24 Cdo 850/2026-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně P. S., zastoupené Mgr. Dušanem Zachem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova č. 342/18, proti žalovaným 1) D. V., zastoupenému JUDr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, a 2) J. B., zastoupené JUDr. Helenou Grout, advokátkou se sídlem v Praze 6, Národní obrany č. 909/45, o určení dědického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 350/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2025, č. j. 28 Co 254/2025-121, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 150 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Daniely Vlčkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádná z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 28. 3. 2025, č. j. 6 C 350/2023-89, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je dědičkou označené zůstavitelky ze závěti sepsané dne 17. 6. 2020, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zůstavitelka sepsala dvě závěti, a to holografní závěť ze dne 17. 6. 2020 ve prospěch především žalobkyně, které zůstavila polovinu bytu náležejícího jí a jejímu manželovi, žalovanému 1) (synovi) zůstavila zlato a šperky a žalované 2) prsten, a pozdější allografní závěť ze dne 24. 10. 2020 ve prospěch svého manžela (v důsledku jehož smrti se řízení účastní žalovaný 1/, syn zůstavitelky), v níž uvedla, že odkazuje veškerý movitý a nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví manželovi, a kterou nahradila závěť předchozí. Žalobkyně namítala nedostatek formálních náležitostí pozdější závěti a neschopnost zůstavitelky posoudit následky svého jednání. Žalovaní rozporovali žalobní tvrzení a žalovaný 1) akcentoval, že žalobkyně, která vlastní útulek pro zvířata, přesvědčila zůstavitelku, aby se ujala psa, a že je zároveň žalobkyně společníkem v mnoha společnostech zabývajících se obchodováním a správou nemovitostí, a že v minulosti již vedla několik jiných obdobných sporů. Soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o neschopnosti žalobkyně posoudit následky svého jednání nebyla prokázána. Čtyři svědkyně potvrdily, že zůstavitelka minimálně do 24. 10. 2020 včetně běžně komunikovala a neprojevovala žádné známky zmatenosti. Dobrou duševní kondici zůstavitelky v den sepisu závěti potvrdil i kněz, od kterého téhož dne přijala svátost smíření, i obě svědkyně závěti. Opiáty byly zůstavitelce nasazeny nejdříve od 26. 10. 2020, kdy byla přijata do domácí hospicové péče, při přijetí byla plně orientována místem, časem i osobou, komunikovala s personálem. Synovec zůstavitelky vypověděl, že mu zůstavitelka po telefonu řekla, že ji navštíví kněz, že něco přehodnotila a že musí dát některé věci do pořádku. Také svědkyně závěti uvedla, že bylo vidět, že zůstavitelka chce napravit nějakou křivdu. Další svědkyně vypověděla, že jí zůstavitelka řekla, že u ní byl kněz, že potřebovala urovnat nějaké věci a že má radost, že to udělala. Podle svědkyně zůstavitelka chtěla, aby v závěti bylo zdůrazněné, že se o ni manžel hezky staral. Jiná svědkyně vypověděla, že se jí zůstavitelka svěřila, že dotovala útulek žalobkyně, čehož několik let před smrtí zanechala, a že se jí zůstavitelka zmínila, že ji žalobkyně požádala o byt. Soud konstatoval, že po přečtení závěti zůstavitelka závěť podepsala před oběma svědkyněmi závěti, a dospěl k závěru, že zůstavitelka jednoznačně slovním výrazem „jo, jo, jo, takhle dobrý“ a utvrzujícím kývnutím hlavy dala způsobem nevzbuzujícím pochybnosti najevo oběma svědkyním závěti najevo, že jí podepisovaná listina obsahuje její poslední vůli, proto podle soudu závěť splňuje podmínky § 1534 o. z. Žalobkyně dále namítala, že i při platnosti pozdější závěti není vůči ní vyloučeno závěti předchozí, neboť touto závětí jí zůstavila polovinu bytu, který byl ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“), zatímco pozdější závětí zůstavila svůj výlučný majetek, a proto se podle ní tato závěť neměla týkat bytu. Soud neshledal tuto argumentaci opodstatněnou. Svědkyně závěti vypověděly, že zůstavitelka před čtením závěti dávala najevo, že napravuje špatnou věc, a řekla „M., všechno je na V.“. V závěti je uvedeno „tento dokument nahrazuje veškerá má předchozí poslední pořízení“, je proto zřejmé, že zůstavitelka chtěla veškerý svůj majetek odkázat svému manželovi, tedy i ten náležející do SJM, jinak by zůstavitelka neměla důvod sepisovat tuto závěť. Text závěti koncipoval syn zůstavitelky (žalovaný 1/), který použil vzor z internetu, jedná se o formulační nepřesnost a laickou neznalost, nikoli o záměr vypořádat závětí jen majetek ve výlučném vlastnictví. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, č. j. 28 Co 284/2025-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry i právním posouzením soudu I. stupně. Žalobkyně není dědičkou z dřívější závěti, neboť ta byla ve smyslu § 1576 o. z. pozdější závětí odklizena. Allografní závěť byla zůstavitelce žalovaným 1/ (jejím synem) přečtena a před oběma svědkyněmi závěti zůstavitelkou podepsána. Zůstavitelka byla v době podpisu závěti plně schopna posoudit obsah a právní důsledky závěti. Zůstavitelka před podpisem závěti jednoznačně slovním výrazem „jo, jo, jo, takhle dobrý“ a utvrzujícím kývnutím hlavy dala způsobem nevzbuzujícím pochybnosti najevo, že jí podepisovaná listina obsahuje její poslední vůli. Závěť obsahuje ustanovení, že nahrazuje veškerá předchozí poslední pořízení, z čehož lze dovodit, že chtěla manželovi zůstavit veškerý majetek, tedy i ten náležející do SJM. Jinak by zůstavitelka neměla důvod sepisovat novou závěť. Formulace „majetek v mém výlučném vlastnictví“ byla jen nepřesností a laickou neznalostí. 3. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud, případně že rozhodnutí závisí na otázkách dovolacích soudem dosud neřešených. Dovolatelka namítá, že zůstavitelka při podpisu výslovně neprohlásila, že by šlo o její poslední vůli. Svědkové nevypověděli, že by se zůstavitelka zmiňovala o závěti nebo o poslední vůli. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1706/2018 a sp. zn. 24 Cdo 1940/2021. Prohlášení „všechno na V.“ mohlo znamenat, že na něj chtěla převést nějaký majetek ještě za jejího života, ale jako laik si nemusela uvědomit, že by k tomu bylo třeba úředního ověření jejího podpisu. Podle dovolatelky nelze upustit od požadavku na výslovné (doslovné) prohlášení, že listina obsahuje poslední vůli. Dále poukazuje na to, že podle ní měl soud I. stupně během průběhu řízení vyslovit souhlas s námitkou, že prohlášení o „poslední vůli“ nebylo prokázáno, ale bez dalšího dokazování rozhodl v neprospěch žalobkyně. Dovolatelka dále, argumentuje že pozdější závěť, kterou je zůstavován veškerý movitý i nemovitý majetek ve výlučném vlastnictví, by neměl vylučovat použití předchozí závěti, kterou byla zůstavovaná polovina bytu v SJM zůstavitely a jejího manžela. Poukazuje na § 1494 odst. 2 o. z. a tvrdí, že v řízení nebylo prokazováno, že by zůstavitelka výraz „výlučné vlastnictví“ obvykle užívala v jiném smyslu, než který vyplývá ze zákona. Tvrdí, že výraz „výlučné vlastnictví“ mohla použít, aby vyloučila dědění bytu, nebo že se touto formulací mohla chtít zbavit tlaku rodiny, aniž by vyloučila dědění bytu dle předchozí závěti, pokud vůbec byla schopna vnímat okolnosti podpisu. 4. K podanému dovolání se vyjádřil žalovaný 1), který uvádí, že zůstavitelka slovním výrazem potvrdila, že se jedná o její poslední vůli. Úmysl pořídit závětí o veškerém majetku potvrdili i svědci a v závěti je uvedeno, že nahrazuje veškerá předchozí poslední pořízení. Byla zjišťována skutečná vůle zůstavitelky. Zůstavitelka žádnou nemovitost ve výlučném vlastnictví neměla. Jednání žalobkyně považuje za nepoctivé s cílem využít důvěry zůstavitelky, plánované od jejího prvního kontaktu se zůstavitelkou. 5. Žalovaná 2) se k podanému dovolání nevyjádřila. 6. Podle ustanovení 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle ustanovení § 1534 o. z. závěť, kterou zůstavitel nenapsal vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a před dvěma svědky současně přítomnými výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. 8. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018, vyložil, že zůstavitel nemusí před dvěma svědky současně přítomnými projevit, že listina obsahuje jeho poslední vůli jen použitím určitých slov (vyslovením formule). Zákon předepisuje pouze to, aby zůstavitel v tomto směru projevil vůli výslovně, a nikoliv jen konkludentně (mlčky), např. přitakáním hlavou či stiskem ruky. Požadavku ustanovení § 476b zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), který se obsahově významně neodlišoval od znění § 1534 o. z., odpovídalo použití jakýchkoliv slovních výrazů, popřípadě též i obvyklých znamení, jimiž zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými projeví způsobem nevzbuzujícím pochybnosti to, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Bylo totiž nezbytné, aby ten, kdo byl povolán jako svědek a kdo má z tohoto důvodu allografní závěť podepsat, neměl žádné pochybnosti - bez zřetele na skutečný obsah listiny a případné svědkovy vlastní poznatky a názory o obsahu listiny nebo na to, zda byl seznámen s obsahem závěti - o tom, že zůstavitel v listině uvedl poslední vůli (tedy že jde o závěť), a aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně) [srov. též právní názory vyjádřené například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2985/99, nebo v rozsudku ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2346/2011]. Uvedené názory sdílí i právní věda, podle níž může být výslovný projev vůle zůstavitele o tom, že listina obsahuje jeho poslední vůli, učiněn ústně, písemně, případně i jiným jednoznačným, nesporným a pochyby nevzbuzujícím způsobem, z něhož je zřejmé jeho vědomí skutečnosti, že listina obsahuje jeho poslední vůli a že s jejím obsahem souhlasí (srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Nejvyšší soud pak již jen pro úplnost doplňuje, že zatímco § 476b obč. zák. počítal s „projevením“ vůle zůstavitele, rozhodná (a nyní účinná) právní úprava v § 1534 o. z. nově používá termín obsahově nepochybně rigidnější termín „prohlášení“ vůle. 9. V rozsudku ze dne 3.10.2000, sp. zn. 21 Cdo 2447/99, Nejvyšší soud dovodil, že hlasité diktování závěti, případně její následné hlasité čtení, naplňují znaky výslovného projevu vůle tak, aby s ní byli přítomní svědci dostatečně obeznámeni), přičemž na těchto závěrech není třeba ničeho měnit ani v poměrech současné právní úpravy (jak Nejvyšší soud vyložil v rozsudku ze dne 20.8.2018, sp. zn. 21 Cdo 1706/2018). 10. V komentářové literatuře se Pavel Salák (in: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník. § 1475-1720. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1534, s. 417, marg. č. 22) k dané materii vyslovuje tak, že pro toto prohlášení zůstavitele není předepsaná žádná formule, musí z něj však – i s ohledem na okolnosti toho kterého případu – být nepochybné, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a uvádí příklady ze starší judikatury, kdy přípustnou byla shledána odpověď „jest to správné“, na dotaz svědka, který přečetl text nadepsaný jako „testament“ [rozhodnutí NS ČSR ze dne 26. 4. 1930, sp. zn. Rv II 424/29 (Vážný, č. 9871)], a že projev vůle může být i pouhou kladnou odpovědí „ano“ na dotaz jednoho ze svědků, zda jde o zůstavitelovu poslední vůli [rozhodnutí NS ČSR ze dne 5. 1. 1927, sp. zn. Rv I 992/26 (Vážný, č. 6661)]. 11. V projednávané věci byla před zůstavitelkou a dvěma svědky závěti nahlas přečtena závěť, v níž bylo uvedeno, že se jedná o její poslední vůli, zůstavitelka prohlásila „jo, jo, jo, takhle dobrý“, a závěť před svědky podepsala. Jak již bylo vyloženo výše, hlasité čtení závěti naplňuje znaky výslovného projevu vůle tak, aby s ní byli přítomní svědci dostatečně obeznámeni. Souhlasná výslovná odpověď na hlasitě přečtenou závěť, v níž je uvedeno, že jde o poslední vůli zůstavitele, vyhovuje požadavku, aby zůstavitel výslovně prohlásil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. V dané věci i se zohledněním konkrétních okolností věci zůstavitelka prohlásila způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, že listina obsahuje její poslední vůli. Je proto naplněn smysl dotčeného ustanovení, aby svědek z projevu zůstavitele nepochybně věděl, že zůstavitel v závěti skutečně vyjadřuje svoji poslední vůli (tedy že jde o jeho závěť a že ji činí svobodně a vážně). 12. Námitky dovolatelky proti tomu, že výslovné prohlášení zůstavitelky neobsahovalo doslovně slovo závěť nebo jeho obdobný výraz, proto nezakládají přípustnost dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu je v tomto ohledu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. 13. Dovolatelka dále rozporovala, zda zůstavitelka použitím pojmu výlučný majetek mohla pořídit i o polovině bytu náležejícího do SJM. 14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). 15. K možnostem výkladu obsahu poslední vůle soudem srov. např. i § 1530 odst. 2 o. z., podle něhož ustanovení závěti je platné, ukáže-li se, že osoba nebo věc byla jen nesprávně popsána. 16. O tom, že obsah závěti (včetně objasnění toho, kdo je povolán za dědice) lze za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel vykládat, nebyly a nejsou v ustálené judikatuře soudů žádné pochybnosti. Soudy se zabývaly skutečnou vůlí zůstavitelky a přesvědčivě a logicky vyložily, co chtěla zůstavitela použitým pojmem vyjádřit. Lze připomenout, že není-li poslední vůle pořízena tím „nejkvalifikovanějším“ způsobem, tj. ve formě notářského zápisu, ale sepsána zůstavitelem jako laikem, je namístě přistupovat k výkladu o to shovívavěji (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1/2022). Soudy zjistily skutečnou vůli zůstavitelky, když vyložily, že použití pojmu výlučný majetek bylo jen laickou neznalostí, a že by nedávalo smysl, aby zůstavitela pořizovala novou závěť, pokud by jí nechtěla pořídit o bytu v SJM. V závěti je nadto obsaženo „tento dokument nahrazuje veškerá má předchozí poslední pořízení“, z čehož s ohledem na zjištěnou skutečnou vůli zůstavitelky vyplývá, že jí zůstavitelka chtěla nahradit dřívější závěť jako celek. Zůstavitelka přitom pořídila jen jednu dřívější poslední vůli. 17. Rozsudek odvolacího soudu proto ani v této části není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 18. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně na základě výše uvedeného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu