznam majetku ve společném jmění je dle jejich názoru úplný, neví o případném dalším majetku. P. R. sdělil, že on i jeho sourozenci T. R. a P. R. požadují vyplatit své zákonné podíly z pozůstalosti. Pozůstalá manželka navrhla, že si ponechá motorové vozidlo a že dědice vyplatí. V tomto smyslu navrhli účastníci, aby bylo společné jmění vypořádáno. Pozůstalý syn M. R. vyjádřil svůj nesouhlas s tím, aby matka vyplácela T., P. a P. R., neboť dle jeho názoru na to nemá prostředky, a opustil jednací síň. Přítomní dědici poté navrhli uzavřít dohodu pozůstalé manželky s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalé manželky a dohodu o rozdělení pozůstalosti, vše tak, jak uvedeno v protokolu, pod podmínkou, že k navrženým dohodám přistoupí též syn M. R. Z obsahu spisu se rovněž podává (viz protokol sepsaný dne 3. 4. 2025 v kanceláři soudní komisařky), že k dotazu, zda dědici učiní společné prohlášení o pozůstalostním majetku, sdělil M. R., že nesouhlasí a že společné prohlášení neučiní. Bylo konstatováno, že „ani dnes“ dědici neuzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů a ani dohodu o rozdělení pozůstalosti. 12. Soud nařídí soupis pozůstalosti, uplatní-li dědic právo výhrady soupisu, nebo je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu (§ 1685 odst. 1 o. z.). Účelem soupisu pozůstalosti je zjistit pozůstalostní jmění a určit čistou hodnotu majetku v době smrti zůstavitele (srov. § 1684 odst. 1 o. z.). Neohrozí-li to vážně včasné provedení soupisu, může být soupisu přítomen a vznášet dotazy a činit připomínky vykonavatel závěti, správce dědictví, každý, kdo tvrdí a osvědčí své dědické právo nebo právo na povinný díl, nebo o kom je známo, že mu takové právo zřejmě náleží, věřitel, který si vyžádal odloučení pozůstalosti, a souhlasí-li soud, i jiná osoba, která na tom má právní zájem; odkazovník však jen tehdy, hrozí-li, že bude povinen poměrně přispět na povinný díl (srov. § 1684 odst. 2 o. z.). 13. Odůvodňují-li to okolnosti případu, může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici; nebyl-li správce pozůstalosti dosud ustaven, může ho za tím účelem jmenovat soud (§ 1687 odst. 1 o. z.). V jednoduchých případech může soud rozhodnout, neodporují-li tomu dědicové, o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 odst. 2 o. z.). 14. Společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví, a z hlediska svého obsahu má stejné náležitosti jako seznam pozůstalostního majetku sestavený správcem pozůstalosti, včetně toho, že může (ale nemusí) obsahovat ocenění majetku provedené dědici (podle § 181 z. ř. s. při ocenění pozůstalostního majetku a zůstavitelových dluhů soud vychází mj. ze společného prohlášení dědiců) a údaje o dluzích zůstavitele a dalších pasivech pozůstalosti. Na rozdíl od seznamu pozůstalostního majetku může soud rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku jen tehdy a až poté, co dědici soudu takové prohlášení již předložili a co soudu navrhli, aby bylo přijato jako náhrada za soupis pozůstalosti. Své souhlasné prohlášení mohou dědici soudu předložit nejpozději do zahájení soupisu pozůstalosti; byla-li již pozůstalost sepsána, soud ze soupisu vychází a souhlasné prohlášení dědiců již nemůže soupis nahradit. Soud předložené prohlášení přezkoumá a dospěje-li k závěru, že projednávaná pozůstalost je opravdu jednoduchou věcí a že je možné vyhovět požadavku na nahrazení soupisu pozůstalosti společným prohlášením dědiců, usnesením o tom rozhodne; jestliže v té době již byl nařízen (a dosud neproveden) soupis pozůstalosti, soud usnesení o tom zruší (§ 177 odst. 2 z. ř. s.). 