25 Cdo 1216/2025-495 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. M., zastoupený JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem Plotní 332/73, Brno, proti žalovaným: 1) P. V., 2) J. V., oba zastoupeni Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem náměstí Republiky 899/18, Znojmo, o 2 538 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 250/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2024, č. j. 17 Co 234/2023-459, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit každému ze žalovaných náhradu nákladů dovolacího řízení 2 378 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly. Odůvodnění: 1. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 7 C 250/2017-394, zamítl již podruhé žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili 2 538 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody, která měla žalobci vzniknout v souvislosti se zamýšlenou koupí pozemků od žalovaných; protože tyto pozemky byly na dobu určitou bez možnosti výpovědi nájemní smlouvy pronajaty XY (dále též jen „družstvo“), jehož členy byli oba žalovaní, mělo k prodeji dojít až po jejich „vyvázání z nájmu“ a žalobce za tímto účelem zaplatil H. 2 538 000 Kč, aby převedl své pozemky družstvu, které by pak souhlasilo s ukončením nájmu pozemků žalovaných. Protože k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedošlo a žalovaní prodali své pozemky jinému zájemci, domáhá se žalobce náhrady škody odpovídající hodnotě marných investic do náhradních pozemků, případně vydání bezdůvodného obohacení, jehož se žalovaným mělo dostat zvýšením hodnoty pozemků tím, že je žalobce oprostil od nájemního vztahu. 2. Původní rozsudek soudu prvního stupně ze dne 11. 12. 2019, č. j. 7 C 250/2017-179, potvrzený v zamítavém výroku rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2021, č. j. 17 Co 110/2020-224, byl k dovolání žalobce spolu s rozsudkem odvolacího soudu zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2022, č. j. 25 Cdo 3062/2021-260, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu nesprávného závěru soudů obou stupňů ohledně tzv. předsmluvní odpovědnosti žalovaných. Ustanovení § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, se neuplatní, neboť mezi účastníky již byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí a její porušení tím, že nebyla uzavřena zamýšlená kupní smlouva, se posuzuje podle ustanovení § 2913 o. z., které nespojuje protiprávní jednání zakládající povinnost k náhradě škody s nepoctivostí při dojednávání smlouvy, avšak přímo s porušením povinnosti založené smluvním ujednáním. Další vadu dovolací soud shledal v závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaných a tvrzenou škodou, jelikož nebylo zjištěno, že by žalovaní podmiňovali převod svých pozemků uvolněním z nájemních vztahů a že by o tom jednali s družstvem či žalobcem, či že by souhlas družstva s prodejem byl vázán na další podmínky. Tento závěr soudu byl totiž učiněn v důsledku porušení obecných procesních principů soudem prvního stupně, který nevyložil důvody pro nevyhovění návrhu na provedení žalobcem navržených důkazů. Podle dovolacího soudu nebylo namístě spokojit se s tím, že skutková verze vyslovená podle důkazních návrhů jedné strany je dostatečná pro právní posouzení věci. 3. Po doplnění dokazování podle závazného právního názoru dovolacího soudu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že mezi žalobcem jako budoucím kupujícím a žalovanými jako budoucími prodávajícími byla dne 15. 12. 2014 uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě k pozemkům ve vlastnictví žalovaných, v níž bylo současně konstatováno předkupní a zástavní právo ve prospěch České republiky – Státního pozemkového úřadu. Touto smlouvou se žalovaní zavázali uzavřít s žalobcem kupní smlouvu ve stanoveném znění do třiceti dnů po výmazu předkupního a zástavního práva, bude-li budoucím kupujícím na účet schovatele poukázána sjednaná kupní cena. Žalovaní se ve smlouvě dále zavázali do deseti dnů zaplatit Státnímu pozemkovému úřadu nedoplatky kupních cen a do čtrnácti dnů od podpisu smlouvy předložit doklad o zaplacení těchto nedoplatků; nesplnění těchto povinností bylo sankcionováno smluvní pokutou. Ve smlouvě bylo dále ujednáno, že nedojde-li k uzavření kupní smlouvy do 10. 3. 2015, má se za to, že smluvní strany dne 11. 3. 2015 od smlouvy odstoupily s účinky ex nunc. Kupní smlouva uzavřena nebyla, nebylo prokázáno, že by žalovaní předjímaná potvrzení předložili a smlouva o smlouvě budoucí zanikla podle zmíněného ujednání ke dni 11. 3. 2015. Soud dovodil, že nesplnění povinnosti předložit potvrzení nezakládá porušení předsmluvní povinnosti žalovaných a nelze dovodit, že by uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 15. 12. 2014 jednání o kupní smlouvě dospěla tak daleko, že by se její uzavření jevilo jako vysoce pravděpodobné. Jednání žalovaných nebylo nepoctivé, neboť neukončili smluvní jednání, aniž by pro to měli svůj důvod. Ze smlouvy o smlouvě budoucí současně neplynula žádná práva a povinnosti vůči H. nebo ohledně „vyvázání“ pozemků z nájmu družstva. Z předložených listinných důkazů bylo naopak prokázáno, že ke dni 11. 3. 2015 neměl žalobce finanční prostředky, které by mu umožňovaly zaplacení sjednané budoucí kupní ceny. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaní neporušili svoji předsmluvní povinnost ani smluvní povinnost ve smyslu § 2913 odst. 1 o. z. Jednání s prodávajícím H. vedl žalobce prostřednictvím svého syna D. M., v předložené písemné dohodě a jejím dodatku (obojí z 10. 12. 2014) smluvní strany jednoznačně deklarují, že družstvo má za žalobcem pohledávku ve výši 1 080 814 Kč z titulu úplaty za předčasné ukončení nájemního vztahu k pozemkům žalovaných, uvedená pohledávka vznikla z titulu prodeje pozemků ve vlastnictví H., který je převedl do vlastnictví družstva a tyto dvě smluvní strany se dohodly, že žalobce vyplatí částku 1 080 814 Kč, resp. další platbu ve výši 2 779 236 Kč H., a to nejpozději do 30. 6. 2016. H. u soudu potvrdil, že mu byla finanční náhrada v plném rozsahu zaplacena, jednání byla vedena mezi žalobcem, H. a družstvem bez účasti žalovaných. Nalézací soud po doplnění dokazování uzavřel, že není dán ani nárok žalobce na vydání žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Ze smlouvy o smlouvě budoucí nevyplynula žádná práva a povinnosti vůči H., jemuž byla částka žalobcem vyplacena, nebo ohledně vyvázání pozemků z nájmu družstva. Jelikož nebylo prokázáno, že vyvázání pozemků z nájemního vztahu s družstvem bylo podmínkou převodu nebo že by zvyšovalo cenu pozemků, nelze v zaplacení žalované částky žalobcem H. spatřovat obohacení žalovaných. Z dokazování vyplývá, že družstvo žalovaným v roce 2014 udělilo ústní souhlas s převodem předmětných pozemků bez uložení jakýchkoli podmínek či sankcí. 4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 11. 2024, č. j. 17 Co 234/2023-459, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně skutkový stav v dostatečném rozsahu objasnil, v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu doplnil dokazování o žalobcem navržené výpovědi svědků a listinné důkazy a přiléhavým způsobem vysvětlil, proč neprovedl další důkazy (výpověď svědka C. a znalecký posudek ke zjištění tvrzené výše bezdůvodného obohacení). Přijal i věcně správné závěry právní, že na straně žalovaných nebyly splněny předpoklady předsmluvní odpovědnosti za žalovanou škodu a že nedošlo ani k porušení smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí, které by zakládalo nárok žalobce na náhradu škody. Odvolací soud uvedl, že pro tento závěr je podstatné nesporné skutkové zjištění, že k doručení oznámení o výmazu předkupního a zástavního práva k předmětným pozemkům ve prospěch státu od katastrálního úřadu žalovaným došlo až po 11. 3. 2015, kdy nastala smlouvou o smlouvě budoucí předvídaná právní domněnka zániku smlouvy odstoupením stran s účinky ex nunc. Za této objektivně nastalé situace, která vznikla mimo vůli žalovaných, nebyli již žalovaní logicky povinni pro účely uzavření kupní smlouvy oznamovat žalobci výmaz předkupního a zástavního práva a vyzývat žalobce k uzavření kupní smlouvy. Žalobce navíc v rozhodné době nebyl připraven splnit svůj smluvní závazek, tj. složit před podpisem kupní smlouvy zbývající část kupní ceny do advokátní úschovy. Mezi žalobcem tvrzeným porušením smluvních povinností ze strany žalovaných a škodou vzniklou v důsledku neuzavření kupní smlouvy tedy není dána příčinná souvislost. Podle odvolacího soudu si totiž zánik smlouvy o smlouvě budoucí přivodil žalobce vlastním přičiněním, neboť blížícímu se datu možného zániku smlouvy k 11. 3. 2015 nevěnoval patřičnou pozornost a nevyvinul ze své strany příslušnou aktivitu směřující ke včasnému uzavření kupní smlouvy. Jestliže žalovaní až v září 2015, tj. až po šesti měsících po zániku smlouvy o smlouvě budoucí, uzavřeli kupní smlouvu namísto se žalobcem se společností Excalibur City s. r. o., nelze již v tomto jejich jednání za shora popsaných okolností spatřovat nepoctivé jednání, které by mohlo zakládat jejich odpovědnost za porušení právní povinnosti vůči žalobci, ať už z titulu předsmluvní odpovědnosti či z titulu odpovědnosti za porušení smluvní povinnosti. Postup, který žalobce zvolil tím, že oslovil družstvo s dosti velkorysou nabídkou náhradních zemědělských pozemků H., byl za situace, kdy si současně odpovídajícím způsobem nepodchytil uvedený závazek též ve smlouvě o budoucí smlouvě kupní, nepřiměřeným obchodním rizikem, které na sebe vzal žalobce ve snaze získat pozemky žalovaných ke svým spekulativním záměrům. Nepříznivé následky v majetkové sféře žalobce, spočívající ve ztrátě majetkové hodnoty vynaložené na náhradní pozemky poskytnuté družstvu, které si žalobce způsobil tím, že nezajistil včas ani po dobu několika následujících měsíců prostředky na úhradu kupní ceny pro účely realizace kupní smlouvy (přišel tak o možnost odkupu pozemků následně, byť v důsledku pozdějšího jednání žalovaných), pak nelze s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem spravedlivě přenášet na žalované. Odvolací soud uzavřel, že přestože lze vznést dílčí výhrady ke struktuře odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které činí zejména právní úvahy a dílčí závěry v některých pasážích obtížněji přezkoumatelné, uvedené nic nemění na věcné správnosti jeho výsledných závěrů o nedůvodnosti podané žaloby z obou uplatněných důvodů, tj. jak z titulu odpovědnosti za škodu, ať už pro porušení předsmluvní odpovědnosti, či smluvní povinnosti, tak z titulu bezdůvodného obohacení. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z otázek odvolacím soudem řešených odchylně od judikatury Nejvyššího soudu, jakož i z otázek dovolacím soudem doposud neřešených. Za doposud nezodpovězenou má otázku, zda ukončení nájmu nebo zajištění vyvázání pozemků z nájemních smluv, případně možnost nájemní smlouvy ukončit a zajištění souhlasu družstva s prodejem pozemků třetí osobě, nemůže představovat bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Rozpor s judikaturou zakládá podle dovolatele též otázka způsobu výkladu smlouvy o smlouvě budoucí (zejména vyvratitelné domněnky odstoupení od smlouvy, kterou odvolací soud interpretoval prakticky jako rozvazovací podmínku), kdy si soud neměl vystačit s prostým textem smlouvy, ale měl zkoumat úmysl stran a postupovat podle závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3168/16. Dále se dovolatel domnívá, že je chybný závěr, že se mu nepodařilo prokázat, že pokud by byl býval vyzván k uzavření smlouvy, byl by schopen splnit svou povinnost a složit do úschovy kupní cenu, přestože soudu předložil smlouvu o spolufinancování (ze které soud vzal za prokázaný opak). V tomto směru představuje podle dovolatele nedostatek poučení soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř., aprobovaný soudem odvolacím, nesprávné řešení otázky procesního práva v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1241/2011). Dovolatel dále označil za chybný postup odvolacího soudu, který ignoroval vady zjišťování skutkového stavu nalézacím soudem v dílčích, ale podstatných momentech. Nevyjádřil se totiž k námitce absence skutkového závěru ohledně otázky, zda žalovaní po žalobci žádali vyvázání předmětných pozemků z nájmu či nikoli. Jde přitom o otázku s významem jak pro odpovědnost za škodu, tak pro bezdůvodné obohacení. Další procesní vady dovolatel spatřuje v neumožnění odstranit rozpory ve výpovědích svědků (odst. 22 odůvodnění napadeného rozsudku), v ovlivňování při výslechu svědka (odst. 21 napadeného rozsudku; rozpor s rozhodnutím NS sp. zn. 32 Cdo 1256/2018), v nevyslechnutí svědka C. při provedení důkazu úředním záznamem o jeho výpovědi (porušení zásady přímosti a ústnosti), v provedení důkazu písemnou zprávou právnické osoby (Excalibur City s. r. o.) namísto výslechu svědka o skutečnostech, které osoba svými smysly vnímala (sp. zn. III. ÚS 3308/18, III. ÚS 3456/18), a v nezjištění pro věc podstatných skutkových okolností, právního postavení (a tím i nekritické posouzení věrohodnosti) svědka K., který sám tvrdil, že byl prostředníkem, ale fakticky z výpovědí svědků plyne, že jednal za žalované (odst. 17 odůvodnění napadeného rozsudku). Navrhl proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 6. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že se na žalobci zcela zjevně neobohatili, což odvolací soud zcela správně shrnuje v bodě 16 napadeného rozsudku. Veškeré závěry odvolacího soudu jsou ucelené a vycházejí z provedeného dokazování. Navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné. 8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). 10. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že žalovaní prodejem pozemků jinému subjektu v září 2015 neporušili žádnou povinnost plynoucí ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, neboť ta podle ujednání účastníků byla zrušena ke dni 11. 3. 2015, takže do budoucna žalované vůči žalobci ničím nezavazovala. Tento závěr učinil na podkladě provedených skutkových zjištění, která nepodléhají přezkumné činnosti dovolacího soudu, v souladu s ustálenou judikaturou (zejména viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1001/2021, publikovaný pod č. 18/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“) týkající se výkladu právních jednání ve smyslu § 556 odst. 1 věty první o. z. Podle této úpravy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. 11. Rozhodovací praxe k úpravě výkladu právních jednání (§ 555 až 558 o. z.) vychází z názoru, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury se však odvolací soud může odchýlit v postupu, jímž k takovému výsledku, tj. k závěru o obsahu právního úkonu (právního jednání) dospěl (srov. zejména odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, č. 27/2025 Sb. rozh. obč.). To ovšem není tento případ. 12. Podle dovolatele ujednáním v bodu XII smlouvy o tom, že „nebude-li kupní smlouva uzavřena do 10. 3. 2015, bude se mít za to, že smluvní strany od ní odstoupily dne 11. 3. 2015 s účinkem ex nunc“, měly strany v úmyslu dosáhnout dohody na tom, že uplynutí data 10. 3. 2015 jim dává právo od smlouvy odstoupit. Z textu smlouvy ani z tvrzení žalovaných se však projevení takového úmyslu nepodává a rovněž výpověď svědka D. M. (syn žalobce, který za otce vedl jednání se žalovanými), že problém vyvolalo ujednání o tom, že smlouva musí být k tomuto datu uzavřena (bod 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), nenasvědčuje tomu, že by tvrzený úmysl žalobce musel být žalovaným jako adresátům právního jednání znám. Ostatně žalobce ve výpovědi uvedl, že on sám se se žalovanými viděl jen jednou, aniž by zmínil, že by jim dal takový úmysl jakkoliv najevo. Okolnost, že i po zániku smlouvy pokračovala po určitou dobu jednání mezi stranami, sama o sobě nezakládá důvod vykládat ujednání tak, že obě strany nepovažovaly smlouvu za zrušenou. Jestliže tedy dovolatel své tvrzení o smyslu ujednání odlišném od textu písemné dohody neprokázal, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že se odchýlil od judikatury dovolacího soudu. 13. Podmínky vzniku povinnosti hradit škodu způsobenou porušením povinnosti plynoucí ze smlouvy (§ 2913 o. z.) musí být splněny kumulativně, tedy v případě, že nebylo prokázáno porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaných, je nadbytečné zabývat se tím, zda vznikla škoda a zda je v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti, neboť absence byť jediné z těchto podmínek znamená, že žalobci nárok na náhradu škody nevznikl. 14. K otázce nároku na vydání bezdůvodného obohacení je dovolání založeno především na odlišně pojímaném skutkovém stavu věci ohledně možnosti nakládání s předmětnými pozemky. Soudy obou stupňů vyšly kromě jiného ze zjištění, že trvající nájemní právo družstva k pozemkům nebylo překážkou prodeje, tudíž transakce, jíž žalobce na své náklady zajistil družstvu náhradní pozemky, nevedla ke zhodnocení pozemků žalobců a k jejich bezdůvodnému obohacení. Podle dovolatele v tomto směru stojí rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávných skutkových zjištěních; jejich správnost však podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. nepodléhá dovolacímu přezkumu, takže touto argumentací rovněž nelze založit přípustnost dovolání. 15. Protože uplatněné dovolací námitky nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., dovolací soud dovolání žalobce odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.). Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 16. Nákladový výrok nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 26. 3. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu