24 Cdo 589/2026-325 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného T. H., zastoupeného Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova č. 937/26, za účasti M. nemocnice H., příspěvkové organizace, se sídlem v XY, zastoupené Mgr. MUDr. Karlem Adamusem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné-Mizerově, Kirovova č. 1430/11, o vyslovení přípustnosti převzetí a držení ve zdravotním ústavu, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 124 L 62/2020, o dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2025 č.j. 14 Co 282/2025-308, takto: I. Dovolání umístěného se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Nejvyšší soud dovolání umístěného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2025 č.j. 14 Co 282/2025-308 odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř., neboť v něm nebyl uplatněn dovolací důvod, který by byl způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. 2. Umístěný v dovolání formuluje (podle jeho názoru dosud neřešenou) otázku procesního práva, která se týká výkladu ustanovení § 77 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále je „z.ř.s.“). Uvedené ustanovení upravuje požadavky na dokazování v první fázi detenčního řízení, kdy je soud vázán krátkou sedmidenní lhůtou (srov. § 77 odst. 1 z.ř.s.). Předmětem dovolacího přezkumu je však rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o vyslovení přípustnosti (nedobrovolného) převzetí do zdravotního ústavu, ve kterém bylo (po propuštění umístěného) pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s. Pro rozhodnutí soudu v této situaci již nejsou dány žádné lhůty, a proto je soud povinen provést úplné dokazování v rozsahu uvedeném v ustanovení § 70 z.ř.s., tedy zpravidla i znaleckým posudkem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 28.2.2018 sp zn. II ÚS 2545/2017 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2022 sp. zn. 24 Cdo 1150/2022, uveřejněné pod číslem 24/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ačkoli odvolací soud citoval v odůvodnění napadeného rozhodnutí toliko ustanovení § 77 z.ř.s., soudy obou stupňů (po propuštění umístěného, který trval na projednání věci) rozhodovaly o otázce zákonnosti převzetí a držení umístěného po celou dobu detence tzv. v plné jurisdikci a korektně provedly dokazování ve smyslu ustanovení § 70 z.ř.s., tj. včetně opětovného výslechu umístěného, výslechu primáře psychiatrického oddělení a vyhotovení dvou znaleckých posudků. 3. Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem nastolená procesně právní otázka výkladu ustanovení § 77 odst. 2 z.ř.s. není v posuzované věci významná (určující), neboť napadenému rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo řízení, jehož proces dokazování se řídil ustanovením § 70 z.ř.s. Protože argumentace dovolatele se vztahuje výhradně k ustanovení § 77 odst. 2 z.ř.s., dovolává se v tomto směru přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí, neboť vyřešení jím vymezené procesně právní otázky samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí odvolacího soudu žádný vliv. Na uvedené otázce tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jak pro přípustnost dovolání vyžaduje ustanovení § 237 o.s.ř. 4. V souvislosti s výše nastolenou procesně právní otázkou dovolatel vytýká soudům, že neprovedly jím opakovaně navržený výslech jeho matky a jeho manželky, které – jak dovolatel zdůrazňuje – „byly osobně přítomny jednání umístěného“, jež bylo důvodem přivolání hasičů a následného odvozu do zdravotnického ústavu, a které „se mohly vyjádřit k jeho běžnému projevu“ a též „k tomu, zda je umístěný jakkoli ohrožoval“. Nehledě k tomu, že matka umístěného byla na počátku řízení před soudem prvního stupně k okolnostem převzetí umístěného vyslechnuta, považuje dovolací soud za nutné zde podotknout, že umístěný v dovolání uvádí, že „den 8.9.2020 (kdy byl převzat do zdravotního ústavu) není zásadně významný, neboť umístěný nebrojil proti oprávněnosti převzetí, ale nesouhlasil s oprávněností svého nedobrovolného držení ve zdravotním zařízení od 14.9.2020 dále“. Výpověď manželky umístěného, případně opakovaná výpověď jeho matky by však mohla (jak sám nastiňuje v dovolání) přinést relevantní poznatky pouze k okolnostem jeho převzetí do detence; zákonnost převzetí (ani následujících šest dní detence) ovšem dovolatel – podle svého výše citovaného vyjádření – nezpochybňuje. 5. Namítá-li dále dovolatel, že jeho zhlédnutí ve zdravotním ústavu bylo provedeno pouze prostřednictvím vyššího soudního úředníka a že měl soud „dbát žádosti umístěného o osobní účast při jednání“, potom zcela přehlíží, že – jak plyne z obsahu spisu – po propuštění umístěného ze zdravotního ústavu se tento osobně účastnil několika ústních jednání, kde mu bylo umožněno vyjádřit se nejen ke své nedobrovolné hospitalizaci, ale také ke všem provedeným důkazům, a současně umístěný mohl za pomocí advokáta formulovat své procesní postoje. Za této situace tedy nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že „byla porušena procesní práva umístěného“. 6. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o.s.ř. konečně nemohou založit ani námitky dovolatele, jejichž podstatou je nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě odvolací soud učinil právní závěr o splnění podmínek podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. pro nedobrovolné převzetí a držení umístěného ve zdravotním ústavu, a dále kritika způsobu, jakým odvolací soud (i soud prvního stupně) hodnotil provedené důkazy, namítá-li, že je „nehodnotil vzájemně, přičemž zdaleka nelze hovořit o tom, že by veškeré provedené důkazy byly mezi sebou souladné“. Dovolatel zároveň předestírá vlastní hodnocení důkazů (zejména znaleckého posudku a výpovědi znalkyně MUDr. Zmekové), na jehož podkladě zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že umístěný „ohrožoval bezprostředně závažným způsobem především sebe“ a že „psychiatrická hospitalizace v režimu detence byla nutná po celou dobu od 8. do 22.9.2020“. Tím, že dovolatel na podkladě těchto výtek buduje svůj vlastní (od odvolacího soudu odlišný) právní názor na věc (že v jeho případě nejsou splněny podmínky nedobrovolné hospitalizace „od 14.9.2020 dále“), však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale toliko jeho skutková zjištění, která byla pro posouzení věci rozhodující. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1.2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.2014 sp. zn. 29 Cdo 4097/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.2.2021 sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). 7. Dovolací soud ostatně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala „porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny“, jak namítá dovolatel. 8. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání umístěného – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. 9. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. 4. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu