25 Cdo 1200/2025-458 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: prof. JUDr. Helena Válková, CSc., zastoupená JUDr. Alenou Andruško, Ph.D., advokátkou se sídlem Coriových 822/11, Praha 6, proti žalované: FORUM 24 a.s., IČO 05227011, se sídlem Karlovo náměstí 288/17, Nové Město, Praha 2, zastoupená doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Železná 490/14, Praha 1, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 44/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2024, č. j. 68 Co 240/2024-396, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhala zadostiučinění za zásah do osobnostních práv spočívající v uveřejnění článků, a to autora Š. M. s názvem: „Válková: Informacím o týrání disidentů jsem se ráda zasmála“ [dále jen „článek (i)“], autora Š. M. s názvem: „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“ [dále jen „článek (ii)“], autora J. S. s názvem: „Válková stále hájí zákon zneužívaný proti disidentům. Její gesto nestačí. Měla by se omluvit a rezignovat.“ [dále jen „článek (iii)“] a autora P. V. s názvem: Bývalá komunistka v nejvyšších funkcích už nikomu nevadí. Ani nové koalici“ [dále jen „článek (iv)“], v nichž žalovaná uvedla nepravdivá a hrubě urážlivá tvrzení o žalobkyni. Konkrétně výroky, že žalobkyně obhajovala masivní porušování lidských práv tím, že v době komunismu hájila zákony namířené proti disidentům [článek (i), (ii) a (iii)], že se žalobkyně na přelomu 70. a 80. let jako vědecká pracovnice podílela na přípravě zákonů k šikaně disidentů spolu s bývalým prokurátorem J. U., který poslal na smrt JUDr. Miladu Horákovou a další desítky lidí [článek (iv)] a za nepřípustný hodnotící soud uvedený v článku (iii), že je nemožné, aby žalobkyně nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, které popisovala řada interních dokumentů. Požadovala uveřejnění omluvy na internetových stránkách www.forum24.cz po dobu 24 měsíců, odstranění článků, uložení povinnosti zdržet se mediálních výstupů osočujících ji z šikanování disidentů publikováním odborných statí v 70. a 80. letech minulého století týkajících se institutu ochranného dohledu a poskytnutí zadostiučinění v penězích ve výši 1 000 000 Kč. 2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 9. 2023, č. j. 30 C 44/2022-200, uložil žalované povinnost odstranit z internetových stránek www.forum24.cz nebo jiných internetových stránek jí provozovaných nebo kontrolovaných článek (ii) (výrok I), odstranit v článku (i) věty „Válková se dále vymlouvá na to, že nevěděla, že ochranný dohled je využíván proti disidentům“ a dále větu „přitom za komunismu obhajovala jejich masivní porušování“ a v článku (iii) část věty „a nevěděla o celé šíři využívání ochranného dohledu, kterou popisovala řada interních dokumentů“ (výrok II), povinnost upustit od publikování jakýchkoliv článků, zpráv či jiných mediálních výstupů, které žalobkyni nepravdivě osočují z šikanování disidentů publikováním odborných statí v 70. a 80. letech minulého století týkajících se institutu ochranného dohledu zavedeného do právního řádu tehdejší ČSSR zákonem č. 44/1973 Sb., o ochranném dohledu, (výrok III), zveřejnit omluvu žalobkyni v požadovaném znění na internetových stránkách www.forum24.cz po dobu pěti měsíců (výrok IV) a zaplatit žalobkyni částku 250 000 Kč (výrok V). Žaloba byla zamítnuta v rozsahu zveřejnění omluvy po dobu dalších 19 měsíců a zaplacení částky 750 000 Kč (výrok VI) a řízení bylo zastaveno v rozsahu části požadované omluvy (výrok VII). Dále soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII). 3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a VIII zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV změnil tak, že žalobu na požadovanou omluvu zamítl ve slovech: (ii) autora Š. M. s názvem: „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“ dne 9. 1. 2020, (iii) autora J. S. s názvem: „Válková stále hájí zákon zneužívaný proti disidentům. Její gesto nestačí. Měla by se omluvit a rezignovat“ dne 11. 1. 2020, „tím, že v době komunismu hájila zákony namířené proti disidentům, (ii) a (iii)“, „a učinila nepřípustný hodnotový soud, že je nemožné, aby prof. Válková nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, kterou popisovala řada interních dokumentů v čl. (iii) specifikovaném výše“ a v rozsahu zveřejnění omluvy po dobu čtyř měsíců, jinak ho v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III a V a podanou žalobu v tomto rozsahu zamítl a ve výroku VI rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zrušil výroky I, II a závislý nákladový výrok VIII s tím, že není zřejmé, z jakých konkrétních internetových stránek má žalovaná články (i), (ii) a (iii) (nebo jejich části) odstranit, proč mají být odstraněny i části článku (ii), proti kterým žalobkyně nebrojí, a proč, když se žalobkyně domáhala odstranění celých článků, rozhodl soud prvního stupně o odstranění jen části článku, aniž by současně rozhodl zamítavým rozsudkem ve vztahu ke zbylým částem, ohledně nichž o odstranění nerozhodl. 4. Obvodní soud pro Prahu 4 po upřesnění, že žalobkyně za internetové stránky provozované nebo kontrolované žalovanou považuje pouze stránky www.forum24.cz, rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č.j. 30 C 44/2022-316, uložil žalované povinnost na internetových stránkách www.forum24.cz odstranit z článku (i) větu „přitom za komunismu obhajovala jejich masivní porušování“ (výrok I), žalobu zamítl v rozsahu, ve kterém se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované odstranit z internetových stránek www.forum24.cz články (ii) a (iii) (výrok II), zamítl žalobu ve zbytku odstranění článku (i) (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). K zamítnutí žaloby na odstranění článku (ii) a (iii) přistoupil vzhledem k závaznému právnímu názoru odvolacího soudu o nedůvodnosti žaloby na ochranu osobnosti v souvislosti s těmito články. Naopak s ohledem na závazný právní názor o důvodnosti omluvy za tvrzení, že žalobkyně obhajovala masivní porušování lidských práv a podílela se na přípravě zákonů k šikaně disidentů spolu s J. U., rozhodl o povinnosti z článku (i) odstranit větu: „přitom za komunismu obhajovala jejich masivní porušování“. 5. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, č. j. 68 Co 240/2024-396, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit ze stránek www.forum24.cz z článku (ii) celý jeho název, ve výroku III tak, že žalovaná je povinna odstranit ze stránek www.forum24.cz z článku (i) slovo „zákony“ ve druhé větě tohoto článku; jinak tyto výroky potvrdil (výroky II a III) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok IV). Odvolací soud s odkazem na své závěry již dříve vyslovené v rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, uzavřel, že neoprávněným zásahem do osobnosti žalobkyně v článku (i) je věta „Přitom za komunismu obhajovala jejich masivní porušování“ vztahující se k předešlé větě, kde se hovoří o dodržování lidských práv, neboť jde o výrok nepřípustně zkreslující podstatu informací vztahujících se k akademické činnosti žalobkyně, a dále užití množného čísla u slova „zákon“ v druhé větě, ve které se hovoří o tom, že žalobkyně měla na přelomu 70. a 80. let obhajovat „zákony“ potlačující lidská práva v ČSSR, přestože žalobkyně obhajovala jen jeden zákon. Neoprávněným zásahem v článku (ii) je samotný název tohoto článku „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů.“, neboť nelze bez dalšího ztotožňovat obhajování zákona, který byl od určitého okamžiku zneužíván veřejnou mocí k šikaně disidentů, s obhajováním šikany disidentů. Jinak nedošlo zveřejněním článků (i), (ii) a (iii) k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně, neboť zveřejněná tvrzení jsou pravdivá, respektive mají reálný základ. 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu potvrzující části výrok II a III a v celém rozsahu výrok IV dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně rozporuje závěr, že by zveřejněním článků, vyjma výroků, které nalézací soudy uložily žalované odstranit, nedošlo k zásahu do její osobnosti. Odkazuje-li odvolací soud na závěry o pravdivosti, resp. reálnosti základu zveřejněných článků, což vyslovil ve svém dřívějším rozhodnutí týkajícím se nároku žalobkyně na omluvu (rozsudek ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287), považuje je žalobkyně za zcela nepřezkoumatelné. Komunistický režim zneužíval ochranného dohledu proti politickým odpůrcům až od počátku 80. let 20. století, přitom stať žalobkyně sepsaná ve spoluautorství s J. U. byla vydána před tím již v roce 1979. Závěry odvolacího soudu, že žalobkyně musela předvídat zneužívání institutu, v pozdějších letech pak o zneužívání musela vědět a mohla ve své publikační činnosti na dřívější práce navázat a upozornit na nevhodnost institutu, nemají oporu v provedeném dokazování. Naopak z dokazování vyplynulo, že žalobkyně ve svých pracích kritizovala právě ty části zákona, které následně režim zneužil vůči svým politickým odpůrcům. V této souvislosti odvolací soud některé důkazy neprovedl. Navíc zákon o ochranném dohledu nebyl primárně namířený proti disidentům, nýbrž sloužil k řešení závažné trestněprávní recidivy, pro kterou byl od svého zavedení široce uplatňován. Až v první polovině 80. letech jej režim začal zneužívat vůči svým politickým odpůrcům. Hodnotící soud v článku (iii), že je „nemožné, aby prof. Válková nevěděla o zneužívání ochranného dohledu vůči disidentům, které popisovala řada interních dokumentů“, představuje podle přesvědčení dovolatelky manipulativní tvrzení. Odvolací soud závěr o tom, že žalobkyně o zneužívání ochranného dohledu musela vědět, ve svém rozhodnutí nikterak neodůvodnil a postupoval v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Navíc skutkové závěry odvolacího soudu jsou zcela odlišné od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, byť v jiném složení senátu, v obdobném řízení, kde se žalobkyně domáhala ochrany za obdobná tvrzení zveřejněna třetí osobou na webových stránkách info.cz. Nepředvídatelnost je dána rovněž vlastním rozhodováním odvolacího soudu, když ve vztahu k morální satisfakci žalobu rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, částečně zamítl (například za výrok článku (ii), že „Válková společně s vrahem Horákové obhajovala šikanu disidentů“), aby současně nyní odvoláním napadeným rozsudkem uložil žalované tyto výroky odstranit [například shora uvedený výrok z článku (ii)]. Dále dovolatelka zopakovala i svou argumentaci uplatněnou k výrokům rozsudku ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, týkající se délky zveřejnění omluvy, zadostiučinění v penězích a zdržovacího nároku. Zdůraznila, že žalovaná navzdory pravomocnému rozsudku nesplnila řádným způsobem svou povinnost zveřejnit omluvu. Publikovala ji pouze pod textem předmětných článků, kde byla podle dovolatelky fakticky nedohledatelná. Název článku (ii) sice v souladu s pravomocným rozsudkem odstranila, avšak ponechala jej v technickém označení zdroje – URL. Konečně odvolací soud pochybil, když přiznal žalované plnou náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, žalobkyně přitom byla ve sporu částečně úspěšná a svá práva bránila důvodně, tudíž výrok odvolacího soudu o nákladech řízení je v rozporu s principy právního státu, právem žalobkyně na spravedlivý proces a nepřezkoumatelný. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se vyhovuje všem nárokům žalobkyně. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Námitky žalobkyně vztahující se k závěrům odvolacího soudu ohledně pravdivosti, resp. reálnosti základu, zveřejněných článků, postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale ve svém důsledku proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatelka odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu a hodnocení důkazů (zejména z tvrzení, že ve svých pracích institut ochranného dohledu kritizovala, zneužívání proti disidentům nemohla předpokládat a následně, až byl zneužíván, o tom nevěděla a vědět nemusela). V podstatě se dovolatelka domáhá přezkumu hodnocení důkazů a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení tedy odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž z toho, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 394/2020, nebo ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 25 Cdo 4022/2019). Navíc námitka nesprávného hodnocení důkazů a výtky, že některé důkazy nalézací soudy neprovedly, představuje námitku vad řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což není tento případ. 10. V této souvislosti dovolatelka dále namítala rovněž nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění. Již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatelky argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Nalézací soudy přitom zcela přezkoumatelným způsobem vysvětlily, z jakého důvodu dospěly k závěru, že žalobkyně obhajovala zákon později zneužívaný proti disidentům a že věděla nebo nejpozději během tzv. období normalizace musela vědět o zneužívání zákona režimem proti jeho politickým odpůrcům. 11. Postup odvolacího soudu respektoval rovněž požadavek na jednotnost a předvídatelnost soudního rozhodování. Obdobnou otázku může nalézací soud posoudit jinak, než jak ji posoudil soud v jiném řízení, jsou-li pro to pádné důvody, zejména jiná skutková zjištění o příslušných právně významných skutečnostech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1045/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2132/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3004/2022). Nutno rovněž podotknout, že žalobkyně srovnává skutkové závěry vyplývající z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v nyní projednávané věci (resp. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287) s tím, co u jiného nalézacího soudu zaznělo na jednání v řízení, které nakonec skončilo uzavřením smíru. Z tohoto druhého (paralelního) řízení tudíž nevyplývají žádné skutkové závěry či právní posouzení, k nimž by nalézací soudy dospěly a které by měly u žalobkyně vyvolat legitimní očekávání. Nepředvídatelnost pak není založena ani vlastním rozhodováním odvolacího soudu, jestliže žalobu na morální satisfakci (částečně) zamítl, ačkoli současně uložil žalované některé výroky z článku odstranit. Při posouzení nároku na zveřejnění omluvy odvolací soud nebral v potaz pouze jednotlivé výroky, ale celý obsah článku a jeho celkové vyznění. To mu umožnilo zamítnout žalobu na omluvu za současného uložení povinnosti odstranit některé výroky, které považoval za závadné. Jinak řečeno, odvolací soud dospěl k závěru, že dostatečným a přiměřeným prostředkem k ochraně osobnosti žalobkyně bude odstranění předmětných výroků, aniž by za články, s ohledem na jejich celkové vyznění a kontext, bylo třeba ukládat žalované povinnost omluvy. Přitom nárok na omluvu, na odstranění článku nebo jeho části z webových stránek a na peněžitou náhradu jsou podle ustálené judikatury samostatné, na sobě nezávislé nároky. 12. Argumentaci dovolatelky ohledně délky zveřejnění omluvy, zadostiučinění v penězích a zdržovacího nároku dovolací soud nevypořádal, neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud o těchto skutečnostech nerozhodoval. O nich bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 2. 2024, č. j. 22 Co 194/2023-287, který žalobkyně napadla samostatným dovoláním. 13. Napadla-li žalobkyně rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. 14. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl. 15. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu