25 Cdo 1334/2026-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Tomáše Novosada v právní věci žalobkyně: INTEN GROUP s.r.o., IČO 29314011, se sídlem Holandská 880/7, 639 00 Brno, zastoupená Mgr. Igorem Penkou, advokátem se sídlem náměstí Svobody 702/9, 602 00 Brno, proti žalované: Ascendum Stavebné stroje Slovensko s. r. o., IČO 31357083, se sídlem Diaľničná cesta 4344, 903 01 Senec, Slovenská republika, zastoupená Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem Mánesova 808/22, 500 02 Hradec Králové, o 221 829 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 108/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 20 Co 472/2024-308, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 701 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Ing. Václava Krále. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se po žalované domáhá náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku vadně provedené opravy pásového rypadla. 2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 2. 2025, č. j. 20 Co 472/2024-308, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 4. 2024, č. j. 7 C 108/2021-263, jímž tento soud zamítl žalobu na zaplacení 221 829 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky; rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení (usnesením ze dne 2. 4. 2025, č. j. 7 C 108/2021-324, rozhodl Okresní soud ve Znojmě o náhradě nákladů řízení vzniklých státu). Poté, co odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil mezinárodní příslušnost soudů České republiky s tím, že na smluvní vztah mezi účastníky se aplikuje slovenské hmotné právo, vyšel z jeho zjištění, že žalovaná na základě smlouvy o dílo uzavřené s žalobkyní provedla dne 25. 2. 2019 opravu pásového rypadla žalobkyně zn. Volvo EC240CNL (dále jen „stroj“), spočívající ve výměně reduktoru a s tím spojeného lisování pásu a šponování. Náhradní díly pro opravu (neoriginální reduktor i spojovací materiál) dodala žalobkyně; obstarala je u společnosti RENOMAG spol. s r.o. Následně došlo k poruše opraveného stroje, při níž byla poškozena převodovka i ozubené kolo (tzv. turas). Porucha byla podle prohlídky ze dne 17. 4. 2019, kterou provedli zaměstnanci žalované, způsobena použitím neznámého typu reduktoru a nevhodných šroubů; podle společnosti RENOMAG spol. s r.o. byla porucha způsobena neutažením šroubů. Za opravu zaplatila žalobkyně žalovanou částku. Ze znaleckého posudku, jeho dodatku a z výslechu znalce Ing. Vilímka, CSc. bylo zjištěno, že znalec svůj původní závěr, že příčinou poruchy byla žalovanou nesprávně provedená servisní činnost, změnil poté, kdy se dozvěděl, že do stroje byl namontován neoriginální reduktor. Znalec uvedl, že bez ohledání tohoto dílu nemůže vyloučit, že porucha stroje byla způsobena použitím neoriginálního reduktoru dodaného žalobkyní nebo jeho vadou. Vzhledem k tomu, že neoriginální reduktor nemohl znalec ohledat (žalobkyně se jej po opravě stroje zbavila), nemohl učinit závěr o tom, co bylo příčinou poškození stroje; respektive nemohl vyloučit, že příčinou poruchy byl žalobkyní dodaný reduktor. Ze stejného důvodu nemohl posoudit, zda nevhodnost (případně vada) tohoto náhradního dílu byla pro servisní společnost rozpoznatelná. Na základě těchto závěrů dokazování odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně i přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. neprokázala, že škoda byla způsobena neodbornou opravou stroje žalovanou, a proto jí nelze přičítat ani porušení zákonné povinnosti podle § 551 zákona č. 551/1991, slovenského obchodního zákoníku. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (sp. zn. 25 Cdo 98/2000, 25 Cdo 986/2001, 21 Cdo 2682/2013, 22 Cdo 3108/2010) a Ústavního soudu (I. ÚS 668/15). Obsáhle rekapituluje dosavadní průběh řízení a namítá, že doloženými důkazy (předloženými listinami, znaleckým posudkem a výslechem znalce, výpověďmi svědků) bylo dostatečně prokázáno, že uplatněný nárok je následkem neodborného postupu zaměstnanců žalované. Zdůrazňuje, že znalec nevyloučil žádnou z více možností příčin poruchy stroje včetně neodborné opravy provedené žalovanou. S odkazem na citovanou judikaturu namítá, že soudy pochybily při výkladu otázky důkazního břemene, v důsledku čehož žalobkyni nesprávně zatížily povinností prokázat, že reduktor či další materiál použitý k opravě nevykazoval vady. Je přesvědčena, že dostatečně prokázala, že příčinou poruchy stroje byl neodborný postup zaměstnanců žalované při opravě. Navrhla změnu rozsudku odvolacího soudu tak, že bude žalobě vyhověno, případně bude rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s právními názory uplatněnými žalobkyní a zcela se ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu. Námitky žalobkyně jsou pouze spekulativní interpretací skutkového stavu. Soudy správně uzavřely, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno a namítaná judikatura potvrzuje správnost tohoto závěru. Navrhla zamítnutí dovolání. 5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. K námitce dovolatelky, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury při posouzení otázky důkazního břemene lze poznamenat, že obecně platí, že účastníci mají povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a označit důkazy k jejich prokázání (§ 101 o. s. ř.). Teorie procesního práva v této souvislosti hovoří o povinnosti a břemeni tvrzení a povinnosti a břemeni důkazním. Mezi povinností/břemenem tvrzení a povinností/břemenem důkazním je úzká vzájemná vazba. Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy, pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1014/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 29 Odo 953/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 89/2002). Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení i důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, ať již pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nebyla tvrzena nebo prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny, neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka, ani o tom, že bylo nepravdivé. Rozložení důkazního břemene vymezuje hypotéza hmotněprávní normy. Ta určuje, které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1783/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2355/2009). Jinak řečeno, ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat, a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2397/2020, nebo ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2464/2022). 8. Žalobkyně se v posuzované věci domáhá náhrady škody. Odpovědnost za škodu (§ 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku dosud účinného ve Slovenské republice) je založena na současném splnění tří, respektive čtyř podmínek, a to porušení právní povinnosti, vznik škody, existence vztahu příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody a zavinění. Z judikatury uvedené v předchozím odstavci vyplývá, že žalobce, který se domáhá náhrady škody, musí prokázat první tři uvedené podmínky (zavinění se presumuje). Žalobkyně tvrdila, že žalovaná porušila zákonnou i smluvní povinnost tím, že opravu stroje provedla nesprávně v důsledku čehož jí vznikla škoda. Jestliže soud po skutkové stránce uzavřel (skutková zjištění nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobkyně neprokázala, že žalovaná provedla opravu chybně, protože poškození stroje mohlo být způsobeno i použitím neoriginálního náhradního dílu (či jeho vadou), který k opravě dodala žalobkyně, a žalobkyně ani po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. žádný další důkaz nenavrhla, potom závěr odvolacího soudu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání jedné z nezbytných podmínek existence odpovědnosti za škodu, zcela odpovídá výše uvedené judikatuře včetně judikatury dovolatelkou odkazované. 9. Obsahem dovolání je dále polemika se skutkovými závěry a procesem hodnocení důkazů. Dovolatelka s právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí, a v podstatě se tak domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel již od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech, odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). 10. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že tvrzené jednání žalované nebylo prokázáno, nezabýval se řešením otázky, s jakou mírou pravděpodobnosti musí žalobkyně v civilním řízení prokázat svá tvrzení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. totiž může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). 11. Žalobkyně napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy včetně výroků o náhradě nákladů řízení. Avšak přípustnost dovolání proti těmto výrokům je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu