24 Cdo 887/2026-495 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po A. P., zemřelém 15. 9. 2011, za účasti 1) pozůstalé manželky H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, 2) pozůstalé dcery L. P., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, 3) pozůstalého syna M. P., 4) pozůstalé dcery J. P. a 5) pozůstalé dcery L. P., kdy účastníci 3) až 5) jsou zastoupeni JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o návrhu na dodatečné projednání dědictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 52/2023, o dovolání účastnice řízení ad 2) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2025, č. j. 15 Co 289/2025-419, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2025, č. j. 15 Co 289/2025-419, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. 7. 2025, č. j. 22 D 52/2023-70 (jde o číslo listu dočasného spisu vloženého za č. l. 395 procesního spisu), rozhodl, že návrh navrhovatelky, účastnice 2), na dodatečné projednání dědictví ze dne 12. 3. 2025, ve znění jeho doplnění 7. 4. 2025 a dalších pozdějších doplnění, se zamítá (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení (výrok II). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu, kterým se navrhovatelka domáhala dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli ohledně a) vlastnického podílu na společnostech: - TRACO (U.K.) LIMITED, identifikační číslo 00174941, 19 Town Square, Basildon, Essex SS14 1 BD, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kdy k 23. 8. 2011 byl zůstavitel podílníkem 1 132 855 podíly (1/2 všech podílů); - OMNIPOL LIMITED, identifikační číslo 00368176, 19 Town Square, Basildon, Essex SS14 1BD, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, kdy k 23. 8. 2011 byl zůstavitel podílníkem 1 podílu, zatímco 24 999 podílů měla společnost TRACO (U.K.) LIMITED; navrhovatelka uvedla, že společnost byla zrušena ke dni 5. 6. 2012; - Viatrea Ltd., navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - Exico Ltd., navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - Omnitrade Ltd., navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - Sima Casablanca Maroko, navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - ŠKODA Uruguay, navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - CAC Cairo Egypt, navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - T. B., a. s., identifikační číslo XY, poslední sídlo XY, jejímž jediným akcionářem v rozhodné době (15. září 2011) byla obchodní firma T., a. s., identifikační číslo XY, mající 1 akcii v listinné podobě; navrhovatelka uvedla, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku dne 24. 2. 2023; - Arrow S.A. Lugano, navrhovatelka později upřesnila název společnosti jako Arrow S. A. in liquidazione, reg. č. CHE-100.357.684, c/o avv. Gieseppe Torricelli, Via Magatti 3, Lugano, Švýcarsko; navrhovatelka uvedla, že společnost byla zlikvidována dne 23. 12. 2014; - Phora Vaduz, navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - Scis Tehran, navrhovatelka k výzvě soudu nikterak neupřesnila specifikaci společnosti; - Soimpex S. A. Peru, navrhovatelka později upřesnila název společnosti jako Soimpex S.A., reg. č. RUC20101100091, sídlo JR. ENRIQUE ENCINAS FRANCO č. 220, URB. SANTA CATALINA (HEIGHT 15 BLOCK AV. CANADA); navrhovatelka uvedla, že společnost byla zrušena ke dni 31. 5. 2014; - G Topham & Co GmbH, reg. č. 088943z, sídlem Vídeň, Rakousko, navrhovatelka nedisponuje dokladem o existenci společnosti; - Transakta Myanmar Ltd, navrhovatelka později specifikovala jako Manmar (Barma), se sídlem No 241 Dhama Zedi Road, Bahan Township, Yangonm Svaz Myanmar (Union of Myanmar); - Zlin Co Singapur, navrhovatelka později upřesnila název na ZLIN COMPANY (PRIVATE) LIMITED, reg. č. 194800026 R, sídlo 50 RAFFLES PLACE 32-01, SINGAPORE LAND TOWER, SINGAPORE; navrhovatelka uvedla, že společnost byla zrušena ke dni 2. 7. 2017; - T. CZ, a.s. v likvidaci, identifikační číslo XY– s tím, že navrhovatelka uvedla, že v době úmrtí zůstavitele byla jediným akcionářem obchodní firma TRACO (U.K.) LIMITED, identifikační číslo 00174941; - R. H., a.s., identifikační číslo XY, kdy k 26. 9. 2011 měl zůstavitel být 50% ovládající osobou společnosti; navrhovatelka uvedla, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 6. 12. 2018; - R. R., a.s., identifikační číslo XY, kde zůstavitel 14. 9. 2002 složil 500 000 Kč na základní jmění, tj. jemu odpovídající podíl, a ke dni 30. 10. 2013 akcionářem 48 ks akcií byla společnost TRACO (U.K.) LIMITED; navrhovatelka uvedla, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 6. 12. 2018; - T. a.s., identifikační číslo XY, kde k 15. 9. 2011 měl zůstavitel 100 ks akcií na jméno v jmenovité hodnotě 5 000 Kč, a společnost R. R., a.s. měla 7 800 ks akcií; dle navrhovatelky je společnost stále aktivní; - T. a.s., v likvidaci, identifikační číslo XY, jejímž jediným akcionářem k 14. 9. 2011 byla společnost T. CZ, a.s. v likvidaci; navrhovatelka uvedla, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku ke dni 22. 3. 2012; b) nemovitostí: - nemovitosti označené jako „Obchodní dům XY“, tj. nemovitosti na pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (stavba občanského vybavení), zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY, okres XY, adresní místo XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY; (navrhovatelka uvedla, že objekt je zapsán na LV č. XY pro vlastníka T. a.s.); - nemovitosti označené jako „bývalý D. p.“, tj. nemovitosti na pozemku parcelní číslo XY, jehož součástí je stavba č. p. XY (stavba občanského vybavení), zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město XY, Katastrální pracoviště XY (navrhovatelka uvedla, že objekt je zapsán na LV č. XY pro vlastníka T. a.s.); - budova č.p. XY na pozemku p.č. XY (XY), budova č.p. XY na pozemku p.č. XY (XY) v k.ú. XY; - budova č.p. XY na pozemku p.č. XY v k.ú. XY; - budova č.p. XY na pozemku p.č. XY v k.ú. XY; c) nemovitostí ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, a to 2 činžovních domů na adrese XY. 4. V rámci pozůstalostního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 22 D 435/2011 a sp. zn. 22 D 52/2023, došlo k určení okruhu dědiců, kterými jsou vedle navrhovatelky dále pozůstalá manželka H. P., pozůstalý syn M. P. a pozůstalá dcera J. P., pozůstalá dcera L. P. Usnesením ze dne 2. 12. 2011, č. j. 22 D 435/2011-337 byla určena obvyklá cena majetku, kterou měl zůstavitel ve společném jmění s manželkou, bylo určeno, jaký majetek ze společného jmění připadá manželce, jaký majetek se zařazuje do aktiv dědictví, určila se výše závazků vzniklých zůstaviteli a pozůstalé manželce, jaké závazky náleží manželce zůstavitele a jaké byly zařazeny do pasiv dědictví. Po právní moci tohoto usnesení bylo usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 22 D 435/2011–490, rozhodnuto o majetku, který vyšel najevo po právní moci skončeného pozůstalostního řízení; usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 22 D 435/2011–988, bylo rozhodnuto o dalším majetku, který vyšel najevo po právní moci usnesení o dědictví, a byla schválena dohoda o vypořádání dědictví. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 144/2025-374 ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19. 12. 2025, č. j. 22 D 52/2023-188 byl zamítnut návrh pozůstalé manželky H. P. ze dne 7. 10. 2022 na další dodatečné projednání dědictví. 5. Soud prvního stupně zamítl návrh pozůstalé dcery na dodatečné projednání dědictví. Vzhledem k datu úmrtí zůstavitele a přechodným ustanovením procesních předpisů, posoudil návrh navrhovatelky podle ustanovení § 175x zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle § 44 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ohledně nemovitostí uvedených pod písmenem b) soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nebyly k datu úmrtí zůstavitele jeho vlastnictvím, a proto je nedůvodný návrh na jejich dodatečné projednání v dědickém řízení po zůstaviteli. Ve vztahu k nemovitostem uvedeným pod písmenem c) soud uvedl, že jednak nebylo navrhovatelkou doloženo, že by uvedené nemovitosti byly ve vlastnictví zůstavitele, a jednak poukázal na to, že právní řád neumožňuje českému soudu tento majetek projednat. K podílům na obchodních společnostech uvedených pod písmenem a) uzavřel, že i v tomto rozsahu je návrh nedůvodný. A to z několika důvodů: jednak navrhovatelka ani k výzvě soudu některé řádně neoznačila, čímž učinila svůj návrh neúplným, a nebylo možné mu vyhovět. Dále u některých společností právní řád neumožňuje českému soudu v rámci dědického řízení projednat majetek nacházející se v zemi sídel těchto společností, jelikož rozhodnutí českých justičních orgánů nejsou na území jejich sídel uznávána. Dále některé společnosti byly zrušeny či vymazány z obchodního rejstříku a není tak proto majetek, který by mohl být projednán. U některých společností nelze uzavřít, že by zůstavitel byl jejich akcionářem ke dni své smrti. S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti tak soud prvního stupně uzavřel, že nevyšel najevo žádný nový majetek zůstavitele, který by měl být dodatečně projednán, a tak návrh navrhovatelky jako nedůvodný zamítl. 6. Odvolací soud při projednávání odvolání odkázal na závěry svého předchozího rozhodnutí (týkající se jiného návrhu), jak je učinil v usnesení ze dne 26. 6. 2025, č. j. 15 Co 144/2025-374), jehož podstatnou část doslovně citoval se závěrem, že nevyšel najevo žádný nový majetek, který by mohl být dodatečně projednán. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Usnesení odvolacího soudu napadla navrhovatelka v celém jeho rozsahu obsáhlým dovoláním. Jeho přípustnost dovodila z otázky „zda je podmínkou dodatečného projednání dědictví podle § 175x o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), aby existence a přináležitost nově tvrzeného majetku do pozůstalosti byla po skutkové stránce nesporná a plně prokázaná, anebo postačuje-li, že majetek byl tvrzen a jeho existence byla doložena alespoň v rovině prima facie, přičemž případná spornost má být následně řešena postupem podle § 175k o. s. ř.“ Dle dovolatelky založil odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že k majetku zůstavitele lze v řízení o dodatečném projednání dědictví přihlížet pouze tehdy, pokud je jeho existence a přináležitost do pozůstalosti „není po skutkové stránce sporná“. Tím de facto podmínil aplikaci § 175x o . s. ř. požadavkem nespornosti majetku, ačkoli takový předpoklad zákon nestanoví. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolatelka nesouhlasí. Vyřešení této otázky má dle ní zásadní význam pro rozhodovací praxi soudů. Napadené rozhodnutí tak podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 175x o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013), jestliže jeho aplikaci podmínil tím, že existence majetku nesmí být skutkově sporná. Současně došlo ke smísení § 175x a § 175k o. s. ř. Na podporu svých tvrzení dovolatelka poukazuje na rozličnou judikaturu Nejvyššího soudu, na základě které je patrné, že odvolací soud ve svém právním posouzení pochybil. Nadto dovolatelka poukazuje na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, konkrétně to, že nebylo využito speciální pravomoci soudu pro úkony dle § 100 odst. 1, resp. § 100 odst. 2 písm. a) z. ř. s. Z těchto důvodů navrhovala, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ [když, vyjma dovolacího řízení, se uplatní o. s. ř. ve znění ke dni smrti zůstavitele]. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda je dodatečné projednání dědictví podmíněno nesporností a plným prokázáním existence majetku náležejícího ke dni smrti zůstaviteli, dovolatelka rovněž poukazovala na překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a navíc řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení. IV. Důvodnost dovolání 14. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými, dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je nejen přípustné, ale též opodstatněné. 15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. 16. Nejvyšší soud předesílá, že dovolání je obecně přípustné i k řešení otázek procesních, zejména je-li ve hře základní právo či svoboda, včetně práva na spravedlivý proces a práva být slyšen. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že změna právního posouzení věci bez možnosti reakce účastníků zakládá překvapivost rozhodnutí a porušení principu kontradiktornosti řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17, či usnesení ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 2602/25). 17. Podle judikatury Nejvyššího soudu (ale i Ústavního soudu) je nepředvídatelným, resp. překvapivým, takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017). 18. O překvapivé rozhodnutí jde i tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 271/12), anebo k níž se nemohl některý z účastníků vyjádřit. Soud je povinen účastníkům obdobně zpřístupnit i nosný právní závěr, který hodlá ve věci aplikovat a k němuž účastník může podat vlastní vyjádření či případně oponenturu. V dané věci odvolací soud žádná podrobnější skutková zjištění neučinil, o odvolání rozhodl bez potřeby nařízení jednání, odkázal se (doslovně) na své dřívější rozhodnutí, které ovšem bylo přijato v poněkud odlišné procesní situaci. V této věci soud prvního stupně velmi podrobně odůvodnil své závěry především nedostatkem pravomoci (mezinárodní příslušnosti) tuzemských soudů – viz odst. 16 a násl. jím vydaného rozhodnutí, tudíž ve vztahu k nemovitým věcem situovaným v zahraničí dovodil, že nejsou dány podmínky pro další vedení řízení. Touto nosnou argumentací se odvolací soud nijak v napadeném usnesení nezabýval, čímž nedostál své přezkumné povinnosti. Uvedené lze nepochybně vztáhnout i na obchodní podíly, jež nebyly řádně identifikovány odkazem na obchodní společnosti, k nimž se měly upínat (odstavec 27 rozhodnutí soudu prvního stupně). I tento „procesní“ důvod zamítnutí návrhu je obsahově jiný než ten, který zvažoval odvolací soud, jenž se prioritně zaměřil na to, že existence nového majetku buď nebyla prokázána, popřípadě že jde o majetek mezi dědici sporný (odst. 18 a 19 usnesení odvolacího soudu). Navíc i spornost majetku mezi dědici ve vztahu k projednávanému návrhu dovolatelky na dodatečné projednání dědictví ze dne 12. 3. 2025 (na č.l. 395, resp. č.l. 1 „dočasného spisu“) nebyla nikým z účastníků v dědickém řízení (fázi vážící se k dodatečnému projednání dědictví) uplatňována za situace, kdy konkrétní návrh na dodatečné projednání dědictví a jeho pozdější doplnění byly ostatním účastníkům tohoto řízení (jejich zástupcům) doručeny až spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně (viz referát na č.l. 76 pag. ver. dočasného spisu) a vyjma pozůstalé manželky, která se proti usnesení soudu prvního stupně odvolala, se ostatní účastníci k věci nijak dosud nevyjádřili a do doby rozhodnutí soudu prvního stupně o projednávaném návrhu ani o něm nevěděli. 19. Dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu vymezeného v dovolání; je-li však dovolání přípustné – a tak je tomu i v přítomné věci – dovolací soud přihlédne též (a to i z povinnosti úřední) k vadám uvedeným v § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). 20. Nejvyšší soud dospěl rovněž k závěru, že napadené rozhodnutí je též částečně nepřezkoumatelné, protože odvolací soud vzdor znění § 211 a 157 odst. 2 o. s. ř. neprovedl náležitý přezkum usnesení soudu prvního stupně, nevypořádal se s jeho nosnou argumentací (nedostatek procesních podmínek, nedostatek náležité identifikace majetku) a ve vztahu k závěru o „spornosti“ majetku není zřejmé, jak k němu v této fázi řízení (a ve vztahu k nyní projednávanému majetku) dospěl. Není také zřejmé, proč při zjištění o nedostatku podmínky řízení tkvící v nedostatku pravomoci (mezinárodní příslušnosti) tuzemských justičních orgánů bylo potvrzeno věcné zamítnutí návrhu (ač nedostatek podmínky řízení by měl obvykle ústit v jeho [částečné] zastavení). Řečeno jinak: odvolací soud jen paušálně odkázal na některé zásady vztahující se rozhodování o návrhu na dodatečné projednání dědictví, nicméně neprovedl fakticky přezkum usnesení soudu prvního stupně, který návrh zamítl z různých důvodů dopadajících na různý majetek, jnež měl tvořit aktiva, popř. pasiva dědictví po zůstaviteli, což ještě umocnil „novým“ vnesením právní úvahy o spornosti majetku. 21. Zjištěná nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu pak logicky brání Nejvyššímu soudu zaujmout podrobnější závěry k dovoláním formulované otázce, zda majetek, jenž měl být dodatečně projednáván je vskutku „sporný“. 22. Jelikož byl naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak, než usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátit k dalšímu řízení. 23. Tímto rozhodnutím je též konzumován návrh dovolatelky na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí. 24. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Nejvyšší soud nezpochybňuje správnost většiny obecných závěrů zaujatých odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, nicméně tyto povšechné závěry nevyčerpávají otázky řešené soudem prvního stupně a zčásti jde o závěry, jak vyloženo výše, procesně předčasné (pro dovolatelku nepředvídatelné). Odkazovala-li dovolatelka na znění § 100 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“, které upravuje tzv. obligatorní soudní komisariát, pak patrně přehlédla, že s ohledem na okamžik úmrtí zůstavitele se z. ř. s. ratione temporis aplikovat nedá (z důvodů podrobně vysvětlených již soudem prvního stupně), o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013 neobsahoval jednoznačnou právní úpravu a nevylučoval, aby v době, kdy ještě (nebo již) nebyl soudní komisař pověřen projednáním dědictví (dodatečným projednáním dědictví) činil jinak úkony mu vlastní okresní (v Praze obvodní) soud. Bude však žádoucí, aby v dalším řízení bylo zváženo, zda je vskutku vhodné a účelné, aby o dvou obdobných návrzích na dodatečné projednání dědictví (dovolatelky a poz. manželky H. P.) i nadále vedle sebe rozhodoval jak obvodní soud, tak i soudní komisař. 25. V novém rozhodnutí o podaném návrhu bude třeba rozhodnout též o náhradě dosavadních nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 5. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu