24 Cdo 827/2026-217 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. I. SEVEN, a.s., identifikační číslo osoby 63077337, se sídlem v Praze 1, Mikulandská 119/10, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, za účasti H. S., zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, o níž rozhodl správní orgán – Katastrální úřad pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště XY, rozhodnutím ze dne 3. 5. 2017, č. j. V-1377/2017-406, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 C 40/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 11. 2025, č. j. 4 Co 19/2021-180, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit zúčastněné osobě na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 134,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám JUDr. Karla Mateřánky, advokáta. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 19 C 40/2017-111, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal povolení vkladu zástavního práva k bytové jednotce č. XY v domě č. p. XY, XY, pozemkům parc. č. st. XY a parc. č. st. XY a ke spoluvlastnickému podílu na společných částech domu č. p. XY, XY o velikosti XY a spoluvlastnickému podílu na pozemcích parc. č. st. XY a XY o velikosti XY v k. ú. XY, a tím i nahrazení příslušného rozhodnutí katastrálního úřadu (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit účastnici náklady řízení (výrok II). 2. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil jen tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 16 819 Kč; jinak i tento výrok potvrdil (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu) a vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 13 667,77 Kč (výrok III rozhodnutí odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě v řízení podle části páté o. s. ř. poté, co správní orgán (katastrální úřad) zamítl návrh žalobkyně na povolení vkladu zástavního práva k výše označeným nemovitým věcem z důvodu, že zástavní smlouva byla v jiném soudním řízení mezi týmiž účastníky (vedeném opřed Okresním soudem Plzeň – jih pod sp. zn. 19 C 40/2017) shledána neplatnou; podle neplatné smlouvy totiž nelze vklad práva provést (povolit). 4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hranici jeho projednatelnosti, mezi jeho obligatorní náležitosti patří řádné vymezení důvodu přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), žalobkyně však formuluje alternativně důvody dva, a to odchýlení se odvolacího soudu od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu (tu však nikde ve vztahu k předestřeným otázkám na nichž spočívalo napadené rozhodnutí ve vkladovém řízení nevymezuje) a jednak má jít o otázku v rozhodovací činnosti dovolacího soudu neřešenou. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl). 8. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 9. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že pravomocný rozsudek deklarující ve vztahu mezi účastníky smlouvy její neplatnost představuje překážku pro následné povolení vkladu vlastnického práva, tudíž řešení dané právní otázky, jehož svorně dosáhly soudy obou nižších stupňů, se ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nikterak neprotiví [srov. přiměřeně jeho rozsudek ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4044/2010, nebo judikaturu soudu ochrany ústavnosti podle které ustanovení § 5 odst. 1 dříve účinného zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem (jehož znění je v rozsahu řešené materie obdobné znění § 17 nyní účinného zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon)] taxativním způsobem vymezuje z jakých hledisek přezkoumává katastrální úřad v řízení o povolení vkladu skutečnosti právně významné před vydáním rozhodnutí. S ohledem na charakter řízení před katastrálním úřadem se jedná o přezkoumávání listin, odůvodňujících provedení (přesněji povolení) vkladu. V případě, že správní orgán má pochybnosti o platnosti předmětných smluv z důvodu podané určovací žaloby s tím, že na posouzení předběžné otázky o vlastnictví k předmětným nemovitostem závisí i správné rozhodnutí o vkladu práv do katastru nemovitostí, je tento katastrální úřad povinen řízení přerušit až do doby rozhodnutí soudu o vlastnických vztazích. Rozhodování o existenci či neexistenci věcného práva přitom nepřísluší katastrálnímu úřadu, ale soudu. Katastrální úřad si nemůže proto o této otázce zjednat jasno sám, ale musí vyčkat pravomocného rozhodnutí soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2000, sp. zn. II. ÚS 94/99. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil i v dalších svých rozhodnutích, kupř. v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99 a v usneseních ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. I. ÚS 24/01, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 610/05, ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 301/06, ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 936/11, ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 012/11). Jakkoliv došlo k určité změně právní úpravy (samotné podání žaloby o určení vlastnického práva již nemá za současné právní úpravy bez dalšího za následek povinnost katastrálního úřadu přerušit vkladové řízení), dopad účinků pravomocného rozhodnutí soudu, jímž je deklarována neplatnost vkladné listiny, se plně prosadí i za současné právní úpravy, neboť správní orgán je každopádně vázán pravomocným rozhodnutím soudu, pokud bylo vydáno ve vztahu mezi účastníky vkladového řízení (§ 159a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Pro danou otázku tedy nelze založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. 10. Z obsahu podaného dovolání je dále zřejmé, že dovolatelka veškerou svou argumentaci (včetně odkazů na judikaturu Nejvyššího soudu) směřuje nikoliv vůči rozhodnutí katastrálního úřadu a soudů rozhodujících posléze v řízení o povolení vkladu vlastnického práva, nýbrž prvoplánově cílí svoji obšírnou kritiku výlučně vůči rozhodnutím soudů rozhodujících ve sporném řízení o určení neplatnosti zástavní smlouvy (srov. celou část III dovolání obsahující jeho nosnou argumentaci). 11. Z toho, jak jsou formulovány dovolací otázky se podává, že dovolatelka se dožaduje po Nejvyšším soudu, aby znovu hodnotil její argumentaci, kterou uplatnila v průběhu sporného (a nikoliv až vkladového) řízení, a na jejímž základě v jiném řízení vydaly soudy pro ni nepříznivá pravomocná rozhodnutí (konkrétně jde o rozsudky Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 27. 3. 2024, č. j. 9 C 110/2017-1877, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2024, č. j. 61 Co 125/2024-1925, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2025, č. j. 21 Cdo 512/2025-1962). Takový postup ovšem v řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí (najmě v této jeho fázi) pojmově přípustný není. V podmínkách materiálního právního státu platí, že soudy jsou ve své činnosti vázány pravomocnými a vykonatelnými rozhodnutími (ať už soudů nebo orgánů veřejné moci), tato tzv. subjektivní vázanost pak dopadá i do poměrů účastníků řízení, z něhož dřívější rozhodnutí vzešlo. Pro stručnost lze poukázat na argumentaci v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 647/02, v němž bylo zdůrazněno, že „vydání konečného a závazného rozhodnutí, které je mimo předepsaný postup nezměnitelné, patří vedle nezávislosti, nestrannosti a dodržování esenciálních pravidel spravedlivého procesu, k základním atributům pojmu soud ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud v minulosti nalezl povinnost zákonodárce respektovat pravomocné rozsudky soudů a svobodně a platně uzavřené soukromoprávní smlouvy. Je nepochybné, že povinnost respektovat dřívější rozsudky mají i soudy samotné, jak jim dnes ukládá ustanovení § 159a odst. 4 o. s. ř.“ Nejvyšší soud doplňuje, že je přitom lhostejné, zda je pravomocné a vykonatelné rozhodnutí věcně správné a úplné a zda reaguje na všechny námitky či výtky některého z účastníků řízení; případný nesouhlas účastníka s vydaným rozhodnutím nebo předcházejícím postupem soudu, včetně námitky jeho excesivnosti, může být přezkoumáván jen na základě včas podaných řádných či mimořádných prostředků, a to jen v rámci toho řízení, v němž byla vydána, nikoliv mimo něj. 12. Namítá-li proto dovolatelka, že až dosud nebylo vydáno ve sporném řízení o určení neplatnosti zástavní smlouvy definitivní rozhodnutí o jí podané ústavní stížnosti, je tato námitka bezpředmětná, protože pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkový a právní stav, který tu byl v době rozhodování soudu odvolacího, to je ke dni 13. 11. 2025 (viz § 243f odst. 1 o. s. ř.), kdy ani ústavní stížnost ještě nebyla podána (doručena Ústavnímu soudu byla až 20. 11. 2025), nadto lze nad rámec rozhodovacích důvodů doplnit, že usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2026, sp. zn. IV. ÚS 3426/25, byla dovolatelkou podaná ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnuta. 13. Znovu je třeba zopakovat, že dovolací soud v řízení o povolení vkladu vlastnického práva není oprávněn přezkoumávat správnost či úplnost pravomocných rozhodnutí učiněných v jiném řízení. Jestliže dovolatelka neobstála se svými řádnými i mimořádnými opravnými prostředky (včítaje v to i ústavní stížnost) proti rozhodnutím deklarujícím neplatnost zástavní smlouvy, podle níž měl být proveden nyní navrhovaný vklad práva do katastru nemovitostí, je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) zamítající žalobu, kterou by mělo být rozhodnutí katastrálního úřadu nahrazeno, se od ustálené judikatury nikterak neodchyluje. 14. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. 15. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 4. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu