25 Cdo 1361/2025-436USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: H. K., zastoupená Mgr. Radanou Vítovcovou, advokátkou se sídlem Pod Tržním náměstím 612/6, Tábor, proti žalované: Generali Versicherung AG, se sídlem Landskrongasse 1-3, Vídeň, Rakousko, zastoupená Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem U Studánky 250/3, Praha 7, o 158 814 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 56/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 17 Co 344/2024-393, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.571,10 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Michala Dlaboly. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 11. 2024, č. j. 17 Co 344/2024-393, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek ze dne 12. 4. 2024, č. j. 25 C 56/2021-335, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu o zaplacení 158 814 Kč s příslušenstvím, částečně jej změnil a částečně potvrdil v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně dne 13. 2. 2018 utrpěla úraz při lyžování na sjezdovce v Itálii, podrobila se operaci v soukromém zdravotnickém zařízení v Itálii v Dolomiti Sportclinic, za což zaplatila částky 1 168 EUR, 3 947,88 EUR a 3 502 EUR. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky žalobkyni na náhradu nákladů vynaložených na zdravotní služby poskytnuté v Itálii zaplatila 46 071,43 Kč, tj. ve výši stanovené pro úhradu takových služeb, pokud by byly poskytnuty na území České republiky. Žalovaná pojišťovna sdělila žalobkyni, že uznává její členství v Rakouském horském svazu (Alpenverein – Rakouský alpský spolek, dále též jen „ÖAV“) i smluvní základ pojistky číslo 000-1894-3432 k pojistné události, že jako pojistitel ÖAV poskytla služby v souladu se smlouvou a že členství žalobkyně v tomto spolku bylo obnoveno 5. 2. 2018, kdy již byly platné pojistné podmínky ze dne 1. 1. 2018. Dále žalovaná žalobkyni sdělila, že nemůže poskytnout požadované pojistné plnění, neboť pojištění kryje pouze náklady ve státních nemocnicích, zatímco Dolomiti Sportclinic, kde byla žalobkyně hospitalizována, je soukromá nemocnice, proto zaplatila jen 750 EUR nákladů na přepravu. Pojistnou smlouvu uzavřela žalovaná jako pojistitel s ÖAV, a to ohledně pojistné ochrany členů spolku. Smlouva byla uzavřena dne 23. 11. 2017 s účinností od 1. 1. 2018 na dobu tří let. Pojistná ochrana člena spolku začíná 1. ledna a končí 31. ledna následujícího roku, pokud do tohoto termínu nebude pojistná ochrana prodloužena úhradou členského příspěvku. V případě pozdější úhrady příspěvku začíná pojistná ochrana v 0 hodin následujícího kalendářního dne po zaplacení. Pojištěný je každý člen, včetně členů, kteří mají bydliště v zahraničí. Smluvní podklady tvoří Všeobecné smluvní podmínky úrazového pojištění (AUVB 2016) – příloha jedna, Zvláštní ujednání pro kolektivní úrazové pojištění rakouského alpského spolku (Zvláštní podmínky UVKU 1572) – příloha dvě a Dodatečné podmínky pro kolektivní úrazové pojištění (Zvláštní podmínky UVKU 1513) – příloha tři. Podle UVKU 1572 pojistitel nahradí prokázané náklady na hospitalizaci nutnou ze zdravotních důvodů – v Rakousku: v obecné kategorii poplatků ve veřejných nemocnicích; – mimo Rakousko: ve veřejných nemocnicích. Není-li kvůli naléhavosti hospitalizace možné vyhledat místní veřejnou nemocnici nebo pokud pojištěná osoba nemůže ovlivnit výběr nemocnice, nahradí pojistitel prokázané náklady na lékařskou péči nezbytnou ze zdravotních důvodů i v jiných než veřejných nemocnicích. Tato povinnost plnění končí v okamžiku, kdy lze z lékařského hlediska provést převoz do veřejné nemocnice. Přepravu a hospitalizaci musí zajišťovat smluvní organizace uvedená na členském průkazu, jinak bude uhrazeno maximálně 750 EUR. Žalobkyně mohla být léčena v některé z veřejných nemocnic v Itálii, okamžitá operace je z lékařského hlediska indikována pouze v případě akutního poškození cév nebo nervů. 2. Alpy spol. s r. o. je v České republice zprostředkovatelem členství v ÖAV, se kterým je spojeno pojištění u žalované; ÖAV má s pojišťovnou uzavřenu smlouvu. Alpy spol. s r. o. nabízí, propaguje a zprostředkovává členství v ÖAV, s čímž je spojeno i informování o tom, že s členstvím je spojeno pojištění. Zaplacením členského poplatku má osoba automaticky uzavřeno i pojištění. Žalobkyně byla členkou ÖAV už několik let před úrazem v Itálii. Za žalobkyni v roce 2018 členství obnovovala třetí osoba, poučení jí bylo poskytnuto. Všeobecné pojistné podmínky jsou u nich k dispozici, může si je každý vzít a dostává i odkaz na webové stránky společnosti, kde je může nalézt. Pojistné podmínky se mění průměrně jednou za dva až čtyři roky. Vydávají se upozornění na nejvýznamnější změny v pojistných podmínkách oproti předchozímu znění. Povinnost volat asistenční službu existovala i před rokem 2018, a to v případě repatriací. Pokud byla asistenční služba kontaktována, limit pojistného plnění byl neomezený, pokud ne, tak se náklady na repatriaci platily pouze do částky 750 EUR. V roce 2018 byla zavedena povinnost volat asistenční službu i v případech hospitalizace a začala se rozlišovat hospitalizace ve státním a v soukromém zdravotnickém zařízení. Proplácela se hospitalizace ve státním zdravotnickém zařízení a bylo pamatováno na situace, kdy byl člověk ve stavu, kdy nemohl asistenční službu kontaktovat. Při obnovování členství neověřovali totožnost osoby, která se dostavila, ověřovali pouze údaje člena. Pokud jde o všeobecné podmínky účinné od 1. 1. 2018, asi koncem listopadu dostali německou verzi, česká verze byla k dispozici koncem ledna 2018. Spolu s německou verzí nových všeobecných podmínek dali na své webové stránky i volný překlad zásadních změn v českém jazyce, upozorňovali na zásadní změny. Ti, kteří dali souhlas se zasíláním obchodních nabídek, od společnosti dostali i e-mail o změnách. Žalobkyně ale tento e-mail nedostala, neboť nesouhlasila se zasíláním obchodních nabídek. V upozornění na největší změny pojistných podmínek bylo i upozornění na nutnost kontaktování asistenční služby při hospitalizaci. Informace o povinnosti kontaktovat asistenční linku byla zachycena i na kartičce, která dokládala členství ve svazu a která byla vydána při každém obnovování členství. Tuto informaci měla na kartičce členství i žalobkyně, měla ji u sebe v nemocnici. Na kartičce je uvedeno poučení o nutnosti kontaktovat asistenční službu, i upozornění na omezení limitu plnění na částku 750 EUR v případě, že asistenční služba není kontaktována. Kartička byla v angličtině. 3. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci je rozhodným právem rakouské právo, neboť pojistná smlouva byla uzavřena mezi rakouskou pojišťovnou a rakouským spolkem. Ani prostřednictvím dožádání se však nepodařilo zjistit rakouské právo, a proto s odkazem na § 23 odst. 5 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, na věc aplikoval právo české. Sjednané podmínky pojištění mezi žalovanou a ÖAV byly výsledkem smluvní volnosti soukromého práva. Žalobkyně sjednané podmínky nesplnila, pokud nevolala asistenční službu, ač podle čl. 2.2.5. Zvláštních podmínek pro kolektivní úrazové pojištění ÖAV od 1. 1. 2018 přepravu a organizaci musí zajišťovat smluvní organizace uvedená na členském průkazu, jinak bude uhrazeno maximálně 750 EUR. Žalobkyně nebyla smluvní stranou pojistné smlouvy. Jako pojištěné jí pouze vznikla určitá práva – např. právo domáhat se výplaty pojistného plnění, avšak za podmínek sjednaných v pojistné smlouvě. Soud není oprávněn zkoumat platnost ujednání v pojistné smlouvě v řízení na základě žaloby podané jinou osobou nežli stranou smlouvy. Jiná situace by nastala, pokud by žalobkyně byla pojistníkem – pak by se na ni vztahovala plná ochrana spotřebitele včetně ochrany slabší strany. Žalovaná nemá, ani nemůže mít, přehled o všech členech spolku. Tudíž nikoliv žalovaná, nýbrž ÖAV měl zajistit, aby se žalobkyně seznámila s pojistnými podmínkami, popř. aby alespoň měla možnost se s nimi seznámit. Pokud žalobkyně obdržela kartičku dokládající členství ve spolku, jehož hlavním přínosem je pojištění, pak se žalobkyně měla seznámit s bližšími podmínkami členství. Minimálně si měla dát tu práci a nechat si přeložit text na kartičce. Žalobkyni tak nevzniklo právo na výplatu pojistného plnění. Jelikož nedošlo ani k porušení povinností žalovanou (informovat měl žalobkyni ÖAV), nelze dovodit ani vznik práva žalobkyně na náhradu škody vůči žalované. 4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vytkl mu nesprávnou aplikaci českého práva. Při jednání seznámil účastníky s federálním zákonem o provozování smluvního pojištění a dohledu nad ním č. 34/2015 (VAG 2016). Z § 128 až § 134 tohoto zákona dovodil, že žalovaná jako pojišťovna musí poskytovat v zákoně specifikované informace pojistníkovi. Žádné ustanovení tohoto zákona nehovoří o povinnosti pojišťovny poskytovat informace pojištěnému. Podle čl. 20 ve spojení s čl. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) ze dne 20. 1. 2016 o distribuci pojištění je povinnost poskytovat informace pojištěnému uložena distributorovi – zprostředkovateli pojištění, což byl v poměrech souzené věci ÖAV. Žalobkyně tím, že před transportem a ošetřením úrazu nekontaktovala asistenční službu žalované, porušila pojistné podmínky a právo na výplatu pojistného plnění nad rámec již poskytnutých 750 EUR jí nenáleží. Žalovaná neměla vůči žalobkyni, jako „pouze“ pojištěné, žádnou povinnost, ani povinnost informační, tudíž ji ani nemohla porušit, a proto nepřipadá v úvahu vznik její odpovědnosti za škodu. Argumentaci žalobkyně, že textu na kartičce nerozuměla, odvolací soud neuvěřil. Skutečnost, že si žalobkyně kartičku nepřečetla, bezdůvodně vycházela ze zkušenosti z minulých let, kdy asistenční službu nebylo nutné kontaktovat, nemůže být přičítána k tíži jiné osoby. 5. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se soudy při rozhodování odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, č. j. 31 Cdo 1566/2017, který zdůrazňuje nutnost prokazatelného informování pojistníka o změně pojistných podmínek. Dále jsou rozsudky v rozporu s rakouskou judikaturou, především s rozhodnutími rakouského Nejvyššího soudu (Oberster Gerichtshof, OGH) ze dne 28. 10. 2009, sp. zn. GZ 7 Ob 94/09p, a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. GZ 7 Ob 33/15a. Rozsudek odvolacího soudu rovněž závisí na posouzení otázek procesního a hmotného práva, jež nebyly Nejvyšším soudem řešeny, a to zda je přípustné dovolání, pokud se české soudy odchylují ve svých rozhodnutích od relevantní rakouské judikatury v situaci, kdy se smluvní vztah řídí rakouským právem. A dále, zda je možné rozšířit odpovědnost pojistitele za plnění informační povinnosti pojistníkem vůči osobám, v jejichž případě je pojistné plnění sjednáno hromadnou pojistnou smlouvou (vůči velkému množství fyzických osob – nepodnikatelů), ve vazbě na obecnou prevenční povinnost. Rozsudek odvolacího soudu závisí též na posouzení otázek procesního práva, jež byly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, avšak měly by být řešeny jinak. Jde o otázku poučovací povinnosti soudu při změně právní kvalifikace v odvolacím řízení ve vazbě na neposkytnutí dostatečně přiměřené lhůty k reakci na změněný právní názor soudu v odvolacím řízení. Rozsudek odvolacího soudu závisí též na posouzení otázek hmotného práva, jež byly v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešeny, měly by však být posouzeny jinak. Odvolací soud neposuzoval věc ve všech žalobou namítaných souvislostech, včetně posouzení souladu se zásadou Gute Sitten – tj. rozporu s dobrými mravy a možnou odpovědností pojistitele za náhradu škody, pokud musel vědět, že pojistník nemůže být schopen velké množství pojištěných osob včas o změně pojistných podmínek z pojistné smlouvy řádně informovat. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. 6. Dovolatelka namítá, že odvolací soud jí neposkytl řádné poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. ohledně aplikace rakouského práva a neposkytl přiměřenou lhůtu k reakci. Odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 29 Odo 861/2005, a ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005. Při aplikaci rakouského práva a po sdělení předběžného právního názoru odvolacího soudu měla být žalobkyni poskytnuta přiměřená lhůta k doplnění potřebných tvrzení a označení důkazů. Je procesní vadou, pokud byla reakce vyžadována ihned. Rakouské právo nebylo v tomto směru žádnému z přítomných známé. Bezodkladně vyžadovaná reakce na doplnění tvrzení, jež byla vyžádána odvolacím soudem na jediném jednání, znamenal zásah do práva žalobkyně na předvídatelnost rozhodnutí a spravedlivý proces. Žalobkyně namítala nepoctivost žalované a nesoulad s dobrými mravy, pokud zcela odmítla pojistné plnění. Pokud by žalobkyně zavolala na asistenční linku, vznikl by jí nárok na výplatu nákladů, které by vynaložila na ošetření ve státní italské nemocnici. Adekvátní (a souladné s dobrými mravy) by tedy mohlo být případné krácení jejího nároku o částku, která je „nadstandardem“, tj. která převýšila hodnotu srovnatelného ošetření ve státním italském zařízení. Není však poctivé a mravné zcela pojistné plnění odmítnout. Žalobkyně jakožto spotřebitelka má právo na ochranu a má právo na informace. Překvapivá a nápadně nevýhodná ujednání nemohou být platná. Úplná ztráta nároku na proplacení nákladů na ošetření ve zdravotnickém zařízení je překvapivé a nepoctivé ujednání. Odvolací soud odkazuje pouze na úzký výňatek z rakouského pojistného práva, avšak nijak nehodnotil zákonnou povinnost o obecné prevenční povinnosti, jež vyplývá z rakouského občanského zákoníku, a skutečnost, že pojištěná je v postavení slabší strany a spotřebitele. V Rakousku je oblast smluvního pojištění upravena těmito předpisy: 1. Versicherungsvertragsgesetz (VersVG) a 2. Versicherungsaufsichtsgesetz (VAG). Odvolací soud odkazoval pouze na druhý z nich. V zákoně o pojistné smlouvě (VersVG) jsou stanoveny informační povinnosti jak pro pojistitele, tak pro pojistníka. Možnost uzavření pojištění ve prospěch třetí osoby upravují § 74 až § 77 VersVG. Podle § 75 VersVG práva z pojistné smlouvy náleží pojištěnému. Žalobkyně má tedy nárok na pojistné plnění, ač není smluvní stranou pojistné smlouvy. Dále žalobkyně namítá, že podle VersVG (aniž by však odkázala na konkrétní ustanovení) má pojistník povinnost informovat pojištěné osoby o podstatných změnách v pojistných podmínkách, které by mohly ovlivnit jejich práva a povinnosti. Pokud by Alpenverein neinformoval své členy o takových změnách, mohl by sám nést odpovědnost za případné škody nebo ztráty vzniklé z důvodu neznalosti těchto změn. V tomto případě však jde o rakouský spolek (občanské sdružení dobrovolníků), jenž má jen omezenou právní subjektivitu, a s tím spojenou omezenou odpovědnost za svá jednání. V situaci, kdy pojistitel zjistí, že pojistník neplní svou informační povinnost vůči pojištěným osobám, či může mít vzhledem ke všem okolnostem pochybnost nad tím, že je možné informační povinnost splnit, byl pojistitel povinen přijmout opatření k nápravě tohoto nedostatku. O takovou situaci jde, neboť pojistník nemohl o změně podmínek informovat desetitisíce svých členů po celém světě v jejich rodném jazyce v čase 5 týdnů, z čehož dva týdny připadaly na vánoční svátky. Pojistitel tak měl upozornit pojistníka na zjištěné nedostatky, případně poskytnout potřebné informace pojištěným osobám přímo. Tuto povinnost pojistitele žalobkyně dovozuje z obecné prevenční povinnosti zakotvené v § 1295 odst. 2 rakouského občanského zákoníku. Nesplnění informační povinnosti zakládá právo žalobkyně na náhradu škody tím způsobené. Odmítnutí výplaty pojistného plnění mělo být posouzeno podle § 879 odst. 1 rakouského občanského zákoníku jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že pojistitel plní informační povinnost vůči pojistníkovi, nikoliv vůči pojištěným, a to jak podle unijního práva [bod 49 preambule směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. 1. 2016 o distribuci pojištění)], tak podle rakouského práva (§ 133 odst. 3 VAG), tak i podle českého práva (podle vyjádření ČNB předloženého k důkazu). Žalobkyně měla dostatek možností seznámit se se změnami pojištění, čemuž přisvědčil též Ústavní soud v předcházejícím řízení. Smluvní volnost pojistitele a pojistníka při sjednávání podmínek pojištění nemůže být s poukazem na dobré mravy popřena pojištěným s tím, že jej pojistitel a pojistník špatně, nedostatečně či nevhodně pojistili. Jednou z odvolacích námitek žalobkyně bylo, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval české právo a že správně měl aplikovat právo rakouské. V tomto ohledu odvolací soud žalobkyni vyhověl. Z tohoto pohledu je tudíž zarážející, že žalobkyně postup odvolacího soudu, jímž vyhověl její odvolací námitce, považuje za zásah do jejího práva na předvídatelnost rozhodování a spravedlivý proces. Žalovaná pojistné plnění neodmítla, nýbrž žalobkyni vyplatila 750 EUR, což odpovídalo limitu, který byl pro případ nekontaktování asistenční služby mezi žalovanou a pojistníkem (Alpenverein) sjednán. Neexistují žádné obecně platné limity pojistného plnění, které by byly nad pojistnou smlouvou a které by tak platily bez ohledu na to, co bylo v pojistné smlouvě ujednáno. Sjednaly-li strany smlouvy pojistný limit 750 EUR, nelze toto jejich vědomé rozhodnutí zpochybnit třetí osobou, tedy pojištěným s tím, že je tento limit nepoctivě a nemravně nízký. K námitce porušení prevenční povinnosti spočívající v tom, že podle žalobkyně měla žalovaná povinnost informovat pojištěné, pokud tuto informační povinnost nesplnil pojistník (Alpenverein), žalovaná uvádí, že pojistník tuto informační povinnost splnil, k čemuž rovněž dospěl Ústavní soud v předcházejícím řízení. Z § 74 odst. 1 VersVG plyne, že pojištění může sjednat pojistník s pojistitelem vlastním jménem pro jiného, s uvedením nebo bez uvedení osoby pojištěného (pojištění na cizí účet). Jestliže pojistitel vůbec nemusí znát pojištěné osoby, je zjevné, že nelze dovozovat jeho povinnost informovat tyto pojištěné osoby, a to ani kdyby nebyly řádně informovány pojistníkem. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. 8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však přípustné. 9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. V první řadě nelze přehlédnout, že obdobné otázky byly řešeny již v předcházejícím řízení, kdy se žalobkyně proti společnosti Alpy spol. s r.o. domáhala zaplacení téže částky jako rozdílu mezi skutečně uhrazenými výdaji spojenými s léčením v Itálii a částkou plnění, která jí byla zaplacena Všeobecnou zdravotní pojišťovnou a Generali Versicherung AG. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 C 247/2019-91, byla žaloba zamítnuta, k odvolání žalobkyně byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 Co 340/2020–121, který nebyl právní moci 30. 10. 2020. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, č. j. 25 Cdo 350/2021–157, bylo dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 Co 340/2020–121, odmítnuto, řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 5. 2020, č. j. 6 C 247/2019-91, bylo zastaveno. V usnesení ze dne 2. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 1564/22, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost žalobkyně, nepřisvědčil jejímu přesvědčení o jakési obecné nespravedlnosti. Pojišťovna totiž o změně podmínek zjevně informovala různými způsoby (internet, e-mail, kartička člena Alpenvereinu), a nelze ji proto činit odpovědnou za opomenutí stěžovatelky se s novými podmínkami seznámit. Zároveň z dokazování plyne, že stěžovatelka nebyla natolik vážně zraněná, aby hovor na asistenční linku před ošetřením reálně nemohla provést. Mohl to za ni ostatně jistě učinit též její doprovod či personál zdravotnického zařízení. 11. I v nyní projednávané věci tedy platí, že pojistná smlouva byla uzavřena mezi žalovanou jako pojistitelem a ÖAV jako pojistníkem a šlo o pojištění cizí hodnoty pojistného zájmu, neboť pojištěnými jsou členové uvedeného spolku. Žalobkyně tak v daném závazkovém vztahu vystupovala jako pojištěný, nikoliv jako pojistník, tedy smluvní strana pojistné smlouvy. Z toho důvodu je nepřípadný odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 31 Cdo 1566/2017, který se zabýval informační povinností pojistitele vůči pojistníkovi podle § 4 odst. 4 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, jemuž v aktuální české úpravě odpovídá § 2774 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), který rovněž pojistiteli zakládá povinnost seznámit s pojistnými podmínkami pojistníka. 12. Ze stejného důvodu se na posuzovanou věc nevztahují ani dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu (OGH) ze dne 28. 10. 2009, sp. zn. GZ 7 Ob 94/09p, a ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. GZ 7 Ob 33/15a, neboť v nich byla řešena situace, kdy pojistná smlouva byla uzavírána prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele. V nyní posuzované věci však dovolatelka pojistnou smlouvu vůbec neuzavírala a pojištění, jehož parametry byly založeny smlouvou mezi ÖAV a žalovanou pojišťovnou, čerpala jako výhodu z titulu svého členství v ÖAV. 13. Dovolatelka k námitce porušení informační povinnosti neodkazuje na žádnou konkrétní normu, z níž by taková povinnost žalované vyplývala; dovozuje ji z obecné povinnosti prevence v návaznosti na své postavení spotřebitelky a slabší smluvní strany. Spotřebitel je v českém právu definován v § 419 o. z. jako každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Tato definice má svůj původ v právu Evropské unie, jež je právem společným pro Rakousko i Českou republiku. V nyní posuzované věci však dovolatelka nebyla smluvní stranou pojistné smlouvy, nýbrž byla pojištěnou z titulu svého členství v zahraniční (rakouské) právnické osobě. Již z tohoto důvodu nelze na smluvní vztah existující mezi dvěma právnickými osobami aplikovat spotřebitelskou úpravu. I kdyby ochrana spotřebitele na danou situaci dopadala, vymezuje judikatura Soudního dvora Evropské unie spotřebitele jako osobu běžně informovanou, přiměřeně pozornou a obezřetnou (srov. rozhodnutí ve věcech Kásler Árpád, Káslerné Rábai Hajnalka proti OTP Jelzálogbank Zrt., C-26/13, bod 74, Ruxandra Paula Andriciuc a další proti Banca Românească SA, C-186/16, bod 47, ERSTE Bank Hungary Zrt proti Orsolya Czakó, C-126/17). Informace o povinnosti pojištěného v případě pojistné události kontaktovat asistenční službu i o limitaci pojistného plnění v případě porušení této povinnosti na 750 EUR nebyla nijak skryta. Upozornění na toto ujednání smluvních podmínek bylo uvedeno přímo na členské kartičce a uváděla-li dovolatelka, že tento text nečetla, neboť byl v anglickém jazyce, který příliš neovládá, nic jí nebránilo uzavřít pojistnou smlouvu s českým pojistitelem v postavení pojistníka. Pokud se namísto toho sama rozhodla využít pojištění prostřednictvím členství v zahraničním spolku (byť zprostředkovaného přes českého zprostředkovatele), nemůže být překvapena, že zahraniční právnická osoba (včetně jejích smluvních partnerů – žalované) s ní komunikuje v cizím jazyce, a nemůže se úspěšně domáhat práv, která nenáleží žádnému z pojištěných, jen proto, že se neseznámila s podmínkami pojistné ochrany. Neznalost jazyka ze strany žalobkyně tak nemůže být přikládána k tíži žalované, která s ní v přímém smluvním vztahu nebyla, nýbrž pojistnou smlouvu uzavírala v Rakousku s rakouským pojistníkem. Z téhož důvodu nelze dané ujednání pojistných podmínek považovat ani za překvapivé, jak dovolatelka namítá. 14. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani v řešení námitky rozporu ujednání o limitaci pojistného plnění s dobrými mravy, neboť ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že právní jednání se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2738/2012). Ujednání o snížení limitu pojistného plnění v návaznosti na porušení sjednaných povinností pojištěným nelze samo o sobě považovat za nesouladné se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti (tedy rozporné s dobrými mravy), a to tím spíše, pokud žalobkyně na toto ujednání byla zvláště upozorněna prostřednictvím informace uvedené na členské kartičce. 15. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se tvrzenými vadami řízení, včetně dovolatelkou namítané vady vztahující se k poučovací povinnosti odvolacího soudu (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). 16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu