25 Cdo 1542/2025-433 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců: a) nezletilá AAAAA (pseudonym), b) T. V., c) P. V., d) L. K., e) P. P., f) P. V., g) P. P., všichni zastoupeni Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Dobrovského 724, 738 01 Frýdek-Místek, proti žalované: Moravskoslezská nemocnice Krnov, příspěvková organizace, IČO 00844641, se sídlem I. P. Pavlova 552/9, 794 01 Krnov, zastoupený Mgr. Michaelem Mrůzkem, advokátem se sídlem B. Němcové 975/1, 794 01 Krnov, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, 110 00 Praha 1, o zaplacení 7 900 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočce v Krnově pod sp. zn. 9 C 100/2020, o dovolání žalobců a), b), c) a g) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2025, č. j. 71 Co 196/2024-409, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalované a vedlejší účastnici na straně žalované se právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznává. Odůvodnění: 1. Žalobci se domáhali po žalované náhrady újmy za duševní útrapy a zásah do práva na soukromí a práva na rodinný život, a to každý ze žalobců a) až c) ve výši 500 000 Kč a každý ze žalobců d) až g) ve výši 400 000 Kč a žalobkyně a) náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 5 000 000 Kč, které jim měly vzniknout postupem žalované při poskytování zdravotní (porodní) péče při porodu žalobkyně a) žalobkyní b). 2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 1. 2025, č. j. 71 Co 196/2024-409, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 5. 6. 2024, č. j. 9 C 100/2020-374, kterým byla podaná žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů účastníků a náhradě nákladů státu; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně b) v průběhu těhotenství při pravidelných kontrolách opakovaně odmítla ultrazvukové nebo vaginální vyšetření. O podstatě a významu KTG monitoringu byla poučena, několikrát jí byl proveden. Poučena o něm byla i vrchní sestrou L. P. v porodnici žalované při exkurzi, které se účastnila spolu s žalobcem c) a porodní asistentkou J., zaměstnankyní žalované. Formulář informovaného souhlasu předložila žalobkyně b) při přijetí k porodu dne 11. 8. 2018 v 8:27 hod. nepodepsaný. Žalobkyně b) předložila porodní přání, ve kterém mimo jiné uvedla, že si přeje nechat plynout porod samovolně, nepřeje si léky, nástřih hráze, kleště a podepsala, že jí byly vysvětleny účel a povaha plánovaných zdravotních výkonů, jakož i možné důsledky a rizika výkonů i případné komplikace, které mohou nastat. Z důvodu horší spolupráce byla žalobkyně b) po vyšetření lékařkou přeložena na porodní sál, kde měl být natočen nový KTG záznam. Žalobkyně b) se odmítala přesunout do pozice vhodné pro pořízení KTG záznamu, požádala o sundání pásu, na kterém byla připevněna sonda, nepodepsala negativní reverz o odmítnutí měřícího pásu a nebyl sepsán ani zápis o jejím nesouhlasu s monitorováním za přítomnosti svědka. Žalobkyni b) byl natočen pouze sedmnáctiminutový záznam, který byl porodní asistentkou chybně posouzen jako suspektní (nikoli patologický), a nebyla ihned přivolána lékařka. Ta byla volána až k fyziologickému porodu v 10:00 hod, ale spolu se sestrou byly žalobkyní b) a žalobcem c) požádány o opuštění sálu, což učinily. Žalobkyně a) se narodila v 10:15 hod. a v důsledku hypoxie plodu u ní došlo ke vzniku dětské obrny. Vznik hypoxie nesouvisel s vedením porodu, byla přítomna ještě před přijetím žalobkyně b) žalovanou k porodu. Porodní asistentka a lékařka po porodu dopisovaly či přepisovaly záznamy ve zdravotní dokumentaci, která proto nebyla řádným podkladem pro zjištění skutkového stavu. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že přestože byla žalobkyně b) řádně a opakovaně poučována, tak byl-li by provedený KTG záznam správně vyhodnocen jako patologický, měla být ihned informována lékařka a žalobkyně b) měla být opětovně a podrobněji informována o této situaci a nutnosti provádět soustavný záznam, na čemž nic nemění žalobkyní b) ztížené provádění standardních vyšetření. Při postupu lege artis by k porodu došlo maximálně o osm minut dříve [bez zohlednění času nezbytného k poučování a přesvědčování žalobkyně b)], zdravotní stav žalobkyně a) by byl stejný, a mezi porušením právní povinnosti žalovanou a vznikem újmy žalobcům není příčinná souvislost. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci a), b), c) a g), kteří nesouhlasí se závěrem nalézacích soudů o neexistenci příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem újmy, když provedené dokazování takový závěr neumožňovalo. Žalovaná nesplnila informační povinnost danou § 31 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, nedisponuje negativním reverzem, a tak se nemůže své odpovědnosti s odkazem na jednání žalobkyně b) zprostit. Porodní asistentka může vést pouze fyziologický porod, což však nebyl daný případ. Postup porodní asistentky, která chybně vyhodnotila část pořízeného KTG záznamu a nepřivolala včas lékařku, byl flagrantním porušením jejích povinností. Pokud by lékařka viděla KTG záznam, došlo by ke změně strategie porodu a kontinuálnímu monitorování podle platných pravidel FIGO 2015. V řízení bylo prokázáno, že zdravotnická dokumentace je neúplná a bylo do ní nepřípustně zasahováno tak, aby z ní vyplývala odpovědnost žalobců b) a c). Žalovaná porušila svou povinnost vést zdravotnickou dokumentaci řádně, přičemž Ústavní soud v nálezech ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 3937/18, ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17 a ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21, uzavřel, že v takovém případě má být rozhodnuto o obrácení důkazního břemene. Žalovaná rovněž pochybila, jestliže nezajistila minimální personální zabezpečení podle vyhlášky č. 99/2012 Sb., o požadavcích na minimální personální zabezpečení zdravotních služeb, ve znění pozdějších předpisů, jestliže MUDr. Lucie Lužná potvrdila, že v případě pochybností měla kontaktovat staršího lékaře se specializovanou způsobilostí L3. Ten kontaktován nebyl a primář přišel na oddělení až po narození žalobkyně a). Žalovaná tedy porušila celou řadu svých povinností, neměla přehled o zdravotním stavu rodičky, komplikace nebyly včas rozpoznány a nebylo na ně reagováno. Postup non lege artis žalované konstatoval i znalec ve vypracovaném znaleckém posudku. Žalovaná při obrácení důkazního břemene nemohla prokázat, že k hypoxii plodu došlo ještě před přijetím žalobkyně b) k porodu žalobkyně a) žalovanou, a tak závěr odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti nemůže obstát, k čemuž žalobci odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008. Žalobci navrhli, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí změněno a podané žalobě bylo vyhověno. 4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že hypoxie plodu nesouvisela s vedením porodu, byla přítomna již před porodem. Mezi porušením právní povinnosti žalovanou, k němuž došlo, a vznikem újmy žalobců není příčinná souvislost, neboť i při správném chodu věcí nebylo možné zabránit poškození zdraví žalobkyně a). Není-li dána příčinná souvislost mezi jeho porušením právní povinnosti a poškozením zdraví žalobkyně a), nelze dovodit z nedostatků zdravotnické dokumentace odpovědnost žalované za vzniklou újmu, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2731/2016. Žalobkyně b) kladoucí postupu lege artis žalované překážky byla dostatečně poučena a nedostatky v jejím sledování a při vedení porodu nebyly shledány jako způsobilé založit odpovědnost žalované. Důvodná není ani námitka nezajištění minimálního personálního zabezpečení podle vyhlášky č. 99/2012 Sb., jestliže dne 11. 8. 2018 byli přítomni MUDr. Lucie Mužná a prim MUDr. Lumír Studený, lékaři se specializovanou způsobilostí L3. Odkaz žalobců je nadto chybný, když žalovaná je standardním porodnickým oddělením a není jí poskytována porodnická intenzivní péče. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto, případně bylo zamítnuto. 5. Vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo zamítnuto, jestliže v řízení bylo prokázáno, že se žalovaná nedopustila žádného pochybení, které by bylo v příčinné souvislosti se vzniklou újmou. 6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobců není přípustné. 7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. 9. Rozhodovací praxe je zcela ustálena na závěru, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). 10. Odvolací soud v dané věci uzavřel, že není dána příčinná souvislost mezi prokázaným jednáním žalované non lege artis spočívajícím v nedostatcích v informační povinnosti, ve vedení porodu porodní asistentkou, chybným vyhodnocením fragmentu KTG záznamu, včasným nepřivoláním lékařky a zásahy do zdravotnické dokumentace a újmou vzniklou žalobcům, jestliže v řízení bylo prokázáno (zejména znaleckým posudkem č. 016776/2023 vypracovaným dne 26. 9. 2023 Ústavem pro péči o matku a dítě, znaleckým ústavem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví), že pokud by žalovaná postupovala lege artis, došlo by k porodu maximálně o osm minut dříve a že toto prodlení nebylo pro stav žalobkyně a) významné. Odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1628/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/08, tak není přiléhavý, neboť vztah příčinné souvislosti byl v dané věci jednoznačně vyvrácen. 11. Zpochybňují-li dovolatelé závěr o existenci příčinné souvislosti kritikou postupu nalézacích soudů v důkazním řízení, potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládají-li vlastní verzi rozhodných skutečností (že příčinná souvislost ve skutečnosti dána je), nesměřují jejich námitky proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu. Žalobci nesprávnost právního posouzení odvozují nikoliv z mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Dovolatelé tedy v tomto rozsahu ani neuplatňují způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto lze dodat, že tvrzený rozpor s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu stran obrácení důkazního břemene není dán, neboť dovolatelé přehlíží, že k obrácení důkazního břemene v dané věci došlo (viz body 177 až 179 rozsudku soudu prvního stupně a bod 14 rozsudku odvolacího soudu) a nalézací soudy se vypořádaly i s námitkou porušení povinnosti zajistit minimální stanovené personální zabezpečení (bod 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 12. Z těchto důvodů dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl. 13. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. mají žalovaná a vedlejší účastnice na její straně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jim však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobcům nepřiměřenou tvrdostí, zejména je třeba zohlednit povahu uplatněného nároku a složitou situaci celé rodiny danou péčí o nezletilou žalobkyni a). Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry než ztráta, kterou utrpí žalovaná a vedlejší účastnice v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 24. 3. 2026 JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu