24 Cdo 581/2026-1211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci posuzovaného D. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Kocourkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Svaté Anežky České č. 32, jako procesním opatrovníkem, a Mgr. Petrem Sikorou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. č. 1808/3, za účasti 1) Statutárního města XY, se sídlem Magistrátu města XY, IČO XY, jako veřejného opatrovníka, a 2) L. S., zastoupeného Mgr. Janem Kvapilem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sakařova č. 1631, o svéprávnost a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 19 P 58/2015, o dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. srpna 2025, č. j. 23 Co 158/2025-1081, takto: I. Dovolání posuzovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. srpna 2025, č. j. 23 Co 158/2025-1081, se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 2. 2025, č. j. 19 P 58/2015-1037, bylo prodlouženo omezení svéprávnosti posuzovaného (dále taktéž „opatrovaný“, „opatrovanec“ nebo „dovolatel“), vyslovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2019, č. j. 0 P 446/2017-475, na dobu pěti let od právní moci tohoto rozhodnutí tak, že není způsobilý se zavazovat k jakémukoliv dlouhotrvajícímu či opakovanému plnění a činit právní jednání v oblastech nakládání s majetkem a finančními částkami přesahujícími částku 1 000 Kč měsíčně rozdělenou do částek 200 Kč týdně a s majetkem, jehož hodnota přesahuje částku 1 000 Kč, uzavírání smluv v pracovněprávních vztazích, podání žádosti o změnu trvalého pobytu, vydání občanského průkazu, cestovního dokladu a k jeho následnému převzetí, rozhodování o přijetí a odmítnutí zdravotních služeb a zásazích do jeho integrity, pořizování pro případ smrti, ve věcech uzavření manželství a realizace pasivního volebního práva (výrok I.). Dále soud prvního stupně jmenoval opatrovníkem posuzovaného Statutární město XY a rozhodl, že opatrovník je oprávněn zastupovat posuzovaného ve všech právních jednáních, ve kterých je omezen ve výroku I., a spravovat jeho majetek (výrok II. a III.) a nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním opatrovance schválení soudu (výrok IV.); rovněž uložil opatrovníkovi povinnost jedenkrát ročně (vždy nejpozději k 30. 6. každého roku) podávat soudu zprávu o své činnosti a vyúčtování jmění opatrovance (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VI., VII. a VIII.). Soud prvního stupně uvedl, že původní opatrovník S. je v současné době trestně stíhána pro zločin podvodu a poškozeným je právě opatrovaný, proto ji nepovažuje za osobu vhodnou pro funkci opatrovníka. Ani L. S. [dále též jen „účastník 2)“] soud prvního stupně nepovažoval za osobu vhodnou pro funkci opatrovníka, a to hned z několika důvodů. Předně měl za prokázané, že S. udržují nadále (pozn.: míněno i po rozvodu jejich manželství) natolik blízké vztahy (lhostejno, zda na úrovni partnerské či jiné), že není vhodné, aby se účastník 2) stal opatrovníkem opatrovaného, a to s ohledem na trestní stíhání původního opatrovníka S., když je to právě opatrovník, který by měl v trestním řízení hlídat a hájit práva opatrovaného coby osoby poškozené. Navíc, že účastník 2) v rámci výpovědi uvedl, že vůbec neví, zda se opatrovaný s náhradou škody do trestního řízení přihlásil či nikoliv, což nelze považovat za řádný výkon funkce opatrovníka. Dále účastník 2) ani přes výzvy soudu prvního stupně nedoložil řádné vyúčtování jmění opatrovaného, pouze několikery výpisy z bankovního účtu opatrovaného, z nichž vyplývá několik nestandardních transakcí, např. fakturace kancelářského papíru v řádu cca 3 000 Kč, kdy soud neuvěřil vysvětlení, že se jednalo o malířské potřeby pro opatrovaného, a dále významné položky za pohonné hmoty, jejichž odůvodnění, že opatrovník dojíždí za psychologem posuzovaného do XY, rovněž neobstojí, neboť se jednalo o jednorázovou návštěvu. Konečně, soud prvního stupně vyjádřil přesvědčení, že je třeba zohlednit, že ač insolvenční řízení bylo ukončené splněním oddlužení účastníka 2), splatil své pohledávky pouze ve výši 3,2916 % (nezajištěným věřitelům). Rovněž charakter trestné činnosti účastníka 2) v tomto ohledu (byť se jedná o trestnou činnost zahlazenou) svědčí o tom, že nebyl schopen se řádně postarat ani o své finance, a tudíž by neměl být opatrovníkem osoby omezené ve svéprávnosti a tedy v tomto směru zranitelné. 2. K odvolání posuzovaného a účastníka 2) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 19. 8. 2025, č. j. 23 Co 158/2025-1081, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. až V. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud (mimo jiné) zopakoval a doplnil dokazování. Ze zprávy Okresního státního zastupitelství v Pardubicích ze dne 18. 8. 2025 (č. l. 1072 spisu) odvolací soud zjistil, že v trestním stíhání obviněné I. S., ve kterém je poškozeným posuzovaný, bylo skončeno vyšetřování dne 14. 8. 2025 s návrhem na podání obžaloby. Při odvolacím jednání byl vyslechnut posuzovaný, který uvedl, že moc prosí, aby nadále do budoucna zůstali opatrovníkem S., protože se o něj starají. V prvé řadě odvolací soud předeslal, že o opatrovnictví posuzovaného bylo v této věci soudem rozhodováno v souvislosti s rozhodnutím o prodloužení omezení jeho svéprávnosti (§ 463 odst. 1 o. z.). Nejde tak o případ, kdy by soud rozhodoval o odvolání opatrovníka (§ 463 odst. 2 o. z.) či změnil své předchozí rozhodnutí (pro změnu poměrů), jak poukazuje účastník 2). Dospěl k závěru, že byť si posuzovaný přeje, aby jeho opatrovníkem byl účastník 2), soud prvního stupně správně vyhodnotil, že mezi zájmy posuzovaného a účastníka 2) existuje kolize, která jmenování účastníka 2) opatrovníkem posuzovaného brání (§ 63 o. z.). Odvolací soud shrnul, že stále probíhá trestní řízení proti S. a že poškozeným v tomto řízení je posuzovaný. Byť manželství S. bylo rozvedeno, již soud prvního stupně poukázal na jejich „nadstandardní“ vztahy, které byly potvrzeny opakovaně výpovědí posuzovaného, a to i v průběhu odvolacího jednání. Z výpovědi posuzovaného bylo zjištěno, že péči o něj fakticky zajišťují oba S. a také oba jsou přítomni v jedné domácnosti, pokud k nim je posuzovaný pozván na oběd či během vánočních svátků. S ohledem i na tuto skutečnost nelze ani podle odvolacího soudu považovat účastníka 2) za vhodnou osobu k výkonu opatrovnické funkce posuzovaného. Uzavřel, že soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud při absenci jiné vhodné osoby jmenoval posuzovanému veřejného opatrovníka dle § 471 odst. 3 o. z., tj. obec, kde má posuzovaný bydliště. 3. Proti usnesení odvolacího soudu (v rozsahu výroků II. a III.) posuzovaný podal dovolání s tím, že je přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Předmětem přezkumu před dovolacím soudem činí otázky, které dle jeho názoru byly nesprávně právně posouzeny, čímž byl také naplněn důvod dle ust. § 241a odst. 1 o. s. ř. Konkrétně se pak jedná o otázky, zda ve vztahu k opatrovanému zakládá střet zájmů i postavení bývalého manžela předchozího opatrovníka a zda je pravděpodobný střet zájmů u bývalého manžela a předchozího opatrovníka důvodem pro změnu stávajícího a již ustanoveného opatrovníka v rozporu s přáním opatrovaného. Dovolatel konstatuje, že odvolací soud nesprávně právně posoudil střet zájmů, když jej v daném případě považoval za samozřejmý a nevyhnutelný, ačkoliv dle názoru dovolatele střet zájmů není dán a je tedy namístě respektovat přání opatrovaného, který nemá jiné blízké osoby. Dle názoru dovolatele nebyly dány podmínky pro změnu dříve ustanoveného opatrovníka ani z procesního hlediska, neboť o ustanovení účastníka 2) rozhodoval odvolací soud za prakticky shodné skutkové situace, kdy již tehdy bylo vedeno přípravné trestní řízení vůči S. a zjištěný posun (tedy podání obžaloby) jednak stále nenarušuje princip presumpce neviny, jednak je kompenzován časovým odstupem od rozvodu a možností posoudit výkon funkce opatrovníka účastníkem 2) v mezidobí. Dovolatel podotýká, že nenalezl judikaturu Nejvyššího ani Ústavního soudu přesně dopadající na popsaný případ (trestního stíhání bývalého manžela ustanoveného opatrovníka), je však přesvědčen, že tyto otázky dosud v praxi dovolacího soudu nebyly v daném kontextu posuzovány, avšak postup soudů obou stupňů a nerespektování přání opatrovaného je v rozporu např. s právním názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 3333/11. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí. 4. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). 5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.). 6. Z dovolání v posuzované věci je seznatelné, že napadenému usnesení odvolacího soudu je vytýkána zejména nesprávná aplikace závěrů o existenci střetu zájmů mezi posuzovaným a jím navrženým opatrovníkem (dovolatel přitom k jím zvolenému důvodu přípustnosti dovolání, a to v podobě právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené z pohledu trestního stíhání bývalého manžela ustanoveného opatrovníka pro podvod na majetku posuzovaného, žádnou judikaturu Nejvyššího či Ústavního soudu dopadající na popsaný případ neoznačil, neboť „ji nenalezl“). 7. Podle § 471 odst. 2 o. z. soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. 8. Podle § 62 o. z. v rozhodnutí o omezení svéprávnosti jmenuje soud člověku opatrovníka. Při výběru opatrovníka přihlédne soud k přáním opatrovance, k jeho potřebě i k podnětům osob opatrovanci blízkých, sledují-li jeho prospěch, a dbá, aby výběrem opatrovníka nezaložil nedůvěru opatrovance k opatrovníkovi. 9. Podle § 63 o. z. opatrovníkem nelze jmenovat osobu nezpůsobilou právně jednat nebo osobu, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy opatrovance, ani provozovatele zařízení, kde opatrovanec pobývá nebo které mu poskytuje služby, nebo osobu závislou na takovém zařízení. 10. Výše nastíněná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v dovolatelem předestřené otázce (naopak) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (a Ústavního soudu), její řešení z dosavadní judikatorní praxe (vztahující se ke střetu zájmů opatrovníka s opatrovancem) vychází a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. 11. Nejvyšší soud ještě za dřívější právní úpravy (poměrů nastolených do 1. 1. 2014) dospěl k závěrům, k nimž se přihlásil i za nyní účinného občanského zákoníku a podle nichž je nepochybné, že zajistit všestrannou a efektivní ochranu práv a oprávněných zájmů opatrovance může jen ten, kdo vůči němu nemá protichůdné zájmy, tedy, řečeno jinak, ten, jehož zájmy nejsou v rozporu se zájmy opatrovance. Z opatrovnictví ovšem nevylučuje opatrovníka každý (případně možný) rozpor se zájmy opatrovance; funkci opatrovníka nemůže vykonávat jen ten, kdo z důvodů soustavnější a dlouhodobější povahy má s opatrovancem protichůdné zájmy, takže je tu nebezpečí, že opatrovník nebude vůbec nebo po delší období způsobilý jednat jménem opatrovance a hájit jeho práva a oprávněné zájmy. Nejde proto o případ ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci, který se řeší – obdobně jako při zastoupení ze zákona, např. ve vztahu mezi rodičem coby zákonným zástupcem a nezletilým dítětem – prostřednictvím ustanovení zvláštního zástupce (tzv. kolizního opatrovníka). Příkladmo v jedné z dovolacím soudem judikovaných věcí probíhala dvě sporná řízení, v nichž mělo jít o prosazení majetkových zájmů posuzované a žaloby v nich podané směřovaly právě proti opatrovnici, ve vztahu k níž tak objektivně vzato přetrvávala významná pochybnost o tom, zda nezneužila nepříznivý duševní stav posuzované, čemuž nasvědčovaly podrobněji odůvodněné závěry znaleckého posudku. Dovolací soud proto uzavřel, že nejde – jak uvedeno v důvodech tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu – o případ „ojedinělého a dočasného (možného) střetu zájmů v určité přechodné právní situaci“, nýbrž o hluboký střet zájmů, jenž je navíc umocněn již probíhajícími soudními řízení, které se nadto týkají prakticky jediného významnějšího (hodnotnějšího) jmění posuzované, a nikoliv toliko jeho zanedbatelné části (k tomu srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2398/2024). K obdobnému závěru, že je tu střet zájmů, jestliže má být opatrovníkem osoba, u níž přetrvává, byť jen pochybnost, zda nezneužila nepříznivého stavu opatrovance ke svému obohacení, se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1606/2024. 12. Při výběru opatrovníka (i pokud by se jednalo o osobu navrženou opatrovancem) musí soud zvážit další hlediska tak, aby jmenovaný opatrovník skýtal záruky, že se své funkce zhostí v souladu s účelem opatrovnictví a že zajití všestrannou a efektivní ochranu zájmů opatrovance a naplňování jeho práv. Proto dalšími hledisky, k nimž musí soud při výběru opatrovníka přihlížet, mohou být podle okolností konkrétního případu nejen vztah k opatrovanci, nýbrž i osobní poměry navržené osoby, situace, v níž se tato osoba nachází a v neposlední řadě veškeré další skutečnosti, které mohou vypovídat o důvěryhodnosti (spolehlivosti) navržené osoby z hlediska její schopnosti řádné správy majetku opatrovance. Jsou-li přitom některá hlediska pro posouzení způsobilosti (resp. vhodnosti) navržené osoby k opatrovnictví v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam. V této kvalitě musí soud zvažovat nastíněná hlediska, i kdyby po vyloučení opatrovancem navržené osoby (navržených osob) přicházel v úvahu již jen veřejný opatrovník (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1080/2021, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1873/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3181/2023). 13. Vzhledem k již řečenému je zjevně žádoucí, aby při výběru vhodného opatrovníka byla poměřována optikou bodu 10. a 11. výše i osoba takové (nevhodné) osobě blízká, zvláště za situace, kdy jsou obě přítomny ve společné domácnosti a zajišťují společně péči o posuzovaného. Pokud by opatrovník měl být osobně (či jinak) propojen s osobou, která posuzovaného mohla (měla) svým jednáním poškodit (např. uzavřením nevýhodné smlouvy ohledně jeho jediného majetku), je vždy třeba pečlivě zvážit, zda nehrozí, že opatrovník s touto osobou spjatý nebude z důvodu tohoto osobního propojení schopen nestranně hájit práva posuzovaného, a to zejména tehdy, kdy by mělo dojít příkladmo k domáhání se neplatnosti smlouvy nevýhodné pro posuzovaného, anebo k uplatnění nároku na náhradu již vzniklé škody. 14. Dovolací námitky posuzovaného jsou liché i potud, odkazují-li na rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu týkající se potřeby respektovat jeho vůli při určení osoby opatrovníka, konkrétně pak s jediným označeným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3333/11, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Sám opatrovaný ve svém dovolání uvádí, že v případě posuzovaném Ústavním soudem opatrovaný – byť sice výslovně projevil svou vůli ohledně opatrovnictví – usiloval o změnu opatrovníka poté, kdy selhal výkon opatrovnictví ze strany obce. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že byla-li mezi opatrovaným a opatrovníkem zcela evidentní ztráta důvěry a nadto v rozhodnutí odvolacího soudu absentoval jakýkoli relevantní důvod, proč nerespektovat přání opatrovného, aby mu byla ustanovena opatrovníkem osoba blízká, musí být brána v potaz vůle opatrovaného (zejména jestliže takto preferovaná osoba s opatrovnictvím vyjádřila souhlas a splňovala též osobní předpoklady pro výkon této funkce). Navíc touto polemikou s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel přehlíží, že ústavním principům lidské důstojnosti a autonomie sice odpovídá, že vůle opatrovaného co do určení osoby jeho opatrovníka musí být brána v potaz, avšak „přirozeně s tím doprovodným požadavkem ku zjištění relevance a opodstatněnosti takového projevu“, jinými slovy účelem omezení (pozn.: nikoliv bezbřehé) autonomní volby je ochrana opatrovaného i ostatních před důsledky této volby. 15. V posuzované věci bylo soudy (z hlediska skutkového stavu) zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že účastník 2) nebyl schopen se postarat ani o své finance (což vedlo k insolvenčnímu řízení a jeho odddlužení), že udržuje „nadstandardní“ vztahy s původní opatrovnicí (trestně stíhanou pro zločin podvodu proti opatrovanému) a že neví ani, zda se opatrovaný s náhradou škody uplatněnou vůči předešlé opatrovnici do trestního řízení přihlásil či nikoliv. Soudy tedy (dle obsahu spisu) nadále nepovažovaly účastníka 2) za osobu vhodnou pro výkon funkce opatrovníka a navíc jeho výkon funkce opatrovníka neoznačily za řádný (navzdory výzvám soudu nedoložil řádné vyúčtování jmění opatrovaného a neobjasnil některé významné finanční položky, např. za pohonné hmoty a kancelářský papír). 16. I dovolací soud si je vědom toho, že shora uvedené závěry odrážejí jistý názorový posun soudů, který však koresponduje (logicky) se skutkovými zjištěními a podle nějž sice původně Městský soud v Praze (jako odvolací soud) ve svém měnícím usnesení nesdílel obavy Obvodního pro Prahu 4 (jako soudu prvního stupně v řízení o změně opatrovníka omezeného ve svéprávnosti, vedeném pod sp. zn. 0 P 446/2017 ) o to, že by účastník 2) nebyl pro pana K. vhodným opatrovníkem, protože je bývalým manželem odvolaného opatrovníka S. a bydlí ve stejném bydlišti jako ona, avšak zejména proto, že „soud I. stupně blíže nevysvětlil, proč by p. S. tyto skutečnosti měly z opatrovnictví vylučovat“ (k tomu blíže srov. usnesení č. l. 887 spisu). 17. Nad rámec dosavadních zjištění soudů (relevantních pro dovolací řízení) budiž dodáno, že i ve sdělení veřejného opatrovníka posuzovaného ze dne 5. 1. 2026, doručeného soudu prvního stupně až po podání předmětného dovolání, jsou i nadále vyjadřovány pochybnosti ohledně předložených výpisů z účtu z důvodu „patrných plateb obchodníků, u kterých je nepravděpodobný nákup pro potřeby opatrovaného“ a je zde opakována žádost o doložení řádné závěrečné zprávy o výkonu dosavadního opatrovnictví účastníka 2). 18. Konečně, pokud se týká dovolací námitky „absence změny poměrů“, lze zcela odkázat na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, který již posuzovanému vysvětlil, že v souvislosti s prodloužením omezení jeho svéprávnosti bylo soudy rozhodováno o jmenování opatrovníka (§ 463 odst. 1 o. z.), nikoliv o odvolání opatrovníka dle § 463 odst. 2 o. z., a tudíž se nejedná (nemůže jednat) ani o případ, kdy by soud měnil své předchozí rozhodnutí (pro změnu poměrů), jak poukazuje účastník 2). 19. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se od ustálené judikatury neodchýlil, dospěl-li k závěru, že účastníka 2) nelze považovat za osobu vhodnou k výkonu opatrovnické funkce posuzovaného, Nejvyšší soud (jako soud dovolací) dovolání posuzovaného směřující proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. 8. 2025, č. j. 23 Co 158/2025-1081, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu