24 Cdo 501/2026-184 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně I. H., zastoupené Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích č. 553/17, proti žalované L. Š. L., zastoupené JUDr. Hugo Körblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1007/20, o zaplacení 134 106 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 61/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2025, č. j. 55 Co 335/2024- 115, takto: I. Dovolání žalobkyně se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 950 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Huga Körbla, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská č. 1007/20. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 dne 19. 2. 2023 domáhala proti P. M., zemřelé dne 1. 7. 2025, jako právní předchůdkyni žalované, zaplacení svého povinného dílu ve výši 134 106 Kč. Uvedla, že je dcerou J. M., zemřelého dne 20. 2. 2020 (dále jen „zůstavitele“), a tedy nepominutelnou dědičkou, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 10. 2021, č. j. 20 D 249/2020-112, byla její účast v pozůstalostním řízení po zůstaviteli ukončena a byla odkázána se svým nárokem na povinný díl k podání žaloby na plnění a jako s jedinou účastnicí bylo v pozůstalostním řízení pokračováno s P. M., neboť zůstavitel pořídil dne 10. 11. 2004 formou notářského zápisu závěť spojenou s listinou o vydědění, jíž vydědil obě své dcery (žalobkyni a její sestru A. T.), přičemž vydědění žalobkyně zůstavitel odůvodnil tím, že se s ním nepominutelná dědička nestýká již od roku 1992, nenavštěvuje jej a neprojevuje žádnou snahu o poskytnutí pomoci, že se snažil o kontakt bezvýsledně, neví, kde nepominutelná dědička bydlí, zda dokončila školu a nikdy jej nepozvala na návštěvu. Žalobkyně s tvrzeními zůstavitele nesouhlasí, uvedla, že o zůstavitele vždy projevovala zájem, udržovali společně běžný vztah, jaký má otec s dcerou, navštěvovali se a udržovali pravidelný kontakt, zůstavitel se účastnil svatebního obřadu žalobkyně dne 30. 6. 2010 a vedl ji k oltáři, byli v kontaktu i poté, kdy se žalobkyni narodil potomek a po narození dcery v roce 2016 zůstavitel žalobkyni navštívil, a tedy má za to, že nejsou dány důvody pro její vydědění, a proto má nárok na povinný díl odpovídající ¼ jejího zákonného podílu, který by činil ideální 1/3 pozůstalosti, tedy povinný díl odpovídající ideální 1/12 hodnoty pozůstalosti. 2. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 19. 7. 2024, č. j. 30 C 61/2023-96, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 134 106 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, uzavřel, že k platnému vydědění je nutné prokázat existenci zákonného důvodu vydědění až ke dni smrti zůstavitele, a proto se zabýval otázkou, zda byly naplněny důvody vydědění ke dni pořízení pro případ smrti i kdykoli poté, až do smrti zůstavitele. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby, neboť dovodil, že žalobkyně nebyla vyděděna po právu, když zůstavitel sepsal listinu o vydědění v listopadu 2004, kdy bylo žalobkyni 28 let, a „do té doby kontakty mezi žalobkyní a zůstavitelem neprobíhaly“, k čemuž „značně přispěla matka žalobkyně“, což však „nelze žalobkyni zcela klást k tíži“, že později se vzájemné vztahy obnovily a žalobkyně se se zůstavitelem a jeho manželkou stýkala, a že „jiný důvod pro vydědění žalobkyně nebyl v zásadě tvrzen ani nevyplynul z provedeného dokazování“. Při stanovení výše peněžité částky odpovídající povinnému dílu žalobkyně soud prvního stupně vycházel z čisté hodnoty pozůstalosti po zůstaviteli stanovené na částku 1 609 272,09 Kč. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 55 Co 335/2024-115, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobkyně zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Z hlediska skutkového stavu odvolací soud dovodil, že do roku 2010 žalobkyně nebyla v kontaktu se zůstavitelem s výjimkou jediné návštěvy v době, kdy byla poprvé těhotná, že zájem o zůstavitele žalobkyně neprojevovala 16 let svého dospělého života, a tedy že „dříve uvedený nezájem žalobkyně o zůstavitele měl již ve chvíli pořízení prohlášení o jejím vydědění trvalý charakter“, a že „z obsahu spisu se nepodává, že by zůstavitel o kontakt s žalobkyní nestál nebo že by nezájem v rozhodné době 1994 - 2004 vlastním jednáním vyvolal“, a přestože se počínaje rokem 2010 kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem obnovil, je pro právní posouzení věci „významné, že zůstavitel nepřistoupil po roce 2010 ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně“. Odvolací soud pak uzavřel, že závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozhodnutích sp. zn. 24 Cdo 1820/2020 a sp. zn. 24 Cdo 1777/2019 „nelze interpretovat tak, že zákonný důvod musí existovat po celou dobu zůstavitelova života až do jeho smrti“, ale že „k platnému vydědění postačí, je-li zákonný důvod dán (a prokázán) alespoň (nejpozději) ke dni smrti zůstavitele“, neboť byly přijaty v situaci, kdy v okamžiku pořízení prohlášení o vydědění zákonný důvod vydědění ještě dán nebyl, ale nastal později, že však v projednávané věci „zákonný důvod vydědění, který plně obstojí i za úpravy v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, byl v okamžiku sepsání listiny o vydědění (2004) dán“. S poukazem na komentářovou literaturu (§ 1647 Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, str. 966, marg. č. 14), dle které „pokud důvod vydědění existoval v době pořízení prohlášení o vydědění, ale v době úmrtí již neexistuje, popřípadě zůstavitel nepominutelnému dědici jeho čin dokonce později odpustil, nemá toto vliv na platnost vydědění, neboť vydědění lze zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem“, odvolací soud uzavřel, že „tím se úprava o. z. liší od dřívější úpravy v zákonu č. 40/1964 Sb.“, a tedy že „účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice“, a proto „nepřistoupil-li zůstavitel po roce 2010 sám ke zrušení prohlášení o vydědění žalobkyně předepsaným způsobem“, „nemohla sama skutečnost, že se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem v období po roce 2010 obnovil, vést k odstranění účinků dříve platně pořízeného prohlášení o vydědění žalobkyně“, a proto nebyl závěr soudu prvního stupně o důvodnosti žaloby, resp. neplatnosti vydědění žalobkyně, správný. 4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Dovolacímu soudu předkládá k vyřešení otázku, která „doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena“, a to „zda je v souladu s dobrými mravy a s obecným principem respektu a ochrany projevu vůle zůstavitele v případě, kdy došlo po sepsání listiny o vydědění dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, k odpadnutí důvodu vydědění, trvat na formálním zrušení projevu vůle, či zda postačí, že je možné dovodit odpuštění vyděděnému nepominutelnému dědici ze strany zůstavitele, když zároveň došlo k navázání vztahu mezi zůstavitelem a vyděděným nepominutelným dědicem a normalizaci styku mezi oběma, a to ještě za doby platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.“, tedy „kdy k okamžiku sepsání listiny o vydědění byl dán důvod k vydědění v souladu s ustanovením § 469a zákona č. 40/1964 Sb., který však byl následně zcela překonán, došlo k jeho odpadnutí, ale zůstavitel formálně listinu o vydědění nezrušil či nezničil“. Dovolatelka uvádí, že „v případě otázky platného vydědění je nezbytné vždy respektovat vůli zůstavitele a této poskytnout přiměřenou ochranu“, a odvolacímu soudu vytýká závěr, dle kterého účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice, ačkoliv sám dospěl k závěru, že důvod vydědění neexistoval k okamžiku smrti zůstavitele, ale k jeho odpadnutí došlo ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., a proto odvolacímu soudu vytýká, že „čistě formalisticky“ vycházel pouze ze skutečnosti, že zůstavitel listinu o vydědění nezrušil či nezničil, ačkoliv se měl zabývat tím, zda k odpadnutí důvodu a s tím související změna vůle zůstavitele nenastala ještě za doby platnosti a účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí. 5. Právní předchůdkyně žalované navrhla dovolání žalobkyně odmítnout pro nepřípustnost, popř. zamítnout. Předně popřela, že by zůstavitel odpustil žalobkyni nebo že došlo k normalizaci vztahů a že se obnovil normální vztah mezi dcerou (žalobkyní) a zůstavitelem. Uvádí, že zůstavitel měl od roku 2004, kdy učinil vydědění, dalších 16 let k tomu, aby si vydědění rozmyslel a závěť změnil a vydědění odvolal, a přesto tak nikdy neučinil a jeho skutečná vůle byla, aby vydědění žalobkyně a její sestry zůstalo. Souhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že ke zrušení závěti nikdy nedošlo v souladu s právem. 6. Vzhledem k tomu, že žalovaná P. M. v průběhu dovolacího řízení dne 1. 7. 2025 zemřela, a tedy ztratila způsobilost být účastníkem řízení, Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 7. 2025, č. j. 24 Cdo 1698/2025-159, dovolací řízení dle ustanovení § 107 odst. 1 věty druhé o. s. ř. přerušil. 7. Následně Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 19. 1. 2026, č. j. 30 C 61/2023-172, které (podle potvrzení ve spise) nabylo právní moci dne 4. 2. 2026, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalované namísto P. M. s L. Š. L., které bylo jako pozůstalé dceři usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 11. 2025, č. j. 20 D 841/2025-108, potvrzeno nabytí dědictví po žalované P. M., a která tak vstoupila univerzální sukcesí do práv a povinností žalované P. M. 8. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 28. 4. 2026, č. j. 24 Cdo 501/2026-181, které nabylo právní moci dne 11. 5. 2026, rozhodl o pokračování v dovolacím řízení, které bylo přerušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, č. j. 24 Cdo 1698/2025-159. 9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání žalobkyně podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). 11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). 12. Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá) bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno, že zůstavitel zemřel dne 20. 2. 2020 a zanechal závěť a listinu o vydědění pořízené formou notářského zápisu sepsaného dne 10. 11. 2004 JUDr. Janou Borskou pod č. N 640/2004, Nz 548/2004, kterou povolal dědičkou celé pozůstalosti svou manželku P. M., jíž povolal také náhradní dědičku, a kterou současně vydědil své dvě dcery – žalobkyni a A. T. (přičemž vydědění vztáhl také na jejich děti a jejich další potomky), z důvodu, že o zůstavitele neprojevují opravdový zájem, který by jako potomci projevovat měli, přičemž důvody blíže rozvedl, že žalobkyně však s důvody vydědění nesouhlasila, a proto se v předmětném řízení domáhá zaplacení povinného dílu, když usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 10. 2021, č. j. 20 D 249/2020-112, byla (mimo jiné) její účast v pozůstalostním řízení po zůstaviteli ukončena s tím, že má možnost se svého práva domáhat mimo řízení o pozůstalosti, a to žalobou ve sporném řízení, ve kterém se soud neobejde bez vyřešení otázky důvodnosti vydědění, dále že do roku 2010 žalobkyně se zůstavitelem v kontaktu nebyla, k čemuž značně přispěla matka žalobkyně, a jedinou výjimkou byla návštěva, kdy byla žalobkyně poprvé těhotná, dále že z obsahu spisu nevyplývá, že by zůstavitel o kontakt se žalobkyní nestál nebo že by nezájem žalobkyně v rozhodné době (1994 – 2004) vlastním jednáním vyvolal, a že počínaje rokem 2010 se kontakt mezi žalobkyní a zůstavitelem obnovil. 13. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí soudů o právu žalobkyně na zaplacení povinného dílu významné vyřešení právní otázky, zda lze na zrušení listiny o vydědění potomka zůstavitele pro trvalé neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele, který by jako potomek projevovat měl, usuzovat z následného odpadnutí důvodu vydědění (například z důvodu obnovení vztahu mezi zůstavitelem a vyděděným potomkem, případně odpuštění vyděděnému potomkovi zůstavitelem), nebo zda ke zrušení listiny o vydědění je nezbytné trvat na jejím formálním zrušení, pořídil-li zůstavitel listinu o vydědění podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), avšak zemřel po 1. 1. 2014. Protože tato otázka hmotného práva nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. 14. Po přezkoumání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. 15. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20. 2. 2020, řídí se dědické právo po něm zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“; srov. § 3069 o. z., dle kterého se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele). Byla-li však žalobkyně jako v úvahu přicházející dědička ze zákonné dědické posloupnosti zůstavitelem vyděděna listinou o vydědění pořízenou ve formě notářského zápisu dne 10. 11. 2004, tj. za účinnosti obč. zák., je třeba při posuzování platnosti této listiny a naplnění důvodů vydědění, jakož i otázky zrušení listiny o vydědění aplikovat nejprve přechodná ustanovení o. z. 16. Podle ustanovení § 3028 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3). 17. Podle ustanovení § 3072 o. z. zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu. 18. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020, vyložil, že z uvedených přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se považují za platná i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění (jejich odvolání), která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, zcela bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní jednání po tomto datu, když úmysl zůstavitele byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka. Jde tak o promítnutí výkladového pravidla, které je součástí ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., že závěť (a tedy i vydědění, srov. ustanovení § 1649 o. z.) je třeba vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, i na dřívější právní úkony. 19. V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění, dospěl-li odvolací soud k závěru, že zákonný důvod vydědění byl v okamžiku sepsání listiny o vydědění (2004) dán, a jestliže tento závěr odvolacího soudu nebyl dovoláním účinně zpochybněn, staví-li dovolatelka dovolací argumentaci na závěru, že „k okamžiku sepsání listiny o vydědění byl dán důvod k vydědění v souladu s § 469a obč. zák, který však byl následně zcela překonán a došlo k jeho odpadnutí“, a tedy dovolacímu soudu nepříslušelo přezkoumávat tento právní závěr odvolacího soudu, neboť je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu striktně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). 20. Vzhledem k tomu, že zůstavitel pořídil závěť spojenou s listinou o vydědění formou notářského zápisu dne 10. 11. 2004 a dovolatelka dovozuje zrušení předmětné listiny o vydědění s poukazem na skutečnosti, jež nastaly v období od roku 2010, bylo třeba otázku zrušení předmětné listiny o vydědění nejprve posoudit podle obč. zák. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo vyloženo, že platnost prohlášení o vydědění (a tedy i listiny o odvolání vydědění) je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení (odvolání), ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V takovém případě je třeba jednání zůstavitele poměřovat novou právní úpravou. 21. Podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. Podle § 469a odst. 3 obč. zák. o náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění. 22. Podle § 480 odst. 1 obč. zák. se závěť zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti. Podle § 480 odst. 2 obč. zák. zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána. 23. Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč. zák.). V každé závěti musí být uveden den, měsíc a rok, kdy byla podepsána, jinak je neplatná (§ 476 odst. 2 obč. zák.). Z uvedeného je zřejmé, že podle právní úpravy obsažené v obč. zák. byl všem druhům závěti (a tedy i listiny o vydědění) společný požadavek písemné formy a uvedení dne, měsíce a roku, kdy byla zřízena. 24. Podle obč. zák. mohl zůstavitel závěť kdykoli odvolat. Mohl ji odvolat jako celek nebo jen částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se také mohlo týkat konkrétní závěti nebo se mohlo vztahovat k dřívějším závětem obecně. Odvolání závěti muselo mít vždy formu, jaké bylo třeba k závěti; nemuselo však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel odvolával. Odvolání závěti mohlo být učiněno jako samostatný právní úkon nebo mohlo být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich součást; vždy však šlo o právní úkon vyjádřený slovy, který bylo třeba vykládat podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Zůstavitel mohl k odvolání závěti použít jakéhokoliv výrazu, bylo-li z úkonu zřejmé, že jeho vůle směřovala ke zrušení závěti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 704, 705, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015). 25. Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo, tzn. Je důsledkem právního úkonu zůstavitele (oproti dědické nezpůsobilosti, která nastává ze zákona). 26. Také ke zrušení vydědění obč. zák. vyžadoval právní úkon zůstavitele, a to odvolání vydědění (při dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění) nebo zrušení vydědění zničením listiny o vydědění. Komentářová literatura i judikatura dovolacího soudu dále dospěla k závěru, že stejného výsledku – odvolání vydědění – zůstavitel může dosáhnout také tím, že pozdější závětí povolá vyděděného potomka k dědění, v důsledku čehož je dosaženo stejného výsledku, jako by zůstavitel dříve učiněné vydědění potomka například odvolal (při dodržení formy požadované pro platnost listiny o vydědění) (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1414, 1415; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5111/2015). 27. Z uvedeného vyplývá, že podle obč. zák. mohlo být vydědění potomka, jako výslovný právní úkon zůstavitele, zrušeno (nedošlo-li zůstavitelem k úmyslnému zničení listiny o vydědění nebo pořízení pozdější závěti ve prospěch vyděděného potomka) pouze jeho výslovným odvoláním, a to za dodržení formy vyžadované pro platnost listiny o vydědění. Lze proto uzavřít, že i ke zrušení vydědění právní úprava obč. zák. vyžadovala formální projev vůle zůstavitele zrušit vydědění, a že jiný způsob zrušení vydědění nepřipouštěla. Na zrušení vydědění ve smyslu § 469a odst. 3 a § 480 obč. zák. proto nelze usuzovat z pouhé skutečnosti, že později (po dni pořízení listiny o vydědění) odpadl důvod vydědění uvedený v listině o vydědění, aniž by zůstavitel formálně toto vydědění zrušil. 28. Vzhledem k tomu, že zůstavitel zemřel dne 20. 2. 2020, a dědické právo po něm se řídí právní úpravou o. z., bylo třeba otázku zrušení vydědění žalobkyně posoudit také podle příslušných ustanovení o. z., jejichž optikou na projednávanou věc nahlížel odvolací soud, který s poukazem na § 1649 odst. 1 o. z. a komentářovou literaturu dospěl k závěru, že účinky platného vydědění nelze prolomit pouhou pozdější (tzn. po dni pořízení prohlášení o vydědění) změnou v chování vyděděného nepominutelného dědice; a tedy tam, kde zůstavitel nepřistoupil ke zrušení prohlášení o vydědění v předepsané formě, je třeba vycházet z do té doby projevené vůle zůstavitele, bez ohledu na pozdější chování vyděděného nepominutelného dědice. Na tomto závěru nelze odvolacímu soudu ničeho vytknout, přestože nesprávně dovodil, že se tím úprava o. z. liší od dřívější úpravy v obč. zák. Nelze přehlédnout, že například důvodová zpráva k o. z. ve vztahu k § 1649 o. z. uvádí, že první odstavec přejímá myšlenku § 469a odst. 3 obč. zák.; výslovně se v něm však uvádí, že předepsaný způsob platí i pro odvolání a změnu prohlášení o vydědění. Právní úprava zrušení prohlášení o vydědění v o. z. tedy navazuje na právní úpravu zrušení vydědění dle obč. zák. a není důvod, aby výše uvedené závěry nebyly vztaženy též na právní úpravu zrušení vydědění dle o. z. 29. Podle § 1649 odst. 1 o. z. prohlášení o vydědění lze učinit nebo je lze změnit či zrušit stejným způsobem, jakým se pořizuje nebo ruší závěť. 30. Podle § 1532 o. z. závěť vyžaduje písemnou formu, ledaže byla pořízena s úlevami. 31. Podle § 1575 odst. 1 o. z. zůstavitel má právo závěť nebo její jednotlivá ustanovení kdykoli zrušit. Podle § 1575 odst. 2 o. z. závěť se zrušuje odvoláním nebo pořízením pozdější závěti. 32. Podle § 1577 o. z. k výslovnému odvolání závěti se vyžaduje projev vůle učiněný ve formě předepsané pro pořízení závěti. 33. Podle § 1578 odst. 1 o. z. k odvolání závěti mlčky se vyžaduje zničení listiny, na níž byla závěť napsána. Zničí-li zůstavitel jen jeden z několika stejnopisů závěti, nelze z toho ještě usuzovat na její odvolání. Podle § 1578 odst. 2 o. z. porušil-li zůstavitel listinu jiným způsobem, nebo neobnovil-li závěť, ač ví, že listina byla zničena nebo ztracena, závěť se tím ruší, plyne-li z okolností nepochybně zůstavitelův zrušovací úmysl. 34. Podle § 1579 odst. 1 o. z. byla-li závěť pořízena ve formě veřejné listiny, má zůstavitel právo požadovat kdykoli, aby mu závěť byla vydána; závěť lze vydat jen zůstaviteli osobně. Vydá-li se zůstaviteli závěť, považuje se za odvolanou; o tom zůstavitele poučí ten, kdo mu závěť vydal, a odvolání závěti i poučení poznamená na vydávané listině i ve svém spisu. 35. Z výše uvedených ustanovení o. z. je zřejmé, že vydědění zaniká (pouze a jen) tehdy, kdy zůstavitel zruší prohlášení o vydědění jeho odvoláním, jež se může stát v některé z forem předepsaných pro pořízení závěti, tj. písemně soukromou listinou bez účasti svědků (§ 1533 o. z.) nebo za účasti svědků v allografní formě (§ 1534 – 1536, § 1539 a § 1540), veřejnou listinou (§ 1537), nebo s úlevami (§ 1542 – 1549), budou-li splněny podmínky stanovené o. z. pro pořízení privilegované závěti (závěti s úlevami), a v případě prohlášení o vydědění učiněného ve formě veřejné listiny lze tuto odvolat i tím, že je veřejná listina vydána zpět zůstaviteli (§ 1579 odst. 1 a § 101 odst. 1 notářského řádu), nebo jeho odvoláním učiněným mlčky některým ze způsobů uvedených v § 1578 o. z. (např. úmyslným zničením listiny obsahující prohlášení o vydědění zůstavitelem, záměrným porušením listiny o vydědění zůstavitelem), nebo také v případě, kdy zůstavitel následně ponechá vyděděnému nepominutelnému dědici nějaký majetek (dědickou smlouvou či závětí). 36. Lze proto uzavřít, že ani o. z. nepočítá s možností zrušení prohlášení o vydědění tím, že zůstavitel nepominutelnému dědici promine (odpustí) důvod, pro který jej vydědil, nebo tím, že důvod vydědění, který existoval ke dni prohlášení o vydědění, později odpadne (k tomu srov. právní názory obsažené v komentářové literatuře in: Fiala, R., Drápal, L. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 407; Švestka, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, str. 391; nebo Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník. § 1475–1720. Velký komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 961 – 979, s. 982 – 984). Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že i podle o. z. lze prohlášení o vydědění zrušit pouze zákonem vymezeným způsobem. 37. Vztaženo do poměrů projednávané věci, vydědil-li zůstavitel svou dceru z důvodu, že o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, jaký by jako potomek projevovat měla, nemá obnovení vztahu mezi zůstavitelem a vyděděnou dcerou zůstavitele ani případné odpuštění vyděděnému potomkovi zůstavitelem za následek zrušení vydědění, neboť ke zrušení zůstavitelem učiněného vydědění žalobkyně mohlo dojít dle právní úpravy obsažené v obč. zák. i v o. z. pouze zákonem vymezeným (výše popsaným) způsobem. 38. Dovolací soud právě z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. 39. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na zamítnutí dovolání žalobkyně má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v celkové výši 6 950 Kč, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem, který ve věci učinil jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání ze dne 16. 6. 2025. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby v částce 6 500 Kč byla vypočtena podle § 6 odst. 1, § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“); k tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. 40. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal dovolací soud žádný důvod, místo plnění bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu