25 Cdo 1175/2025-276 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Ing. Miloš Malý, IČO 46055738, se sídlem Mrsklesy 48, 411 15 Třebenice, zastoupený JUDr. Jaroslavem Jenerálem, advokátem se sídlem Klimentská 1652/36, 110 00 Praha 1, proti žalované: Lesy Sever, s.r.o., IČO 25646257, se sídlem Na Zámku 98/7, 418 01 Bílina, zastoupená JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, 415 01 Teplice, o zaplacení 200 476 Kč, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 397/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2024, č.j. 14 Co 160/2024-242, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 604 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Odůvodnění: 1. Žalobce se jako zemědělský podnikatel domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit náhradu škody způsobené dančí zvěří od 7. 1. 2022 do 7. 5. 2022 na porostech řepky ozimé na jím obhospodařovaných půdních blocích v k. ú. XY a XY. 2. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 21. 12. 2023, č.j. 15 C 397/2022-203, uložil žalované zaplatit žalobci 200 476 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a náhradě nákladů státu (výroky II a III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že se nezvykle početné stádo dančí zvěře v potravní nouzi stáhlo okolo 7. 1. 2022 na pozemky obhospodařované žalobcem. Působením zvěře došlo k poškození porostu řepky ozimé, následně se projevily houbové a plísňové choroby, jejichž spory zvěř roznesla a které porost zcela zničily. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody vzniklé od 7. 1. 2022 do 7. 5. 2022 u žalované nejprve neformálně telefonicky a pak osmi dopisy odeslanými v období od 24. 1. 2022 do 23. 5. 2022. Ve dnech 21. 1. 2022 a 19. 4. 2022 proběhla jednání na místě vzniku škody a dne 18. 5. 2022 účastníci sjednali postup při řešení odškodnění, který však byl podmíněn souhlasem nepřítomného jednatele žalované. Žalobce přesel pole náhradní plodinou (hořčicí jarní) poté, co se 3. 5. 2022 o této možnosti dozvěděl. Ke sklizni náhradní plodiny došlo 24. 8. 2022 a žalobce 27. 8. 2022 vyčíslil (byť chybně) škodu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce uplatnil řádně a včas nárok na náhradu škody, přičemž primární příčinou poškození řepky ozimé byl její okus zvěří. Žalobce, který učinil dostatečná opatření pro předcházení škodám, nemohl zabránit následnému poškození řepky ozimé chorobami. K podstatnému snížení škody došlo vysetím náhradní plodiny v souladu s dohodou účastníků ze dne 18. 5. 2022, kdy si účastníci vzájemně předali i vypracované znalecké posudky. Soud prvního stupně uzavřel, že uzavřená dohoda žalovanou zavazovala, neboť byla podepsána její výkonnou ředitelkou. 3. Krajský soud v Ústí na Labem k odvolání žalované rozsudkem ze dne 7. 11. 2024, č. j. 14 Co 160/2024-242, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i náhradě nákladů státu (výroky II a III). Odvolací soud vyšel ze zjištění, že porost řepky ozimé byl na žalobcem obhospodařovaných půdních blocích zvěří zcela zlikvidován nejpozději 22. 1. 2022, a tak byl rozsah škody k tomuto dni znám. Od tohoto dne běžela zákonná dvacetidenní lhůta [§ 55 odst 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o myslivosti“)], avšak dopisy doručené žalované dne 27. 1. 2022 a 10. 2. 2022 neobsahovaly vyčíslení vzniklé škody. Jestliže žalobce vyčíslil nárok na náhradu škody poprvé až 27. 8. 2022, učinil tak zjevně opožděně a nárok na náhradu škody zanikl (§ 55 odst. 4 zákona o myslivosti). Odvolací soud shledal v jednání účastníků důvody zvláštního zřetele hodné, což zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž jako dosud dovolacím soudem neřešenou předkládá otázku, zda při výjimečné situaci, kdy bylo možné i přes úplné zničení původní plodiny osít pole náhradní plodinou, čímž dojde k výraznému snížení škody, je škoda známa anebo se ustálila až po provedení sklizně náhradní plodiny. Žalobce s ohledem na svou prevenční povinnost a v protokolu ze dne 18. 5. 2022 zachycený předjednaný způsob náhrady škody přesel pole náhradní plodinou, čímž došlo k výraznému snížení výše způsobené škody. Projednávaná věc se tak odlišuje od situace judikatorně zachycené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, a ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo 972/2012, neboť okamžikem, kdy bylo možno škodu vyčíslit, byl až okamžik sklizně náhradní plodiny. Závěr odvolacího soudu je v rozporu s objektivní možností žalobce škodu vyčíslit až po sklizni náhradní plodiny i s prevenční povinností žalobce. Pokud by bylo postupováno podle názoru odvolacího soudu, žalovaná by byla povinna k náhradě škody 1 126 475 Kč, žalobce by realizoval výsevem náhradní plodiny další zisk v témže hospodářském roce a žalovaná by se nemohla jeho bezdůvodnému obohacení bránit. Výklad odvolacího soudu je rovněž v rozporu se samotnými zásadami soukromého práva obsaženými v Listině základních práv a svobod i dobrými mravy a žalobce by byl prekluzí svého nároku fakticky sankcionován za splnění své prevenční povinnosti. Vnitřní rozpornost dovoláním napadeného rozsudku je patrná i z nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované odůvodněném tím, že postup žalobce vedl ke snížení škody, tedy škoda byla známa či se ustálila až po provedení sklizně náhradní plodiny. Vyčíslení výše škody v případě úplné devastace zemědělských plodin brání i nemožnost určení reálných výkupních cen Žalobce navrhl, aby bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a dovolací soud ve věci sám rozhodl. 5. Žalovaná ve vyjádření k dovolání zpochybnila argumentaci žalobce o výjimečnosti nastalé situace. Bylo především v zájmu žalobce minimalizovat škodu a nenechat pole ležet ladem. V dané věci bylo prokázáno, že porost byl likvidován od prosince 2021 a následně byl zcela zlikvidován. Bylo povinností žalobce uplatnit náhradu škody za každou jednotlivou škodní událost, což neučinil. Závěr soudu prvního stupně, že nárok byl uplatněn včas, je tak nesprávný. Nárok na náhradu škody vznikl poté, co vznikla škoda na původní plodině. Jestliže žalobce vyčíslil škodu až 27. 8. 2022, stalo se tak po uplynutí prekluzivní lhůty. Pokud nárok zanikl, neměl odvolací soud důvod zabývat se výší škody a svým rozhodnutím neporušil Listinu základních práv a svobod, ústavní pořádek a ani dobré mravy. Stejně tak bylo pro prekluzi nároku nadbytečné zabývat se dalšími vlivy, které zničily porost. Žalovaná nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, neboť žalobci nikdy neslíbila, že škodu uhradí a vždy byl upozorňován na skutečnost, že s jakýmkoliv ujednáním musí souhlasit její jednatel. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto. 6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné. 7. Ustanovení § 55 zákona o myslivosti upravuje specifický způsob uplatnění nároku na náhradu škody způsobené zvěří u uživatele honitby, jehož podstatou je povinnost poškozeného učinit úkony k uplatnění nároku v zákonem stanovených (prekluzivních) lhůtách. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2013, a odkazovaném i dovolatelem, dovodil, že prvotní podmínkou k odvrácení prekluze je, aby poškozený učinil vůči odpovědné osobě úkon, jehož obsahem je požadavek na náhradu škody způsobené zvěří na polních plodinách. Pro tento úkon stanoví zákon lhůtu dvaceti dnů ode dne, kdy škoda vznikla, přičemž vznikem škody se míní škodní událost, tedy každé jednotlivé škodlivé působení zvěře na zemědělské pozemky, polní plodiny a zemědělské porosty, od níž počíná běžet lhůta k uplatnění nároku u uživatele honitby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008, a rozsudek ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2234/2019). Tato fáze má tzv. notifikační charakter, zákon na úkon samotný žádné požadavky neklade a za uplatnění nároku je možno považovat jakékoliv upozornění odpovědné osoby ze strany poškozeného, že na příslušných zemědělských pozemcích došlo působením lesní zvěře ke škodě. Podstata takového sdělení spočívá zejména v informování uživatele honitby o vzniku škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 346/2012). 8. Nemá-li dojít k prekluzi nároku, musí poškozený rovněž vyčíslit výši škody, přičemž zákon rozlišuje dvojí režim podle toho, zda jde o škodu, která je zjistitelná dříve, než jsou poškozené porosty sklizeny, či nikoliv. V případě, že je rozsah škody zřejmý okamžitě, aniž by bylo nutno čekat dozrání nepoškozených plodin (např. když porosty byly zcela zničeny nebo byly ztraceny vynaložené náklady), je lhůta pro tento úkon spojena se samotným uplatněním nároku, tj. činí shodně dvacet dní počítaných od okamžiku vzniku škody. Oproti tomu právě pro případy, kdy se poškození plodin projeví až poté, co byla provedena jejich sklizeň, tedy jestliže teprve porovnáním očekávaného výnosu se skutečným lze určit ztrátu, zakládá zákon samostatně běžící lhůtu v délce patnácti dnů, jejíž počátek odkládá až k ukončení sklizně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4682/2010). 9. V dané věci bylo prokázáno (skutkové závěry nepodléhají dovolacímu přezkumu), že nejpozději 22. 1. 2022 byl porost řepky ozimé zcela zlikvidován, a od tohoto dne počala běžet zákonná dvacetidenní prekluzivní lhůta. Zároveň bylo prokázáno, že žalobce sice s žalovanou jednal, avšak výši škody v běžící prekluzivní lhůtě nevyčíslil. Podle skutkových závěrů odvolacího soudu došlo dne 11. 2. 2022 k zániku nároku žalobce na náhradu škody způsobené zvěří ve smyslu § 55 odst. 4 zákona o myslivosti, přičemž k osetí pozemků náhradní plodinou došlo až v květnu 2022. 10. Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že dovoláním vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). Došlo-li k zániku nároku žalobce prekluzí, na čemž zpětně nemůže nic změnit osetí provedené žalobcem náhradní plodinou až po marném uplynutí prekluzivní lhůty, nezakládá žalobcem předkládaná (dle něj dosud neřešená) otázka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. 11. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že u prekluze ztrácí nositel práva nejen nárok na jeho vymahatelnost, ale i právo samotné a soud k této skutečnosti přihlédne ze zákona, přičemž překonat zmeškání prekluzivní lhůty nelze ani námitkou rozporu s dobrými mravy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 759/18), což zjevně odvolací soud zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení, aniž by to způsobovalo vnitřní rozpornost jeho rozhodnutí. Spočívá-li účel prekluze coby právního institutu zejména v zajištění právní jistoty (srov. BRIM, Luboš. § 654 [Prekluze]. In: LAVICKÝ, Petr a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2162, marg. č. 1), není postup odvolacího soudu, který k prekluzi z úřední povinnosti přihlédl (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2000, sp. zn. IV. ÚS 218/99) ani v rozporu se základními zásadami soukromého práva. 12. Ze shora uvedených důvodů bylo dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítnuto. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu