24 Cdo 584/2026-476 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Romanem Fialou v právní věci umístěného J. K., za účasti Psychiatrické nemocnice XY, se sídlem v XY, IČO XY, a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, se sídlem v Pardubicích, Arnošta z Pardubic č. 2082, o vyslovení přípustnosti převzetí a dalšího držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 24 L 67/2025, o dovolání umístěného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. června 2025, č. j. 23 Co 140/2025-161, takto: I. Dovolání umístěného J. K. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 11. 4. 2025, č. j. 24 L 67/2025-94, rozhodl, že k převzetí umístěného J. K. do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají (výrok I), současně zprostil advokátku Mgr. Michaelu Janků funkce procesního opatrovníka umístěného pro toto řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dovodil, že bylo dostatečně osvědčeno, že v odůvodnění popsané podmínky pro hospitalizaci pacienta bez jeho souhlasu byly dány a k převzetí umístěného J. K. do zdravotního ústavu došlo ze zákonných důvodů a tyto důvody trvají i nadále (§ 78 z. ř. s.). 2. K odvolání umístěného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 6. 2025, č. j. 23 Co 140/2025-161, usnesení soud prvního stupně potvrdil, když dovodil správnost závěrů soudu prvního stupně, že pro detenci umístěného byly naplněny zákonné předpoklady uvedené v § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a že zákonné důvody k převzetí umístěného do zdravotního ústavu nadále trvají. 3. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání, které shledává přípustným, „protože z hlediska procesního práva rozhodovali podjatí soudci, a z hlediska hmotného práva nelze nikoho odsoudit bez důkazů“, a namítá, že „rozhodnutí vydali podjatí soudci Ducháček a Trávníčková“, že při jeho zadržení „nebyly splněny podmínky nedobrovolné hospitalizace“ a „neohrožoval sebe ani svoje okolí“. Navrhuje, aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího a prvoinstančního soudu a rozhodl, že k převzetí dovolatele nedošlo ze zákonných důvodů. Následně v doplnění dovolání (datovaného dnem 6. 10. 2025) dovolatel uvádí, že je přesvědčen o protiprávnosti omezení jeho osobní svobody a že „k omezení jeho osobní svobody došlo v důsledku zneužití policie jako represivního nástroje státu matkou dítěte k soukromým účelům“. 4. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 1 odst. 3 z. ř. s. a § 236 odst. 1 o. s. ř.). 5. Podle ustanovení § 1 odst. 3 z. ř. s. a § 237 o. s. ř. je dovolání - není-li stanoveno jinak - přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 7. Dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil dovolací důvod a konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. 9. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 116, ročník 2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014). 10. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pak Ústavní soud uvedl, že: „[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. 11. Zároveň není povinností dovolacího soudu dovolací důvod či předpoklady přípustnosti dovolání za dovolatele dotvářet. V této souvislosti lze připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyjádřil právní názor, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22)“. 12. Jestliže k přípustnosti dovolání umístěný [který má právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a § 241 odst. 4 o. s. ř.)], ve svém dovolání uvedl, že „dovolání je přípustné, protože z hlediska procesního práva rozhodovali podjatí soudci, a z hlediska hmotného práva nelze nikoho odsoudit bez důkazů“, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatel v předmětném dovolání řádně nevymezil žádný ze zákonem vymezených předpokladů přípustnosti dovolání, které dovolatel považuje pro něj za splněný, a dovolání umístěného tak trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. 13. Nejvyšší soud považuje za nezbytné také doplnit, že dovolatel dovolacímu soudu nepředkládá ani kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, jež by byla způsobilá odůvodnit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., jestliže způsobilým dovolacím důvod je právě jen takový, který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 věta první o. s. ř., tedy že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry soudů v projednávané věci, má-li za to, že „nejevil známky duševní choroby“ a že „neohrožoval sebe ani svoje okolí“, zpochybňuje tím správnost a úplnost skutkových zjištění, které však přezkumu dovolacím soudem nepodléhají (srov. § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). 14. Jestliže pak dovolatel v dovolání namítá podjatost soudců odvolacího soudu (o níž bylo následně rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 10. 2025, č. j. Nco 63/2025-391, tak, že soudci Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice Mgr. Jan Ducháček a JUDr. Iva Trávníčková, Ph.D. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 23 Co 272/2025), uplatňuje tím zmatečnostní vadu dle ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., ke které dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. pouze v případě, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. 15. Vzhledem k tomu, že dovolání umístěného J. K. neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. ani způsobilé vymezení dovolacího důvodu, a tyto vady dovolání nebyly ve lhůtě pro podání dovolání (§ 241b odst. 3 o. s. ř.; a ostatně ani později) odstraněny, dovolání umístěného trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání umístěného J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 6. 2025, č. j. 23 Co 140/2025-161, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 5. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu