25 Cdo 1334/2025-568 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: L. K., zastoupený Mgr. Janem Juroškou, advokátem se sídlem Žitavského 570/0, Praha 5, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, o zaplacení 45.000 eur, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 71/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, č. j. 72 Co 207/2024-546, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení 16.008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jana Jurošky. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 14 C 71/2017-340, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 27.000 eur (výrok I), žalobu co do 18.000 eur zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Jednalo se o v pořadí již druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť jeho první rozhodnutí bylo k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušeno. 2. Soudy vycházely z následujícího skutkového stavu. Mezi žalobcem (jako pojistníkem a zároveň pojištěným) a žalovanou (pojistitelem) byla 13. 12. 2006 uzavřena pojistná smlouva, podle níž bylo sjednáno také doplňkové pojištění – pojištění odpovědnosti za škodu v běžném životě, konkrétně občanská odpovědnost. Součástí pojistné smlouvy byly i všeobecné pojistné podmínky pro pojištění domácnosti VPPD 2006/02, dále jen „VPP“, podle jejichž článku 32 odst. 3 je pojištění pojištěním odpovědnosti za škodu pojištěného a dále uvedených osob, pokud žijí ve společné domácnosti s pojištěným (mj. nezletilé děti pojištěných osob a u zletilých pouze v případě, že jsou svobodné a bezdětné a nemají vlastní domácnost). Dne 25. 3. 2016 dcera žalobce, N. K., způsobila společnosti Stáj MUSTANG s. r. o., dále jen „poškozená“, škodu na majetku, když vyvedla na projížďku koně Commodora, jehož vlastníkem byla poškozená, ze stáje jezdeckého klubu Velká Polom, kde byl kůň ustájen, a to bez svolení poškozené či jezdeckého klubu. V průběhu vyjížďky kůň špatně došlápl a zranil se, v důsledku čehož musel být utracen. Průběh události byl zachycen v zápisu o prohlídce ze dne 8. 8. 2016, z něhož vyplynulo, že se kůň polekal, uskočil do příkopu a zranil se při špatném došlápnutí; N. K. podle zápisu vysvětlila, že se nedopustila při této vyjížďce žádné chyby v obsluze a ovládání koně a projížďka probíhala jako každá jiná. Ve výpovědi v řízení před odvolacím soudem uvedla, že koně Commodora měla pronajatého cca půl roku, znali se. Kritického dne jej vyvedla ze stáje bez souhlasu majitele, jela na něm a pravděpodobně se stoprocentně nevěnovala otěži ve chvíli, kdy kůň špatně došlápl a zranil si nohu. Žalobce poškozenému uhradil za utraceného koně částku 45.000 eur. 3. Soud prvního stupně s odkazem na § 2894 odst. 1 ve spojení s § 2900 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, dospěl k závěru, že dcera žalobce odpovídá poškozené za škodu, která jí vznikla utracením koně, neboť její jednání (vyvedení koně ze stáje bez souhlasu jeho vlastníka) bylo podstatnou příčinou, která se podílela na škodném následku. Kdyby koně ze stáje nevyvedla, následně by na něm nejela a nedošlo by ke zranění koně, v jehož důsledku musel být utracen. Soud prvního stupně však žalobci přiznal pouze část požadovaného pojistného plnění ve výši 27.000 eur, neboť dospěl k závěru, že je namístě pojistné plnění přiměřeně snížit z důvodu pozdního nahlášení pojistné události, neboť žalobce událost nahlásil až po třech měsících ode dne, kdy k ní došlo. 4. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 72 Co 258/2021-392, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), ve výroku II jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 18.000 eur (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně posouzení otázky příčinné souvislosti mezi jednáním dcery žalobce a vznikem škody. Shledal však důvodnými námitky žalobce týkající se snížení pojistného plnění. 5. K dovolání žalované Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1043/2022, zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud uzavřel, že soudy nesprávně posoudily otázku existence příčinné souvislosti, respektive otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována. Mezi jednáním dcery žalobce, která bez souhlasu poškozené vzala koně na vyjížďku, a zraněním koně, kvůli němuž musel být utracen, totiž nelze spatřovat kauzální nexus. Porušení právní povinnosti dcery žalobce spočívající v tom, že bez souhlasu vlastníka (či jezdeckého klubu) vzala koně na vyjížďku, nemohlo být samo o sobě v příčinné souvislosti se vznikem škody, tj. s tím, že kůň špatně došlápl, zranil se a musel být utracen. V řešené věci zůstalo neobjasněno, zda škoda byla způsobena tím, že do děje vstoupila skutečnost rozhodující pro vznik škody a zároveň nezávislá na vůli škůdce (nepředvídatelný úlek koně), či zda ke zranění koně došlo v důsledku dalšího jednání (jiného pochybení) dcery žalobce. O příčinné souvislosti mezi jednáním dcery žalobce a vznikem škody (zraněním koně) by bylo možno uvažovat v případě, že by se prokázalo porušení právní povinnosti dcerou žalobce, které by bylo adekvátní příčinou zranění koně (např. vyjížďka v nevhodném terénu, chyba v „obsluze“ koně apod.). 6. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 14 C 71/2017-524, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalované (výrok II) a státu (výrok III). Po doplnění dokazování soud prvního stupně s odkazem na nekonzistentní výpovědi dcery žalobce dospěl k závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi volnou otěží koně a nezabránění jeho poranění. Z hlediska právního posouzení vyloučil aplikaci § 2904 o. z., jíž se domáhal žalobce, neboť citované ustanovení se vztahuje na tzv. smíšenou náhodu, přičemž neexistuje příčinná souvislost mezi samotnou vyjížďkou dcery žalobce na koni a vzniklou újmou. Nadto v řízení nebylo prokázáno, že by „volná otěž“ byla něčím zakázaným, pouze nedoporučovaným. Poranění koně způsobené prostou náhodou tedy neodůvodňuje odpovědnost dcery žalobce za poranění koně, a tudíž ani povinnost žalované poskytnout pojistné plnění žalobci. 7. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 72 Co 207/2024-546, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 45.000 eur (výrok I) a rovněž náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobci (výrok II) a státu (výrok III). Odvolací soud zopakoval výpověď svědkyně N. K., z níž vyplynulo, že na předmětném koni jezdila již před škodní událostí, že pro něj zřejmě nebyla dostatečnou autoritou, neboť ji neposlouchal, dělal si, co chtěl, ona na něj neměla dost síly. Z toho důvodu jízdy na něm po nějaké době ukončila. Přesto jej v inkriminovaný den vyvedla na projížďku, protože jí bylo koně líto, a učinila tak při vědomí, že v minulosti měla problém jej ovládat. Mohla proto předpokládat, že by mohlo dojít k nepředvídané situaci dané povahou koně. Při projížďce pak kůň vybočil, zřejmě po úleku, z cesty, špatně došlápl a zranil se. Svědkyně tomu nebyla schopna zabránit, protože se dostatečně nevěnovala jízdě, koně neměla zcela pod kontrolou, měla volnější otěž a tím pádem nemohla rychle zareagovat. Jak již před soudem prvního stupně vypověděl svědek R. O., nesoustředění se na otěže lze považovat za chybu jezdce. Důvody, pro něž soud prvního stupně svědkyni neuvěřil, považoval odvolací soud za nepodloženou spekulaci. Dovodil, že tím, že se dopustila chyby při obsluze koně, zavinila, že došlo k jeho zranění a posléze utracení. Mezi popsaným jednáním dcery žalobce, jímž porušila obecnou preventivní povinnost vyplývající z § 2900 o. z., a vznikem škody lze spatřovat příčinnou souvislost. Žalované jako pojistitelce tak v souladu s příslušnými ustanoveními VPP vznikla povinnost poskytnout žalobci pojistné plnění. 8. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvodnost dovolání podle jejího názoru tkví v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaná je přesvědčena, že otázka, zda postačuje připuštění pouhé možnosti příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za kterou škůdce odpovídá, a nastalou škodou k založení povinnosti tohoto škůdce nahradit uvedenou škodu, byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s praxí dovolacího soudu. Konkrétně v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3478/2011, podle nějž z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. Dovolatelka je přesvědčena, že odpovědnost dcery žalobce za poranění koně by mohla být dána pouze v případě, že by existovala jistota, případně alespoň vysoká míra pravděpodobnosti, že by dokázala poranění koně při správné technice jízdy na něm zabránit. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá. 9. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné, neboť převážně polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu a jeho hodnocením provedených důkazů. Otázka posouzení existence příčinné souvislosti nemůže založit přípustnost dovolání. Pokud by dovolání bylo shledáno přípustným, není důvodné. Odvolací soud totiž své rozhodnutí nezaložil pouze na nesprávné technice jízdy ze strany dcery žalobce, ale rovněž na dalších okolnostech, v nichž spatřoval pochybení týkající se obsluhy koně a porušení prevenční povinnosti. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5030/2007, a vyslovil své přesvědčení o existenci příčinné souvislosti mezi počínáním své dcery a škodním následkem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Otázka, zda postačuje připuštění pouhé možnosti příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za kterou škůdce odpovídá, a nastalou škodou k založení povinnosti tohoto škůdce nahradit uvedenou škodu, nečiní dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud nerozhodl na základě toho, že by toliko připustil možnost, že je dána příčinná souvislost mezi počínáním dcery žalobce a vznikem újmy, tedy zraněním koně a jeho následným utracením. Existenci příčinné souvislosti dovodil ze skutkových zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhají), že kůň dceru žalobce neposlouchal, dělal si, co chtěl, a ona na něj neměla dost síly. Přesto jej vyvedla na projížďku, ačkoliv v minulosti měla problém jej ovládat. Bezprostředně před nehodou se dcera žalobce dostatečně nevěnovala jízdě, koně neměla zcela pod kontrolou, měla volnější otěž, a nemohla proto rychle reagovat. Je tedy zřejmé, že nesplnila vše, co lze v rámci prevenční povinnosti od jezdce požadovat. 13. Dovolatelka se ve skutečnosti pokouší zvrátit závěr odvolacího soudu o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním dcery žalobce a vzniklou újmou. Otázka existence příčinné souvislosti je však otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Zpochybňuje-li dovolatelka závěr o existenci příčinné souvislosti toliko kritikou postupu nalézacích soudů v důkazním řízení (prostřednictvím citací částí výpovědí dcery žalobce v různých fázích řízení), potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní verzi rozhodných skutečností (že příčinná souvislost ve skutečnosti dána není), nesměřují její námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. 14. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2818/2023, patří ustanovení § 2900 o. z. k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu o tom, zda okolnosti případu nebo zvyklosti soukromého života vyžadovaly, aby si žalovaný při svém konání počínal tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo na vlastnictví jiného, přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně neurčitou hypotézou srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod č. 30/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). 15. Vzhledem k výše nastíněným okolnostem nelze závěr odvolacího soudu o porušení prevenční povinnosti dcerou žalobce považovat za zjevně nepřiměřený. Dovolací soud podotýká, že v daném případě lze mít jen stěží absolutní jistotu o tom, jakým způsobem by kůň zareagoval, pokud by dcera žalobce svou prevenční povinnost neporušila, neboť jde o živého tvora, jehož chování je do značné míry nepředvídatelné, což však nemůže vést k tomu, že by odpovědnost jezdce byla v podstatě vyloučena. 16. Jelikož dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má proti žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 12.780 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání (tarifní hodnotou je jistina přepočtená dle devizového kurzu ČNB ke dni podání vyjádření – 45.000 x 24,815, tj. částka 1.116.675 Kč), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhrady daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek. Náhrada v celkové výši 16.008 Kč je splatná k rukám zástupce žalobce (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nebude-li povinnost uložená tímto rozhodnutím splněna dobrovolně, může se oprávněný domáhat soudního výkonu rozhodnutí (exekuce). V Brně dne 17. 3. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu