25 Cdo 1137/2025-378 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: P. V., zastoupený Mgr. Petrem Saskou, advokátem se sídlem Mírové náměstí 207/34, Ústí nad Labem, proti žalovanému: V. B., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 37 C 340/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 95 Co 324/2024-349, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 25. 3. 2024, č. j. 37 C 340/2023-317, uložil žalovanému povinnost zdržet se tvrzení, že za doby působení žalobce jako vedoucího organizačně–právního úseku (únor 2015–2017) a za doby jeho působení jako ředitele Bytového družstva XY, se sídlem XY, (od dubna 2017 do současnosti) docházelo k vyvádění majetku družstva mimo družstvo za nevýhodných podmínek pro družstvo (výrok I), dále povinnost uveřejnit na nejbližším shromáždění delegátů Bytového družstva XY a dále v nejbližším vydání zpravodaje Bytového družstva XY „XY“ omluvu v tomto znění: „Na shromáždění delegátů Bytového družstva XY konaném dne XY v XY v Ústí nad Labem jsem zveřejnil ‚Zprávu kontrolní komise o zjištěných skutečnostech spojených s hospodařením s byty v letech 2016 – 2021‘, v níž jsem uvedl nepravdivé tvrzení, že: ‚Za doby působení pana V. jako vedoucího organizačně–právního úseku (únor 2015 – 2017) a za doby jeho působení jako ředitele družstva (od dubna 2017 do současnosti) docházelo k vyvádění majetku družstva mimo družstvo za nevýhodných podmínek pro družstvo.‘ Za toto mé nepravdivé nařčení se panu P. V. tímto omlouvám.“ (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce je členem představenstva Bytového družstva XY (dále jen „Družstvo“) a ředitelem správy Družstva, žalovaný je předsedou kontrolní komise Družstva. Žalovaný nechal zařadit na program shromáždění delegátů dne 29. 3. 2022 projednání dokumentu „Zpráva kontrolní komise o zjištěných skutečnostech spojených s hospodařením s byty v letech 2016–2021“ (dále jen „Zpráva“), kde bylo mimo jiné uvedeno: „Co Vám ale může Kontrolní komise předložit a má k tomu k dispozici i doklady a dokumenty, které to potvrzují, je sdělení o existenci podezření, že za doby působení pana V. jako vedoucího organizačně právního úseku (únor 2015–2017) a za doby jeho působení jako ředitele družstva (od dubna 2017 do současnosti) docházelo k vyvádění majetku družstva mimo družstvo za nevýhodných podmínek pro družstvo.“ Učinil tak poté, co obdržel podnět od místopředsedy představenstva Ch., resp. bývalého člena představenstva K., týkající se podezření o nevýhodném nakládání s byty. Dne 1. 2. 2021 byl K. kooptován členem kontrolní komise a pověřen zpracováním podnětu komise k vedení Družstva k zajištění podkladů nutných k prověření podezření na nehospodárné nakládání s družstevními byty. Na výzvu kontrolní komise k dodání dokumentů o výběrových řízeních představenstvo Družstva nereagovalo a svou nesoučinnost odůvodnilo členstvím K. v kontrolní komisi a tvrzením, že jde o interní informace, jež by mohly sloužit K. (jeho nově založené společnosti) v konkurenčním boji. Nesoučinnost představenstva vedla kontrolní komisi k podání žádosti představenstvu o svolání shromáždění delegátů (na 29. 3. 2022), jimž byla Zpráva rozeslána jako příloha pozvánky a následně projednána na shromáždění delegátů. V důsledku publikace Zprávy se informace v ní uvedené rozšířily k členům Družstva, kteří vyjadřovali podezření na nezákonné nakládání s družstevními byty a domnělé vyvádění bytů z Družstva často spojovali s osobou žalobce coby ředitele správy a dřívějšího vedoucího organizačně právního úseku Družstva. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný neprokázal, že se jím zveřejněné informace zakládaly na relevantních a ověřitelných podkladech a nikoliv pouze na informacích získaných od K., který nebyl s představenstvem a správou Družstva v dobrých vztazích. Žalovaným prezentovaná zpráva ani nebyla projednána a schválena nadpoloviční většinou členů kontrolní komise. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 81, § 82, § 2910, § 2951 odst. 2 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že Zpráva v sobě kombinuje jak skutková tvrzení, tak hodnotící soudy, když uvádí subjektivní hodnocení fungování Družstva. Uvedl, že žalovaný ve Zprávě popsal a kritizoval praxi při nakládání s družstevními podíly, o které získal informace od K., v situaci, kdy představenstvo a správa Družstva odmítly kontrolní komisi vydat údaje požadované pro provedení kontroly převodů družstevních podílů, s cílem donutit představenstvo ke spolupráci, resp. k vydání požadovaných dokumentů ke kontrole. Podle soudu prvního stupně tak Zpráva byla rozšířena mezi delegáty Družstva za účelem vytvoření tlaku na představenstvo, resp. na žalobce, k vydání podkladů, z nichž by vyplývalo tvrzené podezření o závadnosti kritizované praxe. Zveřejněním Zprávy tak žalovaný rozšířil nepravdivé tvrzení o tom, že existují doklady a dokumenty, které potvrzují podezření na vyvádění majetku z Družstva. Podle soudu prvního stupně, i když není ve Zprávě výslovně uvedeno, že žalobce se uvedeného jednání dopouštěl, je sdělení vztahováno k jeho osobě a z kontextu Zprávy vyplývá, že existuje silné podezření na nekalé praktiky právě žalobce. Zvolené formulace jsou objektivně způsobilé v adresátech zprávy vzbudit dojem, že žalobce se nejspíše dopouštěl po dlouhou dobu systematického „tunelování“ majetku Družstva a že pro tyto závěry existují doklady. Soud prvního stupně uvedené jednání žalovaného nepovažoval za oprávněnou kritiku, neboť sledovaného cíle bylo možno dosáhnout jiným způsobem (žádostí o svolání shromáždění delegátů, na kterém by kontrolní komise požádala o vydání dokumentů). Žalovaný se zjevně nechal unést negativními emocemi, které mezi kontrolní komisí a představenstvem v té době panovaly, a významným způsobem zasáhnul do cti a vážnosti žalobce. Soud prvního stupně nezkoumal, zda formulované podezření na vyvádění majetku družstva za nevýhodných podmínek mělo pravdivý základ, či nikoliv, když nešlo o přiměřenou kritiku založenou na ověřených a pravdivých informacích, ale o způsob vedení „žabomyší“ války v rámci struktur Družstva. Dovodil pasivní legitimaci žalovaného, který neunesl důkazní břemeno ohledně toho, že Zpráva byla řádně schválena stanovami požadovaným způsobem, a to nadpoloviční většinou všech členů komise, a současně že i pokud by tomu tak bylo, byli by pasivně legitimováni všichni členové kontrolní komise, kteří by pro zveřejnění Zprávy hlasovali. Žalobcem navržený způsob požadované omluvy prostřednictvím vnitrodružstevního zpravodaje a uveřejněním na shromáždění delegátů soud shledal adekvátním zadostiučiněním ke kompenzaci zásahu do osobnostní sféry žalobce. 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 11. 2024, č. j. 95 Co 324/2024 -349, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II, III). Vyšel z dílčích skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování dále doplnil, podle § 213 odst. 2 o. s. ř. některé důkazy zopakoval a dospěl ke skutkovému závěru, že rozšíření Zprávy delegátům provedla správa Družstva na pokyn představenstva (nikoliv na pokyn žalovaného) a žalovaný Zprávu ani její část na shromáždění necitoval, nečetl, ani jinak delegátům nezprostředkoval její obsah. Žalovaný jako předseda kontrolní komise ji zpracoval poté, co kontrolní komise opakovaně bezúspěšně žádala představenstvo o poskytnutí údajů ze správy Družstva k provedení kontroly hospodaření s byty za období 2016 až 2021, což inicioval místopředseda představenstva Ch. tím, že předal žalovanému podnět K. týkající se opakovaného nabývání družstevních podílů spojených s právem užívat byt ve vlastnictví družstva zaměstnancem družstva panem B. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Označil zásadní výrok o vyvádění majetku mimo Družstvo za nevýhodných podmínek pro Družstvo za hodnotící soud vyjadřující názor autora (žalovaného) mající v řízení prokázaný reálný (skutkový) základ, jak byl popsán ve Zprávě, tedy že docházelo k přijímání vyloučených členů družstva s následným bezprostředním převodem jejich podílu na další osobu a pozdějším převodem bytu do osobního vlastnictví s vědomím správy Družstva. Pravdivé je také tvrzení o existenci podezření, neboť všichni členové kontrolní komise včetně žalovaného učinili oznámení Policii ČR. Žalovaný při zpracování Zprávy jednal jako předseda kontrolní komise v rámci plnění úkolů a výkonu pravomoci kontrolní komise a zprávu předložil (za kontrolní komisi) k žádosti o svolání shromáždění delegátů Družstva představenstvu Družstva. To rozhodlo o zařazení Zprávy na program shromáždění delegátů (jak vyplývá z pozvánky podepsané předsedou představenstva) a o jejím rozeslání. Žalovaný dne 29. 3. 2022 žádná tvrzení a hodnotící úsudky o osobě žalobce v žalobě tvrzeným způsobem nezveřejnil a za případnou újmu způsobenou rozšířením zprávy mezi členy Družstva odpovídá představenstvo Družstva, resp. ve smyslu § 2914 o. z. Družstvo, neboť žalovaný se nedopustil excesu. Rovněž zdržovací žaloba je od počátku nedůvodná, neboť v předmětné věci nemůže být naplněn její účel, nedochází-li aktuálně (hodnoceno k okamžiku vyhlášení rozsudku) k zásahu do osobnostních práv žalobce nebo k hrozbě zásahu. Požadovaný text omluvy navíc nekoresponduje s jednáním žalovaného, který předmětnou Zprávu nezveřejnil, a rovněž popis nepravdivého tvrzení neodpovídá výroku žalovaného. Dále odvolací soud zdůraznil, že předmětná kritika souvisela s činností žalobce pro Družstvo (netýkala se jeho soukromé sféry), byla realizována v rámci výkonu pravomoci orgánu Družstva (kontrolní komise) a vůči orgánu Družstva, nepostrádala věcný základ a nevybočila z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle. Přiměřená kritika je součástí svobody projevu a informovanosti a jejím prostřednictvím se členové Družstva podílejí na plánování, řízení a kontrole jeho činnosti. Současně je prostředkem k zabránění tomu, aby Družstvo bylo řízeno či manipulováno v zájmu dominujícího jedince (menšiny členů) či v zájmu třetích osob. 3) Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda může být jednání člena orgánu korporace přičítáno tomuto orgánu, ačkoliv předmětnou záležitost neprojednal“. Má za to, že žalovaný zastával funkci předsedy kontrolní komise Družstva, že sepsal předmětnou Zprávu, že ji předložil Družstvu za kontrolní komisi, avšak ta ji na svém zasedání neprojednala. Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 108/2020, sp. zn. 30 Cdo 1941/2007 a sp. zn. Cdon 24/95, neboť na zjištěný skutkový stav nedopadá právní úprava § 2914 o. z. Skutečnost, že Zprávu delegátům Shromáždění rozeslala správa Družstva jako součást materiálů k projednání na shromáždění, nemůže liberovat žalovaného z odpovědnosti, neboť to byl on, kdo tuto Zprávu k publikaci Družstvu předal s ujištěním, že se jedná o dokument schválený kontrolní komisí. Jestliže ji kontrolní komise neprojednala, nelze inkriminované jednání přičítat orgánu Družstva, nýbrž jde o jednání žalovaného, jeho exces. Žalobce dále považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, že se ze strany žalovaného jednalo o oprávněnou kritiku hospodaření Družstva s byty; při jednání Shromáždění delegátů dne 29. 3. 2022 nikdo žádnou změnu nenavrhl a nebylo ani přijato žádné opatření. Dovolatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které k porušení práva na čest může dojít nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru i zveřejněním nepřípustných hodnotících soudů o určité osobě. Použití kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo činnosti fyzické osoby opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti. Odvolací soud se tak svým právním názorem (odlišným od soudu prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalobce podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné. 5) Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6) Dovolatel je povinen uvést nejen právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. – tzv. kvalitativní vymezení důvodu dovolání), ale též konfrontovat tuto namítanou nesprávnost s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Dovolatel je tedy povinen sdělit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Musí proto označit, který z předpokladů vymezených v § 237 o. s. ř. je naplněn a proč. Jinými slovy, dovolatel je povinen jasně uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nebo v čem je relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozporná, nebo v čem je třeba rozhodovací praxi Nejvyššího soudu změnit, nebo kterou konkrétně vymezenou právní otázku Nejvyšší soud dosud nevyřešil. Dovolací soud přitom není oprávněn si důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). 7) Z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Schází-li v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§ 237 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). 8) Přípustnost dovolání je dána jen tehdy, jestliže na právní otázce, která byla podle mínění dovolatele odvolacím soudem nesprávně vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu závisí. Tento předpoklad není splněn v případě, kdy závěr o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby je založen současně na dvou (či více) nezávislých (samostatných) důvodech, avšak dovoláním je napadána správnost řešení právní otázky týkající se jen jednoho důvodu (či nikoli všech důvodů). Sama okolnost, že jeden z důvodů, na nichž spočívá napadené rozhodnutí, neobstojí, nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže druhý důvod obstojí, protože jeho správnost nemohla být přezkumu podrobena, jelikož nebyl dovoláním dotčen. V takovém případě není zapotřebí se správností důvodu, který byl dovoláním napaden, zabývat, neboť to pro celkový závěr odvolacího soudu není významné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17). Tak je tomu i v posuzované věci. 9) Odvolací soud založil své rozhodnutí na několika nezávislých právních důvodech. Shledal, že žalovaný jako předseda kontrolní komise Zprávu nerozšířil, neboť ji toliko zaslal představenstvu družstva, které ji dále nechalo rozšířit, a že její obsah nezveřejnil ani při jednání dne 29. 3. 2022; za případnou újmu způsobenou rozšířením zprávy tedy odpovídá představenstvo Družstva, resp. podle § 2914 o. z. Družstvo. Tomuto právnímu důvodu (právnímu posouzení) odpovídá dovolatelem vznesená otázka vztahující se k aplikaci § 2914 o. z., kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 108/2020 (podle něhož autor článku, který není zaměstnancem vydavatele, odpovídá za obsah článku zveřejněného vydavatelem, přičemž vedle autora může odpovídat také vydavatel). 10) Odvolací soud dále shledal, že žalovaný při zpracování Zprávy jednal jako předseda kontrolní komise Družstva v rámci plnění úkolů a výkonu pravomoci této komise a tuto Zprávu jménem kontrolní komise přiložil k žádosti o svolání Shromáždění delegátů Družstva, tedy že původcem zprávy je kontrolní komise a nikoli žalovaný. Tento právní závěr dovolatel zpochybňuje a klade otázku hmotného práva (podle něj v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešenou), zda může být jednání člena orgánu korporace přičítáno tomuto orgánu, ačkoli předmětnou záležitost neprojednal. 11) Odvolací soud ovšem také shledal, že zdržovací nárok není dán, neboť v době vyhlášení rozsudku žalovaný obsah Zprávy nešíří a není zde ani dána obava, že by tak v budoucnosti činil. Obsah omluvy neodpovídá jednání žalovaného, neboť ten Zprávu na shromáždění delegátů Družstva nezveřejnil. Popis nepravdivého tvrzení neodpovídá výroku žalovaného na shromáždění. K tomuto právnímu závěru dovolatel neformuluje žádnou otázku, pro jejíž řešení my mělo být dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné. 12) A konečně odvolací soud shledal, že (i bez ohledu na předešlé důvody) obsahem Zprávy nebylo neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobce proto, že kritika žalobce ve Zprávě uvedená je založena na reálném (pravdivém) základě a že nejde o kritiku excesivní. K tomuto závěru učinil odvolací soud relevantní skutkové závěry, které jsou shora předestřeny. Dovolatel zde poukázal na základní judikaturu dovolacího soudu vztahující se k otázce neoprávněného zásahu do osobnosti člověka při zveřejnění skutkově nepodložené (bez reálného základu), nebo excesivní (z hlediska obsahu či formy nepřiměřené) kritiky. Dovolatel ovšem neuvedl, v čem by se měl odvolací soud od této soudní praxe odklonit, neodůvodnil splnění žádného z předpokladů přípustnosti dovolání a fakticky brojí toliko proti závěru o skutkovém stavu, jak jej odvolací soud učinil ohledně naplnění reálného základu pro kritiku ve Zprávě vyslovenou. Dovolací soud ovšem ve svém rozhodování dospěl k ustálenému závěru, podle kterého vzhledem k tomu, že skutková zjištění odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.), může dovolací soud při řešení předložených právních otázek vycházet výhradně ze skutkových zjištění odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017). 13) Jestliže dovolatel účinně nezpochybnil některé právní důvody, které samy o sobě (a každý zvlášť) vedly k zamítnutí žaloby, nejsou naplněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení zbylých důvodů, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, by se nemohlo v poměrech dovolatele nijak projevit. I kdyby totiž dovolací soud dospěl na základě dovolání k závěru, že žalovaný osobně odpovídá za obsah Zprávy a za její zveřejnění, nic by se nezměnilo na třetím a čtvrtém nezávislém důvodu, pro které (také) odvolací soud žalobu zamítl. Proto je dovolání nepřípustné též ohledně otázky výkladu § 2914 o. z. a otázky jednání člena orgánu korporace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). 13) Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 14) Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 15) Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. 4. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu