25 Cdo 1307/2026-458 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Robertem Waltrem v právní věci žalobce: P. K., zastoupený Mgr. Martinou Klementovou, advokátkou se sídlem Veleslavínova 363/33, Plzeň, proti žalované: Česká kancelář pojistitelů, IČO 70099618, se sídlem Milevská 2095/5, Praha 4, o plnění z garančního fondu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 278/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 200/2025-418, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 5. 12. 2024, č. j. 12 C 278/2021-336, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), 2.558,58 Kč (výrok III) a 756.607 Kč s příslušenstvím (výrok VI), zamítl žalobu v rozsahu příslušenství z částky 750.000 Kč (výrok II) a z částky 50.865 Kč (výrok IV), a rovněž v rozsahu částky 158.188 Kč s příslušenstvím (výrok V) a částky 3.923.838 Kč s příslušenstvím (výrok VII) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok VIII) a soudní poplatek (výrok IX). K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 36 Co 200/2025-418, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 3. 2026, č. j. 36 Co 200/2025-444, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích V a VI potvrdil (výrok I), ve výroku VII rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 778.800 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II), ve výroku IX rozsudek soudu prvního stupně změnil, jde-li o výši soudního poplatku (výrok III), a nepřiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. 2. Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno opožděně. 3. Podle § 240 odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v aktuálním znění, dále jen „o. s. ř.“) může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu. 4. Podle § 57 odst. 2 věty první a druhé o. s. ř. lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. 5. Z obsahu spisu se podává, že napadené rozhodnutí, v němž byli účastníci poučeni, že dovolání proti němu lze podat k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení jen za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř., bylo doručeno žalobci, který v řízení před nižšími soudy nebyl právně zastoupen, do datové schránky žalobce jako podnikající fyzické osoby 11. 12. 2025 a následně též poštou 29. 12. 2025 (viz doručenky na č. l. 424 spisu). Žalobce podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do datové schránky soudu prvního stupně prostřednictvím své zástupkyně 25. 2. 2026. 6. Ze stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněného pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyplývá, že soud doručuje písemnosti vždy do takové datové schránky, která byla adresátu zřízena „pro obor činnosti, s nímž doručovaná písemnost věcně souvisí“, aniž by bylo samo o sobě rozhodující, že takovou „věcnou souvislost“ často nelze v době doručování vůbec dovodit. V případě, že písemnost byla adresátu doručována do „nepříslušné“ datové schránky, lze ji pokládat – také s přihlédnutím k tomu, že držení více datových schránek nemá být prostředkem k pouze dodatečnému a účelovému zpochybňování pravomocných soudních rozhodnutí – za doručenou tehdy, jestliže do „nepříslušné“ datové schránky byla doručena (způsobem uvedeným v ustanovení § 17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech) osobě, která by měla s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k doručované písemnosti též v „příslušné“ datové schránce, popřípadě adresátu, který je fyzickou osobou. Fyzické osobě je tedy třeba doručovat písemné vyhotovení rozhodnutí, jiných úkonů a další písemnosti do té datové schránky, která odpovídá povaze doručované písemnosti. Za podmínek uvedených v § 17 odst. 3 zákona o elektronických úkonech však nastanou účinky doručení písemnosti i jejím doručením do jiné („nepříslušné“) datové schránky téže fyzické osoby. 7. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, je při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit. Shodně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. 8. Uvedené závěry lze vztáhnout i na nyní posuzovanou věc. Žalobci byl rozsudek odvolacího soudu dodán do datové schránky podnikající fyzické osoby, ačkoliv se jeho podnikání netýkal. Jelikož se však 11. 12. 2025 do této datové schránky přihlásil, byl mu tímto okamžikem napadený rozsudek doručen. Dovolací lhůta tedy uplynula 11. 2. 2026. Na účincích řádného doručení rozsudku nic nemění ani opětovné (nadbytečné) doručování prostřednictvím pošty. Toto doručení totiž žalobci novou (další) lhůtu k podání dovolání nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3897/2012, ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3029/2012, ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2280/2011, nebo ze dne 21. 4. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2672/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. I.ÚS 2849/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. IV.ÚS 373/05). Podal-li žalobce dovolání 25. 2. 2026, učinil tak po uplynutí dovolací lhůty, a proto je dovolání opožděné. 9. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 3 věty první a § 218a o. s. ř. odmítl, jelikož tak v rozporu s ustanoveními § 241b odst.1 a § 208 odst.1 o. s. ř. neučinil soud prvního stupně. 10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 5. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu