24 Cdo 886/2026-491 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D ve věci projednání pozůstalosti po A. P., zemřelém 15. 9. 2011, za účasti 1) pozůstalé manželky H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, 2) pozůstalé dcery L. P., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, 3) pozůstalého syna M. P., 4) pozůstalé dcery J. P. a 5) pozůstalé dcery L. P., kdy účastníci 3) až 5) jsou zastoupeni JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o návrhu na dodatečné projednání dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 52/2023, o dovolání účastnice řízení 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 144/2025-374, takto: I. Řízení o dovolání proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 144/2025-374, se zastavuje. II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 144/2025-374, se ve výroku II zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7, prostřednictvím soudní komisařky Mgr. Gajane Rejzkové, notářky se sídlem v Praze, pověřené k provedení úkonů uvedeným soudem (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl usnesením ze dne 19. 2. 2025, č. j. 22 D 52/2023-188, že návrh pozůstalé manželky H. P. (dále též jen „navrhovatelka“ nebo „dovolatelka“) na dodatečné projednání dědictví ze dne 7. 10. 2022 se zamítá (výrok I) a stanovil odměnu notářky (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím na základě podaného odvolání rozhodl, že soudní komisařka Mgr. Gajane Rejzková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. 22 D 52/2023 (výrok I usnesení odvolacího soudu) a potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu na dodatečné projednání dědictví po A. P., zemřelém 15. 9. 2011 (dále jen „zůstavitel“) ohledně a) nezohledněných pasiv pozůstalosti: - ½ pohledávky společnosti R. R., a.s., IČO XY, z titulu smlouvy o půjčce ze dne 14. 1. 2003 a dodatku č. 1 z 31. 12. 2005 ve výši 18 113 293,44 Kč, - ½ pohledávky O. P. z titulu smlouvy o půjčce z 11. 8. 2005 ve výši 2 277 760 Kč, - ½ pohledávky pana P. z titulu smlouvy o půjčce z 6. 10. 2006 ve výši 11 764 800 Kč. b) zjištění obvyklé ceny veškerého majetku zůstavitele a pozůstalé manželky ve společném jmění manželů a zjištění obvyklé ceny majetku zůstavitele ke dni úmrtí. c) nezohledněných aktiv pozůstalosti: - nově najevo vyšlých bankovních účtů zůstavitele u Deutsche Bank (Mnichov, Spolková republika Německo), - částky ve výši 28 877 158,15 Kč odpovídající pohledávce společnosti T., a.s., IČO XY, přihlášené touto společností do řízení o pozůstalosti 29. 11. 2011, - částky ve výši 1 187 994 Kč odpovídající zápočtu pohledávky z 25. 10. 2011 mezi společností R. R., a.s. a zákonnými dědici, - částky ve výši 36 226 586,89 Kč odpovídající pohledávce společnosti R. R., a.s., - částky ve výši 7 489 475,74 Kč odpovídající zápočtu pohledávky z 25. 10. 2011 mezi společností T., a.s. a zákonnými dědici, - částka ve výši 17 468,80 Kč odpovídající zápočtu provedenému panem P. 25. 10. 2011. 4. Původní dědické řízení bylo skončeno pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, č. j. 22 D 435/2011-505, ze dne 31. 10. 2012. 5. Soud prvního stupně (soudní komisař) vzhledem k datu úmrtí zůstavitele a přechodným ustanovením procesních předpisů, posoudil návrh navrhovatelky podle ustanovení § 175x zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ohledně ½ pohledávky společnosti R. R., a.s. za zůstavitelem ve výši 18 113 293,44 Kč a ½ pohledávek O. P. za zůstavitelem ve výši 2 277 760 Kč a 1 764 800 Kč, které byly soudem v původním dědickém řízení se souhlasem všech dědiců, zařazeny do pasiv dědictví, žádný z dědiců co do důvodu a výše nerozporoval. Soud svým usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 22 D 435/2011-505, schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví, kterou si dědici ujednali, že za tato pasiva bude výhradně odpovídat pozůstalá manželka H. P. Dále bylo provedeno dožádání u Obvodního soudu v Mnichově, kdy bylo zjištěno, že zůstavitel byl ke dni úmrtí majitelem účtu č. XY vedeného u Deutsche Bank, č. pobočky XY, a že zůstatek ke dni smrti činil 11 106 EUR. Vypořádání tohoto zůstatku proběhlo mezi dědici dne 4. 9. 2014, a to rovným dílem. Žádné další bankovní produkty nebyly bankou sděleny. Na základě žádosti pozůstalého syna M. P. soud učinil dotaz na bankovní produkty vedené ke dni úmrtí zůstavitele na jméno pozůstalé manželky, nebyly však zjištěny žádné. Další části žádosti spočívající v došetření účtů vedených ke dni smrti zůstavitele na jméno pozůstalé manželky se soud nezabýval, jelikož český soud nemůže v rámci dědického řízení takový majetek projednat, neboť rozhodnutí českých justičních orgánů nejsou na území Spojeného království Velké Británie a Severního Irska uznávána. Existence tvrzených pohledávek nebyla pozůstalou manželkou prokázána. Vzhledem k tomu, že nebyl žádný nově najevo vyšlý majetek zůstavitele prokázán a dodatečné dědictví bylo zahájeno na návrh, soud návrh zamítl. 6. Odvolací soud se zabýval námitkou podjatosti soudní komisařky, přičemž dospěl ve výroku I svého usnesení k závěru, že nebyla důvodná. Námitky týkající se zařazení či nezařazení majetku do pasiv pozůstalosti a schválení dohody dědiců rozporné se zákonem a dobrými mravy v původním řízení o pozůstalosti jsou postavené na okolnostech spočívajících v postupu soudní komisařky v řízení, které podle § 14 odst. 4 o. s. ř. nemohou být důvodem k vyloučení. Následně odvolací soud přezkoumal, bez nařízení jednání, napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházelo. Upozornil na to, že řízení o pozůstalosti není určeno k řešení skutkových sporů o tom, co do pozůstalosti náleží a co nikoliv, což se analogicky uplatní i na řízení o dodatečném projednání dědictví. Odvolacímu soudu bylo z jeho úřední činnosti známo, že existence aktiv a pasiv je skutkově sporná a že jako k takovým k nim není možné přihlížet. Přisvědčil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené usnesení jako věcně správné potvrdil. II. Dovolání 7. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla navrhovatelka v celém jeho rozsahu dovoláním, a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka přípustnost dovolání odvozuje hned z několika titulů. Vedle četných pochybení, která dovolatelka vytýká soudu prvního stupně, upozorňuje na to, že odvolací soud, ba ani soud prvního stupně, neučinily žádné skutkové závěry z důkazů navržených dovolatelkou. Tím, že nebyl zjištěn (nový) majetek zůstavitele se odvolací soud odchýlil při řešení právní otázky způsobu a rozsahu zjišťování nového majetku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, k tomu odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 11. 1989, sp. zn. Cpj 38/89, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3842/2011 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 122/2016. Dovolatelka navíc připomněla, že soud prvního stupně ji neupozornil na to, že se jedná o sporný majetek. Tento změněný právní názor přijal až odvolací soud, který zamítl návrh překvapivě ze zcela jiného právního důvodu, než to učinil soud prvního stupně. Dovolatelka neměla možnost na změnu tohoto právního posouzení odpovídajícím způsobem reagovat, neboť nebyla ani poučena či vyzvána k vyjádření, a nad to odvolací soud rozhodoval bez nařízení jednání. Tímto postupem se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II ÚS 4160/12, či nález ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, a navíc i od rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Čepek proti České republice, stížnost č. 9815/10, ze dne 5. 9. 2013. S podrobnější argumentací proto dovolatelka navrhovala, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu usnesení odvolacího soudu zrušil, stejně jako usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, ve kterém by nařídil, aby věc projednal jiný soudní komisař. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. V rozsahu výroku I, jímž Městský soud v Praze rozhodl o tom, že soudní komisařka není vyloučena z projednávání a rozhodování dané věci, je třeba předeslat, že takový výrok vůbec neměl být přijat. O vyloučení soudního komisaře totiž podle § 17a odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele rozhoduje (výrokem svého usnesení) výlučně soud, který notáře provedením úkonů soudního komisaře pověřil; ustanovení § 14 až 16a o. s. ř. platí (pro jeho rozhodování) přiměřeně. Proti jeho usnesení není přípustný opravný prostředek. Řečeno jinak, zákon vůbec nesvěřuje krajskému soudu oprávnění autoritativně (ve výroku rozhodnutí) rozhodovat ve vztahu k soudnímu komisaři v pozici tzv. nadřízeného soudu. Městský soud v Praze byl tak oprávněn nikoliv jako „nadřízený soud“, nýbrž v pozici soudu odvolacího, coby předběžnou otázku, přezkoumat jen důvodnost odvolací námitky, že ve věci rozhodovala vyloučená notářka [analogie § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a tu toliko vypořádat v odůvodnění svého rozhodnutí (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1366/2001). Bez ohledu na uvedené dílčí pochybení však soudní praxe obecně nepřipouští dovolání proti samostatným výrokům o tom, zda je či není soudce vyloučen (srovnej též stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 1996, sp. zn. Plsn 1/96, uveřejněné pod číslem 48/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhoduje-li soud o vyloučení soudců soudu nižšího stupně, není toto jeho rozhodnutí rozhodnutím odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 628/2001, ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2588/2012, a ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3115/2011). Pakliže občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání nebo odvolání proti usnesení, jímž soud rozhoduje o vyloučení soudce, je tu dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Nejvyšší soud (jako vrcholný článek soustavy soudů) proto řízení o dovolání pozůstalé manželky směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. 13. Nejvyšší soud se proto dále zabýval výrokem II napadeného usnesení odvolacího soudu a dovoláním vůči němu směřujícím. 14. Ze skutkového stavu, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel (jehož správnost a úplnost jsou v zásadě vyloučeny z dovolacího přezkumu, srovnej ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.), vyplývá, že odvolací soud v odvolacím řízení nenařídil jednání, dovolání je tak přípustné pro řešení procesní otázky, zda takto postupoval v souladu se zákonem, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání 15. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné. 16. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 17. Především je třeba zdůraznit, že věcné rozhodnutí o dědictví, popř. rozhodnutí o návrhu na dodatečné projednání dědictví, je rozhodnutím o věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3047/2007 ze dne 20. 3. 2008), z čehož plyne, že je odvolací soud povinen k projednání odvolání nařídit jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přičemž nejde o výjimku stanovenou v § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř. a účastníci nesouhlasili s projednáním odvolání bez potřeby nařízení jednání dle odstavce 3 uvedeného ustanovení. Tím, že odvolací soud projednal věc bez jednání, odňal účastníkům možnost projednat věc před (odvolacím) soudem, čímž řízení zatížil zmatečnostní vadou zmíněnou v § 228 odst. 3 o. s. ř., k níž je Nejvyšší soud povinen u jinak přípustného dovolání přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), a která obligatorně vede k potřebě zrušení napadeného rozhodnutí. 18. Podle judikatury Nejvyššího soudu (ale i Ústavního soudu) je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). Obdobně je za překvapivé považováno takové rozhodnutí, v němž odvolací soud aplikoval zcela nově právní názor, s nímž do té doby nebyli účastníci konfrontováni. 19. Je tomu tak tehdy, jestliže odvolací soud, který ve věci nenařídil k projednání odvolání jednání, tím bez vytvoření procesního prostoru pro účastníky založil své rozhodnutí na jiném (zcela odlišném) právním posouzení věci, než z jakého vycházel soud prvního stupně. Účastníci řízení tak neměli možnost se k této změně právního základu rozhodnutí vyjádřit ani jí přizpůsobit svou argumentaci. V projednávané věci proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení procesněprávní otázky, zda v situaci, kdy odvolací soud hodlal rozhodnout na odlišném právním důvodu (spornost tvrzeně nově se objevivších aktiv či pasiv dědictví), než na jakém bylo postaveno rozhodnutí soudu prvního stupně (výlučně neprokázání toho, že by nově uplatněná aktiva či pasiva náležela ke dni smrti zůstaviteli), a aniž by tato právní konstrukce byla předmětem dosavadní argumentace účastníků či alespoň odůvodnění odvolacím soudem přezkoumávaného usnesení soudu prvního stupně, bylo možno dosáhnout takového posouzení, s nímž nebyli účastníci předem seznámeni a vůči němuž nemohli věcně argumentovat. Nejvyšší soud současně připomíná, že dovolání je obecně přípustné i k řešení otázek procesních, zejména je-li ve hře základní právo či svoboda, včetně práva na spravedlivý proces a práva být slyšen. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že změna právního posouzení věci bez možnosti reakce účastníků zakládá překvapivost rozhodnutí a porušení principu kontradiktornosti řízení (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, či usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 2602/25). Dovolání shledal Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu důvodným, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, vyžadující zachování práva účastníků vyjádřit se ke skutečnostem a právním závěrům, na nichž má být rozhodnutí založeno. 20. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že i tehdy, není-li jednání obligatorní (což ovšem nebyl případ projednávané věci – poznámka Nejvyššího soudu), musí být zachována základní procesní práva účastníků řízení, zejména právo být slyšen a princip rovnosti zbraní, které se uplatní v každé fázi soudního rozhodování (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2545/17). Rozhoduje-li odvolací soud bez jednání na základě podkladů, s nimiž se účastníci řízení neměli možnost seznámit, případně činí na jejich podkladě právní závěry, jež nebyly v dosavadním průběhu řízení předmětem „kontradiktorní debaty“, je povinen vytvořit účastníkům prostor k vyjádření, a to buď jiným vhodným procesním postupem, anebo – vyžadují-li to okolnosti konkrétní věci – nařízením jednání. V projednávané věci však odvolací soud jednání nenařídil a současně neposkytl dovolatelce možnost alespoň stručně argumentovat k jím nakonec zaujatému právnímu názoru, jenž vycházel nikoliv z dokazování, nýbrž z tzv. skutečností známých z jiné úřední činnosti – tzv. soudních notoriet. I ony, mají-li nahrazovat proces dokazování, musí být předmětem diskuze soudu se stranami; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2813/2023). Napadené usnesení je proto nutno považovat za překvapivé, neboť jeho závěry nebylo možno na základě dosavadního průběhu řízení, postupu odvolacího soudu ani dosud přednesených tvrzení účastníků řízení rozumně předvídat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12). 21. Nejvyšší soud pak nemohl reagovat na nově (v dovolacím řízení) uplatněnou argumentaci dovolatelky vůči závěru odvolacího soudu o tom, že jí tvrzená aktiva či pasiva jsou sporná [což nadto platilo jen k části těchto aktiv a pasiv, když k jiným soud prvního stupně dovodil nedostatek své mezinárodní příslušnosti (viz odstavec 8 usnesení soudu prvního stupně)], přičemž těmto jiným důvodům, vážícím se např. ke splnění podmínek řízení, se odvolací soud vzdor požadavku § 157 odst. 2 o. s. ř. v důvodech svého rozhodnutí nijak nevěnoval, a tak si ani nemohl ujasnit, zda soudem prvního stupně zjištěný nedostatek podmínky řízení ve vztahu k části tvrzeného nároku tkvící v absenci mezinárodní pravomoci může vůbec vyústit v zamítnutí návrhu, a nikoliv v (částečné) zastavení řízení. 22. Bez ohledu na mnohé další námitky dovolatelky (kdy některé z nich bude třeba nově nadále považovat za námitky proti správnosti usnesení soudu prvního stupně) je zřejmé, že byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než usnesení v rozsahu jeho výroku II soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). 23. Důvody pro to, aby Nejvyšší soud přikázal věc k projednání jinému soudnímu komisaři pak neshledal, neboť prostý nesouhlas s postupem ve věci činné soudní komisařky nejenže nepředstavuje důvod pro její vyloučení z řízení pro podjatosti, ale není ani zákonným důvodem pro to, aby mu věc byla odňata. 24. Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. 25. V dalším řízení je soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.), a rovněž vyloží, proč nerozhodl (oproti soudu prvního stupně) též o náhradě nákladů řízení o návrhu na dodatečné projednání dědictví, případně o nich v novém (konečném) usnesení rozhodne. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 5. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu