25 Cdo 1432/2025-104 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. D., zastoupený Mgr. Petrem Hanykem, advokátem se sídlem Zborovská 619/49, Praha 5, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Petrem Kuchařem, advokátem se sídlem Na Pankráci 404/30a, Praha 4, o zaplacení 73.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 121/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2025, č. j. 69 Co 512/2024-87, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 5.457 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Kuchaře do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 1. 2025, č. j. 69 Co 512/2024-87, potvrdil rozsudek ze dne 29. 8. 2024, č. j. 12 C 121/2024-66, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 73.500 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu šlo o pojistné plnění na náhradu škody spočívající v zaplacení poloviny částky opravy škody na vozidle Mazda CX, registrační značky XY, (dále též jen „vozidlo žalobce“), ke které došlo dne 15. 12. 2022 při dopravní nehodě vozidla žalobce s vozidlem Peugeot, registrační značky XY, (dále jen „vozidlo Peugeot“). Dopravní nehodu dle žalobce způsobil řidič vozidla Dacia, registrační značky XY, (dále jen „vozidlo Dacia”), pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu u žalované tím, že se nacházel v pruhu určeném pro přímý směr jízdy před vozidlem žalobce, po rozsvícení zeleného světla na semaforech vjel do křižovatky, nenadále zastavil a poté odbočil doprava. Po provedeném dokazování, zejména zhlédnutí kamerových záznamů zachycujících dopravní nehodu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce se svým vozidlem vjel do křižovatky v době, kdy na semaforu již poměrně dlouhou dobu (cca 3 až 4 vteřiny) svítilo žluté znamení „Pozor“. Zavinění na škodním ději je tak výlučně na jeho straně, naopak mezi jednáním řidiče vozidla Dacia a poškozením vozidla žalobce není příčinná souvislost. Současně odmítl obranu žalobce, že nemohl bezpečně zastavit ještě před hranicí křižovatky. Styl jízdy řidiče vozidla Dacia nijak nenutil žalobce vjet do křižovatky za flagrantního porušení dopravních předpisů. Ačkoli řidič vozidla Dacia provedl neobratně svůj odbočovací manévr, tato skutečnost neměla vliv na průběh škodního děje, který svou jízdou plně způsobil sám žalobce. Z jeho strany došlo k opakovanému porušení dopravních předpisů, nejprve nedůvodným vjetím do křižovatky na žluté světelné znamení, dále ignorováním pravidel o vzájemné přednosti vozidel v křižovatce. Odvolací soud se plně ztotožnil jak se skutkovými závěry, tak s právním hodnocením soudu prvního stupně. Nebylo sporu o tom, že žalobce vjel do křižovatky na žluté výstražné světlo svítící již několik vteřin, a proto porušil svou povinnost zastavit vozidlo ještě před křižovatkou podle § 70 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též „ZPPK“). Žalobce je jediným viníkem kolize s vozidlem Peugeot, které vjelo do křižovatky na zelenou, neboť vozidlo žalobce bylo přítomno v křižovatce pouze z důvodu spáchání přestupku proti pravidlům silničního provozu jeho řidičem. Přestupek řidiče vozidla Dacia je bez souvislosti s nehodou, neboť nebylo vinou řidiče vozidla Dacia, že žalobce porušil pravidla silničního provozu a vjel do křižovatky na signál se žlutým světlem "Pozor". Přestupek řidiče vozidla Dacia tudíž není nikterak v příčinné souvislosti s vinou žalobce na kolizi s vozidle Peugeot. Námitky žalobce odmítl odvolací soud jako irelevantní, neboť v případě pravdivosti jeho tvrzení, že neviděl, na jaký světelný signál vjíždí do křižovatky, nevěnoval pozornost světelnému zařízení, případně by při dodržení své povinnosti zastavit před křižovatkou na žlutý světelný signál nemusel žádným způsobem reagovat na manévr vozidla Dacia, který pro něj nepředstavoval žádné nebezpečí. K tomu odvolací soud odkázal rovněž na rozhodovací praxi dovolacího soudu k otázce určení viníka dopravní nehody. Podrobně se vypořádal rovněž s otázkou náhrady nákladů právního zastoupení. 2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zakládá na řešení právní otázky stanovení příčin nehody a podílu účastníků provozu na střetu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozhodnutím 25 Cdo 4948/2017. Dovolatel prezentuje dovolacímu soudu jako prokázaný skutkový stav své tvrzení o vjezdu do křižovatky na zelený světelný signál, a předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku zavinění řidiče vozidla Dacia, který jej zbrzdil a zabránil mu v bezpečném projetí křižovatky. Podle dovolatele odvolací soud jednak nesprávně vyložil otázku střetu vozidel podle § 2932 o. z., když nepovažoval řidiče vozidla Dacia za účastníka kolize, případně měl řešit otázku, zda se může svým provozem podílet na vzniku střetu ostatních vozidel i jiné vozidlo. Dle dovolatele je nepochybné, že vozidlo Dacia bylo provozem, jehož řidič současně porušil pravidla provozu vozidel na pozemních komunikacích, a proto bylo okolností, bez níž by k následné kolizi dalších vozidel, a tedy ani ke vzniku škody nedošlo. Za druhou otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, považuje dovolatel otázku posouzení kauzality jednání řidiče (provozu) vozidla Dacia na kolizi a vzniku škody, přičemž rovněž k této otázce vymezil judikaturu dovolacího soudu, dle které je dána příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Dále dovolatel citoval rozhodnutí, v nichž dovolací soud posuzoval míru zavinění více účastníků provozu na střetu, při nichž byly oběma účastníky porušeny dopravní předpisy. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nepřípustné, neboť dovolatel řádně nezdůvodnil přípustnost dovolání. Dále odmítla tvrzení dovolatele, že vjel do křižovatky na zelený světelný signál. Dovolatel v obou navržených právních otázkách zpochybňuje skutečnosti, na jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu není postaveno, tedy dovolání žalobce se s napadeným rozhodnutím míjí. Nadto je otázka příčinné souvislosti otázkou skutkovou, nikoliv právní. Nejedná se tedy o způsobilý dovolací důvod. Žalovaná se plně ztotožnila s posouzením odvolacího soudu, především se závěrem, že jedinou příčinou škodního následku bylo porušení dopravních předpisů dovolatelem, v jejichž důsledku se ocitl v křižovatce. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, případně zamítnuto pro nedůvodnost, a byla jí přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. 7. V řízení bylo prokázáno (dvěma kamerovými záznamy dokumentujícími pohyb všech vozidel v křižovatce), že dovolatel vjel do křižovatky v situaci, kdy na světelném semaforu svítil žlutý výstražný signál „Pozor“ již 3-4 vteřiny (a nešlo ani o situaci, v níž nebylo možno vozidlo bezpečně zastavit před vjezdem do křižovatky), naopak řidič vozidla Dacia vjel do křižovatky na zelený signál „Volno“, stejně tak jako zprava přijíždějící řidič vozidla Peugeot. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že výhradní příčinou dopravní nehody bylo protiprávní jednání dovolatele, který v rozporu s příkazem zastavit po rozsvícení žlutého signálu vozidlo před křižovatkou do ní vjel a následně se srazil s vozidlem Peugeot. Ačkoli se řidič vozidla Dacia rovněž dopustil přestupku proti pravidlům silničního provozu, nebyl tento přestupek v příčinné souvislosti se střetem vozidla dovolatele a vozidla Peugeot, neboť přestupek dovolatele se stal dříve a nebyl reakcí na přestupek řidiče vozidla Dacia. 8. Napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že by se nemohlo svým provozem podílet na střetu vozidel i jiné vozidlo, ani na nesprávném výkladu otázky střetu vozidel podle § 2932 o. z. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3742/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 3209/2024). 9. Příčinná souvislost je dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně které okolnosti ji vylučují (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, uveřejněné pod č. 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 331/2010). Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil k otázce příčinné souvislosti jako právní kategorie (v oblasti soukromého práva jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu), že při jejím zkoumání nejde o zjišťování příčinné souvislosti ve filozofickém slova smyslu, nýbrž ve smyslu právním; jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu (obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/2007, nebo ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012). Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou jen tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující (srov. zhodnocení rozhodování soudů uveřejněné pod č. 11/1976 Sb. rozh. obč., rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, a ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1619/2012). 10. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že byť se řidič vozidla Dacia dopustil přestupku odbočením z pruhu vyhrazeného pro jízdu přímým směrem, čímž částečně omezil dovolatele, který byl nucen zpomalit, vzhledem ke skutečnosti, že dovolatel do křižovatky vůbec neměl vjet, nebyl tento přestupek řidiče vozidla Dacia podstatnou příčinou střetu vozidla dovolatele a vozidla Peugeot. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy spočívá na právním závěru, že jedinou příčinou dopravní nehody (střetu provozů) je jednání dovolatele, resp. Že přestupek řidiče vozidla Dacia není v příčinné souvislosti s jednáním dovolatele, neboť k němu došlo až po spáchání přestupku dovolatele, který nejdříve vjel do křižovatky, ačkoli měl na základě žlutého světelného signálu „Pozor“ zastavit, a až následně došlo k odbočení vozidla Dacia zařazeného do pruhu pro přímý průjezd. Podstatným je závěr, že vozidlo dovolatele do křižovatky vůbec vjet nemělo, na rozdíl od vozidla Dacia, které do křižovatky vjelo dříve na zelený světelný signál „Volno“. 11. Tento závěr je rovněž v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu, např. rozsudkem ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 8 As 98/2012, podle kterého účastník provozu je povinen řídit se pravidly silničního provozu, zejména signály a dopravními značkami určenými pro jeho vlastní dopravní situaci. Nemůže se však (a mnohdy to ani není možné) rozhodovat ve své dopravní situaci podle značek, signálů a pravidel určených pro jiného účastníka silničního provozu. 12. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v souladu s výše citovanou judikaturou. Dovolatelem citovaná rozhodnutí dovolacího soudu se na projednávanou věc nevztahují, neboť v odkazovaných případech šlo o jiný skutkový stav. V projednávané věci ke střetu došlo mezi vozidlem řízeným dovolatelem a vozidlem Peugeot pouze v důsledku porušení dopravních předpisů dovolatelem, aniž k tomuto protiprávnímu jednání dovolatele podstatným způsobem přispělo jednání řidiče vozidla Dacia. 13. Jestliže dovolatel právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že do křižovatky vjel na zelený světelný signál, případně že vozidlo Peugeot vjelo do křižovatky na červený světelný signál), odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolání z hlediska těchto námitek není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 14. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 15. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 4.060 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 450 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, a 21% daně z přidané hodnoty. Celkem činí náhrada nákladů dovolacího řízení částku 5.457 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci). V Brně dne 30. 4. 2026 JUDr. Robert Waltr předseda senátu