25 Cdo 1467/2025-213 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: AAAAA (pseudonym), zastoupený zákonnými zástupci L. P., a L. P., oba zastoupeni Mgr. Petrem Lukáčem, advokátem se sídlem Antala Staška 38, Praha 4, proti žalované: MetLife Europe d.a.c., zahraniční osoba registrovaná pod č. 415123, se sídlem Hatch Street Lower, 20 on Hatch, Dublin, Irsko, jednající prostřednictvím odštěpného závodu MetLife Europe d.a.c., pobočka pro Českou republiku, IČO 03926206, se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, zastoupená Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, o 8 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 335/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, č. j. 28 Co 301/2024-175, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 14 C 335/2021-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 8 500 000 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve sporu o pojistné plnění z důvodu trvalých následků úrazu, který měl žalobce utrpět dne 17. 10. 2017, stanovili ošetřující lékaři diagnózu spočívající v trvalých neodstranitelných následcích, a to v celkové slepotě levého oka a ve výrazném zhoršení zraku na pravém oku. Žalobce předložil žalované lékařské zprávy, které vyloučily genetickou mutaci, vrozenou oční vadu či myopatii jako příčinu zhoršeného zdravotního stavu. Podle zprávy MUDr. Žáčkové ze dne 15. 1. 2021 byl žalobce před uzavřením pojistné smlouvy v pořádku (v rámci mezí své diagnózy myopatie). Dne 15. 12. 2017 byl uvedenou lékařkou přijat s odchlípenou sítnicí, která si vyžádala operaci. Příčinná souvislost mezi úrazem a jeho zdravotním postižením byla podle žalobcových tvrzení prokázána lékařskými zprávami. Navrhl zpracování znaleckého posudku z oboru oftalmologie pro případ, že by soud seznal, že je ve věci potřebný za účelem prokázání příčiny jeho zdravotního stavu. Žalovaná vyplatila žalobci pojistné plnění 3 000 Kč jako odškodné za 15 dní doby léčby úrazu, čímž podle žalobce jeho právo na pojistné plnění uznala. Žalovaná za nesporné označila žalobní tvrzení, že žalobce byl pojištěným pojistnou smlouvou č. 47260600, jejíž účinnost nastala dne 18. 9. 2017, a že mu zaplatila pojistné plnění 3 000 Kč, nepovažovala však za prokázané tvrzení o úrazu, k němuž mělo dojít dne 17. 10. 2017 a který měl být (jedinou) příčinnou tělesného poškození žalobce. Soud prvního stupně po provedené přípravě věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobce, potažmo jeho obecného zmocněnce Mgr. et Mgr. Jana Junga, který ač řádně a včas předvolán se k jednání nedostavil, nepřítomnost neomluvil a o odročení jednání nepožádal. Na podkladě nesporných tvrzení účastníků, obsahu spisu a provedených listinných důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce tvrdil, že trvalé následky na jeho zdraví měl způsobit úraz, který utrpěl dne 17. 10. 2017, ale nepopsal, o jaký úraz se mělo jednat, co jej mělo způsobit atd., tedy rozhodné skutečnosti uvedl neúplně a neoznačil žádný důkaz, jímž by úrazový děj a jeho následky měly být prokázány. Ze skutkových zjištění opřených o důkazy provedené při jednání (listin předložených žalovanou) nevyšlo najevo, že by dne 17. 10. 2017 vůbec k úrazu došlo. Žalobce soudu jím označené důkazy neposkytl, předložil pouze listiny týkající se uzavřené pojistné smlouvy a závěrečné stanovisko žalované ze dne 30. 9. 2021. Z lékařských zpráv, které žalobce označil, avšak soudu nedodal, a nakonec je předložila žalovaná, nebylo prokázáno, že by k úrazu žalobce dne 17. 10. 2017 došlo, naopak vyšly najevo skutečnosti, které tvrzení žalobce o úrazu znevěrohodnily. Otec žalobce se totiž o úrazu ze dne 17. 10. 2017 zmínil až po operaci žalobce v prosinci 2017, v lékařských zprávách je uvedeno, že žalobce měl utrpět úraz hlavy v červnu roku 2017, tj. v době, kdy ještě nebyla předmětná pojistná ochrana účinná, a že rodiče žalobce při prvotním vyšetření před operací dne 15. 12. 2017 popřeli, že by žalobce utrpěl větší úraz. Žalobce tak nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně, nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení a nedostavil-li se k prvnímu jednání ve věci samé, nemohlo se mu dostat poučení soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že žalovaná poskytnutím pojistného plnění za 15 dnů léčby uznala oprávněnost nároku na pojistné plnění za trvalé zdravotní následky, neboť pro takové pojistné plnění jsou rozhodná jiná východiska, například i podmínka existence úrazu. Žalobce neunesl břemeno tvrzení o rozhodných skutečnostech, a neunesl tedy ani břemeno důkazní, proto soud prvního stupně žalobu zamítl. 2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 28 Co 301/2024-175, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zabýval se podrobně odvolacími námitkami proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a uvedl, že bylo nezbytné, aby žalobce především tvrdil (popsal) neočekávané a náhlé působení zevních sil nebo vlastní tělesné síly nezávislé na jeho vůli, k němuž mělo dojít, tedy aby popsal úraz a aby tvrdil (nezaměnitelným způsobem popsal) jeho následek spočívající v poškození zdraví, ke kterému mělo dojít v říjnu 2017, aby tvrdil, kdy a jaké následky úrazu zaznamenal, zda, kdy a kde byl ošetřen, aby také uvedl, proč nárok na pojistné plnění u žalované uplatnil až dva roky poté, co mělo k pojistné události dojít, byť pojistná událost měla být podle pojistné smlouvy a pojistných podmínek oznámena pojišťovně bez zbytečného odkladu. K prokázání takto vylíčených rozhodných skutečností měl pak navrhnout potřebné důkazy. Odvolací soud s odkazem na ustálenou judikaturu k § 118a o. s. ř. o poučovací povinnosti soudu při jednání dovodil, že obecný zmocněnec žalobce se k jednání bez omluvy nedostavil a o odročení jednání nepožádal, proto se mu nemohlo poučení dostat. Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, a proto zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně je věcně správné. 3. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, pokládá otázku, zda odvolací soud postupoval správně při posouzení, zda byly v žalobě dostatečně označeny rozhodné skutečnosti a důkazy k jejich prokázání, pokud v tomto ohledu žalobce nevyzval k doplnění žaloby podle § 43 o. s. ř. ve spojení s § 114 o. s. ř. ani jej jinak nepoučil a následně žalobu zamítl. Dovolatel cituje obsah žaloby a uvádí, že k prokázání příčinné souvislosti navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru oftalmologie. Dále odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 14. 6. 2022, jímž bylo schváleno podání žaloby za nezletilého s odůvodněním, že „nezletilý utrpěl dne 17. 10. 2017 úraz, který si vyžádal operativní zásah provedený ve Fakultní nemocnici v Motole. Operativní zásah následky úrazu neodstranil a u nezletilého byly konstatovány trvalé následky úrazu spočívající v celkové slepotě na levé oko a výraznému zhoršení zraku na pravém oku.“ Podle dovolatele muselo být toto skutkové zjištění soudu prvního stupně známo, jinak by v této věci nemohl učinit věcné rozhodnutí z důvodu nedostatku podmínky řízení, tedy schválení právního jednání za nezletilého. Jelikož tak byla mezi stranami sporná pouze příčinná souvislost, měl soud vyhovět důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku, a to tím spíše, že žalovaná sama při řešení pojistné události žalobce utvrzovala, že znalecký posudek nechá zpracovat. Nespornost pojistné události plyne též z toho, že žalovaná žalobci vyplatila 3 000 Kč jako denní odškodné za 15 dní doby nezbytné léčby po úrazu. Rozhodnutí nalézacích soudů jsou formalistická a zasahující do práva dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně práva na přístup k soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2024, sp. zn. 26 Cdo 2475/2024). Dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2338/18, jenž se sice vztahuje k odmítnutí žaloby, ač v nyní posuzované věci žaloba byla zamítnuta, jelikož se obecný zmocněnec k jednání nedostavil, avšak žalobce to řádně vysvětlil, proto lze zamítnutí postavit na roveň odmítnutí žaloby, a tudíž nikoliv věcného projednání. Soudy tak vykládají ustanovení soukromého práva v rozporu s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem a bezdůvodně trestají nezletilého žalobce. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 1617/10, jde o zásah do práva na spravedlivý proces, pokud soudy nedostojí poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel nevysvětlil, jakým způsobem se jím odkazovaná judikatura vztahuje k nyní projednávané věci. Naopak v odkazovaném usnesení sp. zn. 25 Cdo 1310/2003 Nejvyšší soud uvedl, že neuvedení všech skutečností významných pro rozhodnutí ve věci nezpůsobuje neprojednatelnost žaloby, ale může být důvodem pro její zamítnutí. Právě tímto způsobem v nynější věci postupoval soud prvního stupně. Nešlo tedy o žalobu neprojednatelnou, neboť obsahovala všechny formální předpoklady pro meritorní přezkum, a zamítnuta byla pro neunesení břemene tvrzení. Skutečnost, že se žalobce k jednání nedostavil, lze přičítat pouze k jeho tíži. Předvolání k jednání bylo obecnému zmocněnci doručeno v souladu se zákonem. Důvodem zamítnutí žaloby nebyly formální nedostatky, nýbrž neunesení břemene tvrzení. Tento nedostatek však nemohl být v řízení odstraněn, jestliže se zmocněnec nedostavil k jednání. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že žalobce rozhodné skutečnosti tvrdil a popsal neúplně, nelze z použití slova neúplně dovozovat, že je tím míněna neúplnost ve smyslu § 43 o. s. ř. Žaloba byla projednatelná z pohledu obou nalézacích soudů. Žalovaná odkazuje na komentářovou literaturu, podle níž je jedním z předpokladů projednatelnosti žaloby alespoň vymezení základních skutečností. V projednávané věci základní skutečnosti vymezeny byly. Žalobce však nedostatečně tvrdil všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí samotné, nikoliv základní skutečnosti, které jsou předpokladem projednatelnosti žaloby. Žalovaná odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3408/2011. Soud rovněž postupoval správně, pokud nevyhověl důkaznímu návrhu na zpracování znaleckého posudku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž jedním z důvodů nevyhovění návrhu na zpracování znaleckého posudku je skutečnost, že důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Pokud tak soud pracuje s nedostatečnými tvrzeními rozhodných skutečností, nelze zadat zpracování znaleckého posudku ohledně posouzení příčinné souvislosti mezi nedostatečně tvrzeným úrazem a trvalým následkem. Úraz žalobce nebyl nijak objektivně zdokumentován, nelze jej tedy ani prokázat. Mezi tvrzeným úrazem a stavem oka, pro který byl žalobce vyšetřován, tak neexistuje příčinná souvislost. Žalobce již několik let trpí onemocněním očí, v jehož důsledku bylo zdokumentováno postupné zdegenerování očí až na 10 a 11 dioptrií. Přímou příčinou žalobcova stavu je tak toto onemocnění. Podle pojistných podmínek je nárok na pojistné plnění dán pouze, je-li tělesné poškození způsobeno výlučně vnějším působením úrazu, nikoli tedy pokud k následkům rozsahu poškození přispěla i sama nemoc nebo anatomická anomálie. Jelikož žalobce nebyl schopen tvrdit a ani prokázat úraz ze dne 17. 10. 2017, není možné prokázat ani to, že úraz mohl být příčinou zhoršeného zdravotního stavu. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl. 5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“ Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., není však podle § 237 o. s. ř. přípustné. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání nezakládá argumentace odkazující na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1310/2003 a sp. zn. 30 Cdo 3527/2014, která nejsou na danou věc přiléhavá. Šlo o případy, kdy soudy odmítly žalobu jako neprojednatelnou podle § 43 o. s. ř., naproti tomu v dané věci byla projednatelná žaloba (bylo z ní zřejmé, že žalobce měl dne 17. 10. 2017 utrpět jím tvrzený úraz, který měl představovat pojistnou událost podle identifikované pojistné smlouvy uzavřené s žalovanou) zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení. V odkazovaných rozhodnutích byla tudíž řešena zcela jiná právní procesní otázka než v posuzované věci. 8. Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani v otázce rozdílu mezi rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 43 odst. 2 o. s. ř. a potřebnými tvrzeními podle hmotného práva ve smyslu poučovací povinnosti soudu podle § 118a o. s. ř. Nejvyšší soud (i s odkazem na dřívější judikaturu) vysvětlil v žalovanou odkazovaném usnesení ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3408/2011, že se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Vylíčení rozhodujících skutečností slouží v první řadě k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce; právní charakteristiku vylíčeného skutkového děje (skutku) není třeba v návrhu uvádět. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Z uvedeného vyplývá, že zákon nevyžaduje bezpodmínečně vylíčení všech pro rozhodnutí významných tvrzení přímo v žalobě, ale pouze těch rozhodných skutečností, které označují skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje žalobce svůj nárok, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost jeho záměny s jiným skutkem (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněná v časopise Soudní judikatura pod č. 290/2002 a 4/1998, a v právnické literatuře např. Bureš J., Drápal L., Krčmář Z., Mazanec M.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 6. vydání, Praha, C. H. Beck, 2003, str. 246). 9. Pokud dovolatel namítá, že nalézací soudy postupovaly v rozporu s odkazovanou judikaturou, jestliže žalobu zamítly pro neúplnost žalobních tvrzení, aniž by žalobce vyzvaly k odstranění vad žaloby podle § 43 o. s. ř., plyne tato dovolací námitka ze zjevného nepochopení dovolatelem odkazované judikatury. Výzva podle § 43 o. s. ř. totiž není na místě za situace, kdy žalobní tvrzení jsou neúplná v tom smyslu, že žalobě nelze bez dalšího vyhovět (jak se domnívá žalobce), nýbrž pouze v tom smyslu, že na jejich základě nelze ani jednoznačně individualizovat skutek, což soudu brání řádně posoudit podmínky řízení, zejména podmínku překážky věci rozsouzené či věci zahájené. Závěr soudu o tom, že žalobní tvrzení jsou dostatečná pro individualizaci skutku, však nelze zaměňovat se závěrem, zda na základě totožných tvrzení lze žalobě též vyhovět. 10. Nalézací soudy založily svá rozhodnutí na závěru, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Platí, že ve sporném řízení má žalobce povinnost tvrzení, tedy povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti, od nichž odvozuje své žalovaným porušené nebo ohrožené právo, a ve stejném rozsahu jej tíží břemeno tvrzení. Nejsou-li tvrzení dostatečná pro posouzení věci a ani po řádném poučení soudem podle § 118a odst. 1 o. s. ř. žalobce žalobu nedoplní, může být žaloba zamítnuta pro neunesení břemene tvrzení; k neexistujícím tvrzením totiž nelze provádět dokazování, neboť není zřejmé, jaká konkrétní skutečnost má být navrženým důkazem prokázána (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 25 Cdo 1073/2024). 11. Na základě tvrzení žalované a jí navržených důkazů pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byla znevěrohodněna tvrzení žalobce o tom, zda se vůbec úraz stal, neboť žalobce k důkazu navrhoval pouze lékařské zprávy, v nichž bylo opakováno tvrzení rodičů o úrazu, který měl nastat dva měsíce před operací; navíc nebylo zřejmé, proč žalobce uplatnil nárok na pojistné plnění až po dvou letech. Rovněž neuvedl konkrétní tvrzení o tom, jakým způsobem měl úraz nastat, což bylo rozhodné pro případné zadání znaleckého posudku. Poučení podle § 118a odst. 1 o. s. ř. se však žalobci nedostalo, neboť se jeho zmocněnec k jednání bez omluvy nedostavil. 12. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dovodil, že poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. se poskytuje pouze účastníku (jeho zmocněnci nebo zástupci), který je přítomen u jednání. Jestliže soud jedná v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zmocněnce nebo zástupce), je to účastník, jenž svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006). Jinak řečeno, účastník, který se jednání neúčastnil, dobrodiní poučení podle § 118a o. s. ř. ztrácí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011). 13. Namítá-li dovolatel, že ohledně zjištění, zda se úraz stal, byl soud prvního stupně vázán závěrem soudu učiněným v nesporném řízení, jímž bylo schváleno právní jednání zástupců nezletilého žalobce k uplatnění nároku z pojistné smlouvy, pak pomíjí, že smyslem tohoto řízení není posoudit opodstatněnost zamýšlené žaloby za nezletilého, nýbrž to, zda takový procesní úkon není proti zájmům nezletilého. Tedy takové rozhodnutí není ohledně nároku, jež má být uplatněn žalobou, závazné ani pro soud rozhodující o následně podané žalobě ani pro pozdějšího žalovaného, který nebyl účastníkem předchozího nesporného řízení (ostatně podle § 159a odst. 1 o. s. ř. je závazný pouze výrok soudního rozhodnutí). 14. Soudy tak postupovaly v souladu s výše uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a v jejich postupu nelze shledat dovolatelem tvrzený zásah do práva na spravedlivý proces. Žaloba byla řádně projednána, přičemž poučení ze strany soudu se žalobci nedostalo nikoliv v důsledku pochybení soudu, nýbrž v důsledku pochybení jeho zmocněnce. 15. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že výplatou 3 000 Kč za 15 dní doby léčby v době po tvrzeném úrazu žalovaná uznala nárok žalobce na pojistné plnění. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. totiž může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 4184/2013). Odvolací soud zmíněnou otázku neřešil, neboť odvolací námitky směřovaly jen proti procesnímu postupu soudu prvního stupně, nikoliv proti jeho závěru o tom, že pojistné plnění na dílčí nárok z poškození zdraví neznamená uznání dluhu ohledně dalších dílčích nároků. Touto dovolací námitkou tudíž dovolatel nenapadá rozhodnutí odvolacího sodu, nýbrž soudu prvního stupně. 16. Dovolací soud z těchto důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Jelikož neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení. 17. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. a žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ze shodných důvodů jako nalézací soudy nepřiznal. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Vojtek předseda senátu