15. V projednávané věci měl soud prvního stupně za to, že postačí, když prohlášení o pozůstalostním majetku ve smyslu ustanovení § 1687 odst. 2 o. z. učiní pouze ti z dědiců, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti (a že tedy nemá smysl „nutit“ rovněž dědice, který výhradu soupisu neuplatnil, aby prohlášení také podepsal). Odvolací soud k tomu sice konstatoval, že s tímto názorem nemůže souhlasit, neboť musí jít o prohlášení všech dědiců bez výjimky, avšak zároveň dovodil, že v daném případě postačí, že všichni dědici navrhli nahrazení soupisu jejich společným prohlášením o pozůstalostním jmění a společném jmění manželů (pozn.: byť jej všichni dědici již nepodepsali), přičemž s ohledem na rozsah a hodnotu pozůstalostního majetku lze považovat projednávanou pozůstalost za jednoduchý případ (a tudíž nic nebránilo postupu dle § 1687 odst. 2 o. z.). 16. Předně, již z okolností řízení o pozůstalosti po zůstaviteli vyplývá, že pozůstalá manželka a dědicové, kteří uplatnili výhradu soupisu pozůstalosti, měli snahu o společné prohlášení dědiců, ale jejich záměr nebyl pro nesoulad mezi nimi a M. R., který výhradu soupisu pozůstalosti neuplatnil, realizován. Jak již bylo uvedeno výše, společné prohlášení dědiců sice nemusí – tak, jako tomu není ani v posuzovaném případě – (ale může) obsahovat ocenění majetku provedené dědici, nicméně dědicové by měli postupovat ve vzájemné shodě a (na znamení společné vůle) jejich prohlášení soudu společně předložit a navrhnout, aby bylo přijato jako náhrada soupisu pozůstalosti. To se však v posuzované věci zjevně nestalo, neboť „prohlášení o pozůstalostním majetku (obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky)“, učiněné do protokolu o jednání před soudní komisařkou dne 18. 2. 2025, nakonec podepsali pouze B. R. a P. R. (jednající za sebe a dle udělené plné moci též za T. R. a P. R.). Konečně, i v odůvodnění (posledním odstavci) rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že dědici B. R., P. R., T. R. a P. R. učinili prohlášení o pozůstalostním majetku, obsahující též majetek ve společném jmění zůstavitele a pozůstalé manželky, „M. R. však takové prohlášení neučinil“. 17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované např. usnesením ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2016, v průběhu řízení o pozůstalosti jsou zdrojem zjištění majetku zůstavitele a dalších aktiv pozůstalosti údaje účastníků řízení (zejména dědiců, vykonavatele závěti a správce pozůstalosti), především jimi sestavené seznamy majetku v pozůstalosti nebo vydaná prohlášení o pozůstalostním majetku. Jedním ze zdrojů, prostřednictvím kterého lze zjistit zůstavitelův majetek a další aktiva pozůstalosti, je i soupis pozůstalosti. Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku pak představuje jeho zjednodušenou formu, přičemž jeho účelem je, stejně jako u soupisu pozůstalosti provedeného soudem (soudním komisařem), stanovit hodnotu majetku v době smrti zůstavitele. 18. V rozhodovací praxi dovolacího soudu je dále zastáván právní názor, podle nějž společné prohlášení, které má nahradit soupis pozůstalosti, musí učinit shodně všichni dědici, jimž bude (má být) posléze potvrzeno nabytí dědictví (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 3604/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2023); není přitom důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla nadále posuzována jinak. 19. K otázce, zda společné prohlášení o pozůstalostním majetku musí být učiněno všemi dědici, se poměrně konzistentně (až na ojedinělé výjimky, k tomu viz odstavec níže) vyjadřuje i odborná literatura s tím, že pokud to některý z dědiců odmítne, bude nutno nařídit soupis pozůstalosti. Společné prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku musí učinit také ti, kteří výhradu soupisu neuplatnili, neboť z ustanovení § 1687 odst. 2 o. z. nevyplývá závěr, že by společné prohlášení mohli učinit jen někteří dědici [k tomu srov. např. Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 732, či Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 147-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 500-503]. Stejné stanovisko je pak odbornou literaturou zastáváno i k výkladu procesního ustanovení § 177 z. ř. s. (Svoboda, K. Tlášková, Š., Vláčil, D. Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 409) s tím, že v případě společného prohlášení dědiců je „vyhotovení prohlášení plně v režii samotných dědiců, kteří ovšem musejí postupovat ve vzájemné shodě“ (obdobně Jirsa, J. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních: Soudcovský komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-5-20]. ASPI_ID KO292_p12013CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X.). 20. Nejvyššímu soudu je známa oponentní (byť ojedinělá) argumentace, podle níž není zcela zřejmé, proč by se známý dědic, který neuplatnil výhradu soupisu a kterému toto provedení soupisu není ku prospěchu či k ochraně, a tudíž pro něj nemá ani žádný praktický důsledek, měl podílet na prohlášení o pozůstalostním majetku (Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1227-1231). Závěr o tom, že seznam pozůstalostního majetku vyhotovený správcem pozůstalosti musí být potvrzený těmi dědici, kteří uplatnili výhradu soupisu či kterým je jinak ku prospěchu, a obdobně tito musí předložit společné prohlášení o pozůstalostním majetku, však vzhledem ke stávajícímu zcela jednoznačnému znění právní úpravy dle názoru dovolacího soudu dovodit nelze. Zákonodárce jednotu všech dědiců při sepisu prohlášení zdůrazňuje prostřednictvím užitých výrazů „společně“ a „všichni“, přičemž zřetelný jazykový výklad není v rozporu ani s výkladem teleologickým. Účelem soupisu pozůstalosti (a jej nahrazujících institutů) totiž není výlučně jen ochrana věřitelů vůči dědicům, kteří uplatnili výhradu soupisu, nýbrž soupis nepochybně směřuje také k tomu, aby byl na základě iniciativy všech dědiců zjištěn pokud možno veškerý majetek zůstavitele (aktiva a pasiva pozůstalosti, která tu byla v době jeho smrti), ať už se nalézá kdekoliv, a to zcela bez ohledu na to, má-li o něm povědomost dědic, který uplatnil výhradu soupisu či dědic, který tak neučinil. Takto zjištěný (přiznaný) majetek má jednak význam pro další průběh pozůstalostního řízení (§ 180 z. ř. s.), jednak může být zdrojem informací pro uspokojení pohledávek věřitelů. Zatajení (části) majetku zůstavitele některým z dědiců, kteří neuplatnili výhradu soupisu, sice nebude mít přímý vliv na rozsah jejich neomezené odpovědnosti za dluhy zůstavitele, nicméně může proti nim zakládat samostatný nárok jiných dědiců na náhradu majetkové újmy (škody), a to kupř. v případě vzájemného vypořádání mezi dědici podle § 1708 a § 1876 o. z. 21. Sluší se dodat, že Nejvyšší soud si je taktéž vědom zatížení (dědiců i soudního komisaře) soupisem pozůstalosti jako institutem nepříliš reflektujícím změnu společensko-ekonomických poměrů (je-li vzato v úvahu, že soupis pozůstalosti se – podle právní úpravy platné do 31. 12. 1951 – prováděl v bytě zůstavitele, jeho zemědělské usedlosti či v živnostenské provozovně, kde se nacházela podstatná část zůstavitelova majetku), když provedení soupisu na místě dle tradičního pojetí bylo zcela reálné, avšak v současné době tomu tak již není. Nutno k tomu podotknout, že problematika pořizování inventáře majetku v pozůstalosti je v praxi často zmiňována v souvislosti s koncepcí odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele (jako jeden z argumentů pro případnou změnu aktuální právní úpravy) [k tomu srov. blíže např. Dobrovolná, E. Zjišťování pozůstalostního jmění a výhrada soupisu (k navrhované novele dědického práva ve srovnání s rakouským právem). Ad Notam, 2020, č. 3, s. 9, kde je prezentován názor, že rezignace na soupis pozůstalosti záruku menší zatíženosti neposkytuje a je namístě spíše snížit nároky na pořizování inventáře než zcela měnit hmotněprávní úpravu]. 22. Navíc, dovolací soud v projednávané věci nesdílí názor o naplnění zákonné dikce, že se jedná o „jednoduchý případ“. Tomuto názoru by snad bylo možné přisvědčit pouze potud, uvádí-li odvolací soud, že nic nebránilo postupu dle § 1687 odst. 2 o. z. „s ohledem na rozsah a hodnotu pozůstalostního majetku“. Jednoduchým případem se však nerozumí pouze případy s malým rozsahem majetku, ale také případy, kdy je majetková struktura pozůstalosti soudu zřejmá již z provedených šetření, resp. se jedná o majetek dohledatelný, a (v neposlední řadě) mezi dědici není žádný spor ani o dědické právo, ani o rozsah aktiv či pasiv pozůstalosti (k tomu srov. obdobně např. Svoboda, J., Klička, O. Dědické právo v praxi. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 298-299). V posuzované věci nebyl záměr ostatních dědiců směřující k jejich společnému prohlášení o pozůstalostním majetku pro nesoulad mezi nimi a dědicem M. R. realizován. Z jeho popudu také nebylo v řízení o pozůstalosti přihlédnuto ke spornému majetku (přívěsu zn. Pongratz, RZ: XY, VIN: XY, v obvyklé ceně 8 000,- Kč), ohledně nějž bylo konstatováno, že to nebrání tomu, aby o něm bylo jednáno a rozhodnuto, jak to umožňuje ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. (konkrétně M. R. uvedl, že „tento přívěs je jeho, že jej koupil, pouze byl evidovaný na otce“, přičemž s tímto tvrzením nesouhlasil P. R., srov. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Proto nelze ani dospět k závěru, že si dědicové „neodporují“ (není mezi nimi sporu). 23. K dovolací námitce opomenutí důkazu, spočívající v tom, že se odvolací soud procesně nevypořádal s důkazem navrženým dovolatelem a směřujícím ke zpochybnění úplnosti protokolace o jednání u soudní komisařky dne 3. 4. 2025, dovolací soud uvádí následující. Dovolatel – z „důvodu prokázání existence důkazu“ – předkládá (spolu s dovoláním) domnělý textový přepis „audio záznamu z jednání u soudní komisařky dne 3. 4. 2025“, který však neodpovídá navrženému důkazu svým názvem „audio z odvolacího Krajského soudu.mp3“, ani obsahem. Naopak, z textu přepisu je zřejmé, že se týká jednání u odvolacího soudu dne 18. 9. 2025 (o němž byl pořízen protokol o jednání coby veřejná listina, č. l. 68 procesního spisu); již proto se jedná o dovolací námitku zcela zjevně neopodstatněnou. 24. Dovolateli nelze přisvědčit ani potud, poukazuje-li na to, že odvolací soud nesprávně převzal závěr o tom, že na prvním jednání došlo k řádnému poučení účastníků o právu na uplatnění výhrady soupisu majetku. Namítá, že poučení nebylo poskytnuto osobou k tomu oprávněnou (notářskou koncipientkou namísto soudní komisařky), a že tudíž účinky poučení nemohly nastat, přičemž i závěr o zániku jeho práva v důsledku neuplatnění je předčasný. Z obsahu spisu dovolací soud přitom jistil, že v souvislosti s vyrozuměním dědiců o právu na výhradu soupisu pozůstalosti podal soud při jednání dne 18. 2. 2025 účastníkům i příslušná poučení, přičemž dědici následně k výzvě soudu uvedli, že „vyhlášenému usnesení a poskytnutému poučení porozuměli a každý z nich prohlašuje, že nehodlá využít lhůtu ke svému vyjádření“. Následně došlo k prohlášení dědiců o tom, zda výhradu soupisu uplatňují či nikoliv. Budiž konstatováno, že patřičná poučení může v rámci výkonu činností v řízení o pozůstalosti poskytnout (z pověření příslušného soudního komisaře) i notářský koncipient, důležité přitom je, že v posuzované věci je zřejmé (jak je deklarováno i v protokolu o jednání ze dne 18. 2. 2025), že poučení účastníka bylo poskytnuto řádně a že mu dědic porozuměl. Na uvedeném nemůže nic změnit ani to, že při dalším jednání dne 3. 4. 2025 M. R. sdělil, že „on ani manželka tuto výhradu posledně nepochopili“. Konečně, ani odvolací soud neshledal v postupu soudu (soudní komisařky) žádné procesní pochybení, pro které by jím vydané usnesení nemohlo obstát. 25. Protože usnesení odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci (v otázce, zda lze v posuzované věci rozhodnout o nahrazení soupisu pozůstalosti prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku a zda z něj lze nadále v řízení vycházet při určení obvyklé ceny pozůstalosti a rozhodnutí o dědictví), čímž je naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto usnesení a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Táboře) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá a § 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). 26. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty první za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu