24 Nd 165/2026-159 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., identifikační číslo osoby 65993390, se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Na Pankráci 546/56, zastoupeného Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30a/404, za účasti V. V., zastoupeného Mgr. Jiřím Nezhybou, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu týkajícího se rozsahu náhrady za vyvlastnění, v řízení o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2025, č. j. 76 C 7/2023-123, vedeném u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 9/2026, o námitce podjatosti soudců Vrchního soudu v Praze a o návrhu na přikázání věci jinému soudu, takto: I. Soudci Vrchního soudu v Praze JUDr. Michal Mědílek, JUDr. Jiří Švehla a JUDr. Jana Sedlářová nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Co 9/2026. II. Věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 4 Co 9/2026 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci. Odůvodnění: Žalobce se svým odvoláním dožaduje změny v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“), jímž tento soud rozhodl ve sporu o určení výše náhrady za vyvlastnění blíže označených pozemků. Věc je nyní vedena u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. 4 Co 9/2026. Podáním ze dne 26. 2. 2026 žalobce vznesl námitku podjatosti vůči členům odvolacího senátu 4 Co Vrchního soudu v Praze a zároveň i vůči všem dalším soudcům Vrchního soudu v Praze, kterým by mohla být věc případně přikázána, a navrhl, aby věc byla dle § 12 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) eventuálně § 12 odst. 2 o. s. ř. přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci. Návrh odůvodnil tím, že místopředsedovi Vrchního soudu v Praze JUDr. Františku Kučerovi bylo na základě jeho žádosti umožněno nahlédnout do spisu zn. 11 Cmo 24/2025, který skutkově a právně úzce souvisí s nyní projednávanou věcí. V obou řízeních se jedná o spor o výši náhrady za vyvlastnění pozemků ve prospěch žalobce, přičemž obě věci byly dle rozvrhu práce přiděleny senátům ve stejném složení. Místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. Kučera ve své žádosti o nahlédnutí do spisu uvedl, že s touto problematikou „má osobní zkušenosti“, účastníkem řízení není ale ze své pozice „prvního místopředsedy“ Vrchního soudu v Praze podal vyjádření k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2813/2024, v souvislosti s úvahou o jeho publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Žalobce si je vědom skutečnosti, že samotná existence vztahu kolegiality či výkon správní funkce (JUDr. Kučery vůči námitkou podjatosti dotčeným soudcům) by k závěru o podjatosti soudců senátu 4 Co, resp. všech soudců Vrchního soudu v Praze nepostačovala, a proto uvedl další skutečnosti na podporu svého návrhu na delegaci věci spojenou s návrhem na vyloučení soudců z projednávání a rozhodnutí daného sporu. Poukázal na to, že k výše uvedené žádosti o nahlížení do spisu bylo připojeno vyjádření, ve kterém JUDr. Kučera odkázal na konkrétní rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, která podle jeho názoru zpochybňují správnost právního posouzení věci Nejvyšším soudem v jiné skutkově obdobné věci. Takový postup soudního funkcionáře, který takto vystupuje jednak jako orgán státní správy soudů a jednak [současně] prosazuje své vlastní zájmy (když vede se žalobcem obdobné spory) z pohledu žalobce vyvolává objektivní pochybnost, zda nedochází „k vytváření určitého interpretačního rámce, jenž může být vnímán jako očekávaný či preferovaný“. Žalobce se přitom dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 26/2012, ve kterém bylo konstatováno, že jsou dány podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci vždy za situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným než regulérně procesním způsobem. Připomenul podle něj zřejmý osobní zájem JUDr. Kučery, kdy on sám vystupuje jako žalobce v jiných soudních řízeních vedených za účasti žalobce, jejichž předmětem je rovněž přezkum rozhodnutí správních orgánů o výši náhrady za vyvlastněné pozemky. Tím se zesiluje pochybnost, zda angažovanost JUDr. Františka Kučery v dané problematice je čistě odborná, nebo zda je zde přítomen i ryze osobní zájem místopředsedy Vrchního soudu v Praze na určitém právním řešení. Taková pochybnost se tak podle žalobce netýká pouze konkrétního senátu, nýbrž institucionálního rámce soudu jako celku. K návrhu, aby věc byla přikázána Vrchnímu soudu v Olomouci se nesouhlasně vyjádřil účastník řízení Ing. Václav Valsa (dále jen „účastník“). Označil jej za zcela nedůvodný. Poukázal na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. Nad 8/2019, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 67/04, podle tam uvedených závěrů pochybnosti o podjatosti nezakládá pouhý vztah kolegiality mezi soudci příslušného soudu. Rovněž odkázal na rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 16 Kss 1/2018, podle něhož „důvod pochybovat“ musí mít svůj konkrétní skutkový důvod a také svou míru, která musí být přiměřená. O podjatosti lze uvažovat teprve u nadkritické intenzity vztahu soudce k věci. Účastník uzavřel, že důvodnou pochybnost o nepodjatosti všech soudců konkrétního soudu nelze dovodit již z toho, že jakýkoliv funkcionář daného soudu může mít zájem na určitém judikatorním závěru řešené otázky. JUDr. Kučera není účastníkem předmětného řízení, ani soudcem, který by v něm rozhodoval. Jediný poměr mezi JUDr. Kučerou a členy senátu 4 Co Vrchního soudu v Praze je toliko poměrem kolegiálním. Jako nepřiléhavm zhodnotil účastník odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 26/2012 podle kterého jsou dány podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí ve věci, pokud soudce získal o věci poznatky jiným než regulérně procesním způsobem. JUDr. Kučera požádal o nahlédnutí do spisu ve smyslu § 44 o. s. ř., a nadto měl získat informace v řízení sp. zn. 11 Cmo 24/2025, nikoliv v nyní projednávané věci. Námitkou podjatosti dotčení soudci ve svém vyjádření k návrhu žalobce svorně uvedli, že nemají zájem na výsledku řízení, JUDr. Františka Kučeru považují toliko za svého kolegu, o jejich nezaujatém vztahu nejen k projednávané věci pak svědčí i to, jak bylo rozhodnuto v jiné věci týkající se žaloby JUDr. Františka Kučery (totiž pro něj nepříznivým rozhodnutím). Podle § 12 odst. 2 o. s. ř. věc může být přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Podle § 12 odst. 3 věty první o. s. ř. o přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Podle ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Podle § 15a odst. 2 o. s. ř. je účastník povinen námitku podjatosti soudce (přísedícího) uplatnit nejpozději při prvním jednání, kterého se zúčastnil soudce (přísedící), o jehož vyloučení jde; nevěděl-li v této době o důvodu vyloučení nebo vznikl-li tento důvod později, může námitku uplatnit do 15 dnů poté, co se o něm dozvěděl. Později může námitku podjatosti účastník uplatnit jen tehdy, jestliže nebyl soudem poučen o svém právu vyjádřit se k osobám soudců (přísedících). Podle § 16 odst. 1 o. s. ř. o tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu. Nejvyšší soud jako soud nejblíže společně nadřízený příslušnému soudu, u něhož je řízení dosud vedeno (tj. u Vrchního soudu v Praze) a Vrchnímu soudu v Olomouci, jemuž má být věc přikázána, návrh žalobce na přikázání věci z důvodu nutnosti, s poukazem na námitku podjatosti vůči soudcům senátu 4 Co Vrchního soudu v Praze, resp. vůči všem soudcům Vrchního soudu v Praze, případně i z důvodu vhodnosti, projednal a, aniž by za tím účelem bylo třeba nařizovat jednání (srov. § 16 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) dospěl k závěru, že námitka podjatosti není důvodná, a že v posuzovaném případě nejsou (již proto) splněny zákonné podmínky k tomu, aby věc byla přikázána (formou tzv. delegace nutné či vhodné) jinému vrchnímu soudu. K důvodům vyloučení soudce uvedeným v ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. se ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu již v minulosti vyjádřila a zaujala stanovisko, že soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem (k tomu srovnej žalobkyní uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněné pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. 29 Odo 750/2001). K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci přitom může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01). Předmětná námitka podjatosti uplatněná žalobcem se však odvíjí primárně od vztahu mezi místopředsedou Vrchního soudu v Praze JUDr. Františkem Kučerou a soudci zařazenými do soudního oddělení 4 Co, které má projednávat podané odvolání, potažmo všemi dalšími soudci daného soudu. Nutno podotknout, že místopředseda soudu je orgánem státní správy soudů, zatímco výkon soudnictví je svěřen nezávislým soudcům, kteří zcela nepřípadným „instrukcím“, názorům či doporučením ze strany orgánu státní správy soudu podléhat nemohou a nesmí (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 134/14). Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (článek 82 odst. 1 Ústavy) nadto plyne, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku (srovnej obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. III. ÚS 141/12). K posuzování vztahů kolegiality mezi soudci, o které jde v daném případě, je třeba opět poukázat na závěry ustálené judikatury, podle níž vztahy mezi soudci nepřekračující běžný pracovně kolegiální rámec nemají samy o sobě povahu důvodů pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci, jestliže tyto vztahy spočívají pouze v tom, že se soudci navzájem znají nebo jsou pro výkon funkce zařazeni na stejném soudu, v tomtéž oddělení či senátu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 11 Nd 456/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 29 Nd 318/2014, ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 32 Nd 117/2017 nebo ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSČR 35/2016); jinými slovy řečeno soudci nejsou mezi sebou navzájem svázáni žádnými „služebními pouty“. Uvedené stanovisko, které akceptoval i Ústavní soud (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 274/09), lze podle názoru Nejvyššího soudu vztáhnout i na poměry dané věci, kdy jde o posouzení vztahu kolegiality mezi místopředsedou soudu a výše označenými soudci Vrchního soudu v Praze. Účastník řízení námitku podjatosti odůvodnil tím, že místopředseda Vrchního soudu v Praze JUDr. František Kučera nahlížel (u Vrchního soudu v Praze v průběhu odvolacího řízení) do spisu sp. zn. 11 Cmo 24/2025, neboť má osobní zájem na řešení otázek posuzovaných v této věci, které jsou obdobné právním otázkám řešeným ve sporech, ve kterých sám vystupuje jako účastník řízení, a mohou mít dopad na jejich výsledek, navíc - jak výslovně v písemné žádosti doprovázené odkazem na judikaturu vysokých soudů uvedl - vykonává z titulu funkce místopředsedy vrchního soudu správní činnost na insolvenčním úseku. Okolnosti kolegiality na pracovišti mezi soudci samy o sobě nepostačují k závěru o jejich podjatosti. Musely by k nim přistoupit další okolnosti vyvolávající oprávněné pochybnosti o nepodjatosti, přičemž ta by se primárně posuzovala ve vztahu k námitkou dotčeným soudcům (a nikoliv ve vztahu k JUDr. Františku Kučerovi, který, coby soudce, není řádným ročním rozvrhem práce povolán danou věc projednávat a rozhodovat). Nezávislost soudního rozhodování představuje jeden ze základních ústavních pilířů právního státu, jehož nenahraditelný význam je opakovaně proklamován např. v čl. 81 a 82 Ústavy, podle nichž soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy a soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Současně je obdobný požadavek artikulován též v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nějž každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Úkolem státní správy soudů představující jednu z forem tzv. veřejné správy (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 2 Aps 4/2008) je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Státní správu soudů je třeba důsledně oddělovat od soudnictví, jelikož její výkon nesmí zasahovat do nezávislosti soudů [srovnej § 118 odst. 1 a 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen „zákon o soudech a soudcích“)], k dané materii lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2020, sp. zn. 9 As 237/2019. Prezentuje-li místopředseda soudu zvláště s odkazem na vykonávanou funkci své právní názory na otázku řešenou v konkrétní projednávané věci v souvislosti se sjednocováním soudní judikatury, jímž je i publikace vybraných významných rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jde o činnost představující výkon státní správy vrchního soudu (srovnej § 26 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), přitom i tento výkon státní správy se považuje za činnost související s funkcí soudce. Takové úvahy však může obecně prezentovat coby funkcionář soudu (samozřejmě v zájmu jím řízeného soudu, a nikoliv v zájmu svém vlastním) navenek, je však zcela nepřípustné, aby z titulu své funkce místopředsedy soudu uvedené úvahy (a právní polemiku s jinými rozhodnutími učiněnými ve skutkově více či méně souměřitelných věcech) autoritativně prezentoval v rámci výkonu státní správy vůči soudci či soudcům, kteří teprve mají určitou věc projednávat a rozhodovat [zde podáním založeným do procesního spisu v obdobné věci], a to s jediným cílem alespoň nepřímo ovlivnit právní náhled ve věci činných soudců v rámci rozhodování o podaném odvolání (srovnej přiměřeně rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. 16 Kss 1/2016), neboť jiný zájem takto předestřená oponentní právní argumentace „orgánu státní správy soudů“ – logicky – sledovat ani nemůže. Nejvyšší soud na tomto místě zcela přisvědčuje žalobci v tom, že nejen z jeho pohledu, ale i z pohledu Nejvyššího soudu vyvolává výše kritizovaný postup soudního funkcionáře zásadní pochybnost, zda „nedochází k vytváření určitého interpretačního rámce, jenž může být vnímán jako očekávaný či preferovaný“. Ve sledovaných souvislostech je třeba naléhavě připomenout zákonný příkaz adresovaný všem soudcům a přísedícím v ustanovení § 80 zákona o soudech a soudcích, podle něhož soudce a přísedící je povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů (odstavec 1, věta prvá). V zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce je soudce zejména [písm. b) cit. ustanovení] povinen chovat se tak, aby nezavdal příčinu ke snížení důvěry v soudnictví a důstojnosti soudcovské funkce (odstavec 2). Soudce je povinen vykonávat svou funkci v souladu se zájmem na řádném výkonu soudnictví (odstavec 3). Je samozřejmé, že uvedené přísné zákonné požadavky se vztahují na všechny soudce, předsedu soudu či jeho místopředsedy nevyjímaje. To je ostatně zřejmé jak z dikce § 105b odst. 1 zákona o soudech a soudcích, podle něhož předsedou a místopředsedou soudu může být jmenován jen soudce, který svými odbornými znalostmi, profesními zkušenostmi a morálními vlastnostmi dává záruky řádného výkonu funkce, tak ze znění § 125 odst. 2 téhož zákona, který, vyjma kárného oprávnění, omezuje dohledovou činnost předsedy (místopředsedy) vrchního soudu vůči jednotlivým soudcům daného soudu toliko na dodržování zásad soudcovské etiky, bezprůtahovosti a důstojného průběhu řízení. Je to právě funkcionář soudu, který si musí všímat možného narušení uvedeného principu, nikoliv takové pochybnosti o narušení soudcovské nezávislosti sám svým postupem nemístně vyvolávat. Lze zopakovat, že Nejvyšší soud považuje za zcela nepřípustné a v podmínkách právního státu respektujícího vládu práva (rule of law) nepřijatelné, aby soudní funkcionář z titulu své funkce, byť jen nepřímo, formou předkládání jakékoliv právní argumentace, tedy doporučením, radou či ponaučením, zasahoval do nezávislého rozhodování soudců působících na daném (či jiném) soudu, neboť tím je apriori zásadním a závažným způsobem zpochybňována nezávislost soudní moci zakotvená v čl. 82 odst. 1 Ústavy či § 79 zákona o soudech a soudcích. Nutno podotknout, že v již citovaném § 118 odst. 2 zákona o soudech a soudcích je vyjádřen striktní a bezvýjimečný zákaz zasahování do nezávislosti soudů. Tento zákaz nesmí být (ať už přímo či i jen nepřímo) překročen při žádném z úkonů státní správy soudů. Odhlédnuto od řečeného lze shrnout, že ve vztahu k soudcům odvolacího senátu, kteří podle rozvrhu práce mají v odvolacím řízení posuzovanou věc projednávat, nebyly (přes výše popsané negativní skutečnosti ležící mimo jejich osobní sféru) zjištěny žádné okolnosti, které by vzbuzovaly pochybnosti o jejich nepodjatosti. Nejvyšší soud nemá žádný rozumný důvod pochybovat o správnosti a úplnosti jejich vyjádření, totiž že ani výše popsané a profesně nepřijatelné jednání orgánu státní správy Vrchního soudu v Praze nebude mít vliv na jejich nestranný přístup jak k žalobci, tak i osobě zúčastněné, zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že dva z uvedených soudců (JUDr. Švehla a JUDr. Sedlářová) se dříve podíleli na přijetí rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 5 Co 8/2024, v němž byl prezentován názor odchylný od toho, který ve svém vyjádření připomenul místopředseda Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší soud ve sledovaných souvislostech zdůrazňuje, že ani nežádoucí zásahy třetích osob do průběhu řízení nemohou být bez sepjetí s dalšími konkrétními skutečnostmi samy o sobě dostatečným důvodem pro vyloučení soudců, kteří mají věc projednat a rozhodnout, neboť by takto mohlo být (nadto extranei, jež se sami řízení neúčastní) svévolně porušeno ústavně garantované právo účastníků na zákonného soudce (viz též dále). Nejvyšší soud proto neshledal důvody pro to, aby rozhodl o vyloučení JUDr. Michala Mědílka, JUDr. Jiří Švehly nebo JUDr. Jany Sedlářové z projednávání a rozhodování v přítomné věci. Zbývá doplnit, že jestliže soud, který rozhoduje o námitce podjatosti směřující vůči všem soudcům příslušného soudu, dospěje k závěru, že soudci daného soudu, kteří byli rozvrhem práce určeni k rozhodnutí o dané věci, vyloučeni nejsou, není již třeba zabývat se namítanými důvody vyloučení též u dalších soudců téhož soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 3 Nd 264/2001). Dále se Nejvyšší soud zabýval návrhem žalobce na přikázání věci Vrchnímu soudu v Olomouci. Důvody vhodnosti (odůvodňující odnětí věci soudu a její přikázání jinému soudu téhož stupně) předjímané v ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř. mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech, zpravidla spojené s omezením nutnosti dožádání. Je třeba mít na zřeteli, že obecná místní příslušnost soudu, který má věc projednat, je zásadou základní, a případná delegace příslušnosti jinému soudu je toliko výjimkou z této zásady, kterou je třeba – jako každou jinou výjimku v právu – vykládat spíše restriktivně. Pokud totiž nadřízený soud přikáže věc jinému soudu podle ustanovení § 12 odst. 2 o. s. ř., aniž by pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, poruší tím ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K přikázání věci jinému, než příslušnému soudu by proto mělo docházet pouze výjimečně a jen ze zvláště závažných důvodů; důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srovnej kupř. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000). Je nezbytné trvat na důsledném naplnění podmínek pro takový postup. V případě pochybností musí obecný soud návrh na delegaci zamítnout a zachovat stávající příslušnost soudu. Potřeba důsledného a kvalitního odůvodnění delegace vystupuje do popředí tím spíše v případech, kdy některý z účastníků s přikázáním věci jinému soudu nesouhlasí (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2672/17). V rámci předmětného návrhu žalobce jsou směšovány okolnosti vztahující se k delegaci nutné a k delegaci vhodné. Tyto dvě kategorie je přitom nutno přísně odlišovat, neboť realizace každé z nich je vázána na splnění zcela odlišných procesních podmínek. Vzájemný základní vztah obou institutů byl vyložen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 5 Nd 14/2001, podle něhož „delegace nutná nepřichází v úvahu, jestliže bylo rozhodnuto, že soudci, vůči nimž byla vznesena námitka podjatosti, nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci (§ 14 o. s. ř.). O delegaci vhodné za této situace pak nelze rozhodovat, spatřoval-li účastník, který delegaci navrhl, její důvody výlučně ve skutečnostech (v podjatosti soudců), jež by jinak mohly vést k delegaci nutné.“ Z obsahu podání žalobce ani z obsahu spisu nevyplývají žádné další skutečnosti pro závěr, že by přikázáním věci Vrchnímu soudu v Olomouci bylo dosaženo hospodárnějšího, rychlejšího či po skutkové stránce spolehlivějšího a důkladnějšího projednání věci než u Vrchního soudu v Praze. Nedošlo-li k vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze z projednání a rozhodování dané věci, je pojmově vyloučeno usuzovat na naplnění těch procesních předpokladů, jež zákon stanoví pro tzv. delegaci, ať už vhodnou či nutnou. Ze všech těchto důvodů není námitka podjatosti důvodná, proto Nejvyšší soud rozhodl (§ 16 odst. 1 věta první o. s. ř.), že členové senátu 4 Co Vrchního soudu v Praze, nejsou z projednávání a rozhodnutí ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 4 Co 9/2026 vyloučeni. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud námitku podjatosti neshledal důvodnou, rozhodl též, že věc se podle § 12 odst. 1 ani odst. 2 o. s. ř. k projednávání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci nepřikazuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 13. 5. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu