25 Cdo 1197/2025-453 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: prof. JUDr. Helena Válková, CSc., zastoupená JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalované: FORUM 24 a.s., IČO 05227011, se sídlem Karlovo náměstí 288/17, Nové Město, Praha 2, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 44/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 13 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta doc. JUDr. Aleše Rozehnala, Ph.D. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala zadostiučinění za zásah do osobnostních práv spočívající v uveřejnění článků, a to autora Š. M. s názvem: „Válková: Informacím o týrání disidentů jsem se ráda zasmála“ [dále jen „článek (i)“], autora Š. M. s názvem: „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“ [dále jen „článek (ii)“], autora J. S. s názvem: „Válková stále hájí zákon zneužívaný proti disidentům. Její gesto nestačí. Měla by se omluvit a rezignovat.“ [dále jen „článek (iii)“] a autora P. V. s názvem: Bývalá komunistka v nejvyšších funkcích už nikomu nevadí. Ani nové koalici“ [dále jen „článek (iv)“], v nichž žalovaná uvedla nepravdivá a hrubě urážlivá tvrzení na adresu žalobkyně. Konkrétně výroky, že žalobkyně obhajovala masivní porušování lidských práv tím, že v době komunismu hájila zákony namířené proti disidentům [článek (i), (ii), a (iii)], že se žalobkyně na přelomu 70. a 80. let jako vědecká pracovnice podílela na přípravě zákonů k šikaně disidentů spolu s J. U., který poslal na smrt JUDr. Miladu Horákovou a další desítky lidí [článek (iv)] a za nepřípustný hodnotící soud uvedený v článku (iii), že je nemožné, aby žalobkyně nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, které popisovala řada interních dokumentů. Požadovala uveřejnění omluvy na internetových stránkách www.forum24.cz po dobu 24 měsíců, odstranění článků, uložení povinnosti zdržet se mediálních výstupů osočujících ji z šikanování disidentů publikováním odborných statí v 70. a 80. letech minulého století týkajících se institutu ochranného dohledu a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši 1 000 000 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 30 C 44/2022-200, uložil žalované povinnost odstranit z internetových stránek www.forum24.cz nebo jiných internetových stránek jí provozovaných nebo kontrolovaných článek (ii) (výrok I), odstranit v článku (i) věty „Válková se dále vymlouvá na to, že nevěděla, že ochranný dohled je využíván proti disidentům“ a dále větu „přitom za komunismu obhajovala jejich masivní porušování“ a v článku (iii) část věty „a nevěděla o celé šíři využívání ochranného dohledu, kterou popisovala řada interních dokumentů“ (výrok II), povinnost upustit od publikování jakýchkoliv článků, zpráv či jiných mediálních výstupů, které žalobkyni nepravdivě osočují z šikanování disidentů publikováním odborných statí v 70., 80. letech minulého století týkajících se institutu ochranného dohledu zavedeného do právního řádu tehdejší ČSSR zákonem č. 44/1973 Sb. o ochranném dohledu (výrok III), zveřejnit omluvu žalobkyni v požadovaném znění na internetových stránkách www.forum24.cz po dobu pěti měsíců (výrok IV) a zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč (výrok V). Žaloba byla zamítnuta v rozsahu zveřejnění omluvy po dobu dalších 19 měsíců a zaplacení částky 750 000 Kč (výrok VI) a řízení bylo zastaveno v rozsahu části požadované omluvy (výrok VII). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). Žalobě částečně vyhověl proto, že článek (iv) se zakládal na nepravdivé informaci, že se žalobkyně jako vědecká pracovnice podílela na přípravě zákonů k šikaně disidentů, na kterých spolupracovala s J. U., nechvalně známým komunistickým prokurátorem z 50. let, a články (i) a (ii) na nepravdivé informaci, že žalobkyně obhajovala nebo hájila ochranný dohled, neboť podle soudu prvního stupně nelze odborné (akademické) posuzování zákona považovat za hájení či obhajobu. Těmito články, popř. výroky v nich uvedenými, žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobkyně. Naproti tomu článek (iii) se zakládal na pravdivé informaci, že se žalobkyně dostala pod silný tlak kvůli zprávám o hájení zákonů zneužívaných proti disidentům a spolupráci s prokurátorem U. Avšak hodnotový soud obsažený v článku, že je prakticky nemožné, aby žalobkyně nevěděla o celé šíři využívání ochranného dohledu, byl nesprávný, a i touto větou žalovaná do osobnostních práv žalobkyně zasáhla. Za dobu přiměřenou k tomu, aby se s omluvou mohla seznámit široká veřejnost, považoval soud prvního stupně 5 měsíců namísto požadovaných 24, a přiměřené zadostiučinění shledal ve výši 250 000 Kč z požadovaného 1 000 000 Kč. S ohledem na intenzivnost zásahu neshledal za dostatečnou satisfakci pouze zveřejnění omluvy. 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a VIII zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil a požadovanou omluvu zamítl ve slovech: (ii) autora Š. M. s názvem: „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“ dne 9. 1. 2020, (iii) autora J. S. s názvem: „Válková stále hájí zákon zneužívaný proti disidentům. Její gesto nestačí. Měla by se omluvit a rezignovat“ dne 11. 1. 2020, „tím, že v době komunismu hájila zákony namířené proti disidentům, (ii) a (iii)“, „a učinila nepřípustný hodnotový soud, že je nemožné, aby prof. Válková nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, kterou popisovala řada interních dokumentů v čl. (iii) specifikovaném výše“ a že omluva má být zveřejněna po dobu čtyř měsíců, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II). Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V a podanou žalobu zamítl (výrok III) a ve výroku VI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok IV). Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uzavřel, že žalovaná v článcích neinformuje veřejnost o tom, že by žalobkyně sama disidenty jakkoli šikanovala, ale o tom, že jako akademická pracovnice ve svých odborných pracích hájila zákon, který do právního řádu zavedl institut ochranného dohledu a který režim zneužil k šikanování disidentů. Žalobkyně se v době komunismu tomuto institutu odborně věnovala a její odborné publikace sepsané v době, kdy byl ochranný dohled ukládán disidentům ještě výjimečně, poukazují též na nevhodnost zapojení příslušníků Veřejné bezpečnosti (dále jen „VB“) v určitých případech ochranného dohledu. V době, kdy byl zákon připravován, ale i v době, kdy nabyl zákon účinnosti, byla žalobkyně studentkou právnické fakulty a na přípravě tohoto zákona se nepodílela. Žalobkyně napsala odbornou práci společně s J. U. v době, kdy již působila ve Výzkumném ústavu kriminologickém při Generální prokuratuře ČSSR, která se věnovala institutu ochranného dohledu. Tato práce byla zveřejněna v roce 1979. Institut ochranného dohledu byl v osmdesátých letech široce zneužíván proti disidentům, o čemž musela žalobkyně jako odbornice na dané téma a pracovnice ústavu při generální prokuratuře vědět. Odvolací soud proto uzavřel, že žalovaná se nemůže domáhat zdržovací povinnosti s požadovaným obsahem. Jestliže žalobkyně v odborné práci zákon podporovala, aniž by mnohem razantněji poukázala na jeho problematická místa a možnost zneužití oprávnění příslušníků VB, a aniž by na své vědecké dílo navázala, když v osmdesátých letech o zneužívání zákona vědět musela, a na zneužití institutu ochranného dohledu upozornila, nemá právo na omluvu za sdělení, že v době komunismu hájila zákony namířené proti disidentům. Odvolací soud se neztotožnil s tezí soudu prvního stupně, že by odborné posouzení zákona nebylo možné označit za obhajobu či hájení. Omluva není na místě ani za hodnotící soud, že je „nemožné, aby prof. Válková nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, které popisovala řada interních dokumentů“, neboť takto požadovaná omluva je zavádějící a nepřiměřená. Odvolací soud uzavřel, že v určitém okamžiku normalizace žalobkyně o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům věděla nebo alespoň musela vědět. Naproti tomu výroky o tom, že žalobkyně v době komunismu obhajovala masivní porušování lidských práv, a informace, že se žalobkyně jako vědecká pracovnice na přelomu 70. a 80. let podílela na přípravě zákonů k šikaně disidentů spolu s J. U., jsou nepravdivé, objektivně způsobilé vyvolat újmu na osobnostních právech žalobkyně, a v tomto rozsahu je tak omluva za ně důvodná. Odvolací soud označil za přiměřenou dobu, po kterou bude omluva zveřejněna na stránkách žalované, dobu jednoho měsíce. Neshledal předpoklady pro delší dobu zveřejnění omluvy a ani předpoklady pro přiznání peněžitého zadostiučinění, jestliže žalobkyně vyvolanou újmu sama nepovažovala za závažnou, když žalobu podala dva roky po zveřejnění článků, téma bylo předmětem veřejného zájmu, stejně jako žalobkyně je zásadní osobou veřejného zájmu a jádro článků bylo pravdivé (omluva je poskytována pouze za malé části dvou článků). Navíc žalobkyně hlavní důvod vzniku újmy spatřovala v tom, že publikací článků jí žalovaná znemožnila stát se veřejnou ochránkyní práv. Pravdou ovšem je, že se žalobkyně (podle vlastních slov) vzdala kandidatury pro své členství v KSČ, o vzdání se kandidatury kvůli předmětným článkům neuvažovala. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu zamítavé části výroku II a ve výrocích III a IV dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Pokud jde o posouzení nároku na přiznání morální satisfakce, je podle dovolatelky zcela nepřezkoumatelné zamítnutí omluvy za tvrzení žalované v článku (ii) a (iii), že žalobkyně společně s J. U. obhajovala šikanu disidentů. Komunistický režim zneužíval ochranného dohledu proti politickým odpůrcům až od počátku 80. let 20. století, přitom stať žalobkyně sepsaná ve spoluautorství s J. U. byla vydána před tím, již v roce 1979. Závěry odvolacího soudu, že žalobkyně musela předvídat zneužívání institutu, v pozdějších letech pak o zneužívání musela vědět a mohla ve své publikační činnosti na dřívější práce navázat a upozornit na nevhodnost institutu, nemají oporu v provedeném dokazování. Naopak z dokazování vyplynulo, že žalobkyně ve svých pracích kritizovala právě ty části zákona, které následně režim zneužil vůči svým politickým odpůrcům. V této souvislosti odvolací soud některé důkazy neprovedl. Navíc zákon o ochranném dohledu nebyl primárně namířený proti disidentům, nýbrž sloužil k řešení závažné trestněprávní recidivy, pro kterou byl od svého zavedení široce uplatňován. Až v první polovině 80. letech jej režim začal zneužívat vůči svým politickým odpůrcům. Dále žalobkyně nesouhlasila ani se zamítnutím omluvy za hodnotící soud v článku (iii), že je „nemožné, aby prof. Válková nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, které popisovala řada interních dokumentů“. Podle přesvědčení dovolatelky jde o manipulativní tvrzení, odvolací soud závěr o tom, že žalobkyně o zneužívání ochranného dohledu musela vědět, ve svém rozhodnutí nikterak neodůvodnil a postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou zcela odlišné od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, byť v jiném složení senátu, v obdobném řízení, kde se žalobkyně domáhala ochrany za obdobná tvrzení zveřejněná třetí osobou na webových stránkách info.cz. Rozhodnutí odvolacího soudu v nyní projednávané věci je tak zcela překvapivé, vykazuje prvky svévole a porušuje legitimní očekávání žalobkyně. Odvolací soud pochybil i při zamítnutí zveřejnění omluvy na dobu čtyř měsíců, když zveřejnění omluvy pouze po dobu jednoho měsíce zcela neodpovídá závažnosti způsobené újmy, a při zamítnutí peněžního zadostiučinění. Ze strany žalované se nejednalo o aprobovanou kritiku žalobkyně, nýbrž o vědomé zveřejnění nepravdivých a difamačních tvrzení o páchání komunistických zločinů s komunistickým prokurátorem, který nese odpovědnost za řadu justičních vražd. Primární motivací žalované bylo žalobkyni poškodit a znemožnit jí stát se veřejnou ochránkyní práv. Újmu, která žalobkyni v důsledku článků vznikla, nelze odčinit, žalovaná závažným způsobem snížila její důvěryhodnost a vážnost a žalobkyně bude už navždy s nepravdivými tvrzeními publikovanými žalovanou konfrontována. Otálení s podáním žaloby a soudní ochranou, které jí odvolací soud klade k tíži, přičítá žalobkyně tomu, že se nejdříve snažila vyvrátit nepravdivá tvrzení prostřednictvím vlastních mediálních výstupů. Navíc od publikace posledního článku do podání žaloby neuběhly ani dva měsíce (v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Konečně měl odvolací soud pochybit i při zamítnutí zdržovacího nároku, neboť s ohledem na větší počet variant formulace o údajném šikanovaní disidentů, resp. schvalování jejich šikanování, byla žalobkyně nucena formulovat zdržovací nárok tak, aby z pohledu průměrného čtenáře pokryla všechny v úvahu připadající difamující varianty. Jestliže zdržovací nárok formulovala nepřesně, měl ji v tomto ohledu soud poučit a vyzvat k opravě. Proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se veškerým nárokům žalobkyně vyhovuje. 5. Žalovaná se ve vyjádření ztotožnila se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyně v určité době tzv. období normalizace o zneužívání probačního dohledu vůči disidentům věděla (vědět musela), a proto nemůže žádat omluvu. Žalobkyní uplatněný zdržovací výrok je neurčitý a materiálně nevykonatelný, zamítavý výrok nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces. Nebylo prokázáno, že by žalovaná jednala s cílem zničit politickou kariéru žalobkyně, jejíž tvrzená újma zůstala v rovině neprokázaných tvrzení a jednání žalované na ni mělo pouze marginální dopad. Žalobkyni nepřísluší peněžité zadostiučinění, bylo-li prokázáno, že jádro článků je pravdivé. Žalovaná navrhla, aby bylo podané dovolání zamítnuto. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 82 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. 9. Předpokladem odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby je existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným je zásah do osobnosti, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3384/2016, či ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2849/2020). 10. Nutnou podmínkou pro poskytnutí ochrany vůči zásahu do cti a vážnosti je, aby jednání, kterým má být do osobnosti člověka zasaženo, mělo veřejné účinky a bylo objektivně způsobilé přivodit újmu na osobnosti tím, že snižuje jeho čest a vážnost u jiných lidí. Při posuzování způsobilosti zasáhnout do osobnosti člověka je ovšem nutné přihlédnout ke všem okolnostem věci a hodnotit ji nikoliv jen podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k závadnému jednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k postižené osobě (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení cti nebo vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za níž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její cti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007, publikovaný pod č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudek ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 965/2015) 11. Při přiznání peněžitého zadostiučinění vychází judikatura z toho, že je na místě pouze tehdy, nepostačuje-li zadostiučinění morální, tj. v případech, v nichž došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře. Určení konkrétní výše náhrady může být obtížné, soudy proto mohou uplatnit volnou úvahu ve smyslu § 136 o. s. ř. Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Jejich rozhodování však musí předcházet úplné zjištění skutkového stavu a musí být založeno pokud možno na jednotných objektivních kritériích, která jsou způsobilá zajistit, že přiznané peněžité zadostiučinění skutečně bude přiměřené s ohledem na svůj účel (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 668/21 668/21 nebo sp. zn. I. ÚS 1586/09). Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že základním hlediskem pro stanovení výše peněžitého zadostiučinění je závažnost a intenzita neoprávněného zásahu. Dovolací soud při přezkumu výše peněžitého zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií rozhodných pro přiznání spravedlivého zadostiučinění, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci těchto podmínek a kritérií na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. bod 18 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. 25 Cdo 801/2020, uveřejněného pod č. 79/2021 Sb. rozh. obč.). 12. V daném případě odvolací soud délku doby zveřejnění omluvy i rozhodnutí o zamítnutí peněžité náhrady přesvědčivě odůvodnil. V souladu se shora citovanou judikaturou zohlednil intenzitu a závažnost zásahu sféry osobnosti žalobkyně. Vzal v úvahu, že žalobkyně je osobou veřejně činnou a šlo o informace veřejného zájmu. Zohlednil, že jádro článků bylo pravdivé a omluva byla poskytována pouze za malé části dvou článků. Rovněž zdůraznil, že ačkoli žalovaná újmu spatřovala především v nemožnosti stát se veřejnou ochránkyní práv, z dokazování vyplynulo, že kandidaturu vzdala ze zcela jiného důvodu. Žalobkyně jinak nepopsala, v čem měla spočívat újma, kterou v důsledku článků utrpěla. Ostatně je nadále politicky aktivní, v roce 2025 byla znovu zvolena poslankyní a je tak zřejmé, že v této oblasti jí články nikterak nepoškodily. Jestliže v této souvislosti žalobkyně namítá, že žalovaná nepravdivě informovala o jejím páchání komunistických zločinů s komunistickým prokurátorem, že její primární motivací bylo žalobkyni poškodit a znemožnit jí stát se veřejnou ochránkyní práv, nebrojí proti právnímu posouzení, resp. staví svou argumentaci na vlastních skutkových závěrech, které v řízení nebyly zjištěny. Za pravdu nelze dát žalobkyni ani ohledně jejího otálení s podáním žaloby, když 4 články, jež jsou předmětem řízení, považuje za jediný pokračující zásah. Je zřejmé, že články (i), (ii) a (iii) vyšly v jednom měsíci, konkrétně v lednu 2020, a představují jeden zásah. Další článek (iv) byl však publikován až v prosinci roku 2021, tedy téměř po 2 letech, a byť opakoval dříve publikované informace o její komunistické minulosti a obhajobě zákonů, které režim zneužil k šikaně disidentů, nebylo jeho hlavním účelem informování o kauze týkající se ochranného dohledu, ale reagoval na konec vlády Andreje Babiše a volal po odvolání žalobkyně jako zmocněnkyně pro lidská práva. 13. Námitky žalobkyně vztahující se k posouzení požadavku na morální satisfakci postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ve svém důsledku proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu a hodnocení důkazů (zejména z tvrzení, že ve svých pracích institut ochranného dohledu kritizovala, zneužívání proti disidentům nemohla předpokládat a následně, až byl zneužíván, o tom nevěděla a vědět nemusela). V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu hodnocení důkazů a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení tedy odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 394/2020, nebo ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4022/2019). Navíc námitka nesprávného hodnocení důkazu a výtky, že některé důkazy nalézací soudy neprovedly, představuje námitku vad řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. 14. V této souvislosti dovolatelka dále namítala rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění. Již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatelky argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nalézací soudy přitom zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že žalobkyně obhajovala zákon později zneužívaný proti disidentům a že věděla nebo nejpozději během normalizace musela vědět o zneužívání zákona režimem proti jeho politickým odpůrcům. 15. Postup odvolacího soudu respektoval rovněž požadavek na jednotnost a předvídatelnost soudního rozhodování. Obdobnou otázku může nalézací soud posoudit jinak, než jak ji posoudil soud v jiném řízení, jsou-li pro to pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3004/2022). Nutno rovněž podotknout, že žalobkyně srovnává skutkové závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v nyní projednávané věci s tím, co u jiného nalézacího soudu zaznělo na jednání v řízení, které nakonec skončilo uzavřením smíru. Z tohoto druhého (paralelního) řízení tudíž nevyplývají žádné skutkové závěry či právní posouzení, k nimž by nalézací soudy dospěly a které by měly u žalobkyně vyvolat legitimní očekávání. 16. Konečně měl odvolací soud pochybit i při zamítnutí zdržovacího nároku. V této části však dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Ačkoli v dovolání avizuje, že je přípustnost dovolání založena tím, že se odvolací soud ve svém rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve vztahu ke zdržovacímu nároku nezdůvodňuje, jak je přípustnost dovolání naplněna, ani neuvádí, od jaké ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit a v čem případný rozpor spočívá. K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Otázku podmínky přípustnosti dovolání si přitom není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím porušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. 17. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. 18. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze již pravomocně rozhodl ve věci vedené pod sp. zn. 22 Co 194/2023 o části předmětu řízení, ohledně níž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, rozhodl dovolací soud o nákladech dovolacího řízení v této věci podle § 151, § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit náklady dovolacího řízení žalované. Náklady žalované jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) 10 300 Kč podle § 9a odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání, jednou náhradou hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání a 21% náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 258 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem 13 008 Kč. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu