24 Cdo 925/2026-334 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce M. K., zastoupeného Mgr. Martinem Hýblem, advokátem se sídlem v Praze 3, Korunní č. 1740/129, proti žalovaným 1) V. K., zastoupené Mgr. Jakubem Řehořem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská č. 1383, a 2) M. K., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 28 C 56/2022, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. října 2025, č. j. 24 Co 206/2025-312, takto: I. Dovolání žalované 1) se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 24 Co 206/2025-312, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2025, č. j. 28 C 56/2022-276, kterým se určuje, že žalobce je dědicem po zůstaviteli M. K., zemřelém dne 26. 12. 2021 (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně „správně právně uzavřel o neexistenci zákonného důvodu vydědění žalobce svým otcem (zůstavitelem), jak jej uplatnil, dle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., v důsledku čehož je namístě mít žalobu žalobce za opodstatněnou“. Uvedl, že skutečnost, že zůstavitel a žalobce se nekontaktovali a nebyly mezi nimi udržovány žádné vztahy, byla mezi účastníky v řízení nesporná, že beze změny důsledku takového vztahu mezi zůstavitelem a žalobcem ve vztahu k možnému vydědění je pak i okolnost, že příčinou ochladnutí vztahů mělo být negativní ovlivňování matky žalobce vůči zůstaviteli, že čistě jen v této skutečnosti nelze spatřovat obhajitelný důvod pro setrvání zůstavitele v nečinnosti bez snahy špatné vztahy se synem v době jeho zletilosti napravit, a proto nelze klást k tíži žalobce, že se dovršením zletilosti aktivně nesnažil o nápravu vztahů se zůstavitelem, když po dobu své nezletilosti (od svých tří let) zjevně vyrůstal v domnění, že o něj zůstavitel nejeví zájem, naopak, právě zůstavitel měl po osamostatnění žalobce iniciovat obnovení kontaktu, pokud mu později chtěl klást k tíži (prostřednictvím vydědění), že se o něj žalobce nezajímal, k čemuž měl ostatně zůstavitel možnost, neboť jej žalobce písemně kontaktoval v souvislosti se svým studiem na vysoké škole; zůstavitel však přesto na tento kontakt od žalobce nijak dále ve smyslu pokusu o obnovení a rozvoj vztahů nereagoval, čímž právě sám projevil určitou míru lhostejnosti k obnovení jejich vztahů. Odvolací soud dospěl k tomu, že soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (zejména rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012), která se situací neprojevování opravdového zájmu jak ze strany zůstavitele, tak ze strany vyděděného, již zabývala. Podle jeho názoru soud prvního stupně rovněž přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II, který řešil situaci neplatného vydědění za účinnosti obč. zák. a smrti zůstavitele za účinnosti o. z., a to za současné neexistence pořízení pro případ smrti. I podle odvolacího soudu je namístě přičítat posuzované listině o vydědění ty právní účinky, jaké toto pořízení mělo v době, kdy bylo zůstavitelem učiněno, a proto je tedy třeba aplikovat obč. zák. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jejího názoru závisí na vyřešení otázek hmotného práva (výkladu a aplikace důvodu vydědění, přechodu právních účinků vydědění pořízeného před 1. 1. 2014 a právního standardu „opravdového zájmu“) i procesního práva (rozložení břemen tvrzení a důkazního břemene v tomto typu sporu a požadavků na přezkoumatelnost a logickou bezrozpornost právních závěrů). Dovolatelka má za to, že odvolací soud se při řešení uvedených otázek buď odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo otázku řešil vnitřně rozporně a v rozporu se smyslem a účelem § 1646 odst. 1 písm. b) o. z., příp. jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu není řešena v těchto skutkových souvislostech, zejména při dlouhodobém rodičovském odcizení způsobeném bráněním ve styku jedním rodičem. K otázce posuzování oprávněnosti vydědění z důvodu nezájmu žalobce o zůstavitele pak dovolatelka poukazuje zejména na autonomii vůle zůstavitele, nesprávnou redukci „opravdového zájmu“ na potřebnou aktivitu zůstavitele a absolutizaci odpovědnosti zůstavitele za obnovu vztahu po zletilosti potomka. Mimo jiné je přesvědčena o tom, že nelze paušálně přenést odpovědnost za obnovu vztahu na rodiče, neboť vztah po zletilosti potomka není právně ani fakticky symetrický, potomek je dospělý, autonomní a má plnou možnost projevit o rodiče zájem. Poukazuje rovněž na to, že v řízení konzistentně tvrdila a dokládala, že příčinou odloučení mezi zůstavitelem a žalobcem nebyla svévole zůstavitele, nýbrž dlouhodobý negativní vliv matky žalobce v době nezletilosti, bránění styku a manipulace, což má právní relevanci a nejedná se pouze o podstatnou skutkovou okolnost. V neposlední řadě odvolacímu soudu vytýká, že použil judikaturu selektivně a „bez právní subsumpce“. Příkladmo, že napadený rozsudek „mechanicky aplikuje“ judikaturu Nejvyššího soudu (v rozhodnutí zmiňuje zejména rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2447/2012) a „bez podstatné korekce odpovídající skutkové situaci“ přejímá (pouze) jeho obecnou tezi, že neprojevování zájmu potomka nemůže být důvodem vydědění, pokud o potomka neprojevuje zájem sám zůstavitel. Domnívá se rovněž, že napadený rozsudek trpí vadou nesprávného právního posouzení ve vztahu k přechodným účinkům listiny o vydědění pořízené před 1. 1. 2014, neboť přechodný režim není pouze otázkou „účinku listiny“, ale také „otázkou právní kvalifikace důvodu odpovídajícího interpretačnímu standardu“. Konečně, poukazuje také na přenesení důkazního břemene na dovolatelku v rozsahu, který neodpovídá povaze sporu (po dovolatelce je de facto požadováno, aby prokázala aktivitu zůstavitele, bez níž je vydědění považováno za neúčinné). Za právně nepřezkoumatelný a logicky rozporný označuje závěr odvolacího soudu o absenci kontaktu mezi zůstavitelem a žalobcem za současné („právně neutralizující“) argumentace, podle níž zůstavitel žalobce (ani) nekontaktoval. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 3. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání, není-li stanoveno jinak, přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.). 4. V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud neřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani otázky již řešené, které by měly být posouzeny jinak; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, a v návaznosti na to i o polemiku s posouzením věci po právní stránce [zejména v otázce oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák“), když podle názoru dovolatelky „odvolací soud v podstatě zavedl pravidlo, že potomek není povinen o zůstavitele pečovat ani jej kontaktovat, jestliže jako dítě vyrůstal bez kontaktu s ním“, byť se tak stalo v důsledku manipulace druhého z rodičů (matky) a bránění ve styku se zůstavitelem v době nezletilosti potomka, a že v konečném důsledku jen „zůstavitel má povinnost kontakt obnovit; pokud tak neučiní, nelze vydědění použít“]. Je zřejmé, že dovolatelka na základě výsledků dokazování dovozuje vlastní právní názor o oprávněnosti vydědění žalobce zůstavitelem, odporující názoru odvolacího soudu, že to byl naopak sám zůstavitel, kdo se svým vlastním jednáním přinejmenším spolupodílel na nastavení narušených vztahů se žalobcem z doby jeho dětství v souvislosti s rozpadem svého manželství, jež pak i v pozdějším věku žalobce přetrvaly, a že proto aktivita k obnovení těchto vztahů byla z tohoto důvodu v prvé řadě na samotném zůstaviteli, stál-li reálně o vztah se žalobcem (což však nebylo dle odvolacího soudu prokázáno, ostatně ani žalovanou tvrzeno; naopak, na základě provedeného dokazování bylo odvolacím soudem konstatováno, že zůstavitel „rezignoval“ na vztah se žalobcem a nevyužil např. té příležitosti, že mu žalobce opakovaně podal informace o svém vysokoškolském studiu). 5. Rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (včetně posouzení naplnění důvodu vydědění i zákonných náležitostí listiny o vydědění a jejích právních účinků s ohledem na její pořízení před 1. 1. 2014) – na rozdíl od namítaného odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. 6 Co 10/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 86/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 30 Cdo 2214/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 21 Cdo 688/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4512/2014). Dovolací soud podotýká, že na těchto závěrech není třeba nadále ničeho měnit, a to – jak se vyslovil již dříve – ani za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“) [pozn.: i když o. z. vypustil slovo „trvale“ (ve smyslu § 469 odst. 1 písm. b/ obč. zák. měl potomek o zůstavitele neprojevovat opravdový zájem trvale), přesto v jednání potomka i nadále musí být určitá trvalost či stálost (setrvalost) v neprojevování opravdového zájmu], ani – jak lze zdůraznit nyní – s ohledem na oponentní argumentaci dovolatelky v posuzované věci, podle níž „soudní výklad vytváří stav, kdy pokud se vztah rozpadne a zůstane bez kontaktu, důvod vydědění dle písm. b) se prakticky nikdy neuplatní“, je-li soudy akceptován požadavek na přihlédnutí ke všem okolnostem případu (k tomu srov. již výše). 6. Nejvyšší soud taktéž ve své judikatorní praxi již vyložil, že z přechodných ustanovení o. z. vyplývá základní pravidlo, podle nějž vznik právního poměru založeného právním úkonem učiněným před 1. 1. 2014 se i po tomto datu posuzuje podle obč. zák. Pro dědické tituly zakládající právní poměry dědění připojil zákonodárce k tomuto pravidlu v ustanoveních § 3070 a § 3072 o. z. výjimky, podle nichž se za platná považují i pořízení pro případ smrti a prohlášení o vydědění, která by podle právních předpisů, platných v době jejich pořízení, platná nebyla, nové právní úpravě však vyhovují. Zcela zjevně jsou tak (z pohledu pořizovatele) nynější právní úpravou preferovány mírnější požadavky na tyto právní úkony, tak, aby byla co nejvíce respektována vůle zůstavitele, bez ohledu na to, zda byl právní úkon učiněn před 1. 1. 2014 nebo se jedná o právní úkon po tomto datu, když úmysl zákonodárce byl v obou případech stejný, tj. ustanovit dědice či vydědit svého potomka (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1820/2020). Rovněž byl vysloven závěr, že v případě, že zůstavitel, který vydědil svého potomka závětí sepsanou před 1. 1. 2014, zemřel až v době po 1. 1. 2014, musí být takovému vydědění přičteny (s explicitní výjimkou uvedenou v § 3072 o. z.) takové právní účinky, jaké by mělo v době jeho pořízení (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2454/2023-II.). V posuzovaném případě se však nejedná o otázku platnosti vydědění, které by bylo za účinnosti předchozí právní úpravy neplatné, avšak obstálo by ve světle úpravy stávající. Soudy proto správně posuzovaly jak otázku, zda byl předmětný důvod vydědění dán, tak platnost vydědění (jeho náležitosti i účinky) ve smyslu zmíněných přechodných ustanovení, podle právní úpravy obsažené v obč. zák., a to mj. tím způsobem, že byla zvažována i existence případných jiných důvodů vydědění (ke dni smrti zůstavitele, viz bod 46. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně výslovně) [dále blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019-II.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2342/2023, anebo rozsudek ze dne 20. 5. 2026, sp. zn. 24 Cdo 501/2026], když však současně žalovaná naplnění jiného důvodu vydědění v řízení ani netvrdila. 7. Ke vznesené otázce důkazního břemene „přeneseného“ na dovolatelku v případě prokazování zákonného důvodu vydědění žalobce z důvodu trvalého neprojevování opravdového zájmu o zůstavitele Nejvyšší soud uvádí, že již v minulosti opakovaně odkázal na tzv. Rosenbergovu teorii dělení důkazního břemene a vyložil, že každá strana má dokázat skutkové předpoklady právní normy, která je jí příznivá, a na těchto závěrech nemá dovolací soud důvod ničeho měnit (k tomu srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2962/2025). Vztaženo k poměrům projednávané věci: jestliže tedy dovolatelka tvrdila, že žalobce neprojevoval opravdový zájem o zůstavitele (od čehož pro sebe dovozuje lepší postavení dědice v pozůstalostním řízení po zůstaviteli), což mělo za následek opodstatněnost vydědění žalobce zůstavitelem, musela by (v souladu s ustálenou judikaturou) nejprve prokázat, že žalobce měl reálnou možnost projevit opravdový zájem o zůstavitele, jinými slovy právě to, zda zůstavitel činil jakékoliv kroky k obnovení jejich vztahu, anebo by musela dále tvrdit naplnění jiného důvodu vydědění, jak uzavřel také odvolací soud i soud prvního stupně, který rovněž poukázal na to (bod 47. odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně), že na povinnost tvrzení případného dalšího důvodu vydědění pamatuje i komentářová literatura [Fiala, R. Drápal, L. a kol. Občanská zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 585, § 3072]. 8. Budiž dodáno, že rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za nesrozumitelný (či logicky rozporný) nebo nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejména v bodech 29. - 32.) naopak řádně vysvětlil, proč zákonný důvod vydědění žalobce zůstavitelem nebyl naplněn, což dovolatelka nadále pouze odmítá přijmout. 9. Jelikož dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 24 Co 206/2025-312, není – vzhledem k námitkám, jež nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání a z nichž nevyplývá ani žádná právní otázka splňující předpoklady uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř. – přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 16. 6. 2026 JUDr. Roman Fiala předseda senátu