24 Cdo 904/2026-473 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyň a) T. S. a b) A. S., obou zastoupených JUDr. Kateřinou Součkovou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 161, proti žalovanému V. S., o výživné pro zletilé dcery, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp.zn. 10 C 27/2011, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. září 2015 č.j. 25 Co 213/2015-366, takto: I. Rozsudek krajského soudu se ve výroku II. mění takto: II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 70.301,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 34.939,- Kč, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokátky se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 161. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 47.512,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 23.498,- Kč, vše do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokátky se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 161. IV. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobkyni a) 5.532,- Kč a žalobkyni b) 4.216,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Kateřiny Součkové, advokátky se sídlem v Jičíně, Šafaříkova č. 161. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se domáhaly (žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2.6.2011), aby byla žalovanému uložena povinnost platit každé ze žalobkyň od 15.3.2009 výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Žalobu odůvodnily zejména tím, že od 14.3.2009, kdy se žalovaný (jejich otec) odstěhoval ze společné domácnosti, nepřispívá na jejich výživu, ačkoli doposud nejsou výdělečně činné, neboť obě studují na A. podnikatelské škole ve druhém ročníku. Jejich veškeré náklady v současné době hradí matka, u které bydlí. 2. Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 7.6.2012 č.j. 10 C 27/2011-111 žalovanému uložil povinnost hradit každé ze žalobkyň od 15.3.2009 výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně, a dále rozhodl o dlužném výživném a závěrem žalovanému uložil povinnost „nahradit“ žalobkyním náklady řízení ve výši 67.836,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Součkové. Dospěl k závěru, že výše požadavku žalobkyň, které „se dosud připravují na budoucí povolání studiem na vysoké škole“, je „naprosto přiměřená nejen jejich potřebám, ale i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného“. Proto žalobě „vyhověl v celém rozsahu“ a o nákladech řízení rozhodl s ohledem na skutečnost, že „žalobkyně byly ve sporu plně úspěšné“. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30.11.2012 č.j. 25 Co 472/2012-129 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že „nevěnoval patřičnou pozornost poměrům matky žalobkyň“, ačkoli „vyživovací povinnost obou rodičů představuje spojité nádoby a jednu od druhé nelze oddělit“. 4. Okresní soud v Jičíně poté rozsudkem ze dne 28.4.2014 č.j. 10 C 27/2011-196 žalovanému uložil povinnost hradit žalobkyni a) od 15.3.2009 do 31.8.2013 výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně a žalobkyni b) s účinností od 15.3.2009 výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně; dále rozhodl o dlužném výživném a závěrem žalovanému uložil „nahradit“ žalobkyním náklady řízení ve výši 86.829,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Součkové. Vycházeje ze zjištění, že „matka žalobkyň je v invalidním důchodu a má příjem z dohody o provedení práce“, opětovně dovodil, že výše požadavku žalobkyň je „naprosto přiměřená nejen jejich potřebám, ale i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům žalovaného“. Období, za které výživné žalobkyním přiznal, určil s ohledem na skutečnost, že žalobkyně a) „dostudovala k 31.8.2013“, že žalobkyně b) „ve studiu pokračuje“. Při rozhodování o nákladech řízení opět vycházel z názoru, že „žalobkyně byly ve sporu plně úspěšné“. 5. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27.11.2014 č.j. 25 Co 241/2014-262 (kromě toho, že odmítl žalovaným vznesenou námitku podjatosti rozhodující soudkyně soudu prvního stupně) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval námitkou žalovaného, že „žalobkyně nestudují a nepřipravují se dobře ve škole na další povolání“, a že proto přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Soudu prvního stupně uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu. 6. Okresní soud v Jičíně nato rozsudkem ze dne 9.4.2015 č.j. 10 C 27/2011-326 žalovanému uložil povinnost hradit žalobkyni a) s účinností od 15.3.2009 do 31.8.2013 výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživné pro žalobkyni a) (výroky I. a II.); dále žalovanému uložil povinnost hradit žalobkyni b) s účinností od 15.3.2009 do 31.8.2014 výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně a rozhodl o dlužném výživném pro žalobkyni b) (výroky III. a IV.); současně žalovanému uložil povinnost „nahradit“ žalobkyním náklady řízení ve výši 193.562 Kč k rukám JUDr. Kateřiny Součkové (výrok V.). Soud prvního stupně vycházeje ze zjištění, že „žalobkyně a) do 31.8.2013, resp. žalobkyně b) do 31.8.2014 se připravovaly na budoucí povolání studiem na střední škole“, dospěl k závěru, že „žaloba je důvodná“, a s ohledem na to, že „žalobkyně byly ve sporu plně úspěšné“, přiznal žalobkyním plnou náhradu nákladů řízení „dle advokátního tarifu“. 7. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24.9.2015 č.j. 25 Co 213/2015-366 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost platit žalobkyni a) od 15.3.2009 do 30.6.2013 výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně a žalobkyni b) od 15.3.2009 do 30.6.2013 výživné ve výši 2.000 Kč měsíčně, a dále rozhodl o dlužném výživném pro obě žalobkyně (výroky I.); závěrem vyslovil, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“ (výrok II.). Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že „vzhledem k přechodu na střední školu v J. v roce 2008, opakování prvého ročníku na této škole a opakování i druhého ročníku oběma žalobkyněmi z důvodu rozchodu rodičů mělo být studium obou žalobkyň ukončeno nejpozději do 30.6.2013“, a že tedy „v tuto dobu měla být příprava na budoucí povolání ukončena u obou žalobkyň“ a že „neexistuje žádný důvod k tomu, aby výživné pro žalobkyni b) bylo placeno o rok déle“. Dlužné výživné vypočetl tak, že od „zjištěného nedoplatku ve výši 103.000 Kč odečetl výživné (ve výši 19.500,- Kč), které žalovaný již každé ze žalobkyň zaplatil (na základě předběžného opatření vydaného v této věci na návrh žalobkyň)“. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že „žalobkyně požadovaly výživné od 15.3.2009 po 2.000 Kč“, že „na tomto petitu setrvaly až do skončení řízení“, že „z obsahu spisu nevyplývá, že by z procesního hlediska bylo reagováno omezením žaloby na snížení plnění“ a že „až do rozhodnutí krajského soudu zůstal petit nezměněn a nebyl nijak časově omezen“. Za této situace podle názoru odvolacího soudu „poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran v této rozhodované věci stejný, proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním ani před krajským soudem“. II. Dovolání a vyjádření k němu 8. Proti tomuto rozsudku odvolacího výroku (pouze do výroku II. o nákladech řízení) podaly žalobkyně dovolání. Vytkly odvolacímu soudu, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, ačkoli žalobkyně a) měla ve věci neúspěch jen v poměrně nepatrné části a měla by mít nárok na plnou náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., a žalobkyně byla neúspěšná pouze „cca v jedné pětině sporu“ a měla by mít nárok na poměrnou náhradu nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Zdůraznily, že není správný závěr odvolacího soudu, že své žalobní požadavky v průběhu řízení nijak neomezily. K tomuto omezení podle názoru žalobkyň došlo při jednání dne 28.04.2014, kde v závěrečném návrhu je požadováno výživné pro žalobkyni a) jen do 31.08.2013. Žalobkyně b) v té době ještě studovala, proto v jejím případě k omezení došlo až ve vyjádření žalobkyň k odvolání žalovaného dne 16.06.2014, kde žalobkyně b) sama v závěru navrhuje změnu rozsudku a omezení trvání vyživovací povinnosti do 31.08.2014. Omezení žalobních požadavků pak vyplývá i z následujících podání žalobkyň ze dne 29.03.2015 a ze dne 19.05.2015. Dovolatelky jsou proto „přesvědčeny, že uvedenými podáními jednoznačně došlo k vyjádření žalobkyň, čeho se domáhají, resp. k procesnímu omezení předmětu sporu“. Závěrem dodaly, že výše nákladů soudního řízení je sice relativně vysoká, nicméně toto není vinou na straně žalobkyň. S ohledem na uvedené navrhly změnu, případně zrušení napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil. 10. V průběhu dovolacího řízení bylo z insolvenčního rejstříku zjištěno, že Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14.1.2015 č.j. KSHK 42 INS 6177/2014-B-9 zjistil úpadek žalovaného a na jeho majetek prohlásil konkurs, přičemž insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Jana Urbana. Za této situace bylo dovolací řízení přerušeno (§ 263 odst. 1 insolvenčního zákona), a to až do skončení insolvenčního řízení, neboť oprávněné osoby nenavrhly insolvenčnímu soudu pokračování v řízení (§ 265 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona). V dovolacím řízení mohlo být pokračováno až poté, co dne 5.5.2026 nabylo právní moci usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2.4.2026 č.j. KSHK 24 INS 6177/2014-B-155, kterým byl konkurs na majetek žalovaného zrušen po splnění rozvrhového usnesení (§ 309 odst. 4 insolvenčního zákona). III. Přípustnost dovolání 11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30.9.2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastnicemi řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). 13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). 14. Předmětem dovolacího řízení je výrok II. napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve kterém bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků. Odvolací soud zde řešil právní otázku, jakým způsobem se v rozhodnutí soudu o náhradě nákladů řízení posuzuje míra úspěchu (resp. neúspěchu) účastníka ve věci samé. Vzhledem k tomu, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyň je podle ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. IV. Důvodnost dovolání 15. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. 16. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (§ 142 odst. 2 o.s.ř.). 17. V ustanovení § 142 o.s.ř. je upraveno rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci. Žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, když soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Žalovaný má ve věci plný úspěch tehdy, když soud žalobu v plném rozsahu zamítne. Nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.3.2015 sp. zn. 33 Cdo 4193/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.11.2015 sp. zn. 22 Cdo 2648/2015). 18. V posuzované věci se žalobkyně v žalobě podané u soudu prvního stupně dne 2.6.2011 domáhaly, aby byla žalovanému uložena povinnost platit každé ze žalobkyň výživné od 15.3.2009 ve výši 2.000,- Kč měsíčně. Placení výživného zde nebylo časově ohraničeno, neboť v době podání žaloby obě žalobkyně studovaly na střední škole a připravovaly se tak na budoucí povolání. V druhé polovině řízení, trvajícího déle než čtyři roky (ve věci byla vydána dvě kasační usnesení odvolacího soudu), nastaly skutečnosti rozhodné pro zánik uplatněných nároků žalobkyň na výživné, které se promítly do následných rozhodnutí soudů obou stupňů. S názorem odvolacího soudu, že „až do rozhodnutí krajského soudu (dne 24.9.2015) zůstal petit nezměněn a nebyl nijak časově omezen“, a že proto „poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran v této rozhodované věci stejný“, nelze souhlasit. 19. Dovolatelkám je třeba přisvědčit, že k časovému omezení žalobního požadavku ve vztahu k žalobkyni a) došlo při jednání před soudem prvního stupně dne 28.04.2014. Podle protokolu o jednání zástupkyně žalobkyň s ohledem na soudu sdělenou skutečnost, že „v mezidobí žalobkyně a) ukončila studium k 31.8.2013“, v závěrečném návrhu požadovala výživné pro žalobkyni a) „od 15.3.2009 do 31.8.2013 ve výši 2.000,- Kč měsíčně“. Ještě týž den (po přerušení jednání) byl vyhlášen rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém byla žalovanému vůči žalobkyni a) uložena povinnost platit výživné v rozsahu citovaného závěrečného návrhu; odvolání proti tomuto rozsudku žalobkyně nepodaly. Ve vztahu k žalobkyni b), která toho času ještě pokračovala ve studiu, pak časové omezení žalobního požadavku bylo učiněno v podání žalobkyň ze dne 16.6.2014 (označeném jako „vyjádření žalobkyň k odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 28.4.2018 č.j. 10 C 27/2011-196“), ve kterém – s ohledem na průběh jejího studia – závěrem mj. navrhly, aby byla žalovanému uložena povinnost „hradit žalobkyni b) s účinností od 15.3.2009 do 31.8.2014 výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně“. Následujícím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 9.4.2015 byla žalovanému vůči žalobkyni b) uložena povinnost platit výživné v rozsahu citovaného návrhu. K odvolání žalovaného poté odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem rozhodoval o výživném žalobkyň za období, které bylo časově omezeno výše uvedenými procesními úkony žalobkyň. 20. K tomu je dlužno dodat, že navazující závěr odvolacího soudu o tom, že „poměr úspěchu a neúspěchu byl u obou stran v této rozhodované věci stejný“, se ani nikterak nepromítnul do výroku napadeného rozsudku, jestliže tento neobsahuje žádný údaj o částečném zamítnutí žaloby. Přitom platí, že soud musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (obdobně srov. nález Ústavního soudu ze dne 2.5.2002 sp.zn. III. ÚS 455/01). 21. Za dané situace tedy bylo třeba v rámci rozhodování o nákladech řízení korektně posoudit míru úspěchu účastníků ve věci. V soudní praxi přitom nejsou pochybnosti o tom, že posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku (podle konečného rozhodnutí) ve věci uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Posuzuje-li se totiž úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k tomu, co je předmětem řízení, v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Protože ustanovení občanského soudního řádu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně platí přiměřeně i pro odvolací a dovolací řízení (srov. § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 větu první o. s. ř.), je třeba uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení. Odvolatel či dovolatel má ve věci plný úspěch v případě, že v konečném důsledku uspěje v celém předmětu odvolacího či dovolacího řízení. V případě řízení, jehož předmětem je peněžitá částka, platí, že pro náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení je třeba úspěch účastníka řízení stanovit podle poměru částky, v níž odvolatel či dovolatel v konečném důsledku uspěl, a částky, do níž podal odvolání nebo dovolání, a která tedy byla předmětem odvolacího či dovolacího řízení. Jinými slovy, i posouzení úspěšnosti účastníka v odvolacím či dovolacím řízení závisí na tom, v jaké části předmětu odvolacího či dovolacího řízení účastník v konečném důsledku uspěl (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.4.2018 sp. zn. 21 Cdo 5239/2017 nebo již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2014 sp. zn. 28 Cdo 4425/2013). Výjimku ze zásad pro rozhodování o nákladech řízení při částečném úspěchu ve věci pak představuje ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., které umožňuje soudu, nastane-li některá z okolností uvedených v tomto ustanovení, přiznat účastníku plnou náhradu nákladů řízení, i když měl ve věci jen částečný úspěch. Jednou z těchto okolností je, že účastník měl neúspěch jen v poměrně nepatrné části. To, zda měl účastník neúspěch v poměrně nepatrné části, je třeba posoudit s ohledem na povahu předmětu řízení a na výsledek sporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015). 22. Odvolací soud však veden svými nesprávnými úvahami ponechal uvedená hlediska stranou a o nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl bez ohledu na to, jaký byl předmět jednotlivých řízení a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalobkyně v konečném důsledku uspěly. 23. V projednávané věci každá ze žalobkyň uplatnila v žalobě nárok na výživné ve výši 2.000,- Kč od 15.3.2009, přičemž průběhu řízení (jakmile byly známy skutečnosti rozhodné pro zánik nároku) žalobkyně a) časově omezila svůj požadavek do 31.8.2013 (tj. celkem požadovala 107.067,- Kč) a následně žalobkyně b) časově omezila svůj požadavek do 31.8.2014 (tj. celkem požadovala 131.067,- Kč). Tento předmět řízení je třeba vztáhnout na všechna řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím, tj. také na první řízení před soudem prvního stupně a první odvolací řízení, zakončené kasačním usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30.11.2012 č.j. 25 Co 472/2012-129; ani v těchto řízeních nemůže jejich předmět činit více, než kolik žalobkyně požadovaly poté, co jim byly známy skutečnosti rozhodné pro zánik nároku. V konečném důsledku (napadeným rozsudkem odvolacího soudu) byl každé ze žalobkyň přiznán nárok na výživné ve výši 2.000,- Kč od 15.3.2009 do 30.6.2013 (tj. každé z nich 103.067,- Kč). 24. Procesní úspěch žalobkyně a) představuje 96,26% (tedy neúspěch 3,74%), což lze považovat za neúspěch jen v poměrně nepatrné části ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o.s.ř., v případě odvolacího řízení ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř., kdy lze účastníku přiznat plnou náhradu nákladů řízení. Žalobkyni a) proto přísluší plná náhrada nákladů řízení za všechna tři řízení před soudem prvního stupně i za všechna tři odvolací řízení. 25. Procesní úspěch žalobkyně b) představuje (zaokrouhleno na jednotky) 79% (tedy neúspěch 21%), a proto má v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., v případě odvolacího řízení ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o.s.ř., právo na náhradu poměrné části nákladů řízení ve výši 58 % (od jejího úspěchu ve výši 79 % je odečten její neúspěch ve výši 21 %) za všechna tři řízení před soudem prvního stupně i za všechna tři odvolací řízení. 26. Dovolací soud při stanovení výše náhrady nákladů řízení (při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni) postupoval podle ustanovení § 151 odst. 2, části věty první za středníkem, o.s.ř., tj. výši náhrady nákladů řízení určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném v době poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby, dále jen „advokátní tarif“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.5.2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013). 27. Náklady žalobkyně a) v řízeních před soudem prvního stupně sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou za 12 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení dne 18.4.2011, žaloba ze dne 31.5.2011, vyjádření ve věci ze dne 8.8.2011, 8.4.2013 a 29.3.2015, účast na jednáních dne 28.8.2012, 28.4.2014 a 30.3.2015, porada s klientkami přesahující jednu hodinu dne 3.8.2011, 24.5.2012, 24.4.2014 a 27.3.2015) a jeden ½ úkon za návrh na vydání předběžného opatření ze dne 22.4.2013, která z tarifní hodnoty 107.067,- Kč činí (po snížení o 20%) 4.336,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/,c/,d/,g/,j/, § 11 odst. 2 písm. a/ a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za 13 úkonů právní služby po 300,- Kč a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 12.201,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 70.301,- Kč. Žalobkyni a) přitom náleží plná náhrada těchto nákladů. 28. Náklady žalobkyně a) v odvolacích řízeních sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou za 6 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23.7.2012, 16.6.2014 a 19.5.2015, účast na jednáních dne 20.11.2014 a 24.9.2015, porada s klientkami přesahující jednu hodinu dne 20.7.2012), která z tarifní hodnoty 107.067,- Kč činí (po snížení o 20%) 4.336,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. c/,g/,k/, a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300,- Kč, z ½ náhrady cestovních výdajů k odvolacím jednáním ve výši 659,- Kč, z ½ náhrady za promeškaný čas ve výši 400,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 6.064,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 34.939,- Kč. Žalobkyni a) přitom náleží plná náhrada těchto nákladů. 29. Celkem tak žalobkyni a) náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 105.240,- Kč, z toho náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 70.301,- Kč a odvolacího řízení ve výši 34.939,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit žalobkyni b) k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Součkové, která žalobkyni b) v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 1 měsíce od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 30. Náklady žalobkyně b) v řízeních před soudem prvního stupně sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou za 12 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení dne 18.4.2011, žaloba ze dne 31.5.2011, vyjádření ve věci ze dne 8.8.2011, 8.4.2013 a 29.3.2015, účast na jednáních dne 28.8.2012, 28.4.2014 a 30.3.2015, porada s klientkami přesahující jednu hodinu dne 3.8.2011, 24.5.2012, 24.4.2014 a 27.3.2015) a jeden ½ úkon za návrh na vydání předběžného opatření ze dne 22.4.2013, která z tarifní hodnoty 131.067,- Kč činí (po snížení o 20%) 5.104,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a/,c/,d/,g/,j/, § 11 odst. 2 písm. a/ a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za 13 úkonů právní služby po 300,- Kč a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 14.217,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 81.917,- Kč. Žalobkyni b) přitom náleží 58% těchto nákladů, tedy 47.512,- Kč. 31. Náklady žalobkyně b) v odvolacích řízeních sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátkou za 6 úkonů právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 23.7.2012, 16.6.2014 a 19.5.2015, účast na jednáních dne 20.11.2014 a 24.9.2015, porada s klientkami přesahující jednu hodinu dne 20.7.2012), která z tarifní hodnoty 131.067,- Kč činí (po snížení o 20%) 5.104,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. c/,g/,k/, a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za 6 úkonů právní služby po 300,- Kč, z ½ náhrady cestovních výdajů k odvolacím jednáním ve výši 659,- Kč, z ½ náhrady za promeškaný čas ve výši 400,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 a 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrad ve výši 7.031,- Kč (§ 137 odst. 1, 3 a § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 40.514,- Kč. Žalobkyni b) přitom náleží 58% těchto nákladů, tedy 23.498,- Kč. 32. Celkem tak žalobkyni b) náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 71.010,- Kč, z toho náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 47.512,- Kč a odvolacího řízení ve výši 23.498,- Kč. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit žalobkyni b) k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Součkové, která žalobkyni b) v těchto řízeních zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 1 měsíce od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). 33. Protože rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném výroku II., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není správné, a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o této náhradě rozhodnout, Nejvyšší soud napadený nákladový výrok změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 105.240,- Kč a žalobkyni b) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 71.010,- Kč (§ 243d písm. b/, § 219 o.s.ř.). Dovolací soud přitom ve smyslu ustanovení § 243f odst. 4 části věty za středníkem o.s.ř. rozhodl usnesením, neboť dovolání směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení, který má z pohledu formy povahu usnesení (srov. § 167 odst. 1 a § 211 o.s.ř.), kterou neztrácí ani v případě, že je přičleněn k rozhodnutí ve věci, u níž je stanovena forma rozsudku. 34. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně a) se svým požadavkem na plnou náhradu nákladů řízení i žalobkyně b) se svým požadavkem na částečnou náhradu nákladů řízení měly plný úspěch, a proto obě mají nárok na plnou náhradu nákladů dovolacího řízení. 35. Náklady dovolacího řízení u žalobkyně a) sestávají z odměny za zastupování advokátkou za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 18.11.2015), která z tarifní hodnoty 105.240,- Kč činí (po snížení o 20%) 4.272,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrady ve výši 960,- Kč (§ 137 odst. 1, 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 5.532,- Kč. 36. Náklady dovolacího řízení u žalobkyně b) sestávají z odměny za zastupování advokátkou za jeden úkon právní služby (dovolání ze dne 18.11.2015), která z tarifní hodnoty 71.010,- Kč činí (po snížení o 20%) 3.184,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ a § 12 odst. 4 advokátního tarifu), z paušální částky náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty z přiznané odměny za zastupování a náhrady ve výši 732,- Kč (§ 137 odst. 1, 3, § 151 odst. 2 o.s.ř.), tj. celkem 4.216,- Kč. 37. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení zaplatit žalobkyni a) i žalobkyni b) k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Součkové, která obě žalobkyně v dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do 3 dnů od právní moci usnesení (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 6. 2026 JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